Zaměřeno na slavíky

Vstáváme z popela.

První den v roce 2014 se sesypal počítač, ze kterého je slavičí blog živen. Budeme ale pokračovat i v pátém roce.

Času jsem využil k hledání v rozsáhlém archívu, našel hromadu zajímavostí a postupně je zde budu uvádět. Půjde hlavně o výsledky kroužkování.

Například jsem mnohokrát zmiňoval, že prokázaných soudržností hnízdního páru slavíků je jen několik. Je to siec pravda, ale mezi těmi naprosto vyčnívájí ptačí manželé, kteří spolu hnízdili po čtyři sezóny! Tak to se mnohdy nepodaří ani u lidí.

Tak i o těchto věrných slavících přinesu zprávu.

Dosršeno, doboucháno! Tedy, co letos doprovodilo poslední den v roce, to nemá obdoby.

Ne, na Boleslavsku nebude příliš lidí, kteří by měli hlouběji do kapsy, soudě podle toho, jaký kalibr, v jakém množství a v jakém časovém rozpětí (aby i ti malí…) ty padesátikoruny, ale spíše stovky, povylétaly do vzduchu. Což! Konec roku podle církve bych nechtěl zcela jistě, komunista krom semtexu tyhle mírnější dimenze pro lidi taky neznal – a ani nepotřeboval, kapitalismus už to dokáže. Jakpak asi dopadlo ptactvo na pražské Vltavě? Co troleje, přežily to otloukání labutěmi?

Tady v mlýnské zahradě je teď kolem jedenácté báječný klid. Nový rok přinesl změnu!

Přilétlo k nám za tmy pár raket – menších, máme i jednu větší. To do plusu. Chudší jsme ale o srny, které v zahradě žily. To do mínusu. Lepenková střecha ale nechytla a asi nemůže, je to jistě ošéfované výrobci. Půjdu poklidit s tím, že dobré převážilo.

Podívejte se na tu jabloň.

Kosové se o ni přetahují, slétlo se jich i letos hodně. Podívejte, jak strom plodí jen po sluneční straně. Není to úžasné? A plody drží vždy takhle dlouho. Jednou na ně dokonce přilétli brkoslavi. Vzali to dohola, jak oni umí.

Těch srn mi je přeci líto. Textem koledy řečeno: „…bylo toho trochu moc…“.

Popřejme si v roce čtrnáct, ať zůstaneme sví. Ať nás to přeci nepřejede.

Když vidím, kam se dopropadala s tímhle ředitelem veřejnoprávní televize a kam bohužel míří zřejmě i rozhlas, je to běs! A nemyslím teď vůbec jen na dechovku na Dvojce. S pompou vybrané logo nestojí za nic („zlaté“ předcházející), ještě že se po změně jiné personální (uklizení výš) dá zas poslouchat odpolední program. Kdo ale bude ze starších lidí čerstvou úpravou přelaďovat rádio za „muzikou na přání“, když stanici poslouchají po celý den? Jsem zvědav, co napíše stále snad ještě dobrý týdeník rozhlasu.

Jak to dopadlo s tématem přírody v společnosti už jsem tady psal. My s ní ale zůstaňme!

Naučili jsme se být šťastni, bohatnoucí zážitky dál. I poznáním. Bojácní za její osud. Nikoho jiného zřejmě už nemá. – Ta, u níž nám nedávno všechno začalo a jednou i zhasne.

Zůstaňme s ní. Ještě budeme šťastni. Uvidíte, že i v tomhle roce!

A kdo nemusíte, nesypte do sebe prášky, spíš vylouhujte nějakou tu kytičku.

I psychiatrům dejte vale, máte svoji hlavu. Podrží vás, jak uměla dřív. Vemte ji na procházku, kam vás nohy odvedou. A hned v prvním nevydýchaném místě se z hloubky nadechněte!

A buďte blaženi.

Jo ještě. – Teď jsem doposlouchal Zdeňka Svěráka v rádiu. Jako kdyby nám tady koukal přes rameno.

A ještě… ..Místní rozhlas prosí o pomoc, v ulici se v noci ztratil pes – boxer. Utekl pryč. Jako ty srny. Tak zase za rok!

Už tu byla řeč o hnízdištích zničených, zaniklých. Ta přežívající ale vývojem též procházejí.

Některé zákroky slavíky z místa na krátký čas vyženou, jiné prospívají.

Na obrázku je hnízdiště v březnu a to samé nyní v konci roku. Protože jde o hnízdní lokalitu sledovanou výzkumem, nabízí se zajímavý námět k zamyšlení.

Vpravo, kam není vidět, je ještě nově vzniklé hnízdiště v trnkách. Mohly zde tedy hnízdit 2 páry. Je ale pravděpodobnější, že v místě, jež zachycují momentky, pobýval mladší slavík, z nějakého důvodu neúspěšný. A ten pro nás bude následně zajímavý. Chycen byl totiž později jinde pelichající.

Zmlazování části prostředí periodickým průklestem pod elektrovody je pro budoucnost hnízdišť vítané. Zde ovšem mohlo letní kácení způsobit ptačí reakci v podobě opuštění místa pro důležitý životní cyklus. Současně nutno vidět, že právě zarůstání svahů umožnilo usazení zpívajících samců dvou. Pokud se přechodně jedno z míst „oslabilo“, musel slabší (v tomto případě zjara nově přisídlený dvouletý) prostor vyklidit. Na druhou stranu – otázka volných nespárovaných samců, pohybujících se v blízkosti usazených slavičích párů, není dodnes výrazněji osvětlena.

Hnízdiště na obrázku se zákrokem vbrzku zkvalitní. Namísto temného křoví se objeví hustá – spíše neprostupná – svěží pařezovina, umožňující bezpečnou stavbu hnízd.

Na podobné mýtiny s postranním stromovým patrem, které je dávno vyčerpané a bez podrostu, reaguje druh pohotově. Není šťastnější věkové kombinace dřevin v regionu!

Je poslední den v roce.

Vzduch je plný doporučení jak prožít tento den. Rádio se snaží o „poslechovost“, v televizi si to změří dodatečně taky a podle toho budou šťastni.

I já vytáhnu v tento den nějaký „archív“. Před tím ale vyrážím do Slavičího háje.

Kraj je prošedivělý a kolem Horního Bousova se soustředí hejna kvíčal. Jsou tady pravidelně.

Červenský rybník je pod čerstvým ledem, ptáci se stáhli k přítoku.

Jedu centrem města, u hospody je živo. Já už tam nemusím. A výsledky s tím špatné nemám.

Otáčím k čtvrti Zahrádky a u rybníku Pískováku se to málem stalo! Silnice vede po hrázi. Z Kotelské strouhy vyletěl od zábradlí ledňáček, mířil nad led Pískováku. I proti jelo auto, naše rychlosti však byly plíživé při tom míjení se na hrbaté silnici a tak rybařík prolétl šikmo mezi nárazníky. Vydechl jsem si. Proč se jen nedrží dole na Klenici? Možná že míří až pod les k rybníku Podlesnímu. Bude to asi ta parta od splavu, kde i letos vyhnízdili ve vývratu vrby. „Vo slavíkách“ jsem tam chytil v dlouhé chvíli rybaříka se synem. To mu ještě v revíru nevadil, to jej učil řemeslu. Teď už jsou jistě rozlítnutí po vodě, kam to jen šlo. Kdo ví, třeba měl kroužek ten klikař nad silnicí.

V Slavičím háji jsou teď jen straky. Je jich deset. Ani strnad, ani vrabci. Od rybníka odlétá volavka a ze sadů pár kvíčal. To je všechno. Dívám do keřů – nových i starých, vše se zdá v pořádku.

V linii přibyla v létě hromada větví i s vytrhanými pařezy, to byl dobrý tah!

To je pro slavíky naprosto skvělé. Tam se mohou skrýt kdykoliv. Vsadím se, že odtud na jaře bude zpívat. Přesně tohle by mělo být součástí areálu a též okomentováno pro lidi na tabuli u cesty.

Křovitá linie, která byla z poloviny zachována, je významným koridorem. Mám odtud dva příběhy, tak je nabízím:

Táhly tudy jednou babočky bodlákové, ale jak! V životě jsem nic podobného neviděl. Byla toho tenkrát plná republika, dost se o tom psalo. V konci odpoledne jsem stál tehdy na sluneční straně cesty a díval se jak mnohé usedají na listy, přerušují svižný tah a chystají nocleh. Bylo to tiché, ale plné síly. Ani se motýli příliš neplašili, když jsem je v měkkém večerním světle fotil.

Jindy jsem zase líčil na zpívajícího slavíka v úbočí cesty pod temným příkrovem. V místě, kde někdo vysypal valník hlíny. Hodně to tam provokovalo, jinde byla přirozená hrabanka a tady takové zrcadlo! Nalíčil jsem tam pastičku a za chvíli tam byl pohyb. Šlo ovšem o průtažného slavíka tmavého – samičku. Absolutně jsem ji v prostředí netušil a pod síťku koukal vyjeveně.

Kolem ještě probíhal tah posledních pěvců, bylo po půlce května.

Vzpomínám si při tom, když jsem v 80.letech zkusil natáhnout za hřištěm do pásu pámelníků, jak šli na nástrahu rehci zahradní, které tam člověk normálně okem neviděl. Bylo tam šero jak tady v roce devět, se zmíněným slavíkem tmavým. Nebyly tehdy sítě, jako jsou dnes. A i kdyby. Tihle ptáci by je stejně zblízka viděli, nebo podskákali. Na sklopky je spoleh.

Očekávám, že pás křovin se stabilizuje, zapojí se do něj časem výsadba stromů a keřů, která kolem areálu sběrného dvora proběhla a koridor zas bude fungovat.

Odtékají odtud dvě stružky loukou, mnohde je lemuje rákosí. Z rákosníků je nejpočetnější Acrocephalus palustris, musíme si na něj ale vždycky počkat. Z jižní Afriky to má daleko. Jeho hnízda jsou pak magnetem pro kukačky. I ty Slavičí háj nabízí.

Bylo poklidně v tom dopoledni, posledním roku 2013. Všude jsem tušil čekání.

A dobrá zpráva na konec – i tady se den už začíná natahovat!

Míšenci

Každý jeden objevený z těchto vzácných slavíků, je trošku jiný. Přestože zatím platí, že naši čeští mají základní znaky stejné.

Tento letošní sameček od Bakova je zajímavý naprosto výjimečným zabarvením obou řad loketních křídelních krovek. Jsou dvoubarevné, holubáři pro to mají specifický výraz.

Byl to slavík, který nesehnal partnerku a brzy to vzdal. Šlo o přímého potomka smíšeného páru (F1). Samečkové mohou hnízdit ještě dál v „zpětném křížení“, důkaz už máme od Kolomut.

Přímí kříženci mají znaky definovatelné, ti další „zpětní“ časem splynou v jeden z druhů, jak vyzkoumali němečtí kolegové poblíž Frankfurtu nad Odrou. Tací i u nás existují, jednoho budeme určovat/potvrzovat zanedlouho. Je z rohatských Hor. To byl sameček, který se do místa vrátil vícekrát, letos mi už došla trpělivost s jeho podivnými znaky a bude identifikován.

Mohli bychom donekonečna diskutovat třeba o prapodivných zpěvácích, zda ovšem tyto „tvrdě“ zpívající slavíky lze považovat vždy za produkt slavičích „úletů“ při volbě partnera, není úplně jisté. Dokonce jsem nechal otestovat slavíka tmavého z mnichovohradišťské bažantnice, právě kvůli zpěvu. Byl druhově čistý, přestože zpěv byl podivný. Byl dvouletý, jak většina tmavých, u nás se zabydlujících bývá.

Dnes vyobrazený od Bakova, byl v místě chytrým, přestože nebylo nijak velké. Nezapomenu též na jeho zpěv tehdy po bouřce, kdy už jsem podle určení věděl, že je vzácný. Báječné okamžiky!

Už jsem to zmínil mnohde, rok 2013 byl pro mne jedním z nejkrásnějších. I na lidi jsem měl v přírodě kliku, žádný blbec se neobjevil. Všichni lidé přátelští, mnozí příjemně zvědaví. Tak jsem popularizoval, měnili jsme kontakty, podávaly se ruce. A kdyby ze světa neodešlo pár přátel, dal bych tomu roku rád jedničku.

K čemu by mi bylo kroužkování slavíků, nebýt kontrolních odchytů. Myslím na ty vlastní, kde je na levé půlce karty stejné jméno, jak na té druhé. Žiji z těch momentů několikrát. Prvně v čase, kdy chycený slavík „má kroužek“. Podruhé (nyní), když je přepisuji do závěrečného účtu před odesláním a pak ještě mnohdy, když v nich hledám souvislosti i věci odlišné.

Většinu těch setkání za uplynulý slavičí rok si pamatuji (letos jich je 46), přesto při každém nakládání s poznatkem všechno ožívá. Tak jsem před chvílí do karty napsal, co nikdo z předchozích kroužkovatelů druhu. V poznámce u vyznačení hnízdního páru pro F 2K jsem doplnil partnera M 10K. Není to síla? Podobný vhled do tématu nenabídne nic jiného než být specialistou. Kdybych měl víc času, sedl bych si tam s tím slavičím párem a pozoroval je v tom soužití. Nenapadá vás, že i v tomhle je to s lidmi podobné? Co na něm ta prvně hnízdící a tedy nezkušená slavičí slečna ocenila? Že je zkušenostmi pro život zajištěný? Bohatý tak, že zpěv má strof, že pro nadšení ze stále nového při sezení v kopřivách oka nezamhouří?

Nejlíp takový kmet už zrovna nevypadá, jakým je milovníkem – kdo ví. Anebo na ni prostě nějak „vyšel“. My ale díky tomu můžeme přepsat historii sledování druhu kroužkováním, myslím tím dosažený věk slavíkův.

A jsou tam kontroly dalších.

Tak jsem letos nachytal hned dva při přesídlení pro pelichání. Tam se ukazuje význam kontrol v roce stejném s kroužkováním, které jsem dříve neskutečně zbabral a podcenil, a mnohé vyházel. I proto jsem k první půlce výzkumu kritický a mám na sebe vztek. Utekla mi tím léta, možnost (lepšího) čtení z peří – a pak ten hloupý úklid v sešitě.

Všemu vévodí setkání s kroužkovancem zahraničním koncem léta na Studénce, ale i jiné kontroly jsou cenné. Znovu potvrzená soudržnost páru, o tom bysme mohli taky pár slov ztratit.

Není dojemnějšího výsledku, než když člověk zjistí u páru kroužky z minula. Většinou z loňska, ale i to je hezké. Problém je v tom, že neschytávám důsledně všechny dospělce pro nedostatek času. Jen to, co se mi během jedné či dvou návštěv podaří. Proto též vím, že řadu kontrol jsem neprovedl. Některé očividně.

Víc času pak utratím při podezřeních, že je ve vzduchu nový poznatek. Taky u slavíků prvních zjara a posledních v létě, kvůli Kalendáři příletů a odletů. A letos jsem se zdržel i s oním vzácným slavičím křížencem u Bakova nad Jizerou. Tam jsme s ním měli plány velké – bohužel, pták se brzy vypařil bez možnosti opakované kontroly. Ale zas jsem tam kvůli tomu zažil bouřku jako hrom. Nádhernou!

Pak je mezi výsledky jedno přesídlení z roku předchozího, ale u staršího mistra slavíka, což je vždycky na pováženou a je třeba se podívat, co se s původním místem stalo.

Krásné jsou výsledky od kroužkovaných mlaďochů, když se dokáží do oblasti vrátit. Letos to ovšem bude zlé, otřesné jaro mnoho slavíků s hnízděním nakonec vzdalo.

Jak můžete číst, je to pobyt v přírodě velmi zábavný. Ověřujete si stále silněji, že tématu tak nějak zas víc rozumíte, že s objektem zájmu v mnohém již splýváte. Na krajinu umíte koukat podobně, nebezpečí svedete vyjmenovat bezchybně (i vlivy nepřímé), odhadnete čas, kdy přiletí. A to je zase síla! Sledujete vývoj počasí v konci první dubnové dekády nad Evropou, weby sousedních centrál, dobíjíte baterky přehrávače pro chladné dny, chodíte kolem známých míst. Jedno z nich bude první, ale které? Kam to slavík stihne nejdřív? Matematicky mají naději místa vícepárová, ale nebylo tak zatím nikdy. Záleží velmi, přežije-li starý slavík. Takový spěchá domů, přestože je kolem Alp třeba nasněženo. Duben jej nepřelstí a on stane králem.

Jezdíte a posloucháte odezvu, kdyby přišla. Jde o absolutně nejkrásnější chvíle v krajině plechového Mladoboleslavska. Vládne napětí, keře jen vystřelit, zem vydechuje. Večer oblékne vlhký opar s mrholením, chybí už jen ten ryšavec! To co vás mate, jsou červenky s pěvuškami. Životem podobny, letíce o poznání dřív. Jenom ze Středomoří. Ale slavík, když je doma, poznám ho v tom mumraji. A pak ho chci samozřejmě chytit. Kvůli tukovým zásobám, kvůli vzácně možným parazitům ze zimoviště, kvůli okroužkování. To už se mi jednou vyplatilo. Byl to časný slavík „rekordman“, překvapivě tučný a dost „nervózní“. Říkal jsem si, že mám konečně pro jaro i průtažného slavíka někde třeba z Polska nebo z DDR. Věřil jsem tomu až do příštího jara. Byl tam znovu, o týden později (ne už tedy rekordman), ale byl místním (podle další pozdější kontroly). A to jsou právě ony příležitosti dovzdělávání se způsobem „pokus-omyl“, dostat se v tématu dál.

Koukám se do soupisu kontrol a vidím tam ještě doklady o návratech do místa okroužkování a to i u samiček, kterých se chytá míň z několika důvodů. Jeden z důležitých je ten, že jich pro výraznou mortalitu bude v populaci méně.

Zakončím vzpomínkou ještě na mistra od splavu.

Kdyby fakt ještě nějak přežil doma to náročné pelichání, zvládnul odlet, Afriku i návrat, poznal bych ho, ani by zpívat nemusel! Doufám, že správa silnic nechá křovinořezy ještě pár let v klidu, že před auty v zatáčce vždy uhnul a proklouzne zas, že si do toho neuvěřitelného příběhu potkávání dopíšeme díl další. Český zlatý slavík od bousovského moře na to ještě má!

Přepeře u Dolního Bousova.

K radosti místních se jednoho jara při drobném rybníčku objevil slavík. A vydržel. A hnízdil. A dokonce vyhnízdil.

Přiletěl i rok další. K radosti místních. Hnízdil a nevyhnízdil. Kočky si hnízdo vyhlédly.

I přiletěl jara dalšího. Nezdálo se mu to a přesídlil na sousední lokalitu k myslivně. Nevím, co tam se událo, ale když jsem prováděl kontrolní odchyty, byli slavíci vzájemně vyměněni.

I zahnízdil přisídlený u rybníčku, co z něj teče potok Pteč a nevyhnízdil. Příčinou byl plzák španělský. Neumožnil samičce inkubovat snůšku, peří na břiše se slepilo v krunýř a vajíčka jí vystydla. Dal jsem ji dohromady v květnu specielním oplachem, už ale nehnízdila. A zpěvák to taky vzdal.

Další rok už nikdo k rybníčku nepřiletěl a místo je pusté dodnes. Hnízdiště u myslivny žije, tam se ptáci vrací. A to je pro Přepeře dobře. Jinak by byly bez slavíků.

Věnování se slavíkům mne přivedlo k obavám. O jejich křoví, o ně samotné. Není to ale skličující, protože místa jiná – ta obsazená, jsou milou záplatou. A navíc – vzpomínky, to je další nehmotný zisk z setkávání.

Proč některá místa slavíky netáhnou pevně. Nejsou tak dobrá? Myslím si, že staří se prostě od jihu už pak k rybníčku nevrátili a pokračovatelé v mladých nemohli mít. Vysoký stav predace v místě, je rovněž zátěží.

Naštěstí v oblasti dorůstají protierozní linie u Dobšína a slavíci o ně začínají jevit zájem, alespoň pro pelichání. Byl tam chycen přesídlený z Kněžmostska právě pro ten účel.

Zastavil jsem autem u nádraží a trefil se mezi vlaky. Víte jak to myslím – jako že byly peróny v čase příjezdu prázdné. Odcházím dolení cestou k nýtovanému mostu, na jehož konstrukci jsem viděl prvně tehdy nakreslené dívčí kosočtverce. To se ještě kolem nich kreslívaly paprsky. Napadl mne nedávno vtip s postavičkami pana Renčína – víte jak má ty moudré staříky v čepicích? – Prostě, jak sflákali kluka se sprejem, že odbyl právě onen symbol nedokonalým vyobrazením. Přijde mi to časoměrné i veselé. Že to ošidil nějak takto:

Zastavuji kousek před Klenicí a dívám se sportovním areálem podél hřiště. Tady to bylo. Tady stála vilka bez lidí, se zdivočelou zahradou. Tady se zrodil příběh „Obraz, který jsem hledal“. A jak to tak bývá v nejkrásnějších příbězích, všechno brzy pohřbil čas. Aby vzpomínky ztěžkly a každá uchovaná vteřina byla i po letech dechberoucí. Abych nezapomněl.

Na moji přímluvu stojí dál dva stříbrní smrkové v místě vchodových dveří. A velkokvětá skvostná magnólie, odkud starý mistr tehdy zvečera zazpíval.

Stojí tu ti zdřevěněnci dál. Díváme se po sobě v nevysloveném pozdravení a je nám jinak. Nemají už tajemství, dům s zahradou i roztouženými slavíky vyšuměl.

Jsem v kraji svém dávno potulným, dobře jej znám a není mi těžké kdejaký obraz zpátky nahodit. Proto ani odtud neodcházím. Než přijedou vlaky a lidé, z nich vyhřezlí, tu chvíli přeruší. Ne, není v kraji druhého jako jsem já. Kvanta hodin se do mne pozasekaly a zůstaly pod kůží. Nohy přestože těžknou, nebolí.

O kus dál šumí Klenice, vím už o čem. Na lávce si počkám na ledňáčka, abych měl příští rok štěstí. A on přiletí. Pokaždé přiletěl.

Kostel svaté Kateřiny se od náměstí dívá. Není mu dvojka dole neznámá. Potok a já. V létě jsem tu fotil motýlice, jsou modré jak rybaříci. Měl jsem tehdy naspěch a trochu se za to styděl. Teď bych nespěchal rád.

Starý slavík ze zahrady pak přesídlil a já ho znovu našel. Neletěl daleko, jen za most k soutoku. Někde to je na blogu napsáno. Pak ještě druhého jara přiletěl a já nemohl promluvit. Co tam se dělo, když se rozezpíval! Střemcha se v rytmu vlnila a stejně i potok od Zvolínku, pod kamenným mostkem. Slunce za námi někudy vlezlo a slavíkovi se na hrudi perlově zaleskla pírka. Hrdlo se čepýřilo a tlukotem hlava klepala. Z kovařiny jsem již polohluchý, ale on pro mne zpíval na hranici přežití. Kroužek jsem na nožce viděl, i jsem ho tam čekal. Samozřejmě. Byl stříbřitě kalný, jak ražba v něj po čase zašla. Sedl jsem si na břeh, kde mocné olše rudými kořínky lokají vodu z kamení. Pod nimi jsou jistě úhoři, vím to z dětství. Sedím teďka a poslouchám. Dávno mám jasno, není lepších nálad. Slavíkům vděčím nejen za písně, ale i za to, že jejich svět mne naučili číst krajinou domova. Co víc se kde mohlo potkat?!

Jedu-li domů do Bousova, bývá to přesilné. V zimě, v létě i v aprílovém předjaří. Víte, proč jsem si teď vzpomněl na Jana Kačera z minulých adventních televizních setkání? Vracíval se domů a rád o tom mluvil. Pozdravuji Vás mistře, kdyby Vám to třeba někdo vyřídil.

Pavel Kverek

O nejdelší noci toho bylo napsáno hodně. I na jedněch slunečních hodinách, které mám v obrázkové sbírce: Za noci nejtmavší, na slunce pamatuj!

V dnešním dni je hodně naděje. Kosové v zahradě to asi ještě nevěděli, ikdyž se chovali jarně. Já to ale vím za ně. Noci jiné už delší nebude! Otáčíme k jaru.

Pracoval jsem v zahradě a přemýšlel o ní, jak se mohlo stát, že do ní před lety přiletěl slavík. Než jsem ji dnes pohrabal (nestihl jsem dříve), viděl jsem ji v opadaném listí. Poslední v ní opadala akébie. A přesně takhle byla tehdy zapomenutá, neopečovaná. To asi rozhodlo. V starých knížkách se o tom dočteme, že chceme-li slavíka do zahrady pozvat, starého listí v ní třeba ponechat. Kdo si to z vás zahradníků může ale dovolit? Proto slavíkům zůstávají zákoutí jiná, nezušlechťovaná.

Nevěřili byste, kolik pod tím listím bylo ještě havěti a jak tráva pod kabátkem nepomrzla. Přesně tak to vypadá venku v místech slavičích plácků – tam, kde se v brzkých dnech objevím s poznámkovým sešitkem pro reportáž na blog.

Jinak, mám vytipováno místo před mnichovohradišťskou erdesítkou, kde už možná na jaře slavík prvně bude. To jsou pro mne velmi příjemná scházení, zkoušet si znalost nároků mistra slavíka. K tomu je třeba, aby místní populace neslábla, spíš naopak. Nebude to ale lehké jaro, dvouletých mnoho nebude. I v tom čase ještě budu moci dosoudit, jakže nedobrý byl letošní hnízdní rok pro slavíky. Může být problém. Ještě jeden-dva takové maléry v řadě a můžeme třeba valit oči! I proto si budu o Silvestru přát, aby jaro, které jako poslední uplynulo, se nikdy tak nespolehlivé už nevracelo. Aby přišlo v kondici, kterou znám, která mu sluší a k ptactvu je přátelská. Jak jen dopadli chudáci čápi! Jak vlaštovky a rorýsi, jak jindy houževnaté sýkory. Pro nás ornitology to byla samozřejmě situace, kdy poznatky extrémní lze hrabat hráběmi a zamýšlet se v nadšení nad tím unikátním „pokusem“. Ale lidé k nám volají ještě dnes. Chybí jim totiž návštěvníci krmítek! Mají „nulu“ a tak prý nebývalo. I tam se mohla situace v určitém tvaru promítnout, ovšem též platí, že ptáci v zahradách a lesích příliš necítí tlak opustit prostředí s dostatkem potravy, přirozené. Uvidíme, co bude.

Komu se určitě daří dobře jsou ledňáčci a skorci. Možná zůstali ještě v letních revírech. Putovali jsme takhle několikrát po Zábrdce a Malé Mohelce. Zábrdí a Lesnovek – to byla konečná těch výprav. Mám rád vodu čistou – lesní, co vrství písek po mělčinách. Drobné pstruhy na okrajích tůní a skorčí kameny. Co na nich jsou fleky po strávené potravě. Tak se tam těm potápěčům daří! Mám rád ty vlastence. Revíry znají dokonale, i ty sousední. A přijde-li zima zostra, musí pryč. Vědí to ale oni, i já – jenom na chvíli. Sotva síla poleví, jsou zpátky. A hned zpívají. Ty jejich zásnuby, když jaro o sobě ještě neví! A k tomu střízlíci! A puštíci z lesních svahů. A výři po skalinách. I stateční králíčci, co doma zkusili vydržet.

Ty potoky se kroutí k Ještědu. Terasami a hrázkami z naplavených větví poskakují výš – až do krajiny polních skřivanů. Totiž kolem Všelibic i Hrubého Lesnova se krajina na chvíli rozevírá, ukazují se podještědská pole a hlavně políčka. To je pro skřivany velebný kraj! Však taky jaro, hned co pod Čertovu zeď vystrká ten ruksak nádhery, zní zpěvem po celý den.

A tomu kraji nedaleko, jednoho pozdního jara zpíval slavík. Považte, jaký jen to byl úlet! V prostředí prapodivném. Co my víme, jak to ptáci z pod oblohy na svých cestách vnímají.

Nad soutokem Zábrdky s Jizerou jsem kdysi pro kostelní věž opravoval zvon. Jeho srdce. Byly to nádherné chvíle i nádherní lidé! Došel jsem si tak mým životem a všudypřítomnou mozaikou náhod k setkání s mistrem kytary Štěpánem Rakem. Stali jsme přáteli. A to se velmi hodí k zakončení dnešního vstupu. Jdu poslat obálku s přáním.

A vám přeji taky – přátelé slavíků. Přeji vám spokojenost z dětí, i jeden z druhého. Buďte blaženi a nikam už teď nespěchejte.

Událost z 30. července 2012 z Orlického Záhoří mi občas nedává spát.

Byl tam tehdy v rámci pravidelných odchytů zjištěn pelichající slavík tmavý.

Slavík byl dvouletý, tedy v prvním kompletním pelichání. Neměl s ním ještě zkušenost, to se zdá důležité.

Hodně jsme kolem toho nadiskutovali i dvě následné akce tam proběhly. S odstupem času a s většími zkušenostmi vidím dnes přeci jen dál a usmívám se pod vousy. Bez ohledu na to, co bylo publikováno či napsáno v mailech, názor současný je tento:

Pták v místě s největší pravděpodobností nehnízdil a zřejmě nehnízdil vůbec. Řekl bych dokonce, že jaro do půlky července promarnil po okolí, snad ve společnosti Orlice. Bloumání a panika bude častým osudem jemu podobných, v hnízdění se neuplatní a po ochladnutí aktivity se poflakují krajem. Až do potřeby pelichání. A jsme u toho. Pták do místa přiletěl prodělat proces, který neznal. A lze říct, že hned první CESová akce jej (logicky) v prostředí prokázala. Že jsme jej 8. srpna nechytili a tak nezjistili, je téměř logické a opakovaný pokus 15. srpna moje zoufalství podtrhl.

V čase kroužkování byl slavík ve fázi, kdy mu už chyběly 4 ruční letky, druhá a třetí ramenní a první dva páry per ocasních. Pelichalo drobné peří. Po tom, co vím dnes, je jisté, že slavík v čase pokusu o první jeho odchycení už nelétal. Byl „uklizen“ na velmi malém prostoru a „neviditelný“. Kdo zažil slavíky pelichat ví, jak to je. I v ruce při kroužkování, v změněné taktice se přikrčí a čekají co bude.

Pak odchyty ustaly, pták přepelichal a v třetím týdnu srpna odletěl podruhé k jihu.

Důvodem mého neúspěchu zřejmě bude i nezájem druhu (v čase pelichání zejména) o moučné červy (vyzkoušeno). Sklopky jsou nápadně neúspěšné.

Jedné chyby jsem se v místě při odchytech dopustil a tak se připravil o možnost zaměření slavíka alespoň odezvou na provokaci. Rozvádět to nebudu.

Podtrženo a sečteno – nemohl výsledek být lepší, i přes vynaložené úsilí. Přes doufání do poslední vteřiny pobytu. Byly to smutné návraty domů, ikdyž velmi romantickou pohraniční horskou krajinou.

Ale po pár dnech doma jsem byl neuvěřitelně za obětavost odměněn. (Je to někde na blogu, opakoval bych se).

I pro tyhle chvíle mám zaměření na slavíky rád.

Ještě doplním, že slavík tmavý ze Záhoří byl prvním důkazem o pelichání druhu u nás. A myslím si, že byl slavíkem tuzemským. Jedním z těch „bludných“, o kterých mnoho nevíme. Jsou to ti, kteří – vyjde-li to – vytváří na hnízdištích slavíka obecného smíšené páry.

Slavík tmavý nebyl v roce 2013 v Orlickém Záhoří už zjištěn. I to podporuje myšlenku, že v místě nehnízdil. Mimo to nebyla tehdy prokázána ani (jakákoliv) samice či případná mláďata. Podle znalců, v místech dlouhodobě působících, však zpěv místy v předchozích obdobích několikrát zněl.

Připočítáme-li zástih ornitologů slavíka tmavého na Vysočině (též předchozími odchyty nezjištěného), přinejmenším nadmořské výšky biotopů nutí k zamyšlení.

Vrbiny kol horských potoků a řek, s porosty devětsilu – co o nich vlastně víme? Že se líbí hýlům rudým? A jinak?!