Zaměřeno na slavíky

Víkendový čas jsem využil k sebevzdělávání.

Začalo to tím, že jsem dopodrobna prohledával místo kroužkování slavíka ze Studénky.

Riserva Naturale d´Fondo Toce – je vlastně takovou studijní plochou italské ornitologie. Probíhají zde odchyty do sítí nad prořídlou rákosinou laguny v ústí jedné z řek (vrchní bílý bod), do jezera se vlévajících. Tady byl slavík z Mladoboleslavska okroužkován.

V místě se chytá již brzy na jaře. Oblast kolem jezera je opravdovým rájem, klima příznivé, jezero nezamrzá. Tahle jáma po ledovci, kterou v délce šestašedesáti kilometrů protéká k Pádu Ticino, je místy dost hluboká. Hlavně však její směr k severovýchodu (podobně jako ostatní severoitalská jezera) je příhodný pro jarní tah ptáků, vyformovaný předtím parabolou do Pádské nížiny z tří stran příkře sestupujících velehor. Hladina jezera je ve výšce pouhých 193 metrů, ovšem kopce kolem stoupají do několika set metrů! Dokonalý „úvoz“.

Rozhodl jsem se porovnat nálezy našich slavíků, které měly začátek či konec v zahraničí (snad 12 případů) a ověřit, není-li třeba některý podobný tomu čerstvému. A podobný tam takový je! Slavík, označený 29.5.1976 v Poděbradech, byl 24.4.1979 nahlášen z místa jen 15 km vzdáleného jako „mrtvý v pasti“. Přesná lokalita při jezeru sousedním je San Maurizio d´Opaglio (spodní bílý bod).

Podle souřadnic jsem identifikoval všechna místa zástihů od Německa po Maroko. Objevil mnoho zajímavého a docela dnes už pochopitelného ve vztahu k migraci druhu. Jde ovšem o natolik rozsáhlé téma, že jej počítám do zimního času.

V některých knihách lze řadu údajů o tahu slavíků nalézt, já se však pustím do díla obsáhlého, s využitím nejposlednějších výsledků a poznatků.

Existuje zpětné hlášení, které se zdá již neřešitelné (viz Atlas migrace ptáků ČR a SR). Je rovněž z Itálie – z střední, z pod oblouku Apenin.

Pták byl označen v Kolíně 25.4.1951, aby 10.1.1953 byl ohlášen od Attigliano jako střelen/uloven. Diskusi už při přípravě zmíněné knihy jsme nad tímto výsledkem vedli a protože k zástihu neexistuje žádný podklad, není možné vyřešit ono podezřelé datum první lednové dekády. Je to škoda, protože jde o jediné takové, ostatní jsou srozumitelná a některá z nich – musím konstatovat – v novém pohledu a s novými znalostmi, mohé dovypovídající. Oblast Apenin je mimochodem druhým z míst, kde se průtažní slavíci mohou infikovat motolicí.

Pokusím se o co největší přiblížení k možnému. V úvahu přicházejí nejspíše tři možnosti:

Zranění u slavíků znám. Jeden po nárazu auta úspěšně během tří týdnů zotavený (chvíli jen pobíhal, schovával se v drenážním mostku), v dalším roce kontrolovaný znovu na hnízdišti.

Slavík ve střední Itálii mohl být postřelen, snad zachycen kočkou (třeba si uvědomit, že sameček byl kroužkován už jako „+1K“, v čase ohlášení byl tedy zkušeným – cestu vůbec neletěl prvně. Kdyby se – hypoteticky – stalo, že by útokem jakéhokoliv predátora „jen“ došlo k poškození letek – ty nedorostou, nejsou-li zcela vypadlé z lůžka. Ikdyby byly vytrženy, růst trvá týdny a pták si na přelet velké překážky netroufne. Zejména tehdy, není-li z místa „tlačen“ nevlídností prostředí a takovým místo jistě není. Stejně tak nastává problém v případě potřísnění či vytrhání letek ptáčnickým lepem za situace, že se jedinci podaří vytrhnout).

Příčiny pozdržení či přerušení tahu starého slavíka z Polabí mohou být různé a třeba i tuto variantu vážit jako možnou.

Že by šlo o pokus přezimovat, není pravděpodobné. I z oblasti Mediteránu totiž SO odlétají.

Pojďme se dnes zaměřit pouze na tento údaj z hlášení, pojďme objevovat jeho rozměr.

Nejprve – ať to mám za sebou – musím si vyčinit, že ono místo (hnízdiště) jsem navštívil po řadě let až letos (což by pro výsledek nevadilo, pták byl označen v roce 2013) a to až při monitorování slavičích pelichanišť 21. července. To je strašná škoda, připravil jsem se tak o jeden klíčový poznatek. Kdybych tam byl býval prověřoval už v rámci příletů, čekalo by mne senzační odhalení. Dotčeným slavíkem je samec – tedy zpěvák, mohl jsem mít v kapse rychlost návratu, protože – jak říkám – datum kroužkování je super a umožňovalo by to.

Takhle musíme spekulovat. Stáří ( to, že jsem si dovolil určit stáří +2K u pelichajícího slavíka a šel trochu do rizika možné neshody a přetahování, rozebereme příště) samce (to, že jsem si dovolil určit pohlaví M u pelichajícího slavíka, rozebereme též jindy) jej předurčuje k návratu kolem půlky měsíce. Pokusíme se zjistit nějaké podrobnosti k tamnímu kroužkování, ale myslím si, že opravdu byl označen v posledních chvílích pobytu u jezera. Že by se jednalo pouze o průtah, příliš nevážím. Myslím si dále, že přelet Alp s doletem domů, mu zabral dvě až tři noci, spíše dvě.

Datum ukazuje na skutečnost, že pták spadal do „hlavní příletové vlny starších“ pro podmínky Čech (přinejmenším širšího Polabí). A teď se připomíná dávno nazíraná otázka zastávkových míst!

Na letním odletu do Sahelu jich bude několik (naznačují to výsledky z geolokátorů), při jarním návratu (který je rychlý) půjde pouze o zastávek pár a prodleva v nich nebude velká. Zvláště v poslední (evropské), kde potravy je v čase nachystáno dost. (I s motolicí? Někde jistě).

K řešení je otázka, zda třeba se mohou v místě potkat samci už se samicemi. Anebo jinak – jak je možné, že samice (ty se zkušeností s hnízděním) přilétají hnízdit vykrmené a v přesném čase? Zatímco samci přilétají (netrpěliví) hubenější (správný termín bych našel v rodičovské výtce z dětství – „vylítaní“). Nemůže to být tak, že poslední zastávkové místo, hnízdišti „nedaleko“, poslouží jednak k onomu mezipohlavnímu příletovému rozdílu, i k přípravě samic na hnízdění (přechod od vlastního příletu k námluvám a stavbě hnízda je u starých FF vskutku svižný, bouřící MM na ně velmi naléhají). Výsledek zatím neznám.

U slavíka nebylo na úpatí Alp určeno pohlaví, potvrzeno bylo pouze, že nejde o tohoročního jedince. Kolik se tam v čase podobných slavíků nachytá? Jde o náhodný odchyt? Jak by vypadalo zastoupení samců a samic v tom prostředí? (Uznávám složité určování). Nebo je to opravdu obyčejně tak (jak se asi soudí), že už během odletu ze zimoviště vzniká onen časový posun. Proč pak ale opravdu přilétávající samice jsou tak exkluzivně vychystány – oblé a „kulaté“? Vždyť přes poušť i moře fůru tukových zásob rovněž spálí. Ne-li všechny a mnohdy snad i s částí svaloviny – zmenšení srdce a jiných orgánů).

K řešení by jistě napomohlo navštívit ona italská jezera na úpatí (a že jich tam s příhodnými údolími nad Pádskou nížinou je!) a tam bádat. Chytat znovu v pouštních oázách a tam bádat. Chytat znovu v Mauretánii při pobřeží a tam také bádat, anebo – získat pro výzkum tahově nepochybně odlišné středoevropské (české) populace kolekci přístrojů. Je nedostatečné se domnívat, že podle poledníků „ti naši“ na tom mohou být stejně, jako již vyzkoušení italští.

A i kdyby tomu tak bylo. Od Pádské nížiny k nám se uděje (zejména pro onu obrovskou překážku) ještě tolik věcí, že „časování“ toho zbytku cesty bude nutné znát. A geolokátory by dnes již pomoct uměly.

Datum 14. dubna je časem, kdy podle příletového kalendáře pro slavíky Mladoboleslavska už ti nejčasnější mohou v místě přebývat. Ale ta hlavní vlna starších a starých – ta má před sebou právě onen poslední krok. Cestu kolem ledových polí – přelet velehor. A nejsou sami. Stejný úkol s nimi řeší pěvušky modré s chováním podobným, daleko dříve pak třeba strnadi rákosní. Kroužkování pěvců nám tento významný koridor již dávno představilo.

Hned na začátku této (v pořadí jednatřicáté) pauzy máme o zábavu postaráno. Dorazilo totiž hlášení o slavíku, zastiženém na Studénce u Bakova nad Jizerou. Kdo zalistujete archivem, najdete snadno chvíle velkého překvapení, kdy na kroužku pelichajícího slavíka nebyla vyraženo „Praha“, nýbrž „Ozzano“. Tak si to zatím připomeňte a zítra se zamyslíme v prvních několika postřezích.

Jen ještě zmíním, že výsledek to je pěkný a je jednou z variant, kterou jsem si přál. Jasně, není z jihu, to bych chtěl už asi příliš. Je ze severu, ale nádherného! Na lyže to tam bývá. „Alpine area“. A ve dvou třetinách obrovského jezera už vidět Švýcarsko! Mnozí kroužkovatelé strnadů rákosních a pěvušek už vědí. Jasně – do skal zakousnutá, příkře z nich padající a příhodnou rýhou ptačí cestu nabízející – přeshraniční řeka Ticino. Se stejným regionem v dálce na severním břehu.

Rozvineme tady v několika vstupech pugét teorií a protože jsem na tuhle chvíli co specialista čekal třicet let, jsem připraven. Rozebereme výsledek dopodrobna, uvidíte, co se s pár údaji dá provést. Ukážeme si, jak některé úvahy, pozastavené pro absenci indicií nových v čase nakročení k cíli, nečekaně pojednou zase už stojí na nohou a chtějí jít dál. A bude to zajímavé hned v „postoupení“ tomto. A tady ne o krok, ale o cesty poctivý kus! K cíli samému? Možná až tam! Jedná se totiž o tímto výzkumem kdysi pro slavíka objevenou motolici Collyriclum faba. Nezapomenutelnou spolupráci „s Brnem“ a o studii, která z toho vznikla. A přijde-li snad Ivan L. na blog, nad posunem si zamne ruce. Jeho teorie totiž „dostala dnes na triko – co píšu? – dostala dnes razítko“! Slavík byl k mému nezměrnému štěstí okroužkován v jednom z podezíraných hlubokých horských údolí, kde se jemu podobní na podobném jarním průletu – spíše pobytu (půjde totiž asi o poslední hledanou tahovou zastávku před finálním příletem na hnízdiště) endemicky se vyskytujícím parazitem nakazili. (To jsou zas strašné věty – uznávám, že moje texty překládat do angličtiny nejde).

Momentů nám hlášení odkrývá hromádku, třeba jen datum – naprosto úchvatné (ale já to pro dnešek opravdu utnu. Sejdeme se k tomu zítra).

Další ptáci odletěli. Prolétli nad stromy a duhu nechali tak.

Pokaždé je to stejné, září – v znamení odlétání.

Po Studénce táhnou rákosníci. Je legrační vidět je v sadech podle silnice. Je to jak vidět v Jeseníkách slavíky v jehličí. Zážitek na celý život!

Fascinují mne daleká zvířecí putování. I proto jsem si vybral slavíky za objekt hledání, zabývat se ptactvem stálým by mne tolik nelákalo. Tady je krásné vyhlížení prvního přilétnuvšího – den, kdy po zimě najednou jedno z sledovaných křoví v nezvládnuté pýše slavíka prozradí. A podobně tak chození v září po stejných místech při hledání jejich „ticha“. V prostředí, kde dosud pelichali, kde se je dalo průběžně „přihlásit“, je najednou klid. Zapisuje se tak den odletu. Jde-li o významný (v oblasti poslední), je ověřován kombinací známého monitorování, s finálním projitím místa.

Ani jeden z úkonů není jednoduchý. Nic neplatí spolehlivě a vždy. Ale přeci jen lze říct, že Kniha slavičích příletů a odletů nijak moc nekecá. Je největším pokladem výzkumu. Je nejdražší, pro vynaložený čas. Jen málokdo si dokáže představit, jak náročné je projíždění oblasti zjara i na podzim. Všechny ty mínusy při hledání hledaného jsou ale – v příměru věrném – „smolnými polínky“ na budoucí „vatru“ prožitku, který dříve či později s jistotou přijde. A čím víc té posbírané smůly, tím víc to pak hoří! A lhostejno, zda zpěvák stihnul úvodní dekádu dubna, nebo je prvním až jiný, z půli měsíce. Takovou podobu mají ona data k zaregistrování.

Zkoušel jsem znovu chytat průtažné slavíky i letos a opět bez úspěchu. Samozřejmě, o slavíku z březenského lesíčku si mohu myslet, že byl tahový. Vše toho srpnového dopoledne „splňoval“ a kroužek neměl, ač měl mít! Přeci si to sám sobě neuznám. Během hnízdní doby se na lokalitách udá tolik věcí, které nedohlédnu. Tragédie, výměny, někdy mířící až k osiření místa samého.

…

Zahradou protáhli uhelníčci. Je to vždy v čase, kdy zraje víno na jižní stěně domu. Datum se kryje. Jsou mladí a zřejmě i zdaleka. Často jejich „vlaku“ využije nějaký ten budníček, nebo sýkora, občas i králíčci či mladý brhlík s nimi k Polabí kousíček popojede. Postupují dál kde končí stromy, tam na sebe počkají. A Kněžmostkou z Kněžmostska pryč.

Ti poslední mířili za duhou, kde kousíček od ní je v obzoru Domousnická brána, babím létem k tomu odcházení nedávno rozevřená.

Kolik kroužkovatelů to alespoň jednou takhle mělo! Vzpomenou si?

Dnes v kurzu či dříve v pohovoru se to takhle detailně zase nebralo, běžný určovací klíč na opeřence v ruce taky najednou nestačí…

Nebyl pro mne velký problém, určit tehdy v 80. letech časně zjara, na přechodu rákosiny do pásma vyšších ostřic, v síti málo známého Acrocephalus paludicola – rákosníka, táhnoucího kamsi do Polska či Běloruska lokálně hnízdit. A chytil se později další.

Větší potíže už mi přivodilo určit v 90. letech pro naší ornitologii hybridního slavičího samce. Taky jsem ho ale nechtěl dát hned z ruky „jen tak s kroužkem“, v hlavě mít následně zmatek a dohady, co to vlastně bylo. Přišlo mi to málo. Bez foťáku tehdy, zapisoval jsem a měřil – a věřil, že to dám následně dohromady. Ta cesta byla tenkrát docela dlouhá. A chytil se později další.

Největší potíže nastaly před pár lety na kraji plechového města, když ve sklopce zcela neplánovaně skákal slavičí kříženec a já věděl, že samec to nebude. „Ten pták je nějakej divnej! Ještě ho radši nepustím…“.

Žijeme tu jedinečnou chvíli, měli bysme žít ještě daleko víc, ale cosi nás ovládá. Pod tíhou řítící se senzace se nejde soustředit. Srdce nám do toho mlátí, může se stát, že z roští mluvíme nahlas. Naštěstí je už foťák po ruce, doba to zařídila. To budou ostatní koukat, až to představím!

Prožil jsem si ten senzační pocit tenkrát tak nějak přerušovaně, potvrzení přišlo až o Silvestru. Odvážná analýza ale seděla. Nejvzácnější slavík výzkumu, nesplněný sen mnohých zasvěcenců, najednou měl reálný čas i souřadnice. A byl můj! Pravda, nadřel jsem se za ty roky v ornitologii dost a člověk přemýšlí – co může přijít mimořádnějšího? A je vůbec šance? Přijde-li pak, žije se z toho dlouho.

Že štěstí přeje připraveným? Snad. Ale co pak říct o překvapení letošním?

Tisíce slavíků jsem chytil za desítky let kroužkování, až letos v čase, kdy už jsem o podobném nepřemýšlel – slavík s cizím kroužkem! Najednou všechen čas i litry v nádrži splynou v pohodu – a příští jaro přijedu zas!

Vím jak Frantovi pár hodin po půlnoci v zářijovém sedle Jeseníků u sítí mohlo být. Kdo jste to nezažil, dočkáte se.

Důvěřuj, avšak prověřuj!

Včera bylo sedmého, dnes je osmého. Odpoledne včera a ráno dnes jsem natáhl na Studénce v bezinkách. Jen tak pro jistotu. Moc se mi to zohýbané bezinčí líbilo a tak jsem to chtěl zkusit „na rekord“. Nic. A ani jiných ptáků tam příliš není. Místní pěvci jsou pryč, průtažní skoro žádní. Převládají černohlávci a to doslova. Všechno mladí a samičky jen dvě. A tak největším zážitkem je nocí vychlazená limonáda.

Všechno tam je od ptactva fialové, všude pobytové stopy, jako tady, pod tím kalíškem.

Slavíci jsou definitivně pryč a ani průtažní nejsou.

Dnes od rozednění obě chycené červenky a ranní pěnice vůbec „nebarvily“. Až další, když už bylo slunce nahoře. Ty už v keřích posnídaly. Ranní vyprazdňování nebylo fialové ani u drozda, což ukazuje na skutečnost, že všichni čerstvě přilétli.

Jak to mají mladí černohlávci s tukem, nevím. Asi ho při své strategii nepotřebují. Adulty jsem nechytil, abych mohl porovnat. Mladá pěnice hnědokřídlá ovšem zásobu měla pořádnou.

Možná to chytací místo přeci jen přeceňuji, po prázdninách je úplně vymetené.

V osm začíná foukat jako včera odpoledne, když jsem přijel. Dravci stoupali v termice, listí začíná šustit. Jestlipak i to listí ptáci vnímají a tlačí je to pryč.

Sedím na hromadě betonových panelů, ve svahu zasypaných. Obří armatury trčí do výšky očí, ale sedí se na té polici pěkně. S výhledem k východu dolů, do kraje. Už ten labyrint ker přerůstá jasan, podivný svět. Svlačec kolem všechno zaklopil, dole je tma. Ještě nedávno tu byli slavíci. Kde jich je asi konec. Stále tvrdím, že podzimní průtažné slavíky v oblasti nejsem schopen zastihnout. Jak to s nimi je?

Vítr docela sílí – balím a padám. Kroužky uložím do šuplíku, sečtu druhy a vyzvu vzpomínky. Už myslím čekají.

Ano, v nadpise jsem pro tentokrát už musel nahradit zpěv spěchem. A přestože takových míst znají po republice obdivovatelé živých ptačích křídel celou řadu, já se vzpomínkami vracím do nádherných Jeseníků. Na Červenohorské sedlo, kudy podzimem táhne množství ptáků a pozorovatelé je tam sledují, příležitostně chytají, určují, kroužkují a dokumentují. Přitom je nejvíc zajímá počasí. Jeden proto čte z předpovědí, druhý z oblohy. Na jižní vítr čekají a dobře, je-li s mlhou.

Ač jsem toho v směnách zatím mnoho neodsloužil, zažil jsem už všelicos. A jediná příhoda nebyla zlou – snad problém s reflektorem, ale nebýt jeho, s kolegou Martinem bychom společnou cestu donekonečna jen plánovali. Událo se, a dobře že tak.

Kdo na sedle nespěchá nikam – je křižák na okně „sezónní kroužkovací stanice“, kde za nimi uvnitř se v noci o směnách svítí. On na to čeká a se sítí vyspravenou vyhlíží nalákaná křídla. Jeho odchyty však s nějakým určováním a následným vypouštěním stranou světla, nepočítají.

Jednou, když jsem to tam ještě neznal, přijel jsem na domluvené setkání k večeru – spíš za tmy (nevím, jestli jsem to už někde nepsal). Uložil jsem auto u hotelu a když jsem jej zezadu ještě zpod stráňky obcházel, lekl se lidí vedle. Seděli za svým autem, byli dosud tiší, z jihu Moravy, následně přátelští. Byl pozdní večer a oni žili náladou, kterou prý završí přespáním v autě či možná snad na mezi. Kde by prý dneska už takhle slyšeli volat křepelku, jak každou chvilkou tady! Mladé roky jim to prý připomnělo. Teď už jich není. Podíval jsem se po hlasu nahoru v konec nasvícené sjezdovky a bez toho, abych pěknou chvíli pokazil, zamířil k zasíťovaným reproduktorům do hrany sedla.

Letos z místa zas volaly křepelky, doprovázel tmavý slavík a sekundoval šedý bělořit. A v rámci toho přiřazování hlasů k živým obrázkům jsem toho během pobytu a chytání užil dost a dost. Sedlem táhli motýlové s můrami, laň chodila před oknem boudy, kde i letos „chytali na světlo“ krásní křižáci. Tažní ptáci sletovali do borůvčí – horského, toho metrového. Čím dole po krajinách bezinčí – tím ptákům zdejší borůvčí. Nálad nůši kraj nosí a časů všelijakých, sakra rychle i nastupujících! Na staré cestě ptačích karavan…

Jezdí tam chytat člověk z okraje Prahy, podzimních ptačích tahů znalý. Se zkušeností z jiných míst. Je zážitkem mu naslouchat a vracet se s ním k sítím dávno sbaleným. V tisíce hodin čihařského doučování se, přemýšlení a ověřování taktik z neúspěchů odvozených. Dnes je mistrem v té disciplíně. A co víc – je přátelský. To je posluchačům příjemné. Zdobí jej výdrž v čekání na příležitost, dávno si ověřil, že bez ní by mnohá nepřišla. A ona ho každou chvíli ujistí, že dobře činí, když nepřestává koukat dolů k horskému trychtýři, severák pohledy otáčí a hvězdy z oblohy střásá. A když už by se zdálo, že pěknou bídu hostí, stane se jinak! A přestože on zkušeně přec už očekával mezi kroužkovanými ptáky nějaké to „zrcátko“, paf zůstane zas! Tentokrát se v síti objevil sedmihlásek malý, cestovatel věru nečekaný. A pro mnohé začne seriál přemýšlení nad tou senzací. On zůstane všeho strůjcem – zaslouženým.

Je dobře, že jeho parťák v horách uvyklý, dlouholetým pozorováním přečetl, dnes pro oba, ten šumící i nešumící koridor.

Vážení návštěvníci. Pošta už by zase měla po výpadku fungovat. Děkuji panu kolegovi z Kladna, že zavolal a diskutujte slavíky (či cokoliv jiného samozřejmě) buď tady přes blog, nebo jak využíváte spíš – mimo něj.

Rozepíši se o tom, jak se před domem objevily další vlaštovky, tentokrát s převládajícími adulty. Rojí se totiž mravenci v jiném koutě skalky. A vážky to zřejmě odpozorovaly a jsou tu hned též. Ještě že sumec z rybníčku za domem nemá křídla, jde znovu o takový svátek, že bych ho tu čekal taky.

Hezký den všem Vám, kteří na slavičí blog přicházíte. Už se brzy pustíme do nějakého „mimosezónního“ tématu, zajímavé je třeba chování pelichajících slavíků během procesu. Jeho zjevná proměnlivost. To je docela síla. Nebudu ze sebe v tomto případě dělat objevitele, v Německu si toho kolegové již dávno všimli u slavíka tmavého. Tak jsem to tu jen po tři roky ověřoval. Dávno jsem tušil, že jejich chování se v čase proměňuje, ale že to má takový řád?!

Nejdříve ale se podíváme komentářem na ČHS do Jeseníků. Poslední událost zasluhuje komentář i tady. Odchyt sedmihláska malého si místo – pro renomé a oba věrní pozorovatelé – pro zážitek, plně zaslouží. Tak večer půjdeme za nimi v dalším z ohlédnutí. K týmu se počítám, atmosféru mám nadýchanou, ikdyž zdaleka ne jako oba kolegové. Tak přijďte.

Klidný čas, pokud možno všem. Pavel Kverek

Výměna informací k zástihu spěje k závěru a nutno říct, že se verdikt už nikam neposune. Je to určitě škoda, protože tady měla tentokrát paní Štěstěna pořádně nakročeno a byť na Karvinsku rozdala, mnohé nevydala.

Na svém blogu si mohu dělat co chci, proto nyní pověsím stanovisko k zástihu adultního slavíka tmavého ze dne 31.srpna ve Slezsku. A nebudu dbát případných podezírání ze spekulací. Myslím si, že na základě zkušeností nebudu pravdě příliš vzdálen.

Ze snímku jedince na předchozí stránce je s jistotou patrné, že přinejmenším 5.loketní letka není v zákrytu s ostatními. Proces uzavírá, někdy společně s 2. a 1.ruční letkou. Úkaz byl s největší pravděpodobností shodný pro obě křídla a vše mluví pro fakt, že pták v místě pelichal. Troufám si tvrdit tedy, že máme k zaznamenání třetí doložený případ pohnízdního pelichání adultního slavíka tmavého na území republiky. Kroužkovatel sice dál mluví i o hnízdní nažině v oblasti břicha, ovšem pták v nejzazší fázi přepeřování má tento útvar vždy již znovu opeřený či alespoň nachystaný v toulcích. Biometrické údaje též nejsou k dispozici, není tedy možné využít ani podpůrných znaků k stanovení pohlaví.

Okolí železničních tratí s liniovou zelení, jak tomu bylo zde, je pro slavíky atraktivní a nabízí se okamžitě odkaz na jediné prokázané hnízdění druhu u Záhlinic, v prostředí podobném.

Ukazuje se nutností připravit text pro kroužkovatele nový, kde budou předložena doporučení, jak v případě zástihu slavíků tmavých postupovat. Zdaleka nám nesmí jít pouze o určení druhové, ukazuje-li se stále zřetelněji, že někteří jedinci nám toho sdělit chtějí daleko víc. Jak jinak se vypořádat s fenoménem změn areálu druhu, proměnlivostí chování za hranicí hnízdního rozšíření, zahrnujícího pokusy o hnízdění druhové či smíšené, pohnízdní pelichání v místě či spíše pak v důsledku přesídlení – a v řadě poslední i tahové zástihy jarní či daleko více podzimní. Každý z kroužkovatelů by si měl ze setkání odnést snímek rozevřeného i složeného křídla z kolmého pohledu, vždy ve stínu a též pořídit detail rýdováku. Kdo by snad chytal slavíků tmavých více a častěji, nechť si též dokumentuje hrdelní proužek sevřený vousem. Jde o věc zajímavou podobně, jak kresby řeší v současnosti specialisté na křepelky.

U tažných slavíků třeba posoudit tukové zásoby a v každém případě rozhodnout o věku, ikdyž právě slavík tmavý má znaky oprosti slavíku obecnému méně výrazné. Zejména skvrny ocasních per záhy u ostnu mizí. I samotná šířka 1. páru RP je u jarních ptáků ošidná. Velmi důležité je též změřit délku křídla a rýdováku. Jde-li o místní populaci, údaje budou žádané.

Protože dotčení kroužkovatelé již jiný materiál z odchytu nemají, považuji výsledek za konečný. Zmiňují, že jarní zpěv ST by zaznamenali, ovšem hnízdila-li by v místě samice, unikne pár pozornosti. Slavíci obecní v diskutovaném místě hnízdí. Jak to tedy mohlo vypadat na lokalitě v květnu, už se nám zpětně zjistit nepodaří.

Posledního srpna ráno byl chycen a okroužkován ve Slezsku slavík tmavý. Nejsou k dispozici jiné fotografie, z toho co máme, vychází ovšem veliká zajímavost.

Proto jsem se rozhodl vzít téma na slavičí blog.

Ze tří fotek ani jedna nenabízí pohled na křídlo tak, aby šlo dostatečně přečíst. Co provést lze – rozhodnout, že pták je starší jednoho roku (ne letošní). Pro věkové zařazení se podařilo znaky najít dostatečně, co se ovšem jeví na fotografii této, je zarážející.

foto:J.Chwistek; K.Rusek

Ikdyž o snímcích volených „z úhlu“ či peří všelijak pomačkaného, nelze přesvědčivě rozhodovat, na této momentce zaráží stav (vnitřních) loketních letek. Zejména 5.LL, o které vím, že též u slavíka tmavého proces pohnízdního pelichání většinou dokonce uzavírá!

Prostudoval jsem obratem svůj archív abych zjistil, jak se mohou tyto při focení jevit. Zřejmě vlivem vychýlení držením v ruce se někdy stává, že 1. či 2.LL trochu „zaplave“ a uhne z řady. Tím se projekce naruší. Zde však o nic takového nejde a je tedy jisté, že přinejmenším u levého křídla 5.LL (ještě?) nedorostla řady. Slavíka jsem zblízka neviděl, nemohu soudit po jistotě. Myslím si ovšem, že úkaz bude oboustranný a letka v toulci. A snad i ona poslední šestá. Pak se nám nabízí tři možnosti – a jedna zajímavější druhé!

+. Slavík mohl v místě strávit hnízdní období a následně pelichat

+. Slavík mohl místo zvolit pro proces pelichání (podobné důkazy mám)

+. Slavík mohl nastoupit tah/odlet s uvedenou nesrovnalostí v křídle (křídlech?) – zkoumáno

Mohli. Adultní ptáci z hnízdišť severozápadně či severně naší republiky mohou pelichat ještě i začátkem září. V jisté zahraniční studii je dokonce uvažováno, že adulti poté týden či víc mohou pobýt ještě doma. Takové výsledky u našeho slavíka obecného nemám a v pobyt po přepelichání v místě nevěřím.

Dále by takto mohl dopelichávat jistě i pták místní, nebo pro ten účel přemístěný.

Počkáme, neobjeví-li se doplňkové informace, protože autory bylo v dodatku jakési pelichání zmíněno.