Zaměřeno na slavíky

Je po poledni. Za oknem se už pěknou chvíli hemží vlaštovky s jiřičkami. Otevírám křídlo abych pochopil, o co jde, když kolemjdoucí pochválí ono divadlo. Jinde ptáci opravdu nejsou, točí se mi před nosem, vůbec se nebojí a já až po hodné chvíli zjišťuji důvod ptačího chování. Jasně, „všechno je v přírodě vo žrádle“, jako bych přítele z jihu slyšel.

Tady je podstata toho zájmu!

Občas se u nás takhle mravenci rojí. Ve skalce mají domov a přijde-li to na ně, velký den startuje. Desítky jich co chvíli míří k výškám, jsou těžcí, pomalí a křidélka jim v slunci leskle svítí. To je tedy příležitost k snadnému lovu! Kde to ty vlaštovky vyčuchaly? Nejlepší vůbec je, nesoustředit se na ptáky, ale vybrat si k pozorování vzlétajícího mravence a sledovat jeho cestu k zániku. Dřív nebo později ho ptačí projektil sestřelí, jsou tak blízko, že slyším jejich zobáky. Loví tu vlaštovky i mladé – letošní a myslím, že mohou být už táhnoucí. Jiřiček je s nimi málo.

Vlaštovky jsou opravdu nádherní ptáci, podobní otakárkům, při pohledu odspodu.

Ptáci tu neloví sami. Prohřátý vzduch nad skalkou je křižován vážkami a šidélky. Ty jsou zezadu od rybníčku. Důvod je stejný. Je to síla, jak v přírodě všechno funguje! Mravenci se rojí, někteří odletí, jiní poslouží jiným. Dobrodružná jsou tato objevování.

V čase, kdy jsem odjížděl mapovat hnízdiště, ptáci stále lovili. Vyfotit mi to nešlo, nemám techniku.

Prověřování hnízdišť „prozváněním“ nenašlo odezvu – až u lesa Havránku. Tam jsem vypočítal už dříve, že slavík stihne prázdniny jen s velkým fofrem a je to tak. Ikdyž se mi nechytil, už mu to lítá a během prázdnin zmizí i on. Výpočet sedí. Úspěch to je ale jen poloviční, potřeboval bych jej alespoň zvážit. Bohužel. Byl chytřejší než já.

Konec sezóny je stejný, jako začátek. Místa jsou prázdná, ale výsledky to jsou cenné. Pro zaměření mého typu nepochybně. Jen prověřováním přehrávkami (jejich kombinací kvůli samicím) lze věrohodně zjistit, kdy slavíci odlétají, jinak to nelze. I mladé ptáky (pokud jsou) lze z mapování oddělit, reakce je jiná. Jinak se chová samozřejmě i slavík tmavý.

Hrušky se rozprskávají o silnici, fleky kvetou křídly admirálů a voní kvasem. Bezinky těžknou a keře prosvětlují prvním opadem. Občas je slyšet tenké pěničí prozpěvování mladých černohlávků. – Když už jsme u toho, mladí slavíci tak tady nečiní, v zimovištích už ano.

Tak už to končí. I tahle podivná hnízdní sezóna potvrdila, že slavíci ze sledovaného území stačí bezpečně odletět do konce prázdnin. Až na vzácné výjimky, kde je pak dobré pohotově hledat důvod. Vždy nějaký je.

Je posledního a já jen opravdu krátce upozorním na to, že dnes už z okna vidím zase daleko. Mravenci totiž doslavili a tím i dolétali a nad skalkou na ně nikdo z lovců nečeká. Kdy jindy než teď se hodí připomenout podmínku pro ta nejskvělejší pozorování a zážitky s tím spojené:

Ve správnou chvíli – na správném místě! Pokoušejte se o to dál, jako se budu pokoušet i já.

Jdu mojí krajinou a oba to víme, ona i já. Jsou pryč! Každoročně stejné pohledy. Opožděné bezinky nalitě voní a pěnice se mohou pominout. Slavíci nečekali, jsou pryč.

Pole obrací kabáty, tlupa hlučných lidí s podloženým hadrem smýká slívou mirabelkou. K čemu – nevím, pít se to prý nedá. Stehlíci zaučují mladé na bodláčí, ostružiny v dlani barví od krve. Jsou zvláštní ty chvíle loučení-neloučení se slavíky. Chození místy, kde čtyři měsíce bydlili, kde byl jsem domovníkem. Teď má moje romantická duše času habaděj! Nemusím se v roští už ohánět motyčkou a stírat zrosené čelo. A přemýšlet, jestli mám s sebou kroužky. Teď je čas zas kousnout do trnky, zkřivit hubu nad tou poctivostí a poděkovat, že tu jsou. Je stejně zvláštní – teď jsem byl v horách – jak si čím dál víc všímám prostředí tý naší krásný země. Je mi s ní dobře všude.

A děkuji na jih Moravy za snímek Červenohorského sedla, Zdeňka zdravím. Vyfotil jej celé krásně červené! Tohle jsem tam nezažil, ikdyž všechno ostatní bylo taky príma.

A pak jsem přijel domů. A táhlo mě to k roštím. Ale to už jsem psal.

Proč nechytí někdo ty staré prohnané boleslavské slavíky na cestě k jihu? Co dělají chytřeji než mladí, odchycení námi v horách? Hlavou se mi honí ony strašné prasárny v Egyptě, tisíce metrů sítí k zabíjení ptáků. Hlava-nehlava to tam mydlí a svět se málem nediví. Má jiná témata. A vedle nich stojí střelci – to na ty větší, co kousek poulétli, které chytit nejde.

Kým jsme na týhle planetě – svoločí? Jakoby nestačily tady u nás hromady křídel, poválených za nočních (i denních) tahů teď pod domy – těmi “ vpitými do zahrad“ či skleněnými plochami čekáren a viaduktů. Chcete tu hnusnou fotku tady vystavit? Radši ne. Ťuhýk, černohlaví lejsci, budníček, koňadra i krahujec – ten taky neproletěl. Strhejte siluety, nalepte pruhy! Co s těmi zrcadlovými baráky v zeleni zahrad a stěnami bank, to nevím. Coby? Móda je móda.

Zpátky do křoví! Dlouho byste u stránky nezůstali. Jestli jsem Vás vytočil, omlouvám se.

Mám souhlas na toho lišaje smrtihlava od Romana. Tak ho dávám.

Síla, co? Křídla má olítaná z tahů, druhého rána tam už nebyl. Ani se nedivím, musel zase jinam. Sám jsem ho v oblasti neviděl. Vyfocen byl po Chlumem koncem srpna, před dvěma lety.

V prvním týdnu září výzkum ukončím a připravím k analýzám. Materiálu mám letos hodně. Je zajímavé, že vždy dlouho žiji z čerstvě událého, takže nyní z fenoménu migrace. Mám to nějak podobně, jako v divadelním kuse Záskok onen slavný Ota Plk, který byl také do momentu uchopení role jiné, bezmocně zmítán rolí předešlou. Vzpomeňte si.

Nad záhadným tahem slavíků se zvolna rozednívá. Na stopě jsme celé řadě záhad a brzy je vymažeme. Je třeba už jasné, že jinou strategii drží ptáci jednoletí, jinou starší – zkušení.

Dosažení zimoviště je součtem mnoha zastávek krátkých a několika dlouhých. Ptáci, nad ránem z nebe spadlí (jak se píše v jedné staré knížce) do příhodného místa si vystačí s minimálním pohybem v prostředí (šetří energii?). Pouze hned po rozednění se přesunou z místa přistání do místa prospěšného, nejlépe s dostatkem stravy. A protože táhnou v čase nadbytku slavičí potravy, nedochází k potřebě větších denních přeletů jinam. Tím vysvětluji případné nálezy v sítích kroužkovatelů a ještě k tomu v první kontrole po ránu. Z průběhu pelichání adultů vím, že pohyb na lokalitách v tom čase je značně omezen – to sedí (slovy zase jiného klasika).

A končíme v dobrém.

Nejprve poděkuji Jirkovi za určení tesaříka pižmového. Dík. Odpověděl jsem i na mail do Hodonína a pokud nepřišel, je to vinou nepřesné adresy. A teď už nabízím ohlédnutí za druhým pobytem v sedle Jeseníků.

Jak jen se ubránit emocím, doprovázejícím ten nádherný čas. Já to říkám sic o každém místě v zemi, na to ale teď zapomeňte.

Červenohorské sedlo, kousíček od Pradědu, je obdivuhodný kus pohraničí. A turisté, v horách rozptýlení toho času, by to potvrdili. Putovali cestami v kamení a užívali pozdněletní horské nálady. Kochal jsem se též. Nad borůvčím popolétávali sedlem ptáci, nad loukou motýli. Slunce svítilo, severovýchodní vítr (nevhodný k odchytům) nás však trápil. Po svém si zrály jeřabiny.

Pro chytání čas dobrý věru nebyl a přec jsme na sklonku první noci slavíků dosáhli. Obou „rezavých“ – tmavého i obecného.

A v poledne přibyl ten vzácnější ještě jeden. A byli to zase slavíci narození letos. To nezměníme. Přál jsem si chytit jedince staršího, kvůli úkolům, které dva roky pro akci chystám. Ale nestěžuji si.

Kvalitní sešlost naplnila volné chvíle plejádou historek, o samovolné přídavky nebyla nouze. Takhle bych si představoval návrat tehdejších „Lovů beze zbraní“. Diváci i posluchači by se smíchy umlátili. Je obdivuhodné, co máme za sebou. Od sítí i od stativů.

Zase táhli motýli, ve dne i v noci. Ač jindy plachá, tady výstupem utahaná a rok od roku vzácnější babočka osiková, mi dokonce sedla na ruku. Cenil jsem si vzácného setkání.

Zbývající levou rukou bylo přeobtížné ji alespoň „nějak“ vyfotit.

A taky jsem chvílemi pobýval sám. Dávno takové potřebuji. Seděl jsem na staré dobré židli Ton, pod níž kamenná zem prudce padala do Polska. Slunce kvapem dodělávalo borůvky s malinami, cestu rozvlnili běžci „půlmaratónu“.

Dělal jsem si poznámky z událého a taky přemýšlel nad obavami přátel, že mladí lidé přečasto už přírodu k ničemu nepotřebují. Že přijde prázdno a nezájem. Bojím se též, protože jen málo znám nadšenců, obdivujících tu nádheru. A špatně společnost činí i svým příkladem.

Kroužkovaly se křepelky, krahujec i lindušky lesní. A taky první sluka. Časné datum.

Tým na sedle je přemýšlivý, říkám to s velkým uspokojením. Přesto je dál všude otazníků, volajících po narovnání ve vykřičník. Ano, ve vykřičník. Vždyť kdo by si s chutí nepřidal na hlase, podaří-li se mu dojít poznání. A témata to jsou přetajemná. Třeba chování migrantů v místě horské překážky, tak rozdílné od tahu nížinou. Popsání ovlivňujících faktorů, ptákům v dědictví daných. Všech individualit, improvizací.

Je dobře, že existuje možnost pozorovat podzimní migraci stěhovavých ptáků na severu Moravy a zároveň škoda, že podobných míst v hraničních horách republiky, není pro srovnání víc. I tak lze zdejší výsledky hodnotit pozitivně. A děkuji za možnost, že mohu při té ptačí dálnici po dvěstě kilometrové cestě z Polabí hledat i já sobě žádoucích odpovědí.

Ptactva všelikého lze zastihnout na tahu předpodzimními Jeseníky. Proč už předpodzimními“? Vždyť léto právě tam si ještě líčí tvář borůvkami i barvou od malin. Ty sotva zrají a kytky motýlům právě kvetou. Co na tom, že ptáci jinde – a časem jiným v místě splašení – k jihu sedlem už houfně utíkají!

Ležím, řídké trávníky hřejí a spíše lehounce „horsky“ voní. K obloze hned nato posílám ornitologickou službou posouzeného mladého krahulíka, abych sebou výjevem následným málem znovu seknul. Sotva totiž dravec vykroužil nad boční kopce, z výšky daleko větší se k němu začaly s křikem spouštět přepočetně jiřičky a v čase již rozhodně neočekávaní rorýsi. A přibývalo jich, než krahujec ulétl stranou. Uvědomili jsme si rázem, jak nedostatečně průtah čteme, když vzdušné výše očím normálně nedohledné, podrobněji a nejlépe v jednom kuse neprohledáváme. Kolik křídel, snad i s posměšným gestem k nám dolů, ze zápisů tak uniká! Sám poté v nápravě dalekohledem prohledávám daleké modro nad Polskem, ničeho však už znovu nevidím. Ve správnou chvíli, na správném místě! Znám to – samozřejmě, že to znám a v přírodovědě to platí co všude jinde.

Badatelé za své služby posuzují jedno peří pestřejší druhého. Co toho lítá! Objevili se i hýlové. Ale jací! Oba druhy, které lze u nás vidět! Tedy ten z našich lesních tišin se smrčky – i ten, co zimu tráví kdesi v Indii. Oba ptáci jsou letos narození a s tou „pestrostí peří“ jsem to zkraje odstavce asi přepálil. Jsou totiž zatím mladicky nevybarvení. Ale s zobáky od borůvek, jak jen ta jejich moravská zem dokáže hostit.

Kroužkují se i jiní opeřenci, zapisuje počasí s intenzitou průtahu. U stolku v boudě s chutí naslouchám, kolik kterých kroužků kam dolétlo, bylo ohlášeno. Země, vzdálenosti, časy a okolnosti hlášení jsou opravdu různé. Nejzajímavěji mi ale zní slova o původu některých cestovatelů a obdivem nešetřím. Jedni sem míří ze Sibiře, jiní ze Skandinávie. A tohle místo mezi kopci je šikovně trychtýřovitým náběhem převádí k nám. A pak dál nejspíš příhodným úvalem řeky Moravy.

A nejsou to jen ptáci, kdo letí tudy k jihu. Netopýry vynechám, upřednostním motýly. Některé bych ani k tažným neřadil, ale jak se zdá, umí se i oni rozhodnout. Okáč rudopásný tu bude ale asi domovem.

Bělásci řepoví, žluťásci čilimníkoví a třeba babočky bodlákové – ti už ale táhnou. Oni ve dne, v noci přástevníci, osenice a třeba lišaji, například lišaj svízelový. Těch zatím mnoho není. Tenhle lišaj svlačcový jen o vlas unikl lovícímu netopýru rezavému.

Trochu mne tím tikaví zubatci zlobí. Lišaje jsem odnesl do skrytu aby si odpočinul, než odstartoval po cestě dál.

A nejsou to zase jenom motýli, pozornost vracím ptactvu do jedné z těch nocí. Chytil se třetí z slavíků, po tmavém a obecném tak i modrák. U samiček se nepozná zeměpisná příslušnost a nevíme tudíž, zda je doma u polských jezer či někde obloukem za Uralem. Tedy píšeme bez bližšího určení pouze „Luscinia svecica“. A sledujeme tukové zásoby pro cestu. Nově přibyl nádherný bělořit šedý, rehek zahradní i rákosník proužkovaný. Cvrčilka zelená a hned po rozednění i tři krutihlavové a mladý ťuhýk obecný. Králíček ohnivý, řada pěnic, sýkory uhelníčci a dokonce dva strnadi obecní. A možná jsou i zdejší – samička s potomkem. Přišel taky čas lindušek lesních i obou běžnějších budníčků. I ti se určují a kroužkují. Hlavně ale ti slavíci! Obecní byli dokonce dva a za nimi jsem vlastně přijel. Velmi plodné chvíle a mnohému se tu vskutku člověk v zaměření ještě přiučí.

Dole se tvoří nadějné mlhy, nejvyšší čas se do sedla ještě vrátit.

Hned ve čtvrtek a v sestavě, která – podobně jak prvá – garantuje výbornou úroveň i vstřícnost.

A přidám ještě jeden obrázek. Jméno tohoto cestovatele mi sem třeba dodejte. Tesaříky – je-li to vůbec nějaký – neznám.

Půlka srpna je časem, kdy vrcholí odlet slavíků. Otázka průtahu přes naší republiku je velkou neznámou a i přes současné úsilí potrvá, než bude uspokojivě vyřešena.

Chytání pro kroužkování v hraničních horách má tradici, vždy šlo ale hlavně o to ptáky nachytat, pourčovat a doufat v nějaký výsledek z pokračování jejich cesty či života následného. To se občas dařilo. Dokonce i vyhodnocování četnosti táhnoucích ptáků či vlivy na jejich migrační chování dostávaly konkrétnější podobu.

V posledním čase už ale ornitologové pracují i s předpověďmi počasí, sledováním nočního tahu za umělého světla, informacemi o aktuálním dění na jiných místech v Evropě, svoji činnost dokumentují a často i prezentují. Týmy výzkumníků při tom navíc tu a tam zažívají věci beroucí dech. Ptačí stěhování je totiž strhující.

Slavíci – tmavý a vzácněji obecný, se objevují občas na seznamech v horách chycených ptáků, nikdo se však problematikou hlouběji nezabýval. Až nedávno v Jeseníkách vznikl u pozorovatele průtahu Červenohorským sedlem nápad dovědět se víc i o možné migraci slavíků a po jistých jeho úspěších jsem byl pozván k účasti na tomto bádání. Mne však více než (u nás vzácný) slavík tmavý táhl objekt zájmu – slavík obecný. A hned zkraje chci říct, že věc se povedla. A to i přesto, že bych rád zkoumal místo slavíků mladých tohoročních spíše ty starší, ale co se nepovedlo letos, může přijít příště. Plán existuje.

V místě kolegou vyzkoušeného způsobu zachycení v noci táhnoucích slavíků by tak mohla konečně přibýt i data o časování jejich cesty víceletými jedinci, jak na tom jsou s energetickou výbavou a třeba i odhad šance, jak se s takovými setkávat častěji. Pokud by se podařilo úkol vyřešit, posune nás to o kus dál. I s uvědoměním si potíží, že slavíků obecných (vzhledem k jejich zeměpisnému rozšíření) mnoho již severně nad našim územím nebude. Narozdíl od slavíka tmavého je tento druhem spíše „jižanským“. Jiná situace musí být v sedlech Alp, kde výzkumy migrujícího ptactva rovněž běží. Tam bychom už s přispěním jistého „snění“ mohli očekávat třeba i migranty od Klenice, Kněžmostky či Jizery, tedy slavíky naše.

Nebyla to pro mne samozřejmě první příležitost působit v horách, ale musím uznat, že pro Jeseníky a podzimní tah příznivé Červenohorské sedlo mám už pár let slabost. Neméně pak kvůli pracovnímu týmu, sloužícímu pečlivě tamní ornitologii.

Než odjedu do hor za táhnoucími slavíky, pověsím sem ještě pár vět.

Protože jsem letošní sezónu pojal rozměrně, vynaložené úsilí se vyplatilo.

Jenom momentek z pelichajících křídel mám k dnešnímu dni 181 a nabízejí dokonalý obraz procesu. Včetně zajímavostí. Rovněž jsem se v posledním čase dostal na místa, která jsem delší čas tipoval a musím uznat, že to často vycházelo. Proto taky počet nově označených slavíků je letos nejvyšší vůbec a počet kontrolních odchytů též. Dohromady k dvěma stům.

V současnosti už mnoho dospělých slavíků je na cestě do zimovišť. Četné kouty a zákoutí jsou už bez odezvy a bude takových přibývat. Po každé dobré noci, když je vidět na hvězdy.

Chytání v posledních dnech bylo znovu vzrušující a přínosné. Přibývají všemožná zjištění další, často překvapující. Noční odchyt v bousovském Slavičím háji byl nakonec nad ránem úspěšný, jinde v oblasti byl chycen plně přepelichaný tučný slavík, možná průtažný. No a dnes mezi třemi kroužkovanými byl každý v jiném stupni výměny peří. Ten poslední měl scénář levého křídla natolik zpřeházený, že do nitra keře z okraje raději doskákal.

Všude zrají švestky mirabelky, větve praskají pod tím ovocem tří barev, které je takřka k ničemu. Krajní topol u silnice od Sukorad je roztrhán bleskem, neuvěřitelné. Pšenice přezrávají, zem se pod nimi boří, sklízet se nedá. Skřivani pospolitě táhnou od pole k poli, kolem kaluží brodí bahňáci. Polní louže jsou takový magnet, že po rybnících bahňáků moc nikde nebude. Léta už je nechytám, vrše zrezivěly. A už se k tomu nedostanu, držet se budu slavíků. Myslel jsem si, že mne téma omrzí, ale je čím dál zajímavější. Na druhou stranu ale dobře, že krátký slavičí rok Mladoboleslavska končí, pro jednoho je to náročné.

Dostal jsem se při monitoringu až na betonový most přes Klenici. Nevěděl jsem o něm. Bylo pro mne příjemné stát nad hladinou, ještě vzedmutou a dívat se do její vody. Tloušti trpělivě čekali, až se okřídlený hmyz rojením dotkne hladiny a sbírali jej. Vždycky tu ta „kleňata“ na středním toku byla! Jen jsme na ně nadávali, že mají dost kostí. I motýlice tu pořád ještě jsou. I ten vlak do březenské zastávky pořád přijíždí. Tam jsme vystupovali výletem na návštěvu. Nikdy by mne nenapadlo, že se do té krajiny budu takhle vracet. Hned bych si z toho mostu těsně nad hladinou nahodil dva pruty k soutoku nad lávkou, potok od Havránku tam přibíhá. A čekal bych na úhoře jako kdysi. Je to pryč. Fůra lidí z těch dob už ani není, od ryb jsem taky odešel, jen ta Klenice je pořád svou. Tajemná.

Přehlížím tu moji „studijní plochu“ od Chlumu k skalním městům, od Humprechtu k Jizeře. Stojím někde zhruba vprostřed – 220 kilometrů, je to vůbec možné? Docela už ji znám. Místa, kam lidi moc nechodí. A přesto je ten svět pozoruhodný! Kdybych si vybral cokoliv jiného než slavíky, choval bych se v krajině jinak, normálněji. To oni mne nutí k tomu divnému chování. Ale když si rozkliknu soubory slavičích fotografií, nelituji.

Největším zjištěním závěru uplývající sezóny je vysoký stupeň osídlení krajiny slavíky. Ta hustota je značná. A z toho mám radost. Kdybych to letos tak důkladně neprolezl, tvrdit bych si to netroufl. Mám tedy splněno a příští rok se mohu víc šetřit. Další úkol míří k odškrtnutí.

Tak otakárek ovocný na Mladoboleslavsku už zdomácněl! Ano, rok od roku je jich víc. Ještě však nedokážu na něj jen koukat a mám-li tu možnost, upaluju pro foťák. I dneska jsem upaloval. A motýl vydržel. Měl jsem radost, protože tenhle byl kliďas. A to už ho odpolední slunce pěkně žhavilo. Přesto vydržel alespoň pár záběrů.

Je pro mne stejně nejkrásnějším motýlem, nejelegantnějším a tenhle navíc nebyl ani moc olítaný. Květy jetele se s ním většinou ohýbaly, jak nebyly na takovou návštěvu připraveny; ostruhy měl předlouhé, figura těch otakárků je spíše tropická.

Už když jsem stoupal k vrcholu louky pod Babou a viděl, že jetel místy ještě kvete, říkal jsem si, že bych na něj mohl narazit. Posledně jsme ho s Tomem viděli v Kolomutech v jedné zahradě na „motýlím“ keři. Ten byl ale bez ostruhy. Přesto byl mezi ostatními okřídlenci frajer.

Dám dva obrázky, abych si udělal radost. (A možná, domluvím-li se s autorem snímku, dám příště smrtihlava. Je opravdu z našeho regionu a myslím – z předloňska).

Jel jsem ale samozřejmě za slavíky a na Studénce sezónu i tradičně zakončím. Nějací tu jsou a jednoho jsem si okroužkoval. Je zajímavý problémem s krycími letkami (TL) levého křídla. První a druhá teprve dorůstají – co se stalo, nevím.

Druhé křídlo se vyvíjí normálně. Ikdyž už je docela tučný, váhu zrovna moc neprověsil.

Místo má na svahu pěkné, pro mne je zjištěním novým. Nikdy jsem tu nebyl. Podle celé řady indicií bych si tipnul na samičku. Dnes jsem chytal klasicky, tedy sklopkařil.

Z jílovitých svahů tekly potůčky vody z noční zálivky přes silnici, po Studénce až kamsi dolů, do polí. Po keřích bylo hodně ťuhýků, viděl jsem pěnice vlašské i lejska černohlavého. Ten byl jasně přespolní.

Výhled na panoramata byl kalný, trousily se mraky. Starou ženu, co tu sedávala, už víc jak rok nepotkávám. Přemýšlím i nad učitelem z Lhotic, nad jeho básněmi o krajině. Až on přestane (je mu přes devadesát), nebude už nikoho, koho by tenhleten kraj zajímal.

Cyklisté mezitím hbitě sjíždějí hrbatou, potrhanou silnici, gumy bicyklů kopírují vytlačené vrstevnice a činí sjezd záživnějším. Budou-li tu někde pod rezervací opravdu stát uvažované rodinné domy, budou tančící! Ale já jim do rytmu tleskat nebudu, odejdu z těch míst. Mám ještě jiná – hučící erdesítku, smradlavé skládky, přehnojené polní remízky dvoumetrových kopřiv.

I proto si tyhle fotky každou jednu ukládám a nabízím i Vám. Až místa zajdou.

Přátelé kteří přicházíte na slavičí stránku, kteří chodíte na naše Vítání ptačího zpěvu, kteří občas nosíte ptačí invalidy – ten dnešní čas patří Vám.

Posilujte v sobě zájem o přírodu a nechávejte se unášet tím zvláštním napětím objevování. Vydávejte se za svými náměty co nejčastěji, třeba teď, kdy je všude hodně motýlů. A budete-li mít štěstí jako my před pár hodinami v Kolomutech, uvidíte po kytkách na kopci do kraje se po dlouhém čase navracejícího otakárka ovocného. A to je zážitek úplně vždycky! Foťte a dohledávejte si poté všechny ty modrásky, kteří dožili dneška. Je to zábavné téma. A nezapomeňte si doma své dalekohledy, často po nich budete na výpravě sahat. Za to Vám ručím. Kolem polních kaluží sledujte stopy po bahňácích, co už jsou v postupu kontinentem o kus dál. Koukejte po kytkách, hlavně v starých lomech, kde jim do života nikdo nekecá a sledujte přitom, nehnízdí-li někde už třeba exotické vlhy. Za pár let to bude už na jistotu. Na Královéhradecku už letos lovil nad vojtěškami nádherný mandelík. Otepluje se přec.

Kdo by jel od Husí Lhoty ke Kněžmostu, uvidíte podél cest lovit ťuhýky šedé, jsou tu pokaždé takhle s létem a je to zážitek. Po okrajích cest odlétají k jihu už zase bramborníčci a půjdete-li k rákosí, tam to teď teprve šustí. Ale nejvíc po ránu, tak si přivstaňte.

Pojedete-li po řece na lodi, využijte výhody a dívejte se do břehů. Uvidíte mnohé. Po vodě už cestují třeba horští konipasi, pisíci či mladí ledňáčci. Sledujte vychytralé dravce nad místy, kde se tvoří stoupavé vzdušné proudy, jak jich využívají k vynesení do výšky. Chtějte obdivovat ptactvo svobodné ve svých přirozených prostředích, jedině tam patří a tam mají své místo. Učte se být po cestě tiší, choďte pomalu a také se ohlížejte. Fůra věcí je totiž z Vašeho směru snadno k přehlédnutí. A žijte z těch úspěchů i po návratu domů, uvidíte, že to jde.

Prázdniny ještě vůbec nekončí a dlouhé budou podle Vás! Dotýkejte se života kolem očima a buďte spokojeni. Začínal jsem podobně a nikdy bych už nechtěl jinak. Bylo to hodně dobré rozhodnutí! Přeji Vám krásné objevování a plno radosti.

Pavel Kverek z Kněžmostu

Ikdyž „řeč čísel“ v kroužkování nepreferuji, nemohlo mi letos uniknout, že kdybych si chytil ještě jednoho slavíčka k okroužkování, měl bych jich nejvíc z třiceti předchozích let. A tak jsem si vzal na návštěvu žehuňských kolegů náčiní a kdesi stranou rybníka u malého nádraží, si toho „vítězného“, pod šňůrami na prádlo drážního dvorku, kam jsem se mačetou kopřivami odspodu prosekal, okroužkoval. A pak přidal ještě jednoho cestou do tábora.

V plátěné terénní stanici zatím tým kroužkovatelů šněroval taktiku na čerstvý ročník srovnávacích odchytů i zjišťoval počasí. Připadali mi šťastni v té louce velkých temných okáčů a já jsem jim to přál. Slavíci z těch míst mnozí již v tichosti vypadli, určitě však s myšlenkou na návrat. Komu by se v tom kraji slunce i všezchlazujících bouřek nelíbilo!

Když mluvím o slavičím tahu, na druhém konci republiky je člověk, který už letošní tahové slavíky chytil a okroužkoval. Tak se už vážně stěhují.

Bezinky uzrají později, to se asi ví. Moruše, ty už ale jsou, koštoval jsem je. Sklízí se pšenice a srny v nich vyskakují, aby se lépe rozhlédly. Přišel jsem takhle na strniště a skřivanů co vylétlo! Tihle skřivani polní byli už ale přespolní. Jakmile se všichni vyvolali do vzduchu, zamířili k Domousnické bráně – díře v lemoví Chloumeckého hřbetu.

Vládne dobrý čas, ikdyž nás nutí už znovu odčítat.

Stehlíci vlétli do bodláčí, mladí se obživě teprve učí. A pak hned k vodě zapít.

Chybí mi staří básníci, i malíře bych tu rád někde potkal. Jsou buď vedle po Českém ráji, nebo už nejsou. A přitom by si tahle krajina zasloužila zachytávat! Těšil by se tím ale ještě někdo?

Vracel jsem se z toho Nymburska přes vesnice jihu a jel zas už pomalu. Krajina se pozvedla jednou, podruhé a pak jsem byl doma. Bouřka se chystala tam, kde tak často začíná a taky potvora přišla. I škodu přinesla. Co naplat, stromy poklidíme. Při té předchozí tu nedaleko náměstí stará žena v domku klečela na kolenou a modlila se u čelně protékajících dveří. Toho nezažila, jak řekla. Časy se mění pro ni, i pro nás.

Letos krajem neletí žádní čápi. Nevyvedli se.

Ani fotku nedám. Básníka jsem nikde nedohnal, děravá slavičí křídla už znáte, ikdyž ten z toho nádraží byl zajímavý. Poletí pozdě. Ale nestěžoval si, že se mu péče o mládež protáhla. Výsledek je důležitý, pro něj sem letěl. Tak aspoň uhlídá začátek školního roku. A přijde-li podzim dobrý, všechno dohoní.

Slavík, kterého se podařilo chytit v prvním dni srpna na nejsevernějším hnízdišti oblasti, je jedincem s nejkratším běhákem, zjištěným dlouhodobým měřením. T: 24,9 mm zatímco nejvyšší naměřená hodnota jiného je T: 29,9 mm. A přestože se před lety v začátcích měření slavičích běháků zdálo, že každý má délku 27,5 mm, dnes je jasné, že tomu tak vůbec není.

Je zajímavé, jak lze slavičí postavy odhadnout už při kroužkování, kdy změření tarsu je tak spíše jen potvrzením, zda je slavík drobný či urostlý. Obě zmíněné (krajní) hodnoty patří samcům, netřeba tedy odhlížet k spekulacím, zda samice na tom nejsou „fyzicky“ jinak.

Odchycený slavík už má všechno peří na těle nové i dorůstající, poletuje. Vždy jsem potěšen, jak pelichající slavíci „svá“ místa dokonale znají a zákoutí využívají. Podle trusu lze například poznat, kde pěvec nejčastěji sbírá a co. A v každém takovém „tunelu“ převládá šero, což nočnímu pěvci jistě nevadí.

Starý rozpadlý statek je místem jeho pobytu. S kopřivami, svízelí, černými bezy a maliním.

(Zařadil jsem momentku hlavně pro názorné pelichání křidélka, je měněno právě v této fázi pokrývání křídla). Slavík bude poměrně starý.

Co vede slavíky k tomu, aby kraj více k severu neobsazovali? Vždyť krajina je hezkých pár kilometrů v určitých liniích ještě podobná. Zajímavé.

Kdysi tu vedli odchyty pro kroužkování manželé Klápšťovi a dosáhli pozoruhodných výsledků. Výkaz slavíků mám od nich k dispozici. Děkuji za něj a na Jarku, který odešel, vzpomínám.

Byl sousedem dobrým.

…

Ještě jsem přeci dal stav pelichání. To proto, že jsem rozkryl krovky, abyste viděli onu zde již několikrát představenou situaci na konci řady LL, jinak samozřejmě vždy zakrytou. Zdá se být pro SO unikátní! Pořadí sousedních (4. a 6. letky) je již individuelní, však s převahou 6., co předposlední měněné.