Zaměřeno na slavíky

Přijíždíme do oblasti dřívějšího bádání s obavami. Předpovědi nejsou dobré, přílet obou slavičích druhů na hnízdiště též nelze na dálku odhadnout. Zejména v místech „doteku“ jinak spíše odlišných druhů.

Hostitelem osobnost polské ornitologie, kompletní sestava expedice, dodržený harmonogram úvodu.

A k spokojenosti též již dříve vyzkoušené zázemí základny.

Předpovědi se mírně mýlí a slavíci jsou!

Jsem zpátky po letech a dívám se do Prosny – řeky, kterou Poláci nechávají žít. A to ještě netuším, že se v druhé části pobytu objevím u Warty – řeky (a teď hodně potichu) ještě krásnější. Té, do níž se Prosna, mířící na sever, nedaleko odtud vlévá. Řeky, divočejší právě o tu sílu Prosny. Ač se obdivem mohu pominout, mám smutek nějak současně. Jak to, že u nás jsme tak hloupí a na přírodu v podobě onoho „psa“ ten „klacek“ vždycky najdeme?! Jak to, že ztrácíme cit pro krajinu? Jsou lepší tady jen proto, že mají zem natolik velkou, že si „tohle“ mohou dovolit? Nevěřím! A co na to biodiversita? – Coby, je rozmanitá! U nás to sousloví též umíme vyslovit, tady však platí.

Mým úkolem ale nebylo obdivovat krajinu, to by zastal kdokoliv. Měl jsem být nablízku odchytům obou druhů, zvláště pak samic a zhodnotit tím dvaatřicetileté zkušenosti v tématu. I pro mne však mnohé bylo nové, třeba slavíků tmavých jsem u nás příliš neužil. Věřil jsem ale, že druh rychle pochopím a v úkolu obstojím. Vzrušující a svazující zároveň.

Postával jsem v tradičním prostředí slavíka tmavého, poslouchal hlasy, sledoval jeho návyky. Obloha déšť držela zbytky sil, ale nepustila. V návratech pozdější slavíci tmaví s rozedněními čerstvě přibývali. Vysoká škola ornitologie!

Pracoval jsem pro zadání, i pro sebe. Pobíral náručemi, čeho doma nelze. Z větví i s pod nich sklepával vědomosti, plnil jimi dosud čistou hlavu i zápisník. Slavíci tmaví uherští – třída mezi slavíky! Nebudu mluvit za ostatní, za sebe je však víc a víc začínám druhově vzdalovat. A přesto o sebe za jistých okolností stojí! Selhávají ve výběru a komplikují vývoj.

První šok, který jsem utrpěl? Jsou tu tací, prezentující zpěv slavíka obecného! Se vším všudy, i s hlasem kontaktním. Proč to dělají, když nakonec hnízdí s protějškem druhově stejným, jak jsem brzy doložil. U prvního – budiž, ale já jsem „naletěl“ i u druhého v pořadí! Jak málo o nich vím.

A slavíci obecní, kteří u Prosny zvolna osídlením (od jihu) končí? Na můj vkus jsou drobní – to za prvé. Zpěvy nic moc, to naši od Klenice, ti vybraní, to by byl nášup! To za druhé.

Další zajímavostí (a to si kolegové/yně uvědomí, pakli-že na blog přijdou) je skutečnost, že slavíci neměli klíšťata. I my z toho pohodově těžili.

Jiná zajímavost, kterou jsem zažil prvně. Nikdy mi při práci s motyčkou v roští neznělo nad hlavou kázání, reproduktory šířené vedle z kostela. Věc v místě běžná.

A další moment. Když hostitel Pawel v krásné budově – sídle přírodovědné instituce – zjistil, že spolu s pochvalou za čtyři zpívající slowiki rdzave kladu důraz na zachování keřového patra parku, za malou chvilku mi dal podepsat vypracované doporučení a odeslal jisté instituci s tím, že věří v úspěch a sílu obhajoby. To se nevidí! A když jsem u Pawla – za můj obdiv krajině a řece jsem v závěru pobytu obdržel nádhernou knihu o tamní přírodě, dílo čerstvého tisku. A pak mne požádal o „slavičí“ přednášku pro jejich společnost. Též domluvil text o mém sklopkaření, tolik potěšen výsledky.

Jindy jsem mohl obdivovat profesionální práci u sítí a následně i se slavíky u zámořské mladé dámy, působící aktuálně na universitě v Oslo. Máme také mladých adeptů, i přítomná studentka z Čech se ubírá cestou podobnou. A zbylí vědci z týmu? Vysoké hodnocení na jejich účet beru do ruky. I pro osobnost, u které výsledky v Praze přistanou a která jim s podporou okolí vyhladí jednou finální tvář.

1. Hostitel, pracující s archivem

2. Hnízdní prostředí L.luscinia

3. Hnízdní prostředí L. megarhynchos

4. Pracovní atmosféra

Polsko 2014

Skončilo týdenní snažení týmu specialistů na společných hnízdištích slavíka obecného a tmavého v říčních nivách Prosny a Warty. Shoda je v tom, že bylo úspěšné.

Ohlédnutí se připravuje.

Slavičí krajina severovýchodu Mladoboleslavska hlásí: „Obsazeno!“.

Čtrnáctý rok nového století zdá se dobrým. Lidé hlásí slavíky odevšad, moc děkuji. I tady vedle do Suhrovic. Prý v noci poslouchají, takhle ještě žádný nezpíval! Inu, půjde o starší ptáky a ti „umí“.

Slavíků je dost a zdá se, že nějaký ten výpadek si sledovaná populace může dovolit. Vedu kampaň za křoviny, tam se to hájit dá. Se stromy by to bylo těžší, ty se holt z přírody během dvou tří let docela rozkradou. Sýkorám, brhlíkům, strakapoudům a zeleným žlunám, žlutým žluvám a šoupálkům jejich naději protopíme! I krutihlavům.

I letos trvám na odhadu početnosti 1000 slavičích párů pro region Od Humprechtu k Jizeře. Je to málo, nebo hodně? Je to takhle: Pro porovnání s odhady pro republiku je to úsměvně „válcující“, pro naši krajinu „tip-ťop“. Nevím, co se kde děje, ale máme se tady dobře. A bude se slavík šířit – a šíří se. Jen kdyby letos uspěli!

Samičky už snáší a usedají, doufejme, že máj jim „nenaloží“.

Chytil jsem takhle posledně legrační dvojici – on drobný (s kroužkem z roku „13“), ona také starší, ale urostlá krásná slavice (kroužek nový). Třeba ji víc zaujal hlasem. Hnízdí na železničním náspu v zmlazovaném javoří, pan „dráha“ to tam vždycky po letech v čase bez listí pocvičí křovinořezem a všichni se máme. Nechává jednu babyku u mostu přes Klenici, tam mu nevadí a slavík má kde zpívat. Dobře to funguje. Zatím. Kdybych měl tak čas hledat hnízda, jak bývalo v letech osmdesátých! Snad až budu stár.

Uvidíme, s ohledem na tato „rozběhnutá jara“, jak to budou mít slavíci s potravou. Jestli třeba strategický hmyz k obživě už nezačne tvořit i více pokolení a páry to nepřesvědčí překopat návyky, jak bývá na jihu Evropy. Proč by ne. Pokud schéma teplých březnů a dubnů vydrží, někteří s tím třeba začnou. Prokázat ovšem takové události bude náročné a podmíněné dokonalou znalostí konkrétního slavičího roku. A kroužkováním, samozřejmě. Pro váhu sdělení je to podmínkou.

Jestli to má být taky „o pocitech“ – pak jsem v aktivitě šťasten. Nechtěl bych se dožít stavu, že slavíků v kraji nebude. Onehdy jsem říkal „že snad třeba…“, ale teď vím – vzhledem k věku, že už bych jinou specializaci nehledal. Je pozdě. Mohu to takhle říkat, protože letošní návrat mistrů a jejich paní je kolosální! Co víc si přát před odjezdem z krajiny jinam. Za horami se mi tak bude pracovat klidně. Snad nedorazíme s předstihem, tady ještě tmaví slavíci hlášeni nebyli. Jen, aby to neznamenalo nějaký mazec, data pro průtah samců jsou už vysoká. Na ty staré mám vepsán a odzkoušen přelom měsíců.

Nikdy nikam do dálky nevidíme, neznáme tedy možné průšvihy migračních tratí, zejména klimaticky problematickou cestu příkopem Nilu. Řeknu vám, kdykoliv si tyhle věci uvědomím, huba mi nejde doklapnout. Co to je za fascinaci! I proto času pro výzkum nelituji. Uvidíme za pár dnů u „Ryšavé řeky bobrů“!

Kdybych si mohl přát, chtěl bych, aby obecní slavíci už v místě fungovali v párech a protějšky tmavých, aby přitáhly vteřinku po nás. To bych si k řešení velice přál.

Dotaz Martina V. ze severní Moravy mne přivedl k myšlence napsat pár slov k určování stáří slavíků obecných.

Samotný návod a jeho vývoj by tady zabral mnoho stran a zamýšlen je pro jiný prostor. Spíše chci vyjevit, jak je určování pořád zajímavé i tajemné. Ano, i tajemné. Patřím k lidem pokorným, chyby uznávám a kolik toho vím, je více na zvážení jiných. Ale pracuji na sobě.

Určování stáří jarních slavíků není tak jednoznačné, jak se o něm dočteme v odborných publikacích. Ale to mi snad nikdo vymlouvat nebude. Živý materiál je živý materiál. A když jsem viděl, co lze za pár roků nafotit u kroužkovaných modráčků na severočeských výsypkách, jen mne ujistilo. Představy padají, korekce vládnou.

Vím, co by bylo třeba pro posun – chytat letní mláďata a sledovat proměnlivost rozsahu jejich částečného pelichání. A vzít v potaz i to, že každé mládě první kabátek z hnízda má přeci specifický. Už tam vídáme výraznost, počet a barvu skvrn, které v šatu pro kategorii 1K/2K (jarní) zůstanou respektive mají zůstat. No a ti jarní, to je někdy rébus. Nepomůže ani znalost kostnatění lebky, všechno je dávno pryč a my se máme rozhodnout.

Třeba před pár dny.

Řešil jsem slavičí protějšek ohledně věku, strkal křídla ze slunce do stínu, fotil k přemýšlení doma. Porovnával velké peří v tvaru i opotřebení, hodnotil vyzrálost rohoviny – a nic. Vím dobře, takové jsem už míval. V starém století jsem tomu přiřadil nejpravděpodobnější tvar a líčil v křoví s motyčkou dál. Dnes píšu otazník, rychle z ruky nepouštím, kroutím nad sebou hlavou, pak se usmívám nad vyhřezlou neschopností a ztrácím jistotu. Ale kdo by o sobě neměl pochybovat?

Peří slavíků dostane po zbytek jejich roku zabrat, ne tak v oděru, ale v barvě. I proto samečkové svým šatem za jarních koncertů už zase kouzlí. Hoří, voskově žilkují na hrudi, pouští na sebe slunce, oční světlý kroužek mají zřetelnější, a ve stínu proměn vybledly i skvrny z mládí. Tací se nám pak nabízí k určení.

A ještě poznámku, okrajově souviející – je jisté, že loňské hnízdění bylo bídné. Dvouletí výrazně chybí.

Tak je „dovítáno“. Nikdy jsem se nebál tak, jako dneska. Podlomené zdraví, zprávy o počasí, chvat.

Zdraví jsem ještě podkopnul pobytem v kose, počasí však znovu děkuji. Ani počtrnácté jsme nezmokli i když předpověď v tom měla naprosto jasno. Lidi to ale odradilo, přišlo jich 27. Víme však dávno, že do té čtyřicítky je to optimální. Zúčastnily se děti a to je vždycky k zaradování. Že si přivstaly. Ale ptačích hlasů mnoho nebylo, to tedy ne. Skřivani, strnadi obecní a rákosní, budníček menší, pěnkavy, kvíčaly, konipasi bílí, vrabci polní, pěnice černohlavé i hnědokřídlá, kukačka, žluva, rákosníci, vrána šedivka. Bezhlasově pak čápi na stožáru, volavky popelavé, vlaštovky nad řepkou a špačci v lese, káně nad polem a ptactvo vodní hladiny. Ozval se ale zeza rybníka slavík, a pro mě tajně modráček. Viděli jsme divoké husy, růst májovky, skřehotat skokany, rozjetou rouchu zelenou, růst svízel. A taky události největší – dva rybáky obecné na lovu, mocné troubení jeřábů v slati a překvapení nakonec. Ne, že by šlo o nějakou vzácnost, ale Tom předvedl znovu, že o VPZ mívá formu a dobré nápady. A to děti uchvátilo. Ne ani tak dva rákosníci proužkovaní, které jsme okroužkovali a hned zase pustili – labuť byla událostí dopoledne! Než jsme se přiblížili hrázi, byla už rutinně odchycena a čekala na nás. Ne ani tak kvůli odečtu kroužku půvabně bílé labutí samice, ale proto, aby byla osvobozena z nebezpečného sevření rybářským vlascem. Noha byla zaškrcena, sic ještě snad pohyblivá a druhá se zabodnutým háčkem v plovací bláně. Ještě že byla na břehu k dispozici pojízdná kovářská dílna s nástroji na zákroky. A tak děti i dospělí viděli v praxi, jak ornitologie může pomáhat. Labuťce byla poraněná noha současně vydezinfikována a pták puštěn na vodu.

Poté došlo před koncem na rozdání propagačních materiálů a příležitostné sbírky peří. Teď si uvědomuji, že jsem prvně zapomněl na dotazy. Budiž.

Jsem rád, že lidé viděli „houpavou zem“ lagun, s odkvétajícími blatouchy a dvěma odlétajícími vodouši, nejspíše kropenatými. Jsem rád, že hlouček zpěvavců přeci jen toho chladného času zazpíval a my mohli slyšet. Mělo to smysl, i když jsem byl zvědav – a to nepopírám – přijdou-li též lidé místní. Mnoho jich nebylo a to je škoda, vždyť právě proto byla vybrána jejich/moje krajina.

Drží se „klub příznivců“ našeho vítání i proto akci pořádáme. Pro ně, pro dobré jméno tuzemské ornitologie, pro zajímavé vyvrbení každé jedné z výprav. Poděkovali jste přátelé nám za ranní nabídku – děkuji oplátkou vám.

Děkuji za zájem, za milou a kultivovanou společnost. Děkuji počasí, protože, co se stalo dnes směrem k nám sešlým, to je na zpychnutí!

Děti si mohly ve volné přírodě pohladit labuť, kdy to zažijí? Pomohly svou přítomností a zatajeným dechem napravit nepříjemnost, kdy tohle zažijí? Viděly též, jak svobodná pak odlétá. A navíc – až kód kroužku promluví, budou ještě chytřejší. Potkalo se před chvílí všechno, co potkat se mělo a chtěl bych dětem nyní vidět do myšlenek.

Na čápy jsme též nezapomněli, tím dnešní hlášení končím.

Přátelé, ornitologická vycházka bude za deště, nebo bez něj. Poradíme si.

Do půl sedmé čekáme na místě srazu, pak nás najdete po cestě u rybníka. Není problém. Pokud by pršelo, jen bychom omezili kroužkování, nic víc. Alespoň by se nám víc leskly šutry, co mám pro mladé účastníky připraveny.

To byste nevěřili, jak je ten kout hezký v dešti.

Do Slavičího háje se vrátili slavíci dva. Jeden živoří ve zbytku stále ukrajovaného křoví za sběrným dvorem, druhý už čeká, až nám to v háji povyroste. Zpívá hned u cesty.

Jak jinak. Oba mají kroužky, jeden z roku „11“, druhý z „13“. Znám se s nimi dobře a dělají mi radost.

Všechna výsadba se ujala, chce to jen čas. Příští rok už bude plac docela vidět, rozšíří onen pruh u cesty natolik, že by se to už mohlo povést. Myslím, že se záchrana krále pěvců povede. Než prvnímu zmizí staré hnízdiště, nabídneme taky náhradu.

Je tam krásně, když člověk tou cestou jde a vidí, že mělo smysl úsilí, že město si taky všímá. Že lidé z části přilehlé otevírají za noci okna a poslouchají ty dva vlastence.

Než sklapnu počítač, protože času není, napíšu pár postřehů o starším slavíkovi.

Kroužkoval jsem ho v čase pelichání za hranicí kraje na Sobotecku, u obce Trní.

Pobýval tam vedle hnízdního páru, byl dvouletý a je rekordmanem v časném pelichání (krom samozřejmě kříženců). S takovými bludnými slavíky se člověk v oblasti už většinou nesetká, tady to mělo být jinak. Hned v roce „12“ jsem ho chytil hnízdícího právě vedle Slavičího háje na dožívající lokalitě. Byl tam i v roce „13“ a sleduje, jak prostoru ubývá. Podle mne to už ani na hnízdění není. Když přiletí i v roce „15“, už ho ubytujeme v novém, bude-li chtít.

Tito staří kmeti, přijdou-li o letitý domov, už se nikam daleko neposouvají. Hledají v nejbližším okolí a nebývají nároční. Uvidíme. Oba se dostavili s přesností dvou dnů, není to obdivuhodné? Je.

Jeden z nejlepších slavíků Mladoboleslavska je od (již bohužel nežijícího) mistra Luďka Maňáska v ilustracích Máchova Máje. Je vykreslen přesně, jak má být. Takhle je z oblasti znám.

Příběh je v jeho doprovodu velkým zážitkem. Opakovaný Bezděz, umrlčí výjevy, páteří silný příběh. Složitý, v jazyce poutníka vyvedený. S nejznámější částí o „pozdním večeru“. Mohu do těch vět patřit stále, žít starý slovosled. A teď na prahu máje? Veliká síla! Vím, příběh ustoupí od romantiky stranou, víckrát jsem jej sčetl – ale přesto, vystínovaná nálada čerstvého máje, to je něco mimořádného. A slavík tam „sedí“, musí tam být.

V tom kraji, i když časy jsou už jiné, slavíci tu z nálad drží při životě. V kvetoucích stromech, borech v místech jiných s hlasy hrdliččími, kde mechy mluví hodně potichu. V ročním dílečku vůní a skvostných navečerů. S pohledy v dál, k jezerům temným i k obloze skvoucí. Uhlídat měsíc nejbledší a pod větvemi pak tiše odejít.

Věnováno rozměru máje.

pod čapím hnízdem v lukách u Koprníku, u budovy sila (ZENA a.s.).

Půjdeme kolem Nového rybníku k Brodku, zahneme na panelku k mokřadům na jihu Kněžmostu a pak se vrátíme na začátek. Určitě před polednem. V místě se dá parkovat, cesta je pohodlná pro kolo i kočárek. Možná budou potřeba deštníčky, uvidíme. Pak tedy na travnatou cestu lehké gumovky.

Kdo má dalekohled, fotoaparát, chytrou knížku, peří na určení, nahrávky zpěvu, kdo se chce na cokoli zeptat, bude příležitost. Trasa je krátká, zhruba dva kilometry.

Dále ukážeme osázenou skládku měnící se v listnatý lesík, shlédneme kněžmostská panoramata. Řekneme si o migračním ptačím koridoru v oblasti, o významu odlehlých plácků. Uvidíme kvést kytky a možná uslyšíme slavíka modráčka. Nebude-li pršet – nezmoknem a předvedeme kroužkování.

Sešlo se nám letos dosti propagačních materiálů, protože loňská zásilka přišla díky špatné směrovce pozdě. Letos se špatnou směrovkou došla včas. Pro děti tam jsou hezké věci, motivační. A máme sběr peří pro ty, kteří si to mohou dovolit. Představím dva luxusní příběhy od slavíků.

Pořádáme 14. ročník, jste zváni. Pozor na objížďku ve směru z Bakova. Zájemci, co dnes telefonovali z Liberecka, nechť odbočí u Mnichova Hradiště. Kdo by snad nestihl začátek, najde nás po cestě kolem rybníku, nemá kam sejít.

Přijďte jen vy, koho to zajímá, abyste nebyli zklamáni.

Nabízím velmi obyčejnou krajinu, však ve svatebním! Uvidíte, co umí.

Novinkou na rybnících jsou divoké husy. Potulují se tu jeřábi, na sloupu uvidíme čápy. Zaletuje sem mořský orel, třeba budeme mít štěstí. Hnízdí tu ještě skřivani, se slavíky to bude tentokrát horší. To se pozná.

Když tu býval lom v lokalitě Na písku, zarostl. Pak z něj zpíval ovdovělý slavík, z toho podzemního kráteru do noci. Od maličkého jezírka, s hvězdami a vrbičkou. Lidé chtěli jinak a lom zavezli bordelem. Nebylo už žab, nebylo vrbiček, utichnul zpěv. Pak ten hnus bylo třeba zrekultivovat a skládku konečně zastavit. Povedlo se téměř a teď tam rostou za plotem stromy. Na rovině. A zpívá strnad. Snad ho zažijeme. Je velikým vlastencem, z průmyslové krajiny se však pomalu poroučí.

I strnady rákosní asi uslyšíme. Kukačku, žluvu, rákosníky, budníčky, vlaštovky, chřástaly – bude toho dost.

Tak přijďte, kdo se chcete potěšit májovou náramností. Budu opět průvodcem, Tom bude chytat, jako vždy.

Znám tady každý kámen – jo, když jsem u toho, našel jsem posledně nafialovělý krystal ametystu, dám ho některému mladému zájemci na památku a ostatním pro odiv. Abych doložil hodnotu Kněžmostska, které mám rád.

Psy nechte doma, ikdyž jsem zažil vždy vychované doprovodníky svých pánů, někteří účastníci to nevidí rádi a kazí si tím zážitek. Nic se na akci neplatí, i my chodíme bez honoráře, tak jako většina po republice pořádajících.

Vezměte si dobrou náladu a kus svačiny. Sledujte spolu s námi počasí.

Děkuji za upozornění. GPS N50 28.503; E15 01.517

Tak konečně ho vidím, jak vypadá, když je ve svatebním, když mu o něco jde. Na mysli mám slavíka s italským kroužkem, kterého jsem loni viděl pelichat na Studénce. Ne že by výsledek z pelichání byl méněcenný, spíš naopak, ale chtěl jsem přeci jen znát, jak vzácný host vypadá „normálně“. Jak je na tom s postavou a tak…

Někde jsem o něm napsal, že by se mohl příští rok vrátit a on to dokázal!

Konečně je doma a myslím, že čerstvě. Jeho přílet jsem bohužel přesně neohlídal, sledoval jsem jinou oblast, ale při kontrole 19. dubna tam zcela jistě ještě nebyl. Přiletěl nejspíš v první půlce třetí dekády měsíce.

Není ještě tak bouřící, jako soused a asi to s ním nebude mít lehké. Tento „Ital“ je slavíkem spíše drobným, ten vedle se dnes při kroužkování ukázal chlapákem. Je taky starší, má zkušenosti a bude to tam v svahu pod rezervací asi zajímavé. Ale místa je tam dost pro dva, v tom problém není. Však taky zpívají na hranici svých revírů, samiček ještě nemaje. To bych poznal.

Krom možnosti porovnání měření a hmotnosti „meziročně“, koukám do peří, které jsem v červenci viděl sotva růst. – A pak taky ten příběh, musí být krásný…

V tom tmavém trní tehdy úspěšně přepeřil a jedné prázdninové noci vyrazil k jihu. Někde v Africe přezimoval a vrátil se domů hnízdit. Kdoví, zda letěl po stejné trase co před rokem, kdy v Itálii dostal na jaře kroužek. To nevíme a potvrzení tahových zastávek u pěvců nebude, alespoň neznám. A u slavíků už vůbec ne. V zimovištích je evropští badatelé už ale opakovaně přistihli, to se ví. Lze tedy prohlásit, že oba body jejich migrační úsečky mohou být „živé“.

Taky jsem si ho poslechl, jak zpívá. Sláva to není. Třeba to ještě vyladí. A uvidíme, jestli v místě zůstane.

Je to ale veliký svátek. Jeho návrat jsem si přes zimu hodně přál. Cesta k městu kolem Studénky teď bude pro mne obzvášť milá. Už takhle jsem si od léta říkal: „Tak tady jsem se po jedenatřiceti letech dočkal!“ A jezdil kolem pomalu. Teď vím, že tam je zpátky, „Ital“.

Druhá půlka třetí dekády dubna, to je panečku čas!

Ten, kdo vychází za slavičím zážitkem, nevrací se s prázdnou. Ten, kdo na ně čeká od března, ví, že právě teď se začnou dít věci! A s přehrávkou téměř „škrtám sirkou“ u křoví.

Místo, které jsem si vyhlédl v zimě a divil se sám sobě, proč jsem před ním ještě nikdy nepostál s nataženýma ušima, mne před chvílí potěšilo. Jako bych v těch liánách nad smradlavým kanálem u silnice potkával slavíky dávno. A než jsem mistra prohlédl a zvážil, mohl jsem pokračovat u jeho družky. Párů už začne přibývat. Za chvíli svoji známost slavík už zas provázel podrostem, jen mám obavu o tu frekventovanou silnici před křovím. Slavičí samice na takových hynou často.

A takhle slavičí protějšky vypadají už hned po příletu. Připraveny. A zpěváci také, zejména ti starší, co přilétli s předstihem. Místo dokonale znají, jsou vychystáni jej hájit a rozmnožovací pud s nimi už cloumá. Bříška místo tuku začínají vyčnívat jinde, k lásce jsou připraveni.

Takže, nabízím pro jednu skupinu návštěvníků fotku slavice – jak vypadá celkově, pro druhou dávám detail k tématu. A odjíždím počítat.