Příběhy modráčků

Žádné komentáře u textu s názvem Příběhy modráčků
Jestliže se mě nedávno redaktor novin zeptal na nějaký ten příběh se slavíky, nebyl to problém.
Modráčků jsem potkal během mého chytání zlomkem oproti slavíkům obecným, ale příběhů míň není. Dlouho bych mohl psát.
Jeden se mi připomenul teď, když jsem hledal materiál k Obrazovému průvodci určování věku slavíka obecného, který se objeví na kroužkovatelském webu zkraje měsíce.
Jde o modráčka tady od Kněžmostu, kterého jsem chytil 17. 4. 2008 po půl čtvrté odpoledne v rákosí před vrbou. Takhle tehdy vypadal.
A my si teď můžeme „přehrát“ ten výsledek kroužkování.
Ten sameček měl kroužek z Itálie, což by samo o sobě nebylo nijak unikátní (výsledků u tohoto druhu slavíka je dnes už početně), ale když jsem se po letech začetl do karty hlášení (dříve jsem byl nedbalý), objevil jsem v poznámce datum následné kontroly kroužkovance v místě. Pochopil jsem, že nepůjde o chycení na jarním tahu Apeninským poloostrovem nýbrž o zimoviště! Když se tam totiž dnes člověk podívá prostřednictvím kvalitních mapových vyhledávačů (což dřív tak nebylo), pochopí, jakým je místem region Latina jižně Říma. Kraj plný zavlažovacích kanálů s doprovodnou zelení, lagunami – prostě ráj! To modráčci po světě jistě hledají.
Nebylo to pro mne tehdy úplně snadné rozhodování stanovit věk modráčka na 2K když znaky mírně kulhaly, ke všemu byl nezvykle „barevný“ a „hliník“, ten mi taky nepomohl. Jak oni ti ptáci poskakují slatěmi, bahenní soli s kovem reagují a kalí ho do rezava.
„Nosí kroužek dýl, nebo ne?“ Řešil jsem na mezi nad rybníkem Brodkem. Tu „dvojku“ jsem mu nechal a čekal, co přijde.
Jsou to v ornitologii nádherné okamžiky, takováto domnívání se – čekání – a dočkání se. Třeba. Člověk přitom myslí na kredit – jasně, dalo by se na dálku s kroužkovatelem polemizovat, vymýšlet různé důkazy a nechat to potom „do ztracena“. Svět by se nezbořil, takových neshod archívy znají!
Nikomu jsem neříkal, jak to byl pro mne docela oříšek v tom odpoledni, držel jsem slavíka v ruce o minutu dýl. Pak přišlo hlášení a na něm stálo důkazem, že pták byl označen v předjaří toho roku jako dvouletý. Nechci se tady patlat nějakou „třešinkou na dortu“, je to omleté – spíš řeknu, že to hlášení bylo příjemnou tečkou za setkáním.
Neměl jsem čas, věnovat se druhu během jar a i v létě rákosí dost šidím. Všechno jsem definitivně vsadil na „ryšavce“.
Takovým ještě nadrozměrem může být, že když přišel první (a jediný, stejně jako ten modrák) slavík obecný se zahraničním kroužkem, bylo na něm v záhlaví stejné OZZANO. Tedy zase pták u moře označený ale nemístní. Ukazuje se přitom, jak ta italská „bota“ je pro slavíky důležitá. U toho obecného ze Studénky, co se na ni vrátil hnízdit, jsem zjistil, že ještě chvíli před koncem století se v místě slavíci patlali lepem a končili na tržnici. Jak radostné zjištění, jak důležitá změna! Dnes se u toho jezera učí studenti na chytacích lávkách u sítí stejné slavíky poznávat a při kroužkování jim porozumět. I koukat nad pětašedesáti kilometrovou hladinou kams přes zvedající se velehory a hádat možné výsledky koordinovaného výzkumu.
To si myslím může být laskavý závěr vstupu, čerstvě jarního.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.