Zaměřeno na slavíky

Protože mám strach, že až navštívím zbylá území, zjistím stejné procento zkázy a nebudu z toho v kdovíjaké kondici, napíšu teď text, který jaksi „nastavuje zrcadlo“.

Ani v republice ani u nás slavík zatím (hlášen) není.

Kontroloval jsem skoro tři desítky hnízdišť, je to sice jen dílek z celé mapy výzkumu, ale slavík tam není. Nedokážu říct, možná kdyby člověk projel všechny, třeba by tam byl. To si ovšem nemohu dovolit. Je tedy potřeba říct, že i ten můj kalendář slavičích příletů mlží.

Snažím se nad tím konečně tak nějak víc přemýšlet, anebo je to tím, že si to doopravdy užívám. To pouštění tónů do křoví a čekání v napětí. Myslím si, že bych ho zjistil, kdyby tam byl. Počkám vždycky dost dlouho. Gumuji v zápisníku domněnky z dřívějška, tak třeba teď zkraje – neznamená, že když se okolní ptactvo přijde podívat za hlasem, že tam slavík nemůže být. Když nemá sám od sebe důvod zpívat, ještě ho neznají. Ale on by se ozval, nebo odněkud nakoukl. Je to ještě přehledné.

Vegetace trochu v předstihu je, ne že ne. Kvetou dymnivky, trnky už začínají. Slunečný den patřil motýlům, všude jich bylo. Nejvíc žluťásků řešetlákových, pak babočky paví oka a kopřivové a taky černoproužky březové.

Dnes by tam bylo i hezky na tom slunci, kdybych nebyl postižen zas třemi obrazy zkázy.

Na tom nejkrásnějším zůstaly jen rýhy v zemi, směřující k místu, kde stál zřejmě ten „anton“. Kam kudrnatý demonstanty, účastníky nepovoleného průvodu, za ruku odvlékali a pak nakládali. Tak tihle už se nevrátí, utrousil jsem a byl tam naposledy. Kultura konečně bez roští, les průhledný, dokonale větrný.

Člověk to zas nějak přežije, ale jsou to ztráty těch nejlepších přátel. A to nemluvím o ptactvu, to je na odpis docela.

Krajina dopadne špatně, už brzy. V tichosti.

————————————————————————————————————-

Jde o remízek za jedním hřbitovem.

Tak tady, přestože není hnízdiště nijak rozměrné, bývají i dva samečkové. Trošku hlavně s břízami zachrastila vichřice, ale dneska už je ten háj znovu při chuti. Žlutí strnadi už vyzpěvují, pěnkava taky, zpěvný drozd jakbysmet, brhlík – ten přišel až ke mě, strakapoud bubnoval, fialky kvetly.

Jde však v poznámce o něco jiného. Je-li na zemi alespoň místy ostružiní, dovolí si staří po vyhnízdění zůstat.

Na ty letní dómy je totiž spoleh, pro pelichání přímo jedinečné. Takže tohle místečko má slavíky po celé dlouhé čtyři měsíce! První třetinu oslavně, druhou rodinného pokřikování a třetí ultratichou s prázdninovým koukáním k obloze.

Další z výprav na hnízdiště, zatím bez slavíků. Na Slovensku už ti první jsou!

Navštívil jsem místo loňského rekordu, kdyby se třeba zkušený slavík vrátil dřív, kdyby se vrátil.

Zase to tu zmíním, když přehlédnu zátěž od lidí, je to tam hezké. Dokud křoví nejsou olistěná, dole se odehrává divadlo báječných kulis. Tak třeba fialky. Vidíte jejich flek v jahodníku?

Tady jsem vyfotil mladé kopřivy a schválně se podívejte z blízka, co je v tam rozličných kytek.

Tady se formuje jaro, takhle nenápadně. A za pár dnů, po nějakém tom deštíku, bude tam vitální koberec!

Keře už mají bílá poupata nachystána, přijde to za pár hodin. Zvláště, bude-li čas ten, který předpověděli.

To ale není konec. Keře v slavičích tónech pak odkvetou, lístky zaklopí ekosystém, vnoří jej do šera a všechna ta jarní radost se zas vpije do hlíny. Musí, protože jen holá zem s hrabankou je schopna poskakujícímu slavíkovi zajitit prostřený stůl, pro který si místo vybral. Kopřivy, ale ty kdesi na okraji, prorůstající suchou shozenou větví – ty dodají stavební parcelu pro samičku. On bude nad zpěvníkem hlídat, ona si dost slušně „mákne“. Hned potom po pět dnů svatební noc a na jejím konci pak vmáčknutí do hnízda. Na vajíčka. Tak, že vůbec nebude vidět. On bude hlídat dál zpívajíc, ona inkubovat holým břichem. A pak, to už máj bude vybouřen, společně začnou s výživou pokračovatelů. Nepřijde-li mezi tím kuna, kočka, lasice, pes, ježek, tchoř, sběrači hlemýžďů, vytrvalé lijáky, křovinořez, „sečec na kopřivy“ – tehdy přežijí. A až děti v podletí seknou se školními ruksáčky do skříní, slavíci rozpustí rodinu. Mladí se vydají po kraji potulkou, vložit jej do mapy, staří po šichtě přepelichají, mrknou na (biologické) hodinky a pod knutou času domov opustí.

Tam ale zaplaťbůh ještě nejsme. Teprve začínáme!

..Zalezl jsem tedy pod větve přivonět těm fialkám. Vzal jsem si foťák radši do ruky s sebou jako sdělení ven na cestu, protože kdyby mě tam někdo viděl takhle zalomeného, volal by třeba kliniku. Rozhlídnul jsem se, jestli náhodou nějaký ten cyklista to kolem neštípe. Neštípal, tak jsem se sehnutý mohl zdržet. Takoví, co mají dresy popsaný, jsou aerodynamičtí, takový by mne neviděl. Jezdí svižně, spíš bych byl objektem zájmu pro ty, co tak nějak rodinně popojíždí. Naštěstí je cesta děravá – indiánskou terminologií uchopeno – jak ústa staré ženy.

Takže místo je spíš pro mne, pro jaro a pro slavíky.

Mám to před sebou, jak tam loni přifrčel na moje zavolání. Pravda, bylo to později, pátého jsem tam určitě nebyl.

Měl kroužek, to je jasné. Ale chytit se dal.

Je to nedaleko moto/autokrosového závodiště, možná to znáte z televize. Dolnobousovská Rachvala.

Bývá to tam plné slunce, terén mírně zvlněný, mateřídouška, zajímaví brouci a motýli. Právě kvůli tomu odírání pneumatikami.

No ale jinak, vážení, jinak jsem zas zažil smutek.

Další dvě místa odepisuji, jsou po smrti. Píšu to tu pořád dokola, nechci být trapný, jen naposledy – mají na to ti lidé samozřejmě právo. Chcete zarostlý nádraží? Ne, třeba ho zúhlednit. A je to.

Jenom já. Já se budu snažit najít někde v regionu, kam z něho slavík přesídlil. Tentokrát to bude dál, kolem už nic není. Jsou to jen a jen moje osobní šrámy. Já jsem to znal, já jsem tam prožil nádherný chvíle při monitorování, potvrzení, chytání a kroužkování, vyhlížení tom dalším – napřesrok. To končí. Byly tam hlavně divoké slivoně, rozsemeněné od několika starých z dob, kdy na ně ještě dýchala pára z kotlů lokomotiv. Daleko později někdo na kraj dopíchal pár tenkých borovic. Ty vyrostly, ty přežijí. Jsou kulturní.

Dneska to povedu, co pohřební slovo smuteční řeči.

Víte, čím byla tahle lokalita jiná? Jako ta před tím, ta první, ta je jiná tím, že hned po fialkách je jahodová. Tahle si mne získala, že když jsem v jejím svahu hrabal flek pro sklopku, všude byla škvára a lezly z ní kotvící šrouby, jak jsou u pat kolejnic. I s těmi plotnami. Ze země vyhlíd čas. A nad tím zpívával slavík, i v těch borovicích někdy.

Kvetl ten „švestník“, voněla smůla z jehličí, skřípavě dobržďovaly vlaky. Lidi, co vystupovávali v noci ze Škodovky, mnozí mi toho slavíka hlásili. Nešlo to neslyšet. Ten kdo po šichtě cestou neusínal, ten ho slyšel. Teď bude ticho a já se po něm musím podívat jinde. Když ho najdu, řeknu mu, že tohle jsem uchránit nedokázal. Jednak jsem to netušil a pak – poslali by mě od křoviňáku pryč, víte asi kam.

Na tomhle příběhu jsem chtěl zachytit dvojí pohled na věc. – Na jakou pak věc, co to říkám? Na krajinu! Na normální zbytkovou krajinu mojeho domova. Víc toho nevytáhne ani kouzelník z klobouku, prostě není. Asi bych tam od „pana dráhy“ slyšel něco jako: „Kdyby ses staral vo něco pořádnýho, né vo takovýhle blbosti!. Věnuj se brapčákum, těch je kolem habaděj!“.

Nemám v týhle krajině zas tak moc učebnicových slavičích biotopů. Uvažoval jsem o tom při cestě nazpátek. Hodně to jsou podobné „Industrie“. Ale uvažte – právě slavičí zpěv dělá z těhle těch „křáčí“ pódia, o kterých jsme psali v magazínu. Teď mě to vlastně napadlo. Tohle je ten můj slavičí máj! Tyhle kontrastní scenérie! Energie z nich přímo cáká, protože se perou o život a neví, co bude za hodinu, co zítra. Proto jedou tak naplno.

Kdybych měl pro mistra pěvce parky, lužní lesy a háje na výšinkách, chodil bych tam s delegacemi a mobilním stolečkem na kroužkovací náčiní. Se šlajfkou a termoskou dobré kávy pro všechny. Auta, ta bysme nechávali u cest otevřená. Tak tohle nemám. Proto se učím nacházet onu noblesu v hampejzech podél vytlučených cest.

Je to tak, moje radostné obrázky.

Právě jsem se vrátil z Hradiště. Mnichova Hradiště.

To je kout, který jsem si vybral na úvod sezóny.

Úkolů jsem měl víc a ten nejhlavnější jsem zpackal. Zapomněl jsem doma přehrávač a musel monitorovat jen „na hubu“. Hvízdáním. Nic tam ještě není. V Dolcích, u potoka Nedbalky. To ale nevadí, na to jsem zvyklý.

Nejprve tedy ke slavíkům.

Několikapárová lokalita přežila, jen ji ořezali větve v dráze cesty.

Žádná škoda. Jestli je nechají tam co je naházeli, slavík to uvítá a zahnízdí přímo za cestou. Kopřivy kolem jsou. Docela bych si na to i vsadil.

Kvetou tam fialky a nějaká nachová hluchavka. Chystají se orseje, zpívá budníček menší. Ten už je doma.

Je odtud vidět na Ještěd, zasněžený.

Potok Nedbalka je legrační, teď se opájí vodou, v červnu bude na suchu. Zajímavá věc.

Tady jednoho roku přišel rekord. Co přišel? Padnul! Je vsazen do 10. dubna.

Datum se hodí co „oslí můstek“.

Víte, co se ještě k tomu dni váže? Vy, z Mnichova Hradiště a vy z československé ornitologie? Je tomu 150 let. Nevíte? Tady je obrázek.

A nebyl to jen tak někdo. Vědělo se o něm.

Je trochu problém. Všude se uvádí datum 9. 4., že by to v kameni bylo špatně? To si nemyslím.

Byla to veliká osobnost medicíny, společenského života i ornitologie. Nevím, kde se chystají jaké oslavy, zatím jsem nikde na nic nepřišel. Vymyslel ten člověk pro město třeba i plovárnu dole u Jizery.

Jestli je desítka v kameni pravá (budu z toho vycházet), pak se mi ta shoda se slavičím rekordem náramně hodí. Možná tam radši ani teď nepůjdu, abych datum neposunul a všechno nepokazil.

Ač jsem zpytoval svědomí pro zapomnětlivost, bylo tam hezky. Je to můj kraj a už mne zas začíná zdravit. Vidím ty břízy ve svahu na stráži, ještě neschnou, jsem rád. Třešně se chystají k rozpuku, to je poznat. To bude něco, až se do toho opřou! Už teď tam čmeláci lítali a to bylo chladno.

Končím radostnou zprávou – nejzazší hranice výskytu slavíka v oblasti, životem drží.

S několika igeliťáky u cesty, ale dýchá. Do bloku zapisuji: Tady tedy i v roce patnáct vyhlížet možno!

Pěkná tečka za cestou.

Hned po Velikonocích, uvidíte, co se stane.

Kdybych dokázal zastavit čas, zastavil bych ho teď. Tohle je totiž doba neskutečná! Ono to vypadá, že se nic neděje, slavičí blog taky že snad ani neví, co máme za datum. Že Den ptactva je minulostí, Den bláznů (podle nálepky v zahraničí) podobně, že do rekordu tady zbývá směšný týden a že by klidně mohli přiletět dřív. Však se taky o víkendu chystám.

Udělal jsem malé kolečko a jsem zase zpátky na začátku psaní. Zastavit tenhle čas! Jak přilítnou, už to nebude ono. Musí už ale být blízko. Kdybyste se mě zeptali, proč třeba krajina Boleslavska nedosáhne na republikový rekord v příletu – odpověděl bych, že na to nemáme. Na jih Moravy přilétnou dřív a zřejmě i ku Praze. Tam to ovšem může být koncentrací natěšených „birderů“. Přeci jen víc lidí – víc vidí. Ono koukat moc nepomůže, lepší je přehrávka hlasu a dobrý sluch, ale to oni u Vltavy taky umí.

My jsme tady výspou Polabí. Pro výzkum slavíků naprosto jedinečnou, nesouměřitelnou s ničím. Na tom trvám a bylo obrovské štěstí, rozhodnout se tehdy pro tento druh s takovýmto bydlištěm!

Úval Klenice je klimatickým předělem mezi teplejším, vyschlejším Polabím a chladnějším, vlhčím podhůřím hor Jizerských. Zvedá se taky hlavně terén, rozkládají bory po skalinách přečetných kamenných shluků a to věru pro slavíka není. Ještě že tak. Hranice je tady!

Na této hranici (od Sobotky k Hradišti) se občas dějí věci ve vztahu k tématu pozoruhodné.

Kolísání populací, pohyb všelijakých břídilů a bastardů, deficit samic a jejich nesmlouvavá načasovanost až do těch SVÝCH krajů (takže taková dokáže při chvilkovém mezipřistání místní zpěváky sotva zahřát) – to vše dělá z území jedinečnou studijní materii. Dokonce si začínám myslet, že i ve vztahu k slavíku tmavému, jeho pohybu po okraji daného areálu, jde o hodně. Jen ještě neumíme tomu vzácnějšímu tak nějak přijít na stopu. Dlouho bych mohl vyčítat, jak jsem se s ním tu a tam sešel, jak to bylo nečekané, ale vlastně tak trochu (kdybych byl vědecky vyzrálejším) předpokládatelné.

Krajina je připravena, já v podstatě taky, pojďme jim naproti.

Moře už mnozí přeletěli, záleží jen na tom, jak se jim bude chtít z posledního zastávkového místa v podhůří Alp či Pyrenejí. Kolik toho potřebují v těle dohnat, jak je namotivuje počasí a co s nimi provedou hormony.

Vyberu si přednostně místa, kde se kdy zrodily příletové rekordy. Tam bývá vyčkávání ještě o rozměr barevnější.

Za úspěch dokonalý považuji, vrátí-li se do místa slavík s kroužkem. Pak mluvím nahlas a nestydím se za to.

Tak je po besedě.

Ještě jednou vám děkuji, že jste přišli a též přijeli. Bylo nás tak akorát a chvíle to byly pěkné. I pořadatelé byli spokojeni.

Nikde jinde by to nebylo potřeba troubit, nikdy jsem tu věc nikde neřešil, ale tady směrem k veřejnému prostoru je potřeba přeci jen dodat, protože se po vsi rozšiřuje mnohé – vystoupil jsem prosím zadarmo. Jinými slovy, zřekl jsem se honoráře. Budiž to známo.

Neměl jsem náklady, krom času na vybrání obrázků, mohl jsem si to tedy dovolit.

Myslím, že kouzlo je i ve vzácnosti takových vystoupení, proto jsem musel odmítnout nabídku na pokračování besed.

Na druhou stranu mne těší, že jsem se tu prvně objevil a že i místní někteří přišli. Přišli ti, o kterých jsem si to tak myslel, možná chyběli ti, kterým aprílové povětří zkřížilo plány. Nepřišli, kteří by za veřejný a podnikatelský prostor přijít měli, kterých se nakládání s krajinou domoviny bezprostředně týká.

Bavili jsme se i o dalších ornitologických setkáních, letos to bude bída. Diář je obsazen, takováto sešlost pod střechou bylo jediná, ještě bude Vítání ptačího zpěvu, to připomeneme a taky svátek knížky, až ji přineseme.

Kdo by si chtěl poslechnout, stihnul jsem vystoupit v rádiu Signál. Bude to v neděli o jedenácté, je to bývalá regionální Jizera. Tam se objevím ještě v červnu (7. 6.) chvíli po expedici. Ředitel si objednal přímo slavičí díl!

Teď bych chtěl napsat zmínku, kde podobné jsou pro mne právě tím „benzínem do motoru“.

Na slavíky v příloze Víkend MF Dnes, co předminulou sobotu byli představeni, přišly dva ohlasy. Jeden je více soukromý, ale druhý, ten výňatkem přenést mohu.

To mi přijde pěkné.

A mám už taky postřehy od pár lidí, že na stránce blogu čtou všechno, jen ta rozevřená křídla přeběhnou.

To je taky půvabné. Samozřejmě. Jinak to ani nemůže být. Formule slavičích křídel jsou pro jiné návštěvníky, to je v pořádku. Jen mi to ale říká, že má-li blog prezentovat slavíky už několik let a s udržením spektra příchozích, musí to být právě tak. Blog je schopen určovat nahrávky, projít fotografie třeba toho opeření, diskutovat otázky faunistiky, ale i právě mluvit o slavičích kopřivách. O tom, jak si mistr stojí u poetů, co veřejnost – ta široká. A taky je věnován krajině – té, kterou jsem včera znovu prohlásil za statečnou. Té, které si čím dál víc vážím.

V zemi na jihu Evropy je slavík průvodcem oběživa. Asi víte, kde se jím platí.

Rytina je docela věrná, jen bych ubral vypouklé břicho, zrušil vykrojení ocasních per a přestavěl je do vnějšího obloučku.

Jinak je mince pěkná.

Je sympatické, když si někde krále pěvců natolik váží, že ho nechají reprezentovat. V čase končícího března je už docela možné, že slavíci se do té země z Afriky vracejí. My se prvních dočkáme za dva týdny.

Byl jsem se podívat v slavičích kopřivách. Zas budou vysoké, až ptáci přiletí. Jako loni. Zajímavé to sledovat.

Ochutnal jsem si lístek žahavky, abych se rychleji vyladil na sezónu. Vím, když do nich při chytání člověk šlápne, voní, jako teď na jazyku. Jaro v nich má sílu!

Znám za ty roky obrázky, kdy prostředí čeká na své navrátilce, pupeny se šponují, některé už vytryskly svěží barvou a vůní mízy. Stromům sahám po tepu, je tam? Anebo sem po roce už znovu v transu? Kdybych sbíral známky nebo házel šipkami, nezažiju ty chvíle svěží nádhery. V roští, v krajině, stranou civilizace. Lidem to pak nosím v reportážích, ještě mě s tím nikdo nevyhodil.

Došel jsem v Kněžmostě do míst, kam se moc nechodí. Nad starou cihelnu.

Je odtud vidět i jinam, než z vyhlídkových stanovišť sousedního lesoparku. Zpátky na Kněžmost. Pěkné podívání!

Až se otřepete, zaměřte oči do průsečíku dominant, střetu století a pohledů na věc. Uvidíte v dálce čapí hnízdo, posledních pár hodin ještě pusté. To se snad co nevidět změní.

Byl jsem u cihelny proto, že si myslím, že by tam slavíci mohli být. Hledal jsem tam zatím marně, ale prostředí pro ně je. Je zajímavé sledovat, jak si ptactvo zvyklo na střelbu ze střelnice. Jediné, kdo ne, divoké kachny. Mají asi fobii a při každém dalším zarachocení lítají ve výšce v širokých kruzích.

Lísky už odkvetly. Zvykáme si na jiný obrázek jara. Jenom se bojím, aby nepřišly mrazy, to by byla v přírodě tragédie. Slavíkům by to tak nevadilo, sbírají hmyz v hrabance a tam ho je dost i po nočním mrazíku. Ostatně, že by se po cestě s jinovatkou nesetkali, to bych se divil. Přemýšlel jsem v souvislosti s tím nad poznatkem, který je opisován z dřívějška, že slavíci jsou po příletu tiší a pár dní nezpívají, pokud vládne špatné počasí. Údaj je to zajímavý a třeba s ním pracovat.

Čím to je? Já si ale nemyslím, že na vině musí být počasí. Provokací se dotknout dají, ne k plnému zpěvu, ale k tiché a redukované odezvě ano. Většinou jednorázové. Jak se prošvihne, máme smůlu.

Podle mých pozorování jsou ti první „zaseklí“ vždy, pokud je opravdu nenakontaktujeme uměle. Hned třeba říct, že dřív ty možnosti nebyly. V prostředí téměř nepobíhají, přeletují vzácně, podle mého jsou zaskočeni (staro)novým prostředím. Jde o nezvyk a myslím, že podobně se chovají za tahu (např. informace od birderů z návštěvy Izraele v pouštní zastávce). Slavík k tomuto nenápadnému vystupování dojde i v čase pelichání, donedávna se o tom mnoho nevědělo, procesu se věnuji sám od nového století a nestačím se divit skvělým poznatkům.

Že jsou slavíci po příletu strnulejší, ukazují i průšvihy na kartách hlášení. Tu jej srazilo auto, jindy je kočky přinesly na práh. Dle mého – a tím to chci ukončit – bez ohledu na to, jestli je chladno s deštíkem či skvěle rozsvícený den, slavíci se potřebují zaklimatizovat, rozkoukat a nabudit. V tom čase jsou méně pohybliví, proto hůř zjistitelní. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že zmíněné chování je důvodem, proč u nich chybí kontrolní zástihy po Evropě na rozdíl třeba od modráčků. Ty v rákosí po ránu či večer na kdejakých odchytových punktech zastihnout lze. Slavík (vyjma mladých letních ptáků) v takovém prostředí bývá jen vzácně.

Jestliže se mě nedávno redaktor novin zeptal na nějaký ten příběh se slavíky, nebyl to problém.

Modráčků jsem potkal během mého chytání zlomkem oproti slavíkům obecným, ale příběhů míň není. Dlouho bych mohl psát.

Jeden se mi připomenul teď, když jsem hledal materiál k Obrazovému průvodci určování věku slavíka obecného, který se objeví na kroužkovatelském webu zkraje měsíce.

Jde o modráčka tady od Kněžmostu, kterého jsem chytil 17. 4. 2008 po půl čtvrté odpoledne v rákosí před vrbou. Takhle tehdy vypadal.

A my si teď můžeme „přehrát“ ten výsledek kroužkování.

Ten sameček měl kroužek z Itálie, což by samo o sobě nebylo nijak unikátní (výsledků u tohoto druhu slavíka je dnes už početně), ale když jsem se po letech začetl do karty hlášení (dříve jsem byl nedbalý), objevil jsem v poznámce datum následné kontroly kroužkovance v místě. Pochopil jsem, že nepůjde o chycení na jarním tahu Apeninským poloostrovem nýbrž o zimoviště! Když se tam totiž dnes člověk podívá prostřednictvím kvalitních mapových vyhledávačů (což dřív tak nebylo), pochopí, jakým je místem region Latina jižně Říma. Kraj plný zavlažovacích kanálů s doprovodnou zelení, lagunami – prostě ráj! To modráčci po světě jistě hledají.

Nebylo to pro mne tehdy úplně snadné rozhodování stanovit věk modráčka na 2K když znaky mírně kulhaly, ke všemu byl nezvykle „barevný“ a „hliník“, ten mi taky nepomohl. Jak oni ti ptáci poskakují slatěmi, bahenní soli s kovem reagují a kalí ho do rezava.

„Nosí kroužek dýl, nebo ne?“ Řešil jsem na mezi nad rybníkem Brodkem. Tu „dvojku“ jsem mu nechal a čekal, co přijde.

Jsou to v ornitologii nádherné okamžiky, takováto domnívání se – čekání – a dočkání se. Třeba. Člověk přitom myslí na kredit – jasně, dalo by se na dálku s kroužkovatelem polemizovat, vymýšlet různé důkazy a nechat to potom „do ztracena“. Svět by se nezbořil, takových neshod archívy znají!

Nikomu jsem neříkal, jak to byl pro mne docela oříšek v tom odpoledni, držel jsem slavíka v ruce o minutu dýl. Pak přišlo hlášení a na něm stálo důkazem, že pták byl označen v předjaří toho roku jako dvouletý. Nechci se tady patlat nějakou „třešinkou na dortu“, je to omleté – spíš řeknu, že to hlášení bylo příjemnou tečkou za setkáním.

Neměl jsem čas, věnovat se druhu během jar a i v létě rákosí dost šidím. Všechno jsem definitivně vsadil na „ryšavce“.

Takovým ještě nadrozměrem může být, že když přišel první (a jediný, stejně jako ten modrák) slavík obecný se zahraničním kroužkem, bylo na něm v záhlaví stejné OZZANO. Tedy zase pták u moře označený ale nemístní. Ukazuje se přitom, jak ta italská „bota“ je pro slavíky důležitá. U toho obecného ze Studénky, co se na ni vrátil hnízdit, jsem zjistil, že ještě chvíli před koncem století se v místě slavíci patlali lepem a končili na tržnici. Jak radostné zjištění, jak důležitá změna! Dnes se u toho jezera učí studenti na chytacích lávkách u sítí stejné slavíky poznávat a při kroužkování jim porozumět. I koukat nad pětašedesáti kilometrovou hladinou kams přes zvedající se velehory a hádat možné výsledky koordinovaného výzkumu.

To si myslím může být laskavý závěr vstupu, čerstvě jarního.

Je dvacátého března podvečer.

Pár minut před půlnocí přijde jaro. Dočkali jsme se.

Nikam do přírody ještě nechodím a tak čtu těch pár fungujících webů lidí, co ven už chodí. A taky stránku o příletech a zástizích, tam už je psáno o modráčcích. Tady bývají první kolem třiadvacátého v močálech. I když, může se to uspišovat za roky, co se jim nevěnuji.

Už odtamtud volají jeřábi, dokážu si představit, jak to tam vypadá.

Teď o mé besedě tady v Kněžmostu toho prvního dubna mám nachystáno spoustu obrázků právě ze slati. Rád bych lidem ukázal, že to, co jsem pro modráčky v 80. letech s dvěma druhy zachránil, má cenu i dnes a snad ještě větší. Téma poběží od Humprechtu k Jizeře a zatočí se nad Kněžmostem. Pár odskoků jinam a skončíme zase tady, doma. Nikdy jsem se na akci tak nepřipravoval jako teď. Nikdy jsem tu nepřednášel, nebesedoval. Zvláštní. Poslední třetinu věnuji králi pěvců. Zazní i ochranářský apel. Ukážu lidem, jak mizí slavičí hnízda. To ještě neviděli.

Do prvního jarního dne jsme stihli v Slavičím háji vyvěsit se školáky budku. Vyrobili ji šesťáci o dílnách. Je pro sýkory, snad se to povede. Spolupráci už teď chválíme.

Když slunce zesláblo, zakryto zčásti měsícem, byla obloha divná. Na západě, jako kdyby se furt zatahovalo k dešti, ale žádný nepřicházel. Pak se to zlomilo a světla přibývalo. Tady je obrázek toho zlomu, fotil jsem to přes svářecí sklo přímo z kovárny.

V stárnoucím předjaří už toho moc nestihnu. Jen dopsat tenhle text.

Možná bych mohl zmínit, co všechno už v zahradě, anebo poblíž sídlí.

Oba druhy vrabců, konipas bílý, konopky, zvonci, hrdličky zahradní, špačci a zpěvný drozd, sýkory koňadry a modřinky, odněkud sem po letech přilétají v páru mlynaříci, byla tu sojka, holub hřivnáč, nechybí kosové a to je zatím všechno. Jo, ještě se tu ozývala pěnkava a červenka a od mlýna střízlík. Žluna zelená a strakapoud taky odtamtud.

Provedl jsem úpravy jezírka, ale ty podstatné už musíme odložit.

Z vrchní vrstvy černozemě máme zatím jen zlomky keramiky glazované, o štych níž pak neglazované a kus mohutné kosti, zvířecí. To si vzpomínám, že kostí se tu při kopání základů nacházelo hodně, koňských i hovězích. Tuhle bude muset někdo určit. Chceme k tomu přistoupit zodpovědněji. Je zajímavé, že v té hlíně nejsou skoro vůbec kameny, jde o nějakou náplavu, řekl bych přímo bahenní. Vím, že když se projde tou havraní slojí níž, pak přijde písčitožlutý jíl a přesně na tom rozhraní to čpí plynem, leží tam jasanové listí nezetlelé, větévky a větve, no a fůra všemožných drobností.

To je knížecí most přes močály při dávné obchodní stezce – Kněžmost. Každý metr země by měl k nám takových sdělení, jen kdyby se našel někdo naslouchavý, příliš nefantazírující a zodpovědný! Ten, jaký dosud nepřišel. A tak si tu naši „konzervu“ opečováváme, ony základy dřevěné stavby konzervujeme pod hladinou – a věřte, tak výrazně romantické duši jako je ta moje, se tam blaženě sedí na klenuté lávce, nad těmi dějinami. Do toho nedočkaví opeřenci, všichni by se chtěli v té vytvořené mělčině cákat a já jim to hatím.

Beru do ruky listový pruh orobince, myslím při tom na nedaleký Bakov nad Jizerou, kde je snad jediná mystryně, která to s ním ještě umí: A jaká tam bývala dílna! Orobinec se mi vine po prstu, krásně se „obrábí“, jen to s ním neumím.

Doutníky jsem radši sklidil a spálil v kamínkách, popukaly a už by se byly dávaly vzduchem pryč. To jsem nechtěl.

Stulíky, které jsme sem zavlekly s vodou se slunkami, už se zelenají. Dřív než lekníny na straně druhé.

Zítra bude jaro! Stmívá se, venku zpívá kos, že se letos vůbec nedočkal sněhu ze závějí.

Už to je fajn.

Špaček dávno, drozd se vrátil předevčírem. Ještě nezpívá, dohání síly a nebo se jen prostě těšil na nějakou tu krajovou specialitu. Skáče v trávníku a přivádí jaro.

Vychystal jsem první letošní reklamu na moji krajinu a slavíky v ní.

VÍKEND DNES, tenhle magazín MF přinese příští sobotu krom nějakého širšího pojednání o ptactvu i zdejší slavíky. Bude to stát za to. Dopadlo to s redaktorem, kterého obdivuji a na kterého jsme si se slavíky už od jejich odletu mysleli. Že bychom byli zvědavi, jak zrovna tenhle člověk… ..A zpracoval to báječně. To budou mít reklamu! Jste-li někdo poetickou duší, jen líp. Mám ten text, nejradši bych alespoň úvod dal, ale radši ne.

Budou na jedné stránce, musí jim to stačit. Už jsem za ně poděkoval.

Moc jsem chtěl tam dostat i Slavičí háj a slavíka z naší zahrady, příloha ale není nafukovací.

Poprvé bude někde napsáno, kolik jsem jich vlastně okroužkoval, tam se to hodí, jinak čísla neřeším. Spíš mne trápí, že teď zmizela další dvě slavičí hnízdiště. Furt tady píšu, že ty lidi chápu – jasně, jak jinak. Mnohdy je to dokonce i jejich majetek a odstartovaná cesta ke zkulturňování svého okolí. Já ale za sebe – co bych za to dal, kdyby mi ke plotu slavíci přilétali. Třeba o tom ani nevěděl, i když bych se divil. I proto o nich pořád někde mluvím, promítám obrázky, upadám při tom do lehčí polohy transu. A je to málo! Přidat musím. Chystám se na rádio, na živo.

Nikdo neví, nebo někteří z vás možná, jak mi je, když vidím plácek uhlazený křovinořezem, z kterého konečně vykoukl drátěný plot a před ním letité plechovky.

Víte co, já vám to vylíčím, jestli se schválně dovedete vyladit na tu moji frekvenci.

Byl květen roku čtrnáct.

Voněly květy třešní, čepýřené křídly včel. Lehce slunečno, ten šum hmyzu, já v úvozu cesty. V posledním, který tu přežil. Psí fialky pomalu končily, přede mnou v lemu plotu zpíval slavík. Hned nad slepicemi, takovými těmi rezavými, nevím co to je za národnost, hrabaly v zemi jak šílené.

V úvozu se dobře pobývá, člověk se může podepřít a koukat těsně nad zemí pěkně „pod keře“. A nikdo o vás neví.

Od silnice zpíval sameček pěnkavy, vždycky se vypnul, jak kdyby mu Miloš na Hradě měl pověsit metál a potom spustil. Slavík se s ním nijak nepřetahoval, tušil jsem, že má už „namluveno“ a „nemusí“. A už jsem ji viděl, nosila listí na hnízdo. Ji jsem chytil hned, on mne převezl. A převážel dál. Viděl jsem, že má kroužek, ale nepotřeboval jsem za každou cenu opisovat to číslo. Tehdy jsem nikam nespěchal. Síť trčela do louky kvůli tomu plotu, sklopkou chytit nešel. A tak jsem se opřel znovu o svah a žil s nimi ten jejich báječný hnízdní čas.

Sbalil jsem to, když se ze stromu za mnou ozval krutihlav. Jak dlouho tady nebyl!

Byl jsem v náladě a rozhodl, že si slavíka chytnu za rok. Proč by se nevrátil.

Teď je to v hajzlu, nepohlídal jsem mu to.

Redaktor se mne zeptal, jak to je s početností tady a v republice. O republice jsem radši nemluvil, počty jsou docela jinde, tady jsem mu sečet tisíc zpívajících slavíků z oblasti Od Humprechtu k Jizeře. A trend setrvalý. Jestli to ale půjde takhle dál, protože tenhle „plot“ není sám letos, můžem začít šedivět. Zemědělci totiž vletěli do polí a dotačně začišťují lány. Právě křovité slavičí lemy, které se drží na samé hraně lesa, stráně či vodoteče, jsou svižně mýceny. Hranice je hranice! Netuší, že Unie i k nám směřuje změnu, více snad pro život. Ale pomalou, zdá se.

Takže, dosud jsem byl jakžtakž vesel, teď může být po radosti.

Takhle jsem ale končit nechtěl, kupte si radši ty noviny…