V stárnoucím předjaří

Žádné komentáře u textu s názvem V stárnoucím předjaří
Je dvacátého března podvečer.
Pár minut před půlnocí přijde jaro. Dočkali jsme se.
Nikam do přírody ještě nechodím a tak čtu těch pár fungujících webů lidí, co ven už chodí. A taky stránku o příletech a zástizích, tam už je psáno o modráčcích. Tady bývají první kolem třiadvacátého v močálech. I když, může se to uspišovat za roky, co se jim nevěnuji.
Už odtamtud volají jeřábi, dokážu si představit, jak to tam vypadá.
Teď o mé besedě tady v Kněžmostu toho prvního dubna mám nachystáno spoustu obrázků právě ze slati. Rád bych lidem ukázal, že to, co jsem pro modráčky v 80. letech s dvěma druhy zachránil, má cenu i dnes a snad ještě větší. Téma poběží od Humprechtu k Jizeře a zatočí se nad Kněžmostem. Pár odskoků jinam a skončíme zase tady, doma. Nikdy jsem se na akci tak nepřipravoval jako teď. Nikdy jsem tu nepřednášel, nebesedoval. Zvláštní. Poslední třetinu věnuji králi pěvců. Zazní i ochranářský apel. Ukážu lidem, jak mizí slavičí hnízda. To ještě neviděli.
Do prvního jarního dne jsme stihli v Slavičím háji vyvěsit se školáky budku. Vyrobili ji šesťáci o dílnách. Je pro sýkory, snad se to povede. Spolupráci už teď chválíme.
Když slunce zesláblo, zakryto zčásti měsícem, byla obloha divná. Na západě, jako kdyby se furt zatahovalo k dešti, ale žádný nepřicházel. Pak se to zlomilo a světla přibývalo. Tady je obrázek toho zlomu, fotil jsem to přes svářecí sklo přímo z kovárny.
V stárnoucím předjaří už toho moc nestihnu. Jen dopsat tenhle text.
Možná bych mohl zmínit, co všechno už v zahradě, anebo poblíž sídlí.
Oba druhy vrabců, konipas bílý, konopky, zvonci, hrdličky zahradní, špačci a zpěvný drozd, sýkory koňadry a modřinky, odněkud sem po letech přilétají v páru mlynaříci, byla tu sojka, holub hřivnáč, nechybí kosové a to je zatím všechno. Jo, ještě se tu ozývala pěnkava a červenka a od mlýna střízlík. Žluna zelená a strakapoud taky odtamtud.
Provedl jsem úpravy jezírka, ale ty podstatné už musíme odložit.
Z vrchní vrstvy černozemě máme zatím jen zlomky keramiky glazované, o štych níž pak neglazované a kus mohutné kosti, zvířecí. To si vzpomínám, že kostí se tu při kopání základů nacházelo hodně, koňských i hovězích. Tuhle bude muset někdo určit. Chceme k tomu přistoupit zodpovědněji. Je zajímavé, že v té hlíně nejsou skoro vůbec kameny, jde o nějakou náplavu, řekl bych přímo bahenní. Vím, že když se projde tou havraní slojí níž, pak přijde písčitožlutý jíl a přesně na tom rozhraní to čpí plynem, leží tam jasanové listí nezetlelé, větévky a větve, no a fůra všemožných drobností.
To je knížecí most přes močály při dávné obchodní stezce – Kněžmost. Každý metr země by měl k nám takových sdělení, jen kdyby se našel někdo naslouchavý, příliš nefantazírující a zodpovědný! Ten, jaký dosud nepřišel. A tak si tu naši „konzervu“ opečováváme, ony základy dřevěné stavby konzervujeme pod hladinou – a věřte, tak výrazně romantické duši jako je ta moje, se tam blaženě sedí na klenuté lávce, nad těmi dějinami. Do toho nedočkaví opeřenci, všichni by se chtěli v té vytvořené mělčině cákat a já jim to hatím.
Beru do ruky listový pruh orobince, myslím při tom na nedaleký Bakov nad Jizerou, kde je snad jediná mystryně, která to s ním ještě umí: A jaká tam bývala dílna! Orobinec se mi vine po prstu, krásně se „obrábí“, jen to s ním neumím.
Doutníky jsem radši sklidil a spálil v kamínkách, popukaly a už by se byly dávaly vzduchem pryč. To jsem nechtěl.
Stulíky, které jsme sem zavlekly s vodou se slunkami, už se zelenají. Dřív než lekníny na straně druhé.
Zítra bude jaro! Stmívá se, venku zpívá kos, že se letos vůbec nedočkal sněhu ze závějí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.