Zaměřeno na slavíky

Dvěstě kilometrů bude konečně za mnou. Viděl jsem zas řeku Orlici, teď ale mocnou, v Pastvinách u přehrady. A pak už tmou k Loučné nad Desnou, po cestě, kterou od loňska znám. Jen nejedu v říjnu, ale pěkně v srpnu, na slavíky. Odchyty začaly i kvůli nim mnohem dřív, aby se vyzkoušelo, jak to s nimi za tahu je. Jedu i za chytači, s kterými se skvěle problematika diskutuje a vzájemně se stále dokážeme obohacovat. A došlo i na slavíky modráčky. I slavíka vzácného – tmavého. Zaurčoval jsem si dostatečně. U mladých samiček modráčků jsem demonstroval předěl/rozhraní pelichání (nečekaně blízko těla) a u slavíka tmavého jsem se těšil na stupeň tučnosti i vzdálenost mezi 1. a 2. RL. Nikdo o ní nemluví a mě se jeví zajímavou.

Pojďme k tučnosti.

Nečekal jsem žádný zázrak a vyšlo mi to. Mladí budou častěji, přinejmenším nad Evropou, brzdit po bezinkách, proto jsou jejich zásoby střední až mírné.

…

Prožil jsem v Červenohorském sedle dvě noci a dva dny, zážitek to byl po desíti měsících jiný, úchvatný však neméně. Prý pod světlo vozím štěstí. Do Jeseníků snad, ale na Rýchorách i později pod Tvarožníkem tomu tak nebylo! Tady ale fakt ptáci i letos létali. I za jasných (nevhodných) nocí! A jaká to byla přepestrá sestava. Zachytali jsme si parádně, počty však nebyly horentní a tak byl čas na doplňkové úkony.

Přijde mi legrační, že „na světlo“ tam už chytá kdekdo, i bez povolení! Křižák na okně se měl co ohánět, jak to tam i jemu v noci lítalo. Stal se oblíbencem hlavního kroužkovatele.

A teď vložím pár momentek pro dokreslení. A příště se k tématu vrátím více technicky.

Před námi je posledních sedm dnů srpna. V nich bude zakončen 30. rok mé ornitologické specializace.

Ještě lze slavíky chytat, ještě lze měřit a kroužkovat! Třeba mít však štěstí a to se dnes na Studénce ke mě připojilo. Měl jsem dvě odezvy na přehrávku a tak jsem se v místě na celé odpoledne usadil. Vše ostatní, co jsem před tím projel od Mnichova Hradiště přes Bakov už bylo negativní a tak si člověk té rezavé společnosti naproti v roští daleko víc váží.

V hlavě se mi honily vzpomínky na Jeseníky, jak nám ty odchyty pod lampou zas skvostně vyšly! Vždyť taky hned další vstup bude věnován právě Červenohorskému sedlu a tamní partě znalců ptactva – takových, které lze jen obdivovat. Ale o tom příště.

Stará Studénka se vypíná nad zájmovou oblastí a vhodná je zejména pro tah. Dlouhodobě mě tam zaměstnávají migrující slavíci, chytit lze však jen tohoroční ptáky obou hnědých druhů.

Na terasách jsou mimo jiné mocné porosty bezinek a to je prostředí zcela optimální. Nikdy mne však nenapadlo využít přehrávku zpěvu k chytání na tahu v poslední fázi noci tak, jak to bylo zkoušeno dříve v Krkonoších a k dokonalosti to dovedli pánové teď v Jeseníkách. Bohužel však i tato taktika nebude všelékem, co jsem osobně posuzoval, byli „jen“ mladí samečkové. Ukazuje se však, že zejména slavík tmavý může v počtech okroužkovaných jedinců takto příznivě nastoupat.

Zkoušel jsem kdysi chytat v noci na zpěv jarní koncertující slavíky, ale bez úspěchu. Ptáci se za hlasem nevydají. To se zdá i při těchto podzimních provokacích; ptáky se daří zastavit, usadit, ale chytají se až ráno za rozednění.

Už vloni jsem otestoval možnost „hrát“ pelichajícím slavíkům u sítě. Jde o zajímavý doplňkový odchyt, kdy se nedaří přilákat samce pouze v půli pelichacího procesu, kdy nelétají. Zkraje a ku konci to s dávkou trpělivosti a s nutností snížit hlasitost zpěvu jde. Nejedná se však o bůhvíjaké objevy, v zahraničí, ale třeba i v jižních Čechách u řeky Stropnice (táhnoucí modráčci), to dávno kroužkovatelé objevili. Přesto se ukazuje třeba v případě křepelek, že využívání kvalitních zdrojů hlasové provokace zdaleka neřeklo poslední slovo. A pro odchyty tahových slavíků konečně dobře, že se začalo chytat časněji, už v srpnu.

A už to teď zkrátím – dva chycené slavíky vidíte na snímcích. První je místní – zdržený a dopelichávající (vidíte na složeném křídle mezeru pod krycími letkami); druhým je mladý pták s problémem loketních letek pravého křídla a peřím utřísněným bezinkovým „inkoustem“.

Třetího se chytit nepodařilo, odrazil se ze sítě.

Na jedněch jsem skončil, na druhé vyjedu. Regionální nad Rohatskem jsou pouze jakousi vyvýšeninou a jde o místní název hřbetu s pískovnou. Jeseníky, to už bude jiná káva!

Vyjedu za táhnoucími slavíky! Oběma hnědými – tmavým a obecným. Už jdou sedlem z Polska, bude v tomto létě na ně už málo času, mám několik úkolů. Především mě zajímá tahová tučnost a začít bych chtěl u tmavého měřit v křídle zajímavý údaj. Pokud se tedy nějaký za noci naláká. Vloni bylo pozdě, letos je čas optimální. Třeba ale vyčkat správných podmínek.

Na rohatských Horách jsem zažil teď při chytání slavíků krásné momenty též, nejen vloni tedy v horách opravdových.

Tak třeba se stalo, že z kopce pásem trní postupovaly drobné sýkorky. Nevěděl jsem, o koho přesně jde (dalekohled nenosím). Až když přišly na samý konec aleje, poznal jsem je po hlase. Byly to babky. Chvíli nervózně poskakovaly po větvích nejvyššího černého bezu, byly tři. Jedna se nakonec odhodlala do žáru a dálky nad nekonečným polem k pobřeží Červenského rybníku. Když po chvilce zbylé též odrazily a začaly přeci jen – byť trochu mátožně – nabírat potřebnou výšku, první zpanikařila, vzdala a otočila nazpět. Už jsem je v dálce málem neviděl a najednou se zase blížily. Byl jsem zasmátý, šlo jistě o mláďata (staří by asi pelichali). Snad i sourozence. Snad i z regionu, před cestou světem. Usedly po větvích, volaly na sebe a vrátily se až do koruny přetížené hrušně nedaleko. Nesmál jsem se však dlouho, najednou odrazily společně, nabraly výšku a už jich nebylo.

Tohle jsou momenty, které mne na ptačích výpravách fascinují nejvíc. Život v nejpřirozenější podobě. Ptačí putování mne drtí snad ještě víc, než kterékoliv kolegy (při vší úctě k nim). I proto měním teď Hory za hory, budu se v nich dívat, poslouchat, fotit kytky a motýly, diskutovat s kolegy a věřit v štěstí. A třeba se obohatím. Vždyť nad oběma hnědými slavíky se vznáší ještě tolik otazníků a letošní rok byl po sezóně 2009 asi nejúspěšnější.

Cesta kolem obrubské pískovny slavíky nenabídla. Už jsou pryč. I břehule zmizely ze stěn.

Jel jsem v tom žáru na Hora u Rohatska. Zem tam byla rozpraskaná, za traktorem skákali luční konipasi a skřivani. Hroudy se obracely a ptáci žili tuhle významnou proměnu. Z pásů křovin, vzdálených od sebe přes kilometr, jsem měl tři odezvy. Až když jsem dočista změnil způsob odchytu, dvě z nich jsem proměnil. Třetí málem.

Oba slavíci jsou zajímaví (jak taky v tuto dobu jinak).

V kalendáři je osmnáctka a ta ještě je ve znamení naděje. Jeden slavík bude rád, když stihne odletět do konce prázdnin.

Druhý měl kroužek a je přesídlený. Ne nijak zdaleka (od Červenského rybníku z roku „11“), ale potěší to.

V čase kroužkování byl dvouletý a tak mě jeho chování nepřekvapuje. Narodil se asi tady na Horách a číslo kroužku má zapamatovatelné s koncovkou 333.

Nachodil jsem strašných kilometrů, ale bylo tam krásně. Mohutná hrušeň špinka tam stála jako před lety, když jsme tam šli s jarní ornitologickou vycházkou. A studánka, kde jsme před 40 lety chladívali lahváče (ještě bez etiket), taky. Napil jsem se z ní – jak taky jinak! Hodně se to tady proměnilo, ale voda je pořád čistá. A slavíci na Horách taky přežili.

Hluboko před večerem jsem to zabalil, třetího slavíka jsem později vzdal.

Ač bych měl téma, posouvající vývoj odchytů s využitím přehrávek o pěkný kus dál, na internetu je šířit nebudu. Nechám to pro tištěnou podobu některého z odborných periodik. Napíšu spíš o barevných chvílích při cestách za dopelichávajícími slavíky.

Byl jsem v neděli v místě, o kterém mi řekli staří manželé, chodící pravidelně na naši jarní akci za ptačím zpěvem. Abych pravdu řekl, podezíral jsem ten kout už před dvěma lety, ale je natolik „z ruky“, že se mi tam nechtělo. Jaká chyba! Kolik je dnes ještě míst, kde vládne ticho jako v trojúhelníku osad Lhotice, Boseň a Buda. Cesta tam vchází do listnatého lesa pravidelného půdorysu, kde to vůbec nevypadá špatně. Je klidný, při kraji s psími rovy, označenými dávno včleněnými kameny. Nešel jsem dál, zajímalo mne křoví příchozí cesty, s nádherným čtyřstěžňovým dubem. Slavík se v konci lemu opravdu přihlásil, ještě tedy neodletěl. Druhý už byl zřejmě pryč na cestě k jihu.

Utratil jsem tam mnoho času, odchyt byl komplikovaný. Už bych byl odjel, ale v poli kvetla vojtěška. Líbí se mi barva jejich květů, nádherná vůně – líbí se mi, jak láká motýly. A nic na mém vztahu nemění ani jeden přihlouplý písňový text (ač mám dechovku docela rád) – V tom Šluknovským výběžku, kosí Vojta vojtěšku… Teď mě napadá, jestli v tom není nějaká skrytější rozpustilost a poslední slovo nemělo být též s velkým písmenem – a sloveso pak v uvozovkách. Kdo ví.

Já jsem tam ale zažil jiné věci. Jakmile z mráčků pokaždé vylezlo slunce, navzdory chladnějšímu severáčku tam podél vyježděné cesty táhli nádherní naoranžověle nápadní žluťásci čilimníkoví. Kdepak je vyfotit! Tak svižný už nejsem. Tak tohle dění jsem sledoval rád! Už jsem to zažil před lety na březenských lukách v této době a jednoho tam tehdy i vyfotil.

A pak tu bylo divadlo druhé, v barvách ocelových. To vlaštovky, co jich kde po osadách vyhnízdilo, vyvedly sem mladé a učily lovit. Nad vlnícími se květy pluly natěsno a vyplašený hmyz hbitě sbíraly. Po přivolání potomka ve vzdušném sepětí pak s křikem předávaly sousta. Starší mláďata lovila sama, ta z druhých hnízdění byla závislá a jejich první lovecké pokusy se odbývaly vždy v pomalejším protivětru. Daleko výš pak lovily jiřičky.

Seděl jsem v starém a od těžké techniky vyhřezlém dláždění a vybavoval si dávné časy, kdy lidé z nedostatku práce ony páteřní cesty příležitostně dláždili. Dávno pryč jsou doteky loukoťových kol i okovaných koní a krav. Ano, i krav. Takzvanou „kravskou půlkou“. Korby univerzálních povozů – jednou s žebřinami, jindy s voznicí na močůvku. A kolem ovocná stromořadí! Kvetla, voněla, zrála a v barvách se k spánku nakonec ukládala.

Teď tu sedím na vyhřátých kočičích hlavách před hraničním kamenem, scelování uniklému do temného křoví. Slavičího křoví. Ještě že tak! A čas tam zůstal stát. Pár vybělených zaječích kostí a jinak ticho. Jen v proluce keřů mezi kopřivami na pcháči před sítí tence notuje květnová ptačí písnička. Poslední šance, jak opatrného slavíka přelstít.

Takhle nakonec vypadal a dnešní či zítřejší noc už v místě nebude.

11.srpna odpoledne

V polovině měsíce bude zajímavé sledovat finišující pelichání dospělých slavíků. Jedním z úkolů je zachytit a zdokumentovat plně přepelichaného slavíka, který by s odletem nespěchal. Zatím takového z výzkumu neznám.

Literatura, zaobírající se pelicháním pěvců, zná situace, kdy růst peří se v závěru může zpomalit i zrychlit. Osobně jsem přesvědčen, že podobně tomu může být u slavíků, dnešní odchyt k tomu vybízí. Nápadně (ještě) hubenému slavíku roste nový šat a v něm všech šest letek loketních (3 nejsou na obrázku vidět), kompletní rýdovák, křidélko, zápěstní krovka a pět zbývajících ručních letek. Pták tak stihne odletět ještě o prázdninách.

Na křídle zaujmou (tradičně) již plně vyvinuté ramenní – terciální (krycí) letky, všechno peří již je nové. Tito slavíci už jsou zase schopni krátký úsek letět. Před křovím jsem to ověřil. Tukové zásoby „0“. Hmotnost základní.

Další poznatek byl učiněn při rozboru potravy pelichajících adultů. Zjištěny jsou (tradičně) zbytky krovek drobných brouků a ostružiny. Tyto plody jsou jednoznačně preferovány před plody černého bezu – bezinkami, které navštěvují více tohoroční ptáci obou „rezavých“ druhů slavíků.

Tak, už to začalo. Slavíci z Mladoboleslavska odlétají. První dekáda srpna je nejfrekventovanější. Z hnízdišť zmizí všichni, kteří v hnízdění uspěli. Čerstvě pryč jsou nehnízdící a zůstanou ti pozdržení, problémoví.

Vydařil se mi dokonale i poslední letošní studijní záměr. Březenského slavíka jsem chytil v čase pelichání potřetí! A naposledy. Zítra letí. Chybí mu (4.-5.LL) tři milimetry!

A ztloustnul o pět gramů! Kde asi prvně zabrzdí, to tak vědět.

Z křoví tuším sílící tikání jejich biologických hodin. Jakmile peří doroste, poletí každý jeden z nich.

Z opakovaných kontrol už lze konečně vypočítat rychlost jejich pelichání a musím říct, že bude přeci jen delší, než jsem myslel. Tenhle zpěvák věnoval procesu 48-50 dnů (bude ale asi dvouletý a tam může ještě být cosi jinak; kompletně měnil prvně).

Tím, že jsem nechodil kroužkovat nové slavíky, ale chytal kroužkované, jsem sice nepřidal do seznamů nic nového a „číslo“ nepozvedl, získal jsem ale to, co v Česku nikdo nemá – tři momentky z pelichacího procesu. A bylo to obtížné. Splnil jsem si ale jeden z velkých úkolů.

V zimě bude nad čím přemýšlet.

…

Čas mám ještě tak do konce srpna, jsou místa, která jsem letos vůbec nenavštívil. Měl bych tam zajít.

Vyhodnotil jsem hnízdní hustotu slavíků v sledované oblasti. Vychází to na (pro někoho neuvěřitelných) 900-1000 zpívajících samců. Ano, to tu skutečně zjara může být. Současně tvrdím, že hustota pro republiku je chybná. Bude daleko vyšší.

Dolnobousovsko, Kněžmostsko, Domousnicko, Březensko, Kosmonossko, Bakovsko, Mnichovohradišťsko a levobřežní partie boleslavské Jizery.

Po JZ hranici Českého ráje prochází linie regionálního rozšíření druhu a dějí se zde zajímavé věci. I proto si studijní plochy cením a jsem-li pozván jinam, po chvíli už pošilhávám zas po těch našich urostlých kopřivách.

…

Je obdivuhodné, jak se ten obraz krajiny kolem slavičích hnízdišť zase zpřeházel. Pole jsou ostříhána na ježka, bezinky těžknou. Ještě nedávno jsem skrze ta jejich roští viděl a z mladých kopřiv stíral ranní jinovatku, dnes mají žahavky na vyzrálých stvolech nasazeno druhé listí a myslí si na odpočinek. Ještě po nich křižáci rozvěsí sítě a v jejich třpytu léto definitivně vypadne z krajiny. Zvlhnou, ztěžknou, budou prozrazeny a podzimem zpřetrhány. Tak takhle nějak končí můj slavičí rok.

Tak jako před lety, vydal jsem se na cestu dlouhou 57,4 kilometru k Žehuňskému rybníku, na Kolínsku. Probíhají zde v tomto čase letní odchyty ptactva v rákosí a přilehlých křovinách.

Úkol jsem si stanovil zmonitorovat a chytat pelichající slavíky obecné vně rezervace, cestou k choťovickému nádraží. Asistoval mi mladý adept ornitologie a předvedl jsem mu vše od unikátního vyhledání slavíka v prostředí, jeho lokalizaci, odchyt, kroužkování a sběr údajů. Odpolední společný průzkum se nám vydařil.

Především jsme na bodláku u železnice mezi perleťovci uviděli krásného otakárka ovocného tak, jak jej znám od nás. Jenže tady ho „v novém věku“ ještě neviděli. Foťák jsem po ruce neměl a motýl v odpoledním žáru ani dlouho nečekal. Zmizel za tratí.

První chycený slavík na opačné straně náspu byl letošní, druhý, od dva kilometry vzdáleného nádraží, měl už kroužek z předchozích akcí. Výsledek to však bude cenný stejně, jako byl loňský retrap.

Večer se ornitologům do sítí chytali u nás stále ještě vzácní konipasi luční, ale hlavně přilétli špačci. Přespává jich zde v rákosí prý kolem padesáti tisíc! Vyfotit pořádně nešli, ve skupinkách přilétali přes hladinu a pohotově mizeli v rákosí. Ještě dlouho odtud zněl jejich křik.

Žehuňský rybník je významným tahovým místem, hnízdištěm i nocovištěm.

Vracel jsem se z pravého Polabí domů. V polích svítilily kombajny, ohlášené bouřky se naštěstí někde zapomněly a dožínalo se za tmy.

Přijedu-li na okraj „naší brázdy“ k Vlčímu Poli (severní strana Chloumeckého hřbetu), vždycky zpomalím. Je to nejkrásnější cesta domů. Kde stávala Semtinská lípa, teď svítil měsíc. Jako by v místě tou svící držel pietu. Ožívající pařez lípy stromkem mladým totiž letos dočista uhořel.

Písňový obrat jsem si vypůjčil k vyznání se z obdivu ke skupině „rychle pelichajících“ druhů pěvců, kteří po ukončení hnízdní péče pohltí proces, v němž v extrémních případech nejsou schopni létat. Patří k nim spolu se sněhulí severní a třeba strnadem laponským též slavík tmavý. (A ten obecný na něho zas tolik neztrácí). Třem předešlým stačí na kompletní výměnu 30-33 dní, slavíku obecnému něco přes 40.

Píšu to proto, abych docenil onu fantastickou příležitost z předchozích vstupů.

Kolega Berger, zkoumající druh v polovině minulého století na ostrově Hiddensee zmiňuje, že slavíku tmavému může růst až 6 ručních letek a všechna ocasní pera najednou. Dodává, že 2.-6. letka loketní pak vypadne zpravidla až po dokončení růstu 7. či dokonce 8. ruční letky (anglické číslování – centrifugálně) a pomáhají tak dotvářet jakési „provizorní křídlo“ pro případný nouzový únik.

Tak tohle všechno bychom mohli tady na blogu zažít prvně i v českém podání, udržíme-li štěstí na blízku! A všimněte si, že náš slavík – nejen, že mění 6 letek najednou – odložil dokonce i sedmou(!). To znamená, že může těsně před dotažením nejčasnějších (1.-2.RL), chvilku růst 7 ručních letek najednou!

V tom ve všem je setkání unikátní a blížící se závěr sezóny protkaný emocemi. Netuším totiž, přijde-li ještě kdy výsledek podobný.

Technický postřeh: pelichajícím slavíkem bude zřejmě samička starší dvou let (podle biometriky, fotografií v archivu aj.).

Vzhledem k povaze pelichaniště slavíka tmavého u Matic se nabízí možnost chytit jej opakovaně s odstupem času. Tedy to, co se nepodařilo před týdny u Divoké Orlice. Rovněž se může dařit monitorovat jeho pobyt hlasovou provokací. I tím lze potvrdit přítomnost v místě, doložit poslední kladnou a první negativní kontrolou. A potvrdit znovu.

No a co je nejzajímavější? Pozdní pelichání jedince. Na slavíka tmavého je to hodně opožděné, poletí nejdříve v půli měsíce srpna. To ten z Orlického Záhoří už je kdesi na cestě.

A když už jsem si vzal slovo i dnes – kolik tu může podobných slavíků být? V místech, kde vůbec nehledáme. Souhlasím, že člověk musí být na takovýhle kousek vědomostně připraven, ale náhoda to byla, nebudu lhát. Tak takhle nějak se pro vědu zdokonalují amatéři.

Děkuji všem, kteří přišli na blog. Díky též za dotazy a ty, které se slavíků přímo netýkají, neomlouvejte. Rád se budu věnovat každému, dosáhnu-li na něj.

Krásný den lámajících se prázdnin a nám – tady blíž – poklidné polabské léto.

A ať ještě chvilku při nás vydrží!