Zaměřeno na slavíky

Co se děje na hnízdištích se slavičími rodiči v kratičkém časovém rozmezí mezi ukončením péče o mladé a spuštěním procesu výměny peří před odletem do zimovišť? Mnoho zajímavého.

Tato otázka trápila řadu těch, kteří se (obecným) slavíkům dříve věnovali. Trápila i mě.

S odpovědí byli někteří brzy hotovi a podle toho to vypadalo. Jiní ji nenašli vůbec. Ani mě se nedařilo ten ořech rozbít. Až jsem to vzdal a řešil otázky jiné.

Zhruba v konci století jsem však odhalil způsob, jak pelichající slavíky najít a chytit je. A pak se začaly dít věci, že jsem někdy nestačil koukat. První, třetí, pátý, desátý – roky šly, a mě se začínala rýsovat tajenka. V roce čtrnáct je poznatek dostatečně ověřen a je úsměvné, jak je rozvětvený – a také, jak pohotově porodil otazníky další.

Adultní slavíci po vyhnízdění na lokalitách pelichají i nepelichají. Tak zní ona tajenka.

První je slavičí nesnášenlivost a hlídání si vhodného potravního zdroje.

S rozpadem rodiny i páru nastupuje výrazná teritorialita slavíků, která má za následek vypuzení mladých na potulku a rozdělení si se samicí oblast hnízdiště na osobní sektory. Věc se začíná komplikovat tím, že mnohá hnízdiště nemají v začátku léta již dostatek místa k spolehlivému úkrytu (podrost řídne) či vydatné potravní zdroje: jinými slovy, co uživilo na jaře 2 + 5 slavičích hrdel s rezervou, může o prázdninách docela bída. A to se ještě může stát, že v konci vyvádění mladých úspěšným párem, přibyl ku pomoci s péčí odkudsi neúspěšný zkrachovalec a i toho se pohnízdní matematika najednou týká.

Dalším, méně často ovlivňujícím faktorem, je degradace prostředí mimořádnou událostí, většinou v režii člověka. Za zmíněných efektů vyústí vzniklý přetlak v opouštění místa všemi či většinou ptáků. A ptejme se kam?

V rozlehlých pískovnách třeba jen do okrajových keřů (pozor, i neuvěřitelně osamělých).

V prostředích menších klidně i na značnou vzdálenost (potvrzeno v řádech kilometrů, uvažováno je však i o přeletech delších, mimo zkoumanou oblast).

Dalším zajímavým momentem pohnízdního chování adultů je stav, kdy odlétají z hnízdních lokalit a soustřeďují se početněji v extrémě příznivých místech. Vždy však s dodržením dostatečných „rozestupů“. Tak tomu bývá například v oblasti podbaby nad Starou Studénkou, kde se ptáci objevují v jižním věnci temných (ale neširokých) křovin.

Podobně tomu je při jezeře u Sukorad, odkud ptáci vysídlují do oboustranně lemované polní severní cesty. Zde je zajímavé, že v posledních dvou letech, kdy byla (kvůli průjezdu techniky) upravena vystříháním vnitřních okrajů (zúžena), počty pelichajících slavíků se zredukovaly a nově se pokouší (někteří) pelichat přímo u jezera, v místy se nabízejícím – však nepočetném – ostružiní.

Výzkum dnes disponuje také důkazy o přesídlení kvůli degradaci hnízdiště ovcemi, sečením pod elektrovody, zničením lemu kopřiv neúměrně širokým vyžnutím krajnice – či v případě hnízdící samice, po přepadení (zřejmě) lasicí. Škoda, že v té době byla dokumentační technika tak trochu „v pravěku“ a orvaného slavíka s krvavými šrámy na hřbetě, přesídleného několik kilometrů, nemám tady jak doložit.

Výsledky výzkumu jsou samozřejmě mnohem podrobnější než tento „výpis“, na další v tomto bloku už nezbývá místo. Jsou však ukázkou, že cesta, byť může trvat dlouho, jde s vytrvalostí v kapse zvládnout. Současně netvrdím, že další některý z faktorů, nemůže současných představ vstoupit, třeba i s fanfárami. I v tom je všechno to hledání dobrodružné, napínavé a přínosné.

Jak jsem slíbil prve, dám fotografii i nyní.

Nejmenší hnízdiště sledované oblasti. Na takto malé lokalitě nečekejme pelichání obou starých slavíků, spíše žádného.

Zde ani druhý (náhradní) pokus mladé samice nebyl úspěšný, pro rušení při snášení mravenci. Pár se z místa v červnu vytratil.

Kdyby se našel ten, komu by snad konec roku přicházel udýchaný, hoďte se do stavu, jak to mám já.

A sotva se podívám od kafe z okna, mám důvod si vše osvěžit: „Pavle, to nebyl špatný nápad“.

Teploměr jásá kolem desítky, pakomáři operativně zrušili zimní klid a začali rej, nejdelším nocím ročním už se to taky krátí. Zažíhám na plotě třetí svíčku na svícnu. Na důkaz, že i já vím, co souběžného se s mým vyhlížením slunovratu děje. Budou Vánoce.

Loubím prolézá červenka. Má na noze kroužek z kraje listopadu, kdy naši zahradu našla. Jestli bude takhle, nikam neodletí. Přeju to počasí třeba i ledňáčkům, drží jistě revíry a rybaří ostošest.

Takhle jsem jim jednou věnoval pohlednici ke konci roku, kdy „ona s dětmi“ odlétá a „on“ zkusí přežít.

Potěšte se atmosférou, kterou jsem při brázdění archivem včera našel.

Zahradu naproti prohledává střízlík. I toho připomenu. Budu se teď snažit, aby blog byl obrázkovější.

Takhle vypadá jeden z těch našich zahradních – mimochodem – také jsme ho kontrolovali po týdnech pobytu.

Když vidím tu mlýnskou zahradu, zas a znovu se raduji na plné kolo. Ano, zvedejte obočí, bojovníci proti plevelům a zanedbanosti. Slavíci mne dávno vyučili! A i ten kout bousovské přírody – Slavičí háj – bude podle nich. Naleznou zastání.

Viděli jste třeba supersvižnou zemědělskou techniku v akci? Sklizeno vše. A na západ od nás? Ti s rozhledem už vědí, jak tam na tom příroda otevřené krajiny dneska doopravdy je. Ustupuje i slavík. Dočkáme se i tady? Myslím (obávám se), že brzy. Jsme tedy na vrcholu!

Životy máme krátké málem, jak v té přírodě.

V televizi běžel předevčírem dokument o lvici Elze. Ti manželé netušili, co přijde. Slavíci o blížícím se omezování také nic nevědí. Žijme tedy, dokud se nám srdce svobodně třepou! Vždyť už zítra, zítra se třeba budeme muset bát, anebo rvát. Víc v moji terapii přírodou není. Je-li vám dneska pěkně po těle i mysli – využijte toho. A jestli nemáte pod okny to co já a chtěli byste při tom být, pusťte ten obrázek na sebe ještě jednou. Anebo se tu večer zlehýnka projděte, myslím, že vyletí už lovit naši netopýři, ježci ze svých nedávno navršených hromádek listí taky asi vyrazí po žížalách. Toť očekávatelný konec roku 2014! Kde jsou slibované arktické dny?

Srnčí pár naproti ještě je. Myslím tedy, že jsem střízliv.

Vážení návštěvníci blogu.

Čeká nás ještě několik textů tady na slavičím blogu. Závěr roku si uděláme hezký. Mám připravena témata pro znalce problematiky i pro přicházející za jiným.

Teď ale předkládám naši PFku tak, jak ji máme nachystanou elektronicky. Tiskem projde později. Všechny naše poslední se týkaly doplňování betlému, i teď tomu tak je. Přikovali jsme třeba chlapy od dřeva i zvoníčka.

Na přání je ještě brzy, ale obrázkem se nechte povzbudit už teď. Ať máte každý po náladě dobré, buďte přátelští. Naše komunita to potřebuje poslední dobou jako sůl!

Ten v lednu, kdo půjde tančit na ornitologický ples v Matku měst a bude-li mít štěstí, tombola mu přisoudí kus železa od nás. Kývli jsme na dar i proto, že výtěžek plesu míří do parku u Metuje – znovuzrozeného ráje ptactva.

Mám na ta místa nádhernou vzpomínku se slavíky, dám ji o Vánocích.

Tedy zatím tak – a přijďte ještě.

Je to už řádka let, co jsem začal u slavíků sledovat první ruční letku (paletku). A co by to bylo za výzkum, kdyby tisíce hodin někam nemířily. A tak je i s tímto pírkem.

Nebudu odhlížet do zahraničí k jiným poznatkům, mohly by mne plést. Budu hodnotit svůj poctivý sběr.

Platí-li to pro slavíka obecného, že mladí mají letku delší v porovnání s řadou ručních krovek (dojem vzniká tím že ruční krovky prvního šatu jsou kratší), podívejme se i k těm tmavým. I proto je potřebuji chytat, pro tento úkol.

Nejčastěji, když soudíme chyceného slavíka tmavého, má paletku docela „osténkovitou“, opravdu sotva viditelnou. Musíme ji cíleně v křídle odchýlit jak je titěrná. Pak se přihodí, že máme možnost hodnotit ptáka jiného, který má letku nápadnou.

Hledali jsme při tom i v loketní řadě krovek (LK) možné rozhraní, zanechané částečným pelicháním mladých, a pokud jsme si ověřili i podle znaků jiných, že slavík je mladým, paletka byla „dlouhá“. Při určité zkušenosti tedy lze i ze vztahu redukované první ruční letky (1. RL – české značení) k nejdelší z řady (z obloučku) ručních krovek (RK) umocnit zamýšlený verdikt o stáří kroužkovaného slavíka. A někdy se to hodí. Zvláště u slavíků tmavých – jarních ptáků, jsou znaky prvního šatu občas nejasné. Doporučuji každému kroužkovateli, aby slavičí křídla hodnotil ve stínu, i kdyby měl takový za poledního slunce do auta zalézt. Slunce s peřím dokáže kouzla a jde zřejmě o záměr, protože máme-li štěstí a načapáme slavíka rozparáděného před partnerkou za slunného dne, křoví skoro hoří!

Lesk peří znaky dovede pěkně přezářit (i pro objektiv), mnohé z nich navíc už dávno pod africkým sluncem vybledly. Kdyby však byla determinace jednoduchá až takto, byli bychom dávno hotovi.

Třeba pamatovat, že skvrnky nejsou lemy. Takže: skvrnky mladým – lemy starým (zejména v novém šatě).

Dále. Na třech ramenních letkách (krycích, terciálních TL) můžeme najít jak skvrnky u mladých, tak lemy u starých a jsou-li třeba pera na jaře ve špici vykrojena do malého „v“, nemusí jít o mladého jedince.

Dále pozor. Platí známé, že někdy některé TL jsou měněny už s prvním šatem a tady na blogu jsme si dokázali, že řada LK může projít též s juv. kropenatým peřím výměnou kompletně.

Čeká nás ještě cesta, po níž nutno táhnout k pochopení signálů v peří obou hnědých slavíků.

Rád vzpomínám vždy v konci sezóny při „bilancování“ na některé vachrlaté soudy a vždycky se potím na čele při pomyšlení, co kdyby teď nade mnou stáli lidé! Ještě že povětšinou bývám v křoví sám.

Opravdu se přihodí, že držím v ruce jarního slavíka, listuji peřím i vědomostmi a verdikt nepřichází. Kombinuji hledání, ještě před vypuštěním se k peří na moment vracím, pak ještě pro jistotu fotím – slavíka pustím a doma u monitoru definitivně zpanikařím. Ano, mám takové případy, jako třeba letos.

Jaro pěkně běželo, rozsudky přibývaly hladce a jen jsem se bál až přijde čas slavičího „mixu“. První dekáda máje, kdy přilétají – spíše (asi) protahují – všelijací břídilové, měli by být hlavně mladí, ale zřejmě vždy nejsou. No a takový přišel i letos. A tak jsem musel z klávesnice vytáhnout otazník. Kdybych takového chytil o měsíc později, mohl bych dát vykřičník. Peří dvouletých je totiž v půlce června skoro zničené (zejména to nekryté), přesluhuje a z křídla na nás křičí. Jen škoda, že takovýchto možných korekcí jarních verdiktů moc nezískám, propadl jsem totiž sklopkaření a to kontrolní odchyt takřka vylučuje.

Už přichází ten čas. Probírám se archivem slavičího výzkumu, zařazuji nový materiál a mám z toho dobrý pocit.

Proces kompletního pelichání adultních slavíků – to je panečku obor! A musím říct, že by mě to nikdy před tím nenapadlo.

Teď mám před sebou 209 obrazových tabulí (+ několik detailních dodatků) pohnízdního ptačího procesu, o kterém se zas tak ještě příliš neví. Literatura to přechází často sdělením, že jde o proces velmi rychlý a vřadí do ročního kalendáře. To já jsem pro tentokrát z momentek vytvořil sled ne podle data pořízení, ale podle postupu výměny. A nestačil koukat, co nového na mne vyskočilo. A taky výjimky, o ty stojím nejvíc a pár jich už mám. Znovu mne varují, že živá příroda není žádné dogma, že má právo chovat se tu a tam neočekávaně.

Prohlížení sběru informací je skvělým zaměstnáním pro zimu. Udržuje mne současně ve vzpomínkách, protože paměť na tohle ještě mám. Kolik jsem prožil krásného s druhem, jak přes něj objevil krajinu. Jak jí porozuměl! A to fakt nekecám.

A ještě jeden efekt jsem nezmínil. Terapii přírodou. Přenosnou – nepřenosnou, nevím. Asi to tak mají i houbaři a třeba rybáři, že prostě tam, kde pořídili zážitek, si to živě pamatují. A mně opravdu teď stačí, jedu-li třeba do Hradiště, když sleduji ta místa. A hned to najednou mám! Ve chviličce. Vidím jedinečnou chvíli odchytu – složitějšího či snazšího, i toho nevyvedeného. Tu mi málem při tom ukradli auto, tu jsem se téměř propadl do obsahu vyvezeného suchého záchodu. Jinde se mi slavík chytil i poté, co mi okradl oba červy ve sklopce (hned přišel zas), o kus dál jsem potkal vzácného křížence. Jinde jsem si málem při práci s motyčkou napálil do ruky injekční (infekční?) jehlu, hned vedle našel balíky nedoručených nabídkových letáků. V lesíku poblíž dráhy jsem překvapil holku pod stanem, co utekla v létě z domova, na opačném konci příměstí diskutoval s bezdomovcem a pochopil, jak mu jeho styl vlastně perfektně vyhovuje. Jinde jsem našel otráveného jezevce a pár kilometrů dál sebral tašku májovek do skvělé polívky. V létě přidal křemenáče z lomu, na Babě dostal před objektiv krásné otakárky a před tím potkal v travách na lavičce starou ženu, co dalekohledem z mosazi prohlížela od mládí známý obzor. Už ji nepotkávám. U rybníka jsem zažil hordu pytláků, co hlubším hlasem hůře naučeného jazyka furt jen ke mně mleli: „Volals´- volals?!“ Děsil je mobil v kapse, už ho tak nenosím.

Taky jsem zažil fůru lidí, kteří se rádi zastaví a poklábosí o proměnách domoviny, jiných, kde už dnes zastavuji na kafe a moučníček. U jiných zas můžu bezpečně zaparkovat – a pak tu jsou lidé, kteří svůj trošičku zanedbaný majetek na přímluvu nechali tak. Pro slavíky, anebo třeba pro vzácnou plazivou růži. Až to mladý pane, budete tady případně číst, i vám děkuji. Za ten signál. Jinde se hádal s lidskou blbostí při sekání svodnic, onehdy zas neumožnil vsypat suť do škarpy a při výpravě další poučoval psa, že by nemá honit zajíce.

Další a další obrázky mne cestou „stopují“ a chtějí přistoupit. A moje noha brzdí.

Ale k těm křídlům.

Člověk do nich vydrží koukat hodiny, až bych mohl působit divně, ale ono téma takhle naservírované opravdu zvolna vstupuje do hlavy. A řád v tom je obdivuhodný – skvělí jsou ti slavíci! A už i tuším, že za rok či za dva napíšu: „Hotovo“. Že úkol jsem ovládl a mohu jít dál. A už vím kam – k slavičímu hnízdění. To jsem v roce 1986 opustil. Udělal jsem samozřejmě dobře. Dokud se dokážu sehnout, třeba se nořit do křoví s motyčkou.

Tady bych měl vzpomenout nedávného úžasu zámořské kolegyně na jedné studijní ploše, když viděla českou chytací strategii.

Obrázek představuje ráj slavíků tmavých v inundačním území Warty.

Obrovský zážitek, cenné zkušenosti. Jen k tomu ještě větu – znám podobné vrbníky od Jizery i z moravských luhů. Jak to, že v nich uherští slavíci ještě nejsou? Otázku přibaluji k cestám na sever. Je ostře provokativní.

foto: Rebecca A Cramer

Až chytat nepůjde, budu chodit už zas popálený od kopřiv. S tmavým sprejem na kroužky mláďat.

Jen bych si přál, ať čas nepospíchá, jestli nemusí.

Mistr, pobývající po návratu z Anglie ve Vysoké u Příbrami, se zpěvem nechával inspirovat a pěvce obdivoval. Obzvláště potěšen byl, když přiletěl do anglického parku u zámečku slavík. Jakmile se pták „na stromě“ uhnízdil, trávil s ním mistr večery a obdivoval překrásný zpěv.

To všechno je pro mne velkým potěšením a vím, že slavičím zpěvem se nechávali inspirovat mnozí, jen ale jako znalec problematiky přemýšlím, jak musel park na úpatí brdských lesů vypadat, když tam slavík tehdy nalezl útočiště. V čase, kdy slavíků bylo po Čechách málo (zač. 20. stol.). Ono ani teď si nejsem jist, jak to na Příbramsku se slavíky je. Uznávám však, že park současný, který pro slavíky jistě vhodný není, nemusí být totožný s tím z konce století devatenáctého. Z časů, kdy Antonín Dvořák (v poslední etapě svého života) v místě komponoval.

Pozoruhodné je, jak skladatel dbal na ochranu krále ptačích zpěváků a hajného zaúkoloval odlovem „dravých ťuhýků“.

Konečně, v archívu stanice si pořad můžete přivodit. Je vysoké úrovně – stejně, jako všechny předchozí z dílny pana Josefa Veselého.

A já odcházím pátrat, jak vypadala oblast mezi Vltavou a Berounkou ve vztahu k slavičím nárokům na přelomu těch století.

Blíží se doba, kdy si budeme moct dovolit utrácet čas vzpomínáním víc, než kdy jindy.

Slavičí rok svým místním výměrem by k tomu nabízel příležitost dobrých sedm měsíců, ale konec roku je k tomu nejpříhodnější. A taky letos vyberu Zážitek roku, až v prosinci.

Teď jsem vybral momentku, kterou na sebe nechám působit, aby vyvolala vzpomínky.

Vrací nás k Prosně, do míst společného výskytu slavíka obecného a tmavého. Do oblasti, kde řeka je volná, dělá si v krajině co chce.

Stojíme na břehu, spásaném kravami, protější je divoký s třtinou. Břeh pod námi, co není vidět, je otrhaný, s hliněnými stěnami. Kus proti proudu v podobném hnízdí břehule.

Kvetoucí hloh, pod ním ostružník, nad nimi olše, pod tím bezinka a vzadu vrba. Na zemi pak o kus dál vysychající jezírko. Pod tím v řece na pahýlu náplavou zaznamenaná hladina od jara.

Za řekou vrbina, kácená bobrem a neustále na hraně rozkrývaná. Tudy ptáci do prostředí s oblibou vletují.

Po břehu, těsně u vody v hliněných splazech pravidelně sbíral sameček strnada obecného, samička měla hnízdo na hraně zlomu pod trsem trávy. Měla tak o strnadovi přehled.

Postával jsem tu dlouho mezi kontrolami odchytových zařízení a s neznámou řekou bylo krásně. Ve vodě byly ryby, ale nevím, o co šlo. O kaprech a štikách mluvili rybáři.

Bylo zážitkem sledovat příbuzné slavíky, jak se střídají v té olši se zpěvníky. A za řekou, tam už džungle patřila jen slavíkům tmavým. Ptáky se postupně dařilo schytat a podrobit odběru spermií.

Mnozí měli barevné kódy z let předchozích, ale že novou techniku chytání neznali, dařilo se. Slavíci sletovali i k zemi do bahnisek, sbírali i na otevřeném prostranství břehu. Tam byli velmi obezřetní, necítili se dobře. Samci se chvílemi proháněli mezi sebou a v den, kdy přilétly samice, se mnohé změnilo.

Prosna má místy pobřeží holé, ale tam, kde jsou porosty, je slavičí ráj. Hnízda jsme nehledali, bylo na ně brzy a projekt směřuje jinam.

Zajímavý je scénář příletů. Jak lze očekávat, slavíci obecní přiletují dříve a v čase, kdy se objevují první samci slavíků tmavých, mají už obsazená teritoria. Uvažujeme ptáky víceleté. Ti mladí v prvních svých pokusech pak svojí nezkušeností způsobí značné nepřehledno v prostředí, aby ovšem šlo i do této etapy vnést světlo, byl by nutný delší pobyt v místě.

Pro mne osobně by bylo zajímavé, mít možnost zkoumat sympatrické území v létě, v čase pelichání. Moci porovnat pelichací scénáře, kdy zejména u slavíka tmavého jde o proces neskutečně bouřlivý. Příležitost jsem měl dosud jedinou a musel jsem si ji najít v Česku.

V těchto místech u řeky má člověk možnost si uvědomit, jak jsou oni „příbuzní“ sobě vzdálení. Třeba tím pelicháním.

Jak loví každý jinak, jak právě tady vyniká a částečně se i deformuje jejich teritorialita.

O tom, jak mne ošálili zpěvem, už jsem psal a až tam přijedu na jaře, už se mi to nestane. Dám si pozor.

Jakmile jsem měl příležitost, upadal jsem do stavů, které na sebe vím. Nejsem vědec, jsem přeci host a pozorovatel krajiny, která si dodnes podržela nevídanou ryzost. Přežívá si od května do května pulsuje nakažlivou pohodou.

Nedostalo by se mi podobné příležitosti, nebýt odchytů v Červenohorském sedle. Pro mne tedy hlavně v prázdninovém čase. Tehdy táhnou slavíci.

Celkově je velmi přínosné tamní průtah sledovat, ale já stojím především o slavíky. Pokud se podaří vyhmátnout optimální konstelaci, může člověk koukat s pusou otevřenou v noci i ve dne, jako letos. To, že jsem se je „naučil“ za letu v noci u lampy už jsem psal, z toho mám radost obrovskou. Ale teď při přepisování dat do archivu se mi připomenuly výsledky měření a posuzování jednotlivých slavíků (a jestli jsem něco napsal už v létě po cestě, tak teď to zopakuju).

Začátek třetí dekády srpna – to je čas naděje v horách! Chytli jsme jich osm. Jeden byl slavík obecný a sedm bylo tmavých.

Už ten obecný byl fantastický. Byl jednoletý, ale takovou podváhu jsem nezažil a ještě k tomu u tahového jedince! Pak přišli tmaví v zajímavé škále – od mladých po dospělé, některého označit přímo za samce – myslím – vůbec nebylo chybou. To byla výuka!

Rozměry u nich (všeho co měřím) „lítaly od zdi ke zdi“, že by člověk až zpanikařil. Dokonce i poměr letek ve vrcholu křídla – a to je poprvé zatím, co znaky neplatily. Beru ovšem v potaz, že odlišní byli jednoletými a tam se peří může po prvním kompletním pelichání změnit a vrátit k normálu.

Rozeznal jsem mezi tím denno-nočním materiálem i adulty, k velké radosti. Tmavé slavíky totiž soudit podle znaků navázaných k věku, je hlavně za tmy (umělého nasvícení) ošidné.

Bavil mne ten „materiál“ a zdá se, že ještě atraktivnějším se to tam pro nás často snad i trochu dělá samo. Jak jsem třeba žasnul nad hmotností (LM) 17,5 gramu, tak třeba poslední z tmavých vážil 29,5 gramu. Dívat se pod peří, zapisovat obrovské rozdíly na první letce, usmívat se nad variabilitou žíhání hrdla a hrudi, nad dopelicháváním „za pochodu“ defektů u mladých (tradičně RP), to jsou báječné okamžiky. Jak málo pořád víme. Jen zúžení u 3. RL „sedělo“ poctivě. I ta „kamennost“ je ale pěkný výsledek.

Já vím, vzorek je malý, co to je sedm slavíků k srovnávání a ještě k tomu, když každý v tom „vlaku“ může být docela odjinud! A taky že mne to provokuje. Vždyť ti, které měřím zjara v Polsku u Prosny, se jeví drobnějšími.

Ta práce je vzrušující a představa, že se člověk opravdu dotýká – ať kleštěmi či „jen“ očima – opeřenců všemožných rodišť i hnízdišť, příležitostně stlačených do úzkého průsmyku, je nadrozměrná a pociťuji plíživou závislost.

Na Facebookové stránce Birding Poland je zástih slavíka tmavého z centra Varšavy.

Je ze včerejška (18.11.2014) a je zdokumentován. (Děkuji Jirkovi za upozornění).

9.11.2006 byl v Ottenby (jižní Švédsko) na stanici chycen slavík obecný. (Děkuji Martinovi kdysi za info a odkaz).

Slavík obecný byl podle fotek tohoročním ptákem, slavík tmavý není pořádně k přečtení, nemusí tohoročním být, ale spíš ano.

Ani jeden z nich nevypadá nejlíp a zdravotní problém bude asi důvodem prodlevy. V případě Ottenby (kde se druh za normálních okolností nevyskytuje) může jít o nezvládnutý první tah jedince.

Zdravotní problémy se ptákům nevyhýbají ani během migrace, může se projevit nepřipravenost k cestě, parazitace, úraz. Takový pták se dohromady dá a pokračuje, nebo nedá a zůstane v zastávce na dobu zotavení či do nejbližší smrti.

Z historie KS NM Praha známe lednový (10.1.) zástih slavíka obecného ze střední Itálie a je uvažováno, že se jedná o podobný případ nezvládnutí tahu s následkem smrti. Uvedeno bylo „střelen“, pokud by tomu tak bylo doopravdy (dopis hlášení se ve stanici nedochoval), mohl takový lovec hlášení klidně i odložit „až po sezóně“ a střelen mohl být i v čase tradičního průtahu regionem Umbria.

Na českém webu Birds.cz je z dneška (19.11.2014) vyfocena pěnice hnědokřídlá od obce Zvíkovec (zatím se k ní nediskutuje), půjde o problém podobný. Pták se nejeví v nejlepší kondici a je oproti tradičním odletům značně opožděn.

Tak, jak se stále více lidí zajímá o ptactvo, jak technika na dokumentaci jde kupředu – kvalitou, dostupností i pohotovostí, jak funguje v tomto prostoru internet – bude hlášení přibývat. Jsou to případy, které pravděpodobně končí smrtí, v lepším případě v útulku.

Ne že by se slavík tmavý nemohl v přírodě přeživit a přežít zdejší zimu, dokáží-li to pěnice černohlavé a červenky, ale jeho zřejmě vynucený výskyt uprostřed polského velkoměsta nevypovídá o ničem dobrém.

Naprosto ideální by bylo v těchto případech ptáky podrobit vyšetření a posoudit jejich kondici.

Zástih slavíka tmavého může mít samozřejmě i dobrý konec přirozený, kdy pták v noci již odletěl a během dvou dnů dosáhne první tahové zastávky na jihu Evropy. Tam může problém uhasit. Uvážíme-li však, že kolem 25. listopadu vrcholí přílet slavíků tmavých do parku Ngulia Tsawo v Keni (25.11.2006 – označeno 696 ex.; 26.11.2006 – označeno 463 ex.) bude muset k zimovišti přispíšit, má-li z čeho pod kotel vůbec ještě přiložit.

Jiná situace je u modráčků, tam lze pokusy o přezimování očekávat. Dne 5.11.1988 byl chycen tady u Koprníku jednoletý samec v dobré kondici, kroužkovaný v místě již 30.října. Pak zřejmě před nočním sněhem odletěl. Přebýval u kanalizačních stružek v řídkém rákosí v lukách.

Data opožděných slavíků jsou zajímavá, případné posouzení tukových zásob takového jedince by také bylo ku prospěchu. Samozřejmě, že to vůbec nemusel být ani polský pták.

Od Jizery k Prosně to je tři sta kilometrů. To není moc, když si uvědomím, že do sedla Jeseníků jsou jich dobré dvě stovky.

Prosna u města Chocz je místem společného výskytu příbuzných slavíků – tmavého a obecného.

Samozřejmě, jde o jeden bod šikmo se táhnoucí linie hybridní zóny, ale já mluvím o tomhle místě, protože tam mám možnost slavíky zkoumat.

Kdy se pás překrývajících areálů přiblíží k nám? Abych se toho dožil, na to se blíží dost pomalu. No ale pozor! I mimo tuto linii se slavíci spolu kříží. Důkazů mám z domova několik. Není to ale ono, vždycky jsem na to přišel dost pozdě a ani tak, člověk tady nezažije, co v přechodové zóně.

Přijedeme-li do ní včas, je to zážitek, kdy už má člověk rezavé obecné v místě zmapované a čeká, kdy že po noci se dostaví některý z těch hnědých tmavých.

Květen se rychle staví na nohy, „megarhynchové“ už všude tlukou a čeká se „na vlnu“. Noc nad řekou je napjatá, rybáři potahují z cigaret, bobři odešli zvracet, hvězdy se lesknou jinak než u nás nad Hrádkem. A možná, že se mi to jen zdá, že jen poetou jsem tady nápadně větším.

Na základně se přidělují úkoly…

.. A ráno?

Zase stojím na mostě, letos konečně perfektně opraveném a v trnce výš na břehu přibyl zpěv! Patří rezavému. Nějaký loudavý, asi nezkušený, hrabe se v textech, kterým že by řeku po ránu oslnil.

Čím víc ho z prostředka mostu poslouchám, tím víc se mi nezdá. Ano, tmaví slavíci tady umí pěkně blafovat. Proč to dělají, to je čerstvě ve výzkumu.

– Tak, a už „zakopl“, už nemusí nic kamuflovat, je to jasný! Budeme ho chytat. A jako kdyby mu najednou o nic nešlo, představil sloku poctivou. A další. Už v ní slyším víc tvrdost drozda, než ladnost slavíka – tak, jak jsem slyšel kdysi prvně a naposled poctivý zpěv slavíka tmavého v Česku, u Kladrub. Než dojde k odchytu, budu ho chvíli poslouchat, abych se něco naučil.

Zpívá zprostřed keře, a jestliže jsem ho chválil za pravost, nemohu za výdrž. Za chvilku to zabalil. Nakukuji do keře, jestli ho neuvidím, když jsem zaslech´takové to hluboké „cvaknutí“. Je to projev slavičí pohody, spokojenosti, slyšet bývá vzácně a každý druh to má jinak. Obecný i tmavý. Tak pro tohle sem jezdím! Zažívat věci nové či pro mne vzácně se vyskytující.

Viděl jsem tím křovím jen jakýsi stín, ale protože se ozýval pohodářsky dál, věděl jsem, že tam je. Držel se v kraji na pár metrech, takhle to znám od rezavých těsně po příletu. Jsou buď unavení, nebo tak v transu z návratu, sedí načepýření, přivírají víčka a neděje se tak jen když je chladno či deštivo. To jsou stará podezření mých předchůdců, kteří jim věnovali čas v minulém století.

Provedli jsme odchyt, a když už jsem si myslel, že ho máme, poskakoval tam zahradní rehek. Kde ten se tu vzal?! Tuku měl, tedy měla, že cesta před ní asi byla daleká. Hostitel vybral kroužek na rehka a pak jsme ho pustili.

Slavíka jsme chytli za chvíli. Byl opravdu tmavý, pro mne je zajímavé, že zdejší vůbec nejsou tak robustní, jako těch pár mých českých. Křídla mají polští převážně kratší.

A tímhle prvním tmavým slavíkem ze suchého(!) prostředí nadbřežní trnky se otevřel příletový kalendář i pro ně. Ten den už se chytli i jinde a noc, na kterou jsem zvečera koukal s přáním o zážitek, byla přívětivou.

Proč je mezi námi těch tři sta jalových kilometrů. I Jizera má partie, jako třeba Warta – to je ta, do níž Prosna vtéká – ta, která už je chudá na slavíky obecné a bohatší o uherské tmavé.

Jizera tady u Hněvousic, anebo pak dole u Brodců – jak to, že tam nejsou? Co v tom vězí?