Zaměřeno na slavíky

Vy, kteří jste právě přistoupili.

Připravuji téma tak, jak je možno vidět na blozích jiných specialistů. Pro jednou to doufám přežijete.

Bude pro ty, kteří si chtějí užít bádání, kroužkují a láká je možnost, dovědět se pár nových zajímavostí.

Téma bude: První terciální letka u slavíka obecného, co o ní víme.

Jedněm vzkazuji – vydržet! Druhým přeji dobrý zážitek, půjde o docela nové poznatky.

Sezóna 2014 bude pomalu končit, byla dvaatřicátá.

Měl bych po ní mít větší jasno v odletech slavíků a lépe se orientovat v předodletovém hromadění tuku. Pokročil jsem, ale jasno nemám.

Není to vůbec jednoduché, a když už se zdálo, že vidím souvislosti, rozplynuly se s dneškem.

Dal jsem na zkušenosti ze zahraničí, „nehnal číslo dopředu“ a šel na lokalitu, kde byli slavíci již označeni. Takové výsledky prý jsou daleko cennější. Asi jsou, ale nejdou snadno získat. I to se ale ví.

Štěstí si tam za mnou k té smradlavé siláži nakonec přeci jen trouflo a dvě (obě) kontroly mám v zápisníku!

Samec poletí v pondělí, samice už měla být pryč. A to je právě ono. Ověřuji akusticky, jinak to nejde právě z časových důvodů, zda ptáci ještě v místech jsou či ne. Myslím, že to je poměrně věrná představa a vycházelo, že ptáci po ukončení pelichání odlétli.

Ta dnešní samice je kompletně přepelichaná a nevím, kdy proces dokončila, jak dlouho přesluhuje.

Rozhodně je celá v novém peří a poměrně lehká. Tuk má mimo prsní svalovinu a nejsem si jist, jestli takto odlétají. Někteří mívají pár dnů před koncem pelichání zásoby nízké, nižší než ona, a přeci odletí. Kam a jak – nevím. Kdo tohle studuje u slavíků? Nikdo. Nemám se kde nadechnout. Jedině v horách na průtahu. V pátek vyrazíme zkusit něco chytit pod lampou. Budu pozorný.

Cestou domů z dnešních odchytů jsem zkusil ještě navštívit místo u jedné vsi, kde si léta myslím, že by v pásku keřů měli být. Řepka je z pole konečně pryč a dá se tam dojít. Slavíka jsem tam chytil pěkného.

Nemají všichni tak výrazný oční kroužek, jen někteří. Do odletu mu zbývá rovněž den – dva. Místo hned zakreslím do mapy.

Černavy pod Studénkou, to je nejúrodnější díl mojí krajiny. Tak trochu podobně i Březensko, ale tady je zem nejčernější. A s dobrým hospodářem. Ten, který jí tu slouží, se mi zamlouvá. I proto jsem asi ještě potkal koroptve, kousek vedle cesty v plevelišti. Mohlo tam vzniknout proto, že je tam stará silážní jáma z betonu a kolem křoviny. Tím je kout zatím „zabezpečen“. Hned vedle se ze sloupu vytřepetal šedý ťuhýk, jsou tu pravidelně a v kraji i hnízdí.

Strništěm jsem prošel až k cípu bažantnice, slavíci už nejsou. I to je výsledek.

Dívám se k Babě, za chvíli tam pojedu na průzkum. Obloha tam zčernala, kdo ví, co se semele. A taky že jo. Už stojím s autem vedle cesty v kopřivách, abych nevadil cyklistům, už jsem chtěl líčit na jednoho z posledních slavíků, když to začlo. Kapky pleskaly v prachu stezičky, na jihovýchod nad Bousovem bylo černo, z druhé strany od Ještědu se dálo podobně – čekal jsem, co Baba. A dočkal se. Ten pytel snad exklusivně pro mne rozpárala a pustila na mě slunce. Kdyby chvilku – tak tomu rozumím, ale ono to trvalo dlouho. Z auta jsem pozoroval déšť v přímém protislunci. Duha za mnou žádná, jen tohle divadlo.

Havraní zem na vodu čekala. V dalekohledu jsem viděl, jak se dole v brázdách leskne. Přestalo. Muselo přestat, jinak by to asi bylo na rekord. Takovýhle počasí přeci nevydrží. Když jsem vylez´ ven, nad svahy táhli rorýsi – dážďovníci. Dokud se vraceli nade mne, oči jsem měl pro ně. To je strašná síla, jak oni ty své životy žijí!

Z tunelu pěšinky vyhřezla vůně bezinek. Vždyť už jdu! Vzal jsem věci a šel chytat.

Ne, že bych v jednom případě neuspěl, takhle ten mladý slavík vypadal …

… ale před cestou domů z křoví vylétly tři sýkořice vousaté. Připadal jsem si jak zfetovaný. Svým typickým letem vystoupaly a odlétaly k jihu. Co k tomu víc psát – za těchhle dnů je s ornitologií prostě báječně!

Uznávám, je to strašné slovo v těch uvozovkách, ale ono to vystihuje pěkně, tak ho tu nechám žít.

Přeci jen platí, že čím víc člověk nachytá, tím větší má šanci na „superzážitek“. I když letos s kontrolními odchyty nemám ani půl druhé stovky slavíků, i přesto o dnešní sobotě přišel úspěch.

Pod hrází Vraždy slavíci sice ještě nehnízdí kvůli „odkřovení“, ale mladí už se tam objevit mohou. A tak jsem to prošel. A o jednom se dozvěděl.

Když jsem ho pak nesl na hráz, už mi „drhnul“ v ruce, už zaměstnával pozornost docela jinak.

Byl mlád, letos se někde narodil. Byl už přepeřen a tam právě to začalo! Skvrny na krovkách byly bílé a tím se prezentují mladí slavíci tmaví(!) (i proto jezdím za nimi do zahraničí a do našich hor o tahu, abych to věděl). Hned mi docvaklo, že hlas v křoví před odchytem byl hlubší, rachtavější. Dívám se na něj, hrdlo a hruď neví – má-li být skvrnitá nebo ne, jak se v něm geny rozdílných rodičů přetahují, zobák v kořeni široký už od pohledu.

A ještě postřeh pro ty, kdož naše slavíky sledují od modráčků po ty rezavé. V tomto případě jde shodou všemožných náhod o prvního z hnědých slavíků, který má krásnou „hvězdu“. Jen kdyby nebyl tak „usvačený“! To by teprve krásně ohraničený útvar na hrdle vynikl! Mám fotky ještě jiné, kde je efekt ještě nápadnější.

Skladba křídla v znacích souhlasí též.

A jdeme změřit křídlo. Protože se u volně žijících slavičích F1 kříženců jedná s naprostou převahou o samce, mělo by být dlouhé, protože ti naši tuzemští to tak prostě podle mých poznatků mají. No, málem devadesátka! Je to jasné, kdybych měl v autě šampaňské, tak ho u té kamenné výpustě odšpuntuju. Je to pořád veliký svátek, setkat tyhle vzácné slavíky.

Ještě spodní krovky ocasní, znak patrný u první pod křídlem, jinak je spíše vidět při okraji per pod rýdovacími pery. Jde o typické „mramorování“.

Tuk teprve sbírá, je spíše hubený, krátkých nohou. Fotím ho ze všech stran, je klidný – a ještě naposledy křídlo pro jistotu; kontroluji, zda mám správně nastavený foťák a po zvážení může letět. Vždycky slavíky pouštím volně z ruky hned do nejbližšího křoví, nejlépe při jeho okraji. Oni si tam vletí, otřepou se a za chvilku pokračují dle svého programu. Stejně i tento vzácný.

Ještě možná dodatek – bradu má zelenou od housenek, jde o černé housenky zřejmě nějakých baboček, v trusu byla nestrávená zjištěna.

Nerad bych to zakřikl, ale daří se mi teď každý rok jednoho takového potkat a zdokumentovat. Tím jednou zároveň poskytnu poměr – kolik třeba chytit normálních jedinců, aby přišel nějaký mimořádný.

U náhonu vedle jsem chytil ještě kropenaté mládě, opožděné. Bylo na bezinkách.

A pak zahřmělo, sbalil jsem věci a padal od rybníka domů. Dožít všechno do archivu.

Kdybych měl popsat všechny ty „barvy“ slavičího roku tady u nás, bylo by to duhové. Třeba čas aktuální.

Výpravy jsou to polosmutné.

Stojím u křoví a nic v něm není. Je prázdné bez slavíků, to už dokážu zjistit. A přeci ještě chvíli poslouchám, jestli se neozve. Neozve, je už na cestě. Pak jdu po kolejích, kde vlaky už málem nejezdí, pode mnou je stará pískovna s příhodným křovím. Tak tady jeden ještě je. Když jsem ho chytil, vidím, že to má už taky ale „za pár“. Jsou nádherní tihle předodletoví slavíci. Nemohu se jich vynadívat, dříve jsme je vůbec neznali, neuměli najít a omlouvali to tím, že prostě „nejsou“.

Překlopýtal jsem pole po řepce ke křoví, kde jsem nikdy nebyl. Nic tu není, ale takovou stěnu z ostružin a tak slunci nastavených, to jsem ještě neviděl. A právě byl jejich čas. Tak se mi to vyplatilo. Ale hnízdiště tady nebude.

Zrají špendlíky, to ovšem zážitek není – spíš bída. Vedle sedí ohniváček černokřídlý na kytce, tohle je jejich příležitost a motýl je ještě krásně čerstvý.

Scházím ke značce Horka. Malý rybníček před vsí, tady občas slavíci bývali. A taky že jo. Chytil jsem ho i s kroužkem, je přesídlený. A taky už brzy poletí.

Někdo by mohl namítnout, že přes dvě stě protokolů o pelichání adultů už musí stačit. Nestačí. Chci třeba prověřit, že přepelichaní slavíci na hnízdištích nejsou. Že hned odletí. A zatím to vychází. Tenhle ještě nikam nemůže, ale po neděli – to bude jiná!

Odlétání. Jak to zas uteklo. Čas se mnou o tom nesmlouvá. Osmý srpen by ale ponurý být ještě neměl.

I když odletěli rorýsi, mizí žluvy a kukačky, rákosníci.

Běží spousta odchytových akcí po republice, brzy se v Jeseníkách znovu rozsvítí sedlo. Loni tam přiletěl krom ptáků i lišaj smrtihlav, znám ho jen z fotky, ale je to síla. Chtěl bych se návštěvou trefit do takové události. Ale oni táhnou později, já budu muset dřív kvůli slavíkům. To je pak ta úplně poslední tečka.

Odjíždím-li na ornitologický punkt, říkám si, jestli to může téma ještě někam posunout. Jistě, jde o atmosféru setkávání, návštěvu známých míst, příběhy, vzpomínání. Ale samotný výzkum, může ho to rozšířit? Může, rozšiřuje a i to právě uplynulé marné nebylo.

… Podařilo se chytit mládě ještě „kropenaté“ a to je v porovnání s tím, co jsem zažil posledně u Kosmonos, kde mladí před odletem byli už jaksepatří ztučnělí, velký rozdíl.

Takže doklad o náhradním hnízdění u Žehuňského rybníka.

… Chytil se adultní pták, který měl v křídle ještě dvě původní letky – první RL a pátou LL. Tam jsem mohl předvést jedinečnost pro slavíka, kdy proces neuzavírá šestá ale pátá loketní letka. Důvod? Zatím neznámý.

… Třetím slavíkem, kterého se povedlo u nádraží v Choťovicích chytit, je adultní slavík, kterému chybí do ukončení pelichání tři dny. Ne že bych takové v „Galerii křídel“ neměl, ale každý další důkaz prospěje.

Chování těchto „těsně předodletových“ ptáků je vždy na lokalitě k poznání a jsem rád, že i tady můj odhad vyšel.

Pak jsme seděli na základně, sledovali bouřky na radaru a užívali příležitosti tu být. Jakmile se něco nad obrovskou hladinou zatřepetalo, ornitologové už ostřili skla. Vedou si zápisky desítky let.

Když se chytil rákosník obecný s maďarským kroužkem, který byl v místě kontrolován už na jaře, způsobilo to velkou diskusi i nadšení. Signálů z toho vycházelo hned několik, nebudu to pravovnímu týmu brát, zanalyzují si to společně, je to jejich úspěch.

I já jsem jim ale přispěl. Viděl jsem totiž u nádraží po elektrických stožárech pokřikovat na uštvané pěstouny mladou kukačku. Těmi byli ťuhýci a to se poslední dobou už moc nevidí. Kukačky se přespecializovali hlavně do rákosí. Vlaštovky kukačku co chvíli proháněly a ťuhýci čekali, až se jim „potomek“ odněkud vrátí. A protože ten na ně spoléhal s krmením, vrátil se vždycky.

Hezky tam bylo o víkendu a hezky tam osazenstvu nepochybně bude dál. Aby jim záměry vyšly jako mě víkendový, to bych jim přál. I oběma mladým pokračovatelům, kteří překypovali elánem.

Dnešní krátký odchyt mne uklidnil. Slavík k okroužkování, v místě narozený, je klíčový a posouvá výzkum dál.

Přihodilo se mi občas u jarních ptáků, že u některého nešel určit věk. Pak se podařilo zajistit kolegům na severočeských výsypkách důkaz pro slavíka modráčka, že rozhraní pelichání nemusí u tohoročního jedince vůbec vzniknout, že velké (loketní) krovky prostě narostou všechny nové už v částečném pelichání a předěl se nemá kde vytvořit. Takový to byl do té doby opěrný bod! Jen mě ten jejich výsledek postrčil k přemýšlení, protože však u této letní kategorie slavíků obecných nemám ještě „nachytáno“, podezření jsem raději „spolkl“.

Znovu jsem civěl do jarního peří zmaten, zklamán sám sebou, že neumím zas o věku rozhodnout. Co jsem za specialistu, když se znaky neumím pracovat?! Že by někteří mladí slavíci podváděli jako ti modráčci? To by o tom snad už někdo napsal, vyšlo toho tiskem dost.

Kdepak! Podvádějí i oni a tento výzkum si může připsat další bod!

Takhle ten mladý slavík v křídle vypadal. Tedy, spíše ona.

Na jaře, až z ručních krovek zmizí okrové skvrnky a peří rýdováku přijde o ostré špice s dnes nepatrnými skvrnkami při ostnu, bude tohle na určení oříšek. Zas bych si byl nadával, kdyby… …kdyby nepřišel dnešní den.

Mám už také k dispozici jedinečný materiál k tukovým zásobám mladých slavíků, téma brzy představím. Je aktuální pro ty, kdož chytají teď po nocích stěhovavé rákosníky. I zde se mi povedl před pár dny odchyt a musím říct, že jsem byl zaskočen. Jde o další stopu?

Navštívil jsem jeden motýlí web (Koláčkova galerie motýlů). Autor nabízí aktuálně právě otakárka ovocného a v galerii má i hodně otrhaného.

Soudí, že snad jim křídla poškozují lovící ptáci. Ano, je to tak.

Oba naši otakárci klamou tělem a to jim často zachrání život. Očka na dolním okraji křídel a ostruhy coby falešná tykadla zajistí, že ťuhýci, kteří jsou specialisty právě na lov motýlů, se občas napálí. Motýli pak létají potrhaní, udrželi však život a to se počítá!

Na stráních Baby nad Starou Studénkou je díky keřům ťuhýků stále dost. A proto tam v létě otakárci vypadají třeba i takto:

Otakárci jsou poměrně rychlí letci, ale ťuhýci jsou na motýly také dobří. Hlídkují na postranních či vrcholových větvích a třepotavým letem je přepadají.

Prolezu archiv a jednoho představím, snad nějakého najdu, v odchytech slavíků se občas objeví. Při kroužkování však třeba zvýšené opatrnosti, má ostrý zobák a umí jej výtečně používat.

Našel jsem mladého, tohoročního.

Jak ta živější část roku putuje naší krajinou, nabízí pěkné scenérie. Zas jsem viděl třepotání motýlic kousek od Klenice, namlouvání žluťásků čičorečkových v lukách, kde samička je bělavá, sameček žlutý a menší. A na rozdíl od ní, poblázněný. Slunce na ně ukazovalo prstem, když naplňovali poslání. Tohle moje kroky vždycky zastaví, dokážu energii všech těch droboučkých dočkání se pobírat. A drží dlouho.

Nikdo z nich si v krajině nestýská, k čemu taky. Teď běží každému jeho jedinečný výměr, a znají-li být šťastni – pak určitě jsou. A přitom jde co chvíli o život!

Začneme psát nový měsíc, slavičí už poslední. Už teď některá místní křoví o ně zchudla.

Najdete tady reportáž od Žehuňského rybníku, kam se chystám diskutovat a kolem rezervace chytat slavíky. Běží tam odchyty rákosinových ptáků, vedené týmem odborníků.

Pak pojedu do Jeseníků k odchytům na světlo. Taky tradičně. Tam zastihnu asi poslední slavíky letošní sezóny.

Mezitím ovšem ještě projdu místní křoví, budeme sledovat tukové zásoby budoucích migrantů, i případné prodlevy doma. Až odletí, dáme se do úvah.

Tak ještě měsíc prázdnin, ještě tři dekády v terénu! A výstupy z nich na slavičí blog.

Ať se vám daří, máte-li chuť se o to pokoušet.

Jen jednou za rok se dostanu přes Podlázky k řece, na dohled hospody Rožátov. Je přes řeku. A tady kvete louka, pěkně neposečená, obstoupená křovím. Nedaleko je městská čistička. Křoviny tvoří neúplný lem, někde jsou řidší, nahrazeny spíše osikami, místy příznivě temné.

Přijel jsem na slavíky v tom letním horku. Než se pochytali, prohlédl jsem si louku. Kdepak, tady otakárci nebudou, chtějí kopečky! Čerstvě se tu ale vylíhl na šťovíku ohniváček černokřídlý a přestože je v krajině zatím k vidění, zvěčnil jsem ho.

Ze slavíků byl mezi kroužkovanými jeden mladý a to je důkaz, že i tady pod městem to vyšlo. Letošní rok byl pro ně dobrý.

Ale i pro druhy vzdáleně příbuzné, i tady se totiž chytaly mladé červenky a pak se chytil tenhle ptáček!

Vím, že tu jsou, loni jsem chytil pelichající samičku. Taky sbírají v temných keřích. To mládě se sotva osamostatnilo a musím přiznat, že jsem podobné v ruce ještě neměl. Někde si to v encyklopedii vyhledejte, už jsme o nich letos psali.

Řeka je krásná a lidi si jí užívají. Někteří bydlí přímo u ní a v zahradách svedených až k vodě, teď za letního času grilují, popíjejí pivo z té hospody (taky jsme to tam co studenti zasekli) a je jim skvěle. A tak si říkám – teď nikdo na Jizeru nenadává, že hrne občas před sebou baráky, teď je u ní všem báječně. Tak jak to je? Já bych tam taky rád bydlel, každou chvíli byl slyšet ledňáček, výš u jezu cákali ve vodě děti – taková milá pohodička. I rybáři to místy zkoušeli, voda vypadala i pro ně krásně. Nadějně.

Už po řece dolů táhli horští konipasi, letos někde narození. Řeka funguje skvěle. I pro netýkavky. Ale zvykl jsem si i na ně.

Oproti loňsku, kdy jsem byl v místě prvně, byli slavíci někteří jinde. Ale vyšli všichni a bylo co fotit. Nehnízdí jich tu asi příliš, ale dva páry jistě. Dobře, že se to tady nemění.

…

Dnešní den je počasím pěkný. Tak je to správně, tak to má být. Tenhle den června je totiž významným a hned řeknu proč.

Před několika lety vyzkoušeli v Anglii prvně pro slavíky geolokátory. Z desíti vydržely dva, „vydržely“ je možná silný výraz, ale svátek z toho byl pěkný.

Jeden přístroj zaznamenal cestu do zimoviště a moment odletu z něj – pak vyhasl. Druhý měl problém už po cestě tam, do odletu nevydržel, ale nějaké údaje přeci ze sebe vysypal. Nechci tady teď analyzovat cesty dvou ostrovních slavíků obecných – to můžeme jindy, důležitější je, že oba opustili Anglii právě pětadvacátého! To je na tom dnešním datu pěkné a provokuje to podívat se k nám pro srovnání.

Odlet je to časný, ale do Anglie druh přilétá dřív, časný se tedy zdá jen nám.

Máme my takové borce? Máme. Znám jich několik, ale není jich mnoho. Jsou to ti, kteří nehnízdili a pelichali dřív. Ty dnešní noc – a bude dobrá, zdá se mi – z krajiny sebere a postrčí k moři.

Byl jsem u Dolních Stakor, objevil nové místo a hned se s ním spřátelil. Je stranou v polích a už se těším, jak to tam musí vypadat v máji. Lesík je to malý, nese stopy po socialistické skládce, ale léčí se. Jinak je okolí té úhledné obce v pohodě. Je milé.

Co se mi tam přihodilo.

Jednoho z dvou zjištěných slavíků jsem chytil, je velmi důležitý a souvisí s nadpisem. Patří k těm časným. Letět může už o nedělní noci. Tady je a jen odborník pozná, že dva dny pobytu doma v jeho kabátě jsou ještě potřeba.

Chtěl jsem na něm představit i jak vlastně vypadá slavičí šat „podzimní“, jak je sametový, jak jiný toho jarního – byť jde o stejné peří. Já ale od něj odběhnu na chvíli, protože jsem zažil to, co na dvou místech regionu už dříve. A nejde jinak, pořád mám proto slabost, už jsem to taky psal.

Bylo slunce i správné datum pro letní pokolení toho zázraku a to já už hlídám pohyb na květech. Jasně! Slunce na chvíli mrklo a pohnulo tou kamejí na fialové štětce. A už jsem letěl pro foťák! Motýl zakroužil a zmizel. Jenže já mívám štěstí v krajině, ona ví o mých radostech a pomáhá mi k nim. Motýl se z nadlesíku vrátil a šup na kytku! No a já byl nablízku.

Fotím a fotím, děkuji oteplování klimatu a bylo by to tady někde u toho polního hnojiště klidně na dobrý kafe – jakou mám radost.

Místní ťuhýci mu utrhli pravou ostruhu, ale sameček patroluje v místech vesele dál.

Odvedl mne na kopec, ani sem nevěděl, že tady takový je. Spíš bubínek a vojtěšky po něm začínaly kvést. Co tady bylo motýlích křídel! Žluťásci čičorečkoví i čilimníkoví, i řešetlákoví. Baboček, modrásků, bělásci i soumračníci, okáči! No a ten otakárek ovocný, u kterého mi bylo jasné, že nebude sám. Nejvyšší bod v okolí a po květech takhle strakatý! Zas sem ve správnou chvíli na správném místě! Nebýt slavíků, nikdy bych ze silnice neodbočil a nenašel ten příležitostný ráj. Kolik podnětů jej tu pro mne navodilo.

Škodovka vyplivla lidi po čtrnácté a silnice od Horních Stakor je v páteční šňůře žene do křižovatky. Ale tady jsou kolem žně a tak vzniká zácpa. Jedni doleva, druzí vpravo ke Kněžmostu. A já už taky balím. Mám toho doufám ve foťáku dost.

Ještě k tomu slavíkovi.

Měl kroužek z roku dvanáct, kdy jsem jej chytil u Koprníku, kde taky tehdy pelichal. V roce třináct si myslím, že hnízdil už tady. Kroužky je v krajině stopují.

A malá krimi(?) zápletka.

Pámelníkovým pralesem jsem se kousek proklestil kvůli plácku na chytání. O kmen dubu tam stála opřená taška s uchy a kapsou na zip. Bachratá, kožená. Nakonec jsem ji rozevřel – jak jinak. Byl v ní červený svetr s pletenou šálou, všechno zcela rozpadlé a všude mravenci. Jak dlouho se tyhle věci rozpadají – třicet let? Kdo ji tam opřel a jaký měl záměr. Křoví ji uzamklo a já stav nechal pokračovat. Zapnul jsem ji, jak byla před tím. Jen k ní teď vede tunýlek.

Zajímavý svět jen kousek od silnice.