Už to je fajn.
Špaček dávno, drozd se vrátil předevčírem. Ještě nezpívá, dohání síly a nebo se jen prostě těšil na nějakou tu krajovou specialitu. Skáče v trávníku a přivádí jaro.
Vychystal jsem první letošní reklamu na moji krajinu a slavíky v ní.
VÍKEND DNES, tenhle magazín MF přinese příští sobotu krom nějakého širšího pojednání o ptactvu i zdejší slavíky. Bude to stát za to. Dopadlo to s redaktorem, kterého obdivuji a na kterého jsme si se slavíky už od jejich odletu mysleli. Že bychom byli zvědavi, jak zrovna tenhle člověk… ..A zpracoval to báječně. To budou mít reklamu! Jste-li někdo poetickou duší, jen líp. Mám ten text, nejradši bych alespoň úvod dal, ale radši ne.
Budou na jedné stránce, musí jim to stačit. Už jsem za ně poděkoval.
Moc jsem chtěl tam dostat i Slavičí háj a slavíka z naší zahrady, příloha ale není nafukovací.
Poprvé bude někde napsáno, kolik jsem jich vlastně okroužkoval, tam se to hodí, jinak čísla neřeším. Spíš mne trápí, že teď zmizela další dvě slavičí hnízdiště. Furt tady píšu, že ty lidi chápu – jasně, jak jinak. Mnohdy je to dokonce i jejich majetek a odstartovaná cesta ke zkulturňování svého okolí. Já ale za sebe – co bych za to dal, kdyby mi ke plotu slavíci přilétali. Třeba o tom ani nevěděl, i když bych se divil. I proto o nich pořád někde mluvím, promítám obrázky, upadám při tom do lehčí polohy transu. A je to málo! Přidat musím. Chystám se na rádio, na živo.
Nikdo neví, nebo někteří z vás možná, jak mi je, když vidím plácek uhlazený křovinořezem, z kterého konečně vykoukl drátěný plot a před ním letité plechovky.
Víte co, já vám to vylíčím, jestli se schválně dovedete vyladit na tu moji frekvenci.
Byl květen roku čtrnáct.
Voněly květy třešní, čepýřené křídly včel. Lehce slunečno, ten šum hmyzu, já v úvozu cesty. V posledním, který tu přežil. Psí fialky pomalu končily, přede mnou v lemu plotu zpíval slavík. Hned nad slepicemi, takovými těmi rezavými, nevím co to je za národnost, hrabaly v zemi jak šílené.
V úvozu se dobře pobývá, člověk se může podepřít a koukat těsně nad zemí pěkně „pod keře“. A nikdo o vás neví.
Od silnice zpíval sameček pěnkavy, vždycky se vypnul, jak kdyby mu Miloš na Hradě měl pověsit metál a potom spustil. Slavík se s ním nijak nepřetahoval, tušil jsem, že má už „namluveno“ a „nemusí“. A už jsem ji viděl, nosila listí na hnízdo. Ji jsem chytil hned, on mne převezl. A převážel dál. Viděl jsem, že má kroužek, ale nepotřeboval jsem za každou cenu opisovat to číslo. Tehdy jsem nikam nespěchal. Síť trčela do louky kvůli tomu plotu, sklopkou chytit nešel. A tak jsem se opřel znovu o svah a žil s nimi ten jejich báječný hnízdní čas.
Sbalil jsem to, když se ze stromu za mnou ozval krutihlav. Jak dlouho tady nebyl!
Byl jsem v náladě a rozhodl, že si slavíka chytnu za rok. Proč by se nevrátil.
Teď je to v hajzlu, nepohlídal jsem mu to.
Redaktor se mne zeptal, jak to je s početností tady a v republice. O republice jsem radši nemluvil, počty jsou docela jinde, tady jsem mu sečet tisíc zpívajících slavíků z oblasti Od Humprechtu k Jizeře. A trend setrvalý. Jestli to ale půjde takhle dál, protože tenhle „plot“ není sám letos, můžem začít šedivět. Zemědělci totiž vletěli do polí a dotačně začišťují lány. Právě křovité slavičí lemy, které se drží na samé hraně lesa, stráně či vodoteče, jsou svižně mýceny. Hranice je hranice! Netuší, že Unie i k nám směřuje změnu, více snad pro život. Ale pomalou, zdá se.
Takže, dosud jsem byl jakžtakž vesel, teď může být po radosti.
Takhle jsem ale končit nechtěl, kupte si radši ty noviny…
