Zaměřeno na slavíky

Mezi čtyřicítkou letošních kontrolních odchytů je několik senzačních. Přeje mi teď štěstí.

Dnešní (07.07.) kontrola přinesla druhý důkaz o přesídlení SO za účelem pelichání. Tehdy to bylo z Kněžmostu do Bakova, tentokrát z Žantova nad Přepeře. Jistěže v rámci jedné sezóny. V obou případech se jedná o přelet samce. Ještě bych tak tři čtyři podobné potřeboval a vyřešíme jedno bílé místo. Jsou to ovšem hrozné náhody a tak si myslím, že mám na hodně dlouho vybráno.

Koukal jsem tam na slavíka „s vysokým číslem“ a před roštím úplně nechápal, kým vlastně je. Co jsem věděl, že pelichá poprvně velké peří, podle dvou zbylých rýdovacích per. Všechny ostatní znaky poztrácel. Dokonce bych si myslel, že v těch pásech protierozních dřevin byl už vloni jako jednoletý. O prázdninách jsem tam tehdy nějakého mladého (podle hlasu) chytal. Škoda, že jsem nevynaložil víc trpělivosti, stálo by to teď za to. Myslím, že si očíhl prostředí a letos s ním prostě počítal. Pravda – jasmíny mu jsou k ničemu, ty dělaly radost mému nosu, ale taková svída – ta se už hodně cení! U pěvců jsou ty bílé kuličky sakra vysoko v sezónním jídelníčku. A zrovna zrají.

Jinak jsou ty pásy úzké, k hnízdění slavíka nedostačující. Jsou však plny slunce. Shora s navazujícím polem pšenice. I v ní slavíci všude rádi sbírají, ale jen při kraji, aby se stačili vrátit. Pšenice je špatným hostitelem, průhledná a třeba pochop rákosní je na lovy v ní specialistou.

Jak o minulých prázdninách, zas tam volají křepelky a po větvích sládnou metráky ovoce. Zase spadne k zemi a kuny, ježci, tchořové, jezevci i lišky, ti si pošmáknou! Však rozličné stopy v měkkých jílovitých kolejích toho obilí už nápadně houstnou.

Vlní se ten kraj pod širými Žehrovskými lesy z kopce na kopec! Tady slavíci končí, dál nemohou.

Odškrtávám další etapu slavičího roku – mladí stojí na vlastních nohách a brzy půjdou do světa. Jsou takhle kropenatí, na bocích jim už podrůstá peří dospělých, starají se o sebe sami.

Ještě ale jsou v dosahu hnízdišť. Ještě chvíli.

Rodiče se o ně už ale nezajímají, mají své starosti s pelicháním. Červenec je pro některé z nich už časem loučení. Je těch jejich hnízdišť rozseto po kraji boleslavském víc, než jsem si myslel. Teď myslím – ještě víc, než jsem myslel nedávno. Dnes jsem navštívil místa, kde jsem nebyl víc jak dvacet let. Ta místa jsou lepší. Nikdo k nim nemůže, jsou obklíčena poli. Jsou to vlastně zbytky cest, které se větvemi nahoře provázaly. Slavíci, a celkově ptáci, si tam žijí po svém.

Teď je ten čas, kdy volají křepelky, zpívá strnad luční, skřivani, vrabci úpolníci zaletují do mladých klásků. Poletují kolem těžkopádné vřetenušky, honí je ťuhýci a voní heřmánek. Nikdo sem nechodí a přeci je cesta místy pěkná a stojí za usednutí. S nizoučkou travičkou, rmenem a otisky čejek u kaluže. Zem tu je přečerná, úrodná, často pod vodou.

Chtělo se pršet, ale nakonec nebylo z čeho. Tak to zas utichlo. Od Boleslavi sem chvátá slunce a skřivan se může uradovat. Tenhle polní svět už je velikou vzácností. Západoevropský model hospodaření požírá tuhle statečnou krajinu. Kdybych se byl věnoval golfu nebo tenisu namísto ornitologie, tyhle myšlenky jsem si nemusel připouštět. Moh´sem mít klid. Kašlu na to, je mi líp tady. Takovej to je pěknej kus podbabí! Až na tu PET-flašku. Nechápu, kdo ji mohl do křoví hodit. Je tu tak rok, víc ne. Jsme to ale dobytek…

Přemýšlím – my jsme takhle s rodiči jezdívali podobnou cestou na trávu. Nejdřív na vozíčku kol loukoťových, pak na kole šlapacím. A kolem byli taky motýli, i ty kytky. Jasně, tam jsem se naučil k nim koukat! A teď se mi to tady vrátilo. Propojily se ty vzdálené okamžiky.

Dnes do polí už asi nikdo nechodí.

To chodíte místy, kde ještě nedávno z kopřiv a chmelu křičela slavičí omladina k rodičům, kteří se jim s potravou zdáli pomalí. Ti už ale ukázali na dveře a naposledy si otřeli čela. Najednou je klid. Jako by nikde nikoho. – To tak! Tohle na mne mohli zkoušet v minulém století! Vím, že tu jsou. A ještě chvíli budou. Pelichají.

Posledních 14 dní pobytu začnou přibírat. Popadne je chuť přežírat se a tuční. Vážím je pořád, zatím se nic neděje. Mají kolem dvaadvaceti. Mladičkým červencem to je.

Víte, v čem hlavně spočívá rychlost slavičího pelichání? V rychlém sledu vypadávajících per. To jinde nevidíte. Slavíci jsou tím jedineční!

Existují již triky, jak je v létě zjistit a nachytat. Pak mám tělo probodané trny, rány mokvají. Pro šero loubí nevidím nebe, nepotřebuji. Zkoumám pelichání a pelichám tak trochu s nimi. Z košile se odtrhávají skoby, měkké podrážky farmářských bot, vhodných k lezení po střechách kostelů, tvrdnou „floky“ z trnek.

Zaječím tunelem, zaúsťujícím v roští zatím zelenou svízelovou brankou, postupuji hloub k místu, které se mi k líčení líbí. Ztratil jsem cestou motyčku a couvám k východu. Zasekla se v louce s přítulou. Kuličkami svízele přizdoben se vracím pod klobouk. Všude ticho. Stanoviště lišek smrdí jak zmoklej cirkus. Divím se jen, že tu na ně nikdo nepřišel. Každý rok stejný puch. Pováleného peří jak před dodránkem! Asi jsou ty lišky vážně darebné. Ale slavíky nesežraly, měl jsem odezvu. Žijí.

…A odchyt se povedl! Slavíci teď při vážení vypadají, jak kdybych do dederónového pytlíku vhodil knedlík. Žádné peří, žádná křídla – jen čistá hmota. Teď jsou vidět všechny ty modřiny pod kůží, hojící se rány nevím od čeho a jizvy od klíšťat.

Stejně je to unikátní jev. Váček pera se načasováním probudil a rok starý mrtvý úvar vystrkuje brk nově rostoucí. Součást generacemi vychytaného procesu, nutného k dosažení dalekých cílů. Pro přežití.

Nikdy jsem nemyslel, že mě tohle může zajímat. A přeci je to zajímavé! Ti slavíci jsou chováním tolik proměnění, že by z otevřené ruky jistě neulétli. I v křoví „vytuhnou“ a znehybní, člověk je docela přehlédne. Jsou podivně laxní. To je zajímavý moment výzkumu pelichání, tohle je před námi roky schovávalo!

Rybáři v Sukoradech u jezera je mají za zády v maliní a v ostružinách. Jediného si nevšimnou! A takový se ozve jen tehdy, objeví-li kdosi z pěvčího osazenstva užovku. Zvláštní mají hlas pak budníčci pro ty hady, pěnice i slavíci. Jako že – nebezpečí není ve vzduchu, je dole na zemi! Zkuste se po tom někdy podívat. Odvážnější mohou zkusit zmiji. Po smetištích ještě jsou.

Jinak slavíci už ale mlčí. Je slavičí ticho…

Řeklo by se: „U slavíků je to o hnědé“. Jasně, ale má řadu odstínů. Ani ta bílá není docela bílá. Je v ní také tón hnědé. Mírný, ale je. Dokonce i oční duhovku mají hnědou! A hnědé je i listí, z kterého staví hnízda. Moc barev s nimi neužiji.

Všiml jsem si na fotkách některých fotografů, že jarní šat slavíků má perleťové žíhání. Světlá na hrudi a dokonce i tmavá na šíji. Dva roky se tomu už věnuji při chytání, je k tomu opravdu třeba dobrého světla. Lesknou se oba partneři. Je to podobné, jako u modráčků s modrou. Taky se štít leskne v jakémsi žilkování.

Chytil jsem ještě nedávno starého slavíka, který se stále ještě třpytil na sluníčku. Peří měl velmi zachovalé na to, že s ním funguje bez pár týdnů rok! Někteří badatelé upozorňují na slavičí peří na jaře, na jeho výbornou kvalitu. A je to tak. Ovšem u ptáků v prvním velkém peří (2K) je od půle hnízdění znát rychle postupující opotřebení a do pelichání vstupují již značně odření. Staří ne. Ikdyž plošné obrusy odkrytých letek už taky jsou znát.

Pojďme ještě jinam.

Posledního června jsem chytil pár, kdy oba již pelichali. Ostatně – je na místě prohlásit, že možná až tři čtvrtiny dospělých slavíků obecných zahájí pelichání již v červnu! Toto tvrzení je jiné, než udává (převážně) literatura. Slavičí pár mne zklamal, hodil by se mi takový, kde by oba ptáci byli starší dvou let. Tady byla samička mladá a nelze tak docela proces porovnávat. Ale bylo to zajímavé a znovu navodilo otázku: Pelichají samice dřív – a pokud ano – tak proč?

Stává se mi často, že s osamostatňujícími se mláďaty chytnu samce, samici ne. Může samec družku pro čas pelichání z místa vyhnat? Slavíci jsou silně teritoriálními po celý čas pobytu u nás. Anebo je to tak, že samička s některými mláďaty při potulce poodletí a zůstane už jinde? Nevím. Poznatky teprve sbírám.

Samička, kterou jsem chytil, byla zatím nejrozpelichanějším letošním slavíkem. Ono to ale letí! Je prvního července. V tomhle měsíci už první slavíci zmizí. Je to vůbec možné? Však už se dny zase zkracují. Je i tohleto vůbec možné? A užili jsme dost?

Největší objev, kterého jsem dosáhl, nese toto sdělení: „Český slavičí rok je neuvěřitelně krátký!“ A zas budeme čekat…

::: Chtěl jsem to nechat na zimu, ale pojďme se potěšit už nyní. Nabízím dva snímky bousovského slavíka – veterána, dnes jsem to tam lidem zase slíbil.

První obrázek je z roku jedenáct, kdy jsem nevěřil, že tohle ustojí. Byl po cestě úplně vyřízený, pravděpodobně ani nehnízdil. Kdo by ho taky chtěl!

V roce dvanáct jsme se neviděli – tedy asi viděli, ale nesetkali. Věřil jsem, že je doma.

V roce třináct mu je deset a podívejte, jak se dal pěkně dohromady.

A taky vyhnízdil, ale to už je tady na blogu napsáno.

Řeknu Vám, dnes jsem jel znovu kolem po silnici a docela mívám strach a koukám po krajnici, neleží-li někde rezavé peří. Jasně že ne! Co blbnu. Zná to tam skvěle. A jak jsme odhadli s Tomem – štestí asi je, že auta v té zatáčce značně zpomalují a on si je ohlídá.

Jeli jsme kroužkovat čápy. Všichni tři mladí jsou v hnízdě mrtví, po deštích. Takhle jsem ale končit zrovna nechtěl.

Tak třeba z jiného soudku. V Bousově máme prvně vlaštovky! Otec jim za života nikdy hnízdit nedovolil, my jsme jen věřili, že se některá ještě upamatuje a okénko nechávali otevřené. Vyšlo nám to a už s tím mohou samosebou počítat.

Mají čtyři mladé a dnes dostaly kroužky. Much poletovalo dost, doufejme, že už nějak přežijí. Zaletují úplně do tmy na půdě, ale to ony umí. Je to radostné.

Dny a noci, plné slavíků. Ne, nezbláznil jsem se, jen trochu předbíhám. Ale jen proto, že se nikde (alespoň v našem zeměpisném pásmu) o tom nemluví a nepíše. Ani tady na blogu – a to už je ostuda pořádná. Pojďme to napravit.

Otevřete okna a naberte si euforie z svateb lipových stromů, máte-li je poblíž. Zajděte jiní v loubí z jasmínů a koukejte dýchat! Žijte ty jedinečné dny léta a nedejte nic na fňukání jiných, že rok je horký, mrazivý, deštivý. S klíšťaty a někde snad dokonce bez. Že k Vám jdou dovolené a v předpovědích počasí se pořádně nevyznáte. Sedněte si na chvilku se mnou k blogu a nechte se nést. Kam? Do přelomu prázdnin! Přijde to brzy, uvidíte.

Nevíme pořádně „jak“, nevíme „kdy“ slavíci mizí z vrchní půlky areálu níž a po pauze ještě níž. Na první tajemno začínají odpovídat zvolna geolokátory – odlet to bude supersvižný. Kdy? S tím si už poradíme tady. Nejvíce slavíků zmizí v prvních hodinách srpna, měli by to být všichni ze starých, kteří začali hnízdit včas a byli úspěšní. Pelichat začali podle scénáře a před půlkou prázdnin se čím dál víc koukají skrz známé roští nahoru. Ty noci přijdou! Nebude-li hned první čistou s hvězdami, další už taková bude! Noci v tom čase „sedí“.

Kdybychom vybrali místo v Polabí, kde mezi pláněmi (bez kukuřice) narostly pásy keřů s mocným bylinným patrem (nejlépe křídlatkou) a ještě lépe s leskle rozmokvalým polním velkohnojištěm k linii navazujícímu, vypouštěli k nebi od druhé až třetí hodiny ranní plný jarní zpěv „nachtigalů“ a tři-čtyři dny v místě proinvestovali, možná bychom se divili.

Odchyty v horách, čekající na mlhy, začínají později a v čase, kdy tihle slavíci jsou pryč. A jen ten kdo „hraje“, tam stejně má nějakou šanci. Jiný nenachytá!

Než zkusím, co jsem výše napsal, ještě nějaký čas uteče. Sezóna mne vyčerpává natolik, že pak musím více pracovat v dílně, abych nezkrachoval. Je ale pro mne krásné sedět na chladnoucím balkóně při nočním kafi a vědět, že mezi flétnami četných bahňáků jsou v pohybu i slavičí křídla. A s nimi ta od Studénky, Bakova, Mladé Boleslavi, Března i Trní. Z míst, kam přeci jen poté ještě zajdu, abych za dne dopátral opožděnce. Ti bývají hodně zajímaví a kdyby jen každý z nich mohl vypovědět o důvodech prodlevy, byli bychom tady hodně učtení. A násobkem k nim směřovali obdiv. Vědět víc – to je důvod, proč tam chodím.

Téma vezmu svižně. Ve snaze stanovit co nejvíc rozlišovacích znaků pro určování slavíků, hledám všude. Uznáme-li, že s věkem nestárne jen rohovina zobáku ale třeba i běháky, začne se nám při prohlížení znak formovat. Zatímco staří mají spodní část (chodidla) světle bledou a značně tvrdou, mladí a dvouletí to mají, jak ukazuje obrázek.

Jde o znak poměrně spolehlivý. A protože jsem chtěl být dnes krátký, je to vše, co jsem mínil sdělit.

Možná vám přijde divné, že slavičí blog teď funguje pružně až překotně, v porovnání s některými stránkami, kde poslední vklady jsou třeba z roku 2007. Takových je. A je to škoda. Každá stránka o přírodě může někoho obohatit. Já čtu všechny se zájmem. My tady taky zvolníme až nebude co říct a slavíci budou z domova. Teď by bylo škoda s nimi nebýt.

Každý dopisovatel je trochu jiný a vím o několika, kteří jsou projevem opravdu zajímaví. Mám rád, když čtenáře vtáhnou do dění tak, že se začne podezírat, zda v tom nehrál on. Slavičí blog by šel naplnit emocemi z odchytů i specifikací chytacích metod, ale tady jsem zkraje rozhodl, že tak činit nebudu. Neprospělo by to. Přijďte někdy spíš na besedu, nebo na jarní vycházku za ptačím zpěvem. Tam je toho dost.

Byl jsem včera (v neděli) chytat na dvou místech, kde nemám letos výsledek a cestou zajel k růžím, kde ještě „nedávno“ byla poupata. Naběhl jsem si a nemohlo být jinak. Ležel tam jen tenhle obrázek.

Mezi plechovkami od piva se pod břízkami chystaly šípky a já dostal lekci. „Kdo pozdě chodí – sám sobě škodí“. Neměl jsem ale náladu zlou, fotky mám z loňska a příští rok se napravím. Rozkvetou.

Jel jsem za slavíky s kroužky, kteří mi chyběli do Knihy kontrolních odchytů. A vyšlo to. Jeden je už hodně rozpelichaný, druhý dosud nezačal. Teď jsou krásně ke čtení ty rozdíly v nástupu hnízdění či dokonce neúspěchy. Jeden nosí kroužek od roku devět a je výjimkou, potvrzující pravidlo. Nedrží totiž své hnízdiště ani k stáru a mění jej. Úspěšný ale byl, to ano.

Druhého jsem označil v roce jedenáct na protržené rybniční hrázi, zarostlé obřími babykami. Na rozhraní krajů. V roce dvanáct jsem tam nedošel, až letos. Byl tam znovu a peří z něj vypadává, jak v červnu tehdy. A je sám. Ovšem takového slavíka jste ještě neviděli a já s vámi! Tedy v roce jedenáct, když jsem ho kroužkoval, všiml jsem si „kapratého“ zbarvení, ale myslel jsem, že k tomu přišel jaksi „sezónně“ a náhodou. Vůbec ne! Vypadá zas tak a já si jej budu muset zařadit k „anomáliím“. Tedy k „nevídanostem“, jsme-li v Česku.

Jde skutečně o okraje per tmavě lemované, tvořící na hřbetě báječné vlnkování. Co mu říkáte? Je malounko „vlašský“.

A přec se takový neoženil! Je to ale na samé hranici rozšíření těžké, nevěsty zjara směřují jinam. Od kamenného Českého ráje, blíž Klenici střední.

Je tahle oblast hodně pod tlakem, narozdíl od území severního, ale neměnil bych. Jahody s ostružinami tu na jazyku chutnají o něco déle. Nikde nemají olše tak červené kořínky, v proudy namočené, jak na soutoku, co jsem chytal včera. Rozemnul jsem si listy tužebníku a vydržel s tou vůní pod kůží do večera. Tak je přítulná! Humprecht přečuhoval přes rám toho obrazu špičkou s půlměsícem. Jedu-li na Bousovsko, vidím jej odevšad. Komedianti křičeli od kolotočů z repráku u koupaliště a navodili vzpomínku na „Přijela k nám pouť“. A točilo se to právě u Humprechtu ve Vesci. Dávno tomu.

Ale slavíků, těch je teď v kraji víc, než tenkrát. A to bude nejlepší způsob zakončení dnešního vkladu. Klidné léto všem, můžete-li si takové dovolit.

Je tolik příležitostí k hledání neznámého v každé jedné specializaci! Kdo takový úkol řeší, dá mi za pravdu.

V druhém dni léta jsem chytal slavíky v Koprníku. Pod duby, kterým jsem zajistil ochranu státem a zablokoval tím přilehlé území před chystaným zničením.

Vyhnízdili tam i letos a já chtěl vědět víc. Příliš jsem v inventuře ale úspěšný nebyl, v počtech se nedařilo. Ověřil jsem si však poznatek z minulých let, že slavičí rodiče mohou začít pelichat již v čase, kdy mladí nejsou ještě samostatní. Toto „zrychlení“ samozřejmě přispívá k velmi časnému odletu z lokalit a k dřívějším všemožným záhadám „jak to, že slavíci v létě chybí?“. Postupně se mi tak podaří dostopovat závěr slavičího pobytu krok za krokem. Klíč mám.

Téma může zaujmout obě skupiny příchozích na slavičí blog. Nabízím obrázky a komentář.

1. ///

Mládě slavíka, kterému křídla právě dorostla, rýdováku ještě 1 den chybí. A bude to sameček – podle rozměrů i zájmu o umělý zpěv. Takový jedinec se notně už o sebe stará sám, ale (v tomto případě) otec na něj ještě dohlíží, „pilují“ samostatnost a ostražitost, občas jej přikrmí. Mladí v tomto věku si ještě občas „zavolají“ zvláštním prskavým „žadoněním“, už se ale toulají hnízdištěm a samostatní.

2.

/// A starým se spouští proces výměny šatu. Každý den dobrý – a naopak – k čemu všelikého vyčkávání, není-li důvod. Takže vidíte adultního slavíka v začátku procesu pohnízdní výměny opeření, který začíná uprostřed křídla na letkách. S nimi začnou padat krovky křídel. Jiné peří ještě nepelichá! Každé pero je vytlačováno z váčku perem novým, takže si všimněte 8. letky, jak již je povystrčena. Jakékoliv jiné chybějící peří v křídlech je následkem defektu, právo na chaos měla pouze ona hybridní samice, unikátní zástih od Mladé Boleslavi.

Takovýto samec ještě dobře létá i kormidluje (rýdovák však vypadne brzy), dokonce občas i zazpívá. To jsou noty, které mladí samci intenzivně vnímají, budou se jim hodit. Zpěv je ovšem již notně redukován, nezačíná dlouhými zesilujícími hvizdy, nýbrž jen takovým „naťuknutím“. Pak zazní pár veršů z jarního zpěvníku, ale opět často „ošizených“. Proto při těchto posledních „výkřicích“ pozorovatelé mnohdy přiřazují zážitek „něčemu podivnému“.

Mladí budoucí zpěváci se zatím zpěvem neprojevují, k zdroji hlasu je vede zvědavost. Je-li v místě, dostavit se může i samice z páru – co jí k tomu vede, zatím netuším. Během procesu hnízdění je to jasné – zálety a snaha geny svých potomků „namíchat“.

Běží třetí dekáda června a páry, na první pokus úspěšné, mají „padla!“. Nadešel čas, v kterém jsem v první půli výzkumu (80.-90. léta) býval bezradný. Nebyl jsem sám i jinde byli bezradní. Dnes sahám po vypracované strategii k monitorování pelichání a s velikou chutí vstupuji do poslední fáze slavičího roku Mladoboleslavska. Těší mne způsoby, které jsem vypěstoval, které fungují a rozkrývají tajemnosti, dříve netušené. Však taky momentek rozpelichaných křídel mám stovky. Celý proces den po dni jsem schopen z jednotlivých exklusivně doložit, spočíst rychlost výměny, označit anomálie. Ještě ale ne, ještě nelze téma podtrhnout, udělat tečku. Pracujeme s živým studijním materiálem, předpokládatelně proměnlivým.

Pojďme tedy v čase kvetoucích českých oliv a bezů černých opět „za slavíky děravých křídel“, poukrývaných v nejtemnější partie svých hnízdišť. Prožijme poslední část jejich pobytu u nás.

K významnému dni keltského kalendáře chci přispět dvěma obrázky, které krátce okomentuji.

Nejstarší slavík české ornitologie se dal od poslední kontroly v roce 2011 docela dohromady, ale kdo si ho v archivu najdete, některé rysy jsou kamenné. Devětkrát do Afriky a zpět – to je síla! Přemýšlím nad ním každou chvíli.

A tady je jeden z chycených ledňáčků, hnízdící sameček. Nápadný je bílou loketní krovkou v křídle, u slavíků tyto případy pečlivě eviduji.

Rybaříci na Klenici ještě hnízdí, odchytil jsem jej společně se synem. Buď ho učil nahazovat, nebo pakoval z revíru, kdo ví. Staří budou hnízdit ještě jednou, revír je hodně úživný a léto začíná. Tak do něj vstupte úspěšně též.

Je to skvělá zpráva pro spoustu lidí! Pro ty, kteří s námi byli v roce slavíka (2007) na Noci slavíků, pro ty, kteří o něm vědí z rádia. I pro ty, kteří se o něm dozvěděli vloni na výstavě v Dolním Bousově a v ohlasech v knize mu přáli štěstí. Kdyby se byl vrátil…

Nechytil jsem jej v roce dvanáct, ale nějaký mistr tam byl, to vím. Trochu jsem si na něj přeci sázel, ikdyž v roce jedenáct při kontrole nevypadal dobře. To byl taky důvod, ukázat jeho příběh na bousovské výstavě. A lidi si získal.

Tak si tedy představte, že slavík od splavu Červenského rybníka žije a dokázal se vrátit i letos! Myslel jsem si to už na jaře, poznám jeho zpěv i chování, ale výzkum musí stát na důkazech. Ten přišel včera, když jsem tam v konci tropického dne zajel zjistit, jak vyhnízdili. Vyhnízdili! Partnerka je mladá, narodila se někde před rokem. On je stár (v obou výkladech slova). V prvním dokonce tak, že se stává nejdéle sledovaným slavíkem prostřednictvím kroužkování pro českou ornitologii!

Dosud držel rekord slavík od Kostolné ze Slovenska, z časů, kdy jsme měli centrálu společnou. Kontrolován byl po dvoutisícíchosmistechdevadesátiosmi dnech. Tento z Mladoboleslavska je evidován s kroužkem dvatisícedevětsetpadesátdevět dnů!

Ten slovenský, dosud uváděný v publikacích, byl kontrolován na stejném místě, tedy v místě kroužkování. Bousovský málem také, budeme-li úval Klenice brát jako celek. Vím o něm fakt hodně a ten jeho příběh je překrásný. Dokonce lze prohlásit, že je tomu slavíku deset let a asi nějaký ten den. A začít bychom mohli o tom, jak přišel o první zamýšlené hnízdiště. To už bych ale rozepisoval příběh, na který se připravte. Dám jej asi už večer, protože jsem z toho šťasten. Šťasten obyčejně. Ne ani, že jsme teď první, ale proto, že hrdina žije, vrací se a může dál. To mi právě dokázal.

Mám i pár fotek z té včerejší výpravy, ikdyž jsou šeré. K jezu se v tu dobu už dral tropický večer. Snad najdu i ohlasy z výstavy, tak bych je rád přidal, abyste si to užili. Jeho kroužek je tmavý z přeletů mezi kontinenty. A lehounký.