Už přichází ten čas. Probírám se archivem slavičího výzkumu, zařazuji nový materiál a mám z toho dobrý pocit.
Proces kompletního pelichání adultních slavíků – to je panečku obor! A musím říct, že by mě to nikdy před tím nenapadlo.
Teď mám před sebou 209 obrazových tabulí (+ několik detailních dodatků) pohnízdního ptačího procesu, o kterém se zas tak ještě příliš neví. Literatura to přechází často sdělením, že jde o proces velmi rychlý a vřadí do ročního kalendáře. To já jsem pro tentokrát z momentek vytvořil sled ne podle data pořízení, ale podle postupu výměny. A nestačil koukat, co nového na mne vyskočilo. A taky výjimky, o ty stojím nejvíc a pár jich už mám. Znovu mne varují, že živá příroda není žádné dogma, že má právo chovat se tu a tam neočekávaně.
Prohlížení sběru informací je skvělým zaměstnáním pro zimu. Udržuje mne současně ve vzpomínkách, protože paměť na tohle ještě mám. Kolik jsem prožil krásného s druhem, jak přes něj objevil krajinu. Jak jí porozuměl! A to fakt nekecám.
A ještě jeden efekt jsem nezmínil. Terapii přírodou. Přenosnou – nepřenosnou, nevím. Asi to tak mají i houbaři a třeba rybáři, že prostě tam, kde pořídili zážitek, si to živě pamatují. A mně opravdu teď stačí, jedu-li třeba do Hradiště, když sleduji ta místa. A hned to najednou mám! Ve chviličce. Vidím jedinečnou chvíli odchytu – složitějšího či snazšího, i toho nevyvedeného. Tu mi málem při tom ukradli auto, tu jsem se téměř propadl do obsahu vyvezeného suchého záchodu. Jinde se mi slavík chytil i poté, co mi okradl oba červy ve sklopce (hned přišel zas), o kus dál jsem potkal vzácného křížence. Jinde jsem si málem při práci s motyčkou napálil do ruky injekční (infekční?) jehlu, hned vedle našel balíky nedoručených nabídkových letáků. V lesíku poblíž dráhy jsem překvapil holku pod stanem, co utekla v létě z domova, na opačném konci příměstí diskutoval s bezdomovcem a pochopil, jak mu jeho styl vlastně perfektně vyhovuje. Jinde jsem našel otráveného jezevce a pár kilometrů dál sebral tašku májovek do skvělé polívky. V létě přidal křemenáče z lomu, na Babě dostal před objektiv krásné otakárky a před tím potkal v travách na lavičce starou ženu, co dalekohledem z mosazi prohlížela od mládí známý obzor. Už ji nepotkávám. U rybníka jsem zažil hordu pytláků, co hlubším hlasem hůře naučeného jazyka furt jen ke mně mleli: „Volals´- volals?!“ Děsil je mobil v kapse, už ho tak nenosím.
Taky jsem zažil fůru lidí, kteří se rádi zastaví a poklábosí o proměnách domoviny, jiných, kde už dnes zastavuji na kafe a moučníček. U jiných zas můžu bezpečně zaparkovat – a pak tu jsou lidé, kteří svůj trošičku zanedbaný majetek na přímluvu nechali tak. Pro slavíky, anebo třeba pro vzácnou plazivou růži. Až to mladý pane, budete tady případně číst, i vám děkuji. Za ten signál. Jinde se hádal s lidskou blbostí při sekání svodnic, onehdy zas neumožnil vsypat suť do škarpy a při výpravě další poučoval psa, že by nemá honit zajíce.
Další a další obrázky mne cestou „stopují“ a chtějí přistoupit. A moje noha brzdí.
Ale k těm křídlům.
Člověk do nich vydrží koukat hodiny, až bych mohl působit divně, ale ono téma takhle naservírované opravdu zvolna vstupuje do hlavy. A řád v tom je obdivuhodný – skvělí jsou ti slavíci! A už i tuším, že za rok či za dva napíšu: „Hotovo“. Že úkol jsem ovládl a mohu jít dál. A už vím kam – k slavičímu hnízdění. To jsem v roce 1986 opustil. Udělal jsem samozřejmě dobře. Dokud se dokážu sehnout, třeba se nořit do křoví s motyčkou.
Tady bych měl vzpomenout nedávného úžasu zámořské kolegyně na jedné studijní ploše, když viděla českou chytací strategii.
Obrázek představuje ráj slavíků tmavých v inundačním území Warty.
Obrovský zážitek, cenné zkušenosti. Jen k tomu ještě větu – znám podobné vrbníky od Jizery i z moravských luhů. Jak to, že v nich uherští slavíci ještě nejsou? Otázku přibaluji k cestám na sever. Je ostře provokativní.
foto: Rebecca A Cramer
Až chytat nepůjde, budu chodit už zas popálený od kopřiv. S tmavým sprejem na kroužky mláďat.
Jen bych si přál, ať čas nepospíchá, jestli nemusí.
