Je dvacátého března podvečer.
Pár minut před půlnocí přijde jaro. Dočkali jsme se.
Nikam do přírody ještě nechodím a tak čtu těch pár fungujících webů lidí, co ven už chodí. A taky stránku o příletech a zástizích, tam už je psáno o modráčcích. Tady bývají první kolem třiadvacátého v močálech. I když, může se to uspišovat za roky, co se jim nevěnuji.
Už odtamtud volají jeřábi, dokážu si představit, jak to tam vypadá.
Teď o mé besedě tady v Kněžmostu toho prvního dubna mám nachystáno spoustu obrázků právě ze slati. Rád bych lidem ukázal, že to, co jsem pro modráčky v 80. letech s dvěma druhy zachránil, má cenu i dnes a snad ještě větší. Téma poběží od Humprechtu k Jizeře a zatočí se nad Kněžmostem. Pár odskoků jinam a skončíme zase tady, doma. Nikdy jsem se na akci tak nepřipravoval jako teď. Nikdy jsem tu nepřednášel, nebesedoval. Zvláštní. Poslední třetinu věnuji králi pěvců. Zazní i ochranářský apel. Ukážu lidem, jak mizí slavičí hnízda. To ještě neviděli.
Do prvního jarního dne jsme stihli v Slavičím háji vyvěsit se školáky budku. Vyrobili ji šesťáci o dílnách. Je pro sýkory, snad se to povede. Spolupráci už teď chválíme.
Když slunce zesláblo, zakryto zčásti měsícem, byla obloha divná. Na západě, jako kdyby se furt zatahovalo k dešti, ale žádný nepřicházel. Pak se to zlomilo a světla přibývalo. Tady je obrázek toho zlomu, fotil jsem to přes svářecí sklo přímo z kovárny.
V stárnoucím předjaří už toho moc nestihnu. Jen dopsat tenhle text.
Možná bych mohl zmínit, co všechno už v zahradě, anebo poblíž sídlí.
Oba druhy vrabců, konipas bílý, konopky, zvonci, hrdličky zahradní, špačci a zpěvný drozd, sýkory koňadry a modřinky, odněkud sem po letech přilétají v páru mlynaříci, byla tu sojka, holub hřivnáč, nechybí kosové a to je zatím všechno. Jo, ještě se tu ozývala pěnkava a červenka a od mlýna střízlík. Žluna zelená a strakapoud taky odtamtud.
Provedl jsem úpravy jezírka, ale ty podstatné už musíme odložit.
Z vrchní vrstvy černozemě máme zatím jen zlomky keramiky glazované, o štych níž pak neglazované a kus mohutné kosti, zvířecí. To si vzpomínám, že kostí se tu při kopání základů nacházelo hodně, koňských i hovězích. Tuhle bude muset někdo určit. Chceme k tomu přistoupit zodpovědněji. Je zajímavé, že v té hlíně nejsou skoro vůbec kameny, jde o nějakou náplavu, řekl bych přímo bahenní. Vím, že když se projde tou havraní slojí níž, pak přijde písčitožlutý jíl a přesně na tom rozhraní to čpí plynem, leží tam jasanové listí nezetlelé, větévky a větve, no a fůra všemožných drobností.
To je knížecí most přes močály při dávné obchodní stezce – Kněžmost. Každý metr země by měl k nám takových sdělení, jen kdyby se našel někdo naslouchavý, příliš nefantazírující a zodpovědný! Ten, jaký dosud nepřišel. A tak si tu naši „konzervu“ opečováváme, ony základy dřevěné stavby konzervujeme pod hladinou – a věřte, tak výrazně romantické duši jako je ta moje, se tam blaženě sedí na klenuté lávce, nad těmi dějinami. Do toho nedočkaví opeřenci, všichni by se chtěli v té vytvořené mělčině cákat a já jim to hatím.
Beru do ruky listový pruh orobince, myslím při tom na nedaleký Bakov nad Jizerou, kde je snad jediná mystryně, která to s ním ještě umí: A jaká tam bývala dílna! Orobinec se mi vine po prstu, krásně se „obrábí“, jen to s ním neumím.
Doutníky jsem radši sklidil a spálil v kamínkách, popukaly a už by se byly dávaly vzduchem pryč. To jsem nechtěl.
Stulíky, které jsme sem zavlekly s vodou se slunkami, už se zelenají. Dřív než lekníny na straně druhé.
Zítra bude jaro! Stmívá se, venku zpívá kos, že se letos vůbec nedočkal sněhu ze závějí.
