V zemi na jihu Evropy je slavík průvodcem oběživa. Asi víte, kde se jím platí.
Rytina je docela věrná, jen bych ubral vypouklé břicho, zrušil vykrojení ocasních per a přestavěl je do vnějšího obloučku.
Jinak je mince pěkná.
Je sympatické, když si někde krále pěvců natolik váží, že ho nechají reprezentovat. V čase končícího března je už docela možné, že slavíci se do té země z Afriky vracejí. My se prvních dočkáme za dva týdny.
Byl jsem se podívat v slavičích kopřivách. Zas budou vysoké, až ptáci přiletí. Jako loni. Zajímavé to sledovat.
Ochutnal jsem si lístek žahavky, abych se rychleji vyladil na sezónu. Vím, když do nich při chytání člověk šlápne, voní, jako teď na jazyku. Jaro v nich má sílu!
Znám za ty roky obrázky, kdy prostředí čeká na své navrátilce, pupeny se šponují, některé už vytryskly svěží barvou a vůní mízy. Stromům sahám po tepu, je tam? Anebo sem po roce už znovu v transu? Kdybych sbíral známky nebo házel šipkami, nezažiju ty chvíle svěží nádhery. V roští, v krajině, stranou civilizace. Lidem to pak nosím v reportážích, ještě mě s tím nikdo nevyhodil.
Došel jsem v Kněžmostě do míst, kam se moc nechodí. Nad starou cihelnu.
Je odtud vidět i jinam, než z vyhlídkových stanovišť sousedního lesoparku. Zpátky na Kněžmost. Pěkné podívání!
Až se otřepete, zaměřte oči do průsečíku dominant, střetu století a pohledů na věc. Uvidíte v dálce čapí hnízdo, posledních pár hodin ještě pusté. To se snad co nevidět změní.
Byl jsem u cihelny proto, že si myslím, že by tam slavíci mohli být. Hledal jsem tam zatím marně, ale prostředí pro ně je. Je zajímavé sledovat, jak si ptactvo zvyklo na střelbu ze střelnice. Jediné, kdo ne, divoké kachny. Mají asi fobii a při každém dalším zarachocení lítají ve výšce v širokých kruzích.
Lísky už odkvetly. Zvykáme si na jiný obrázek jara. Jenom se bojím, aby nepřišly mrazy, to by byla v přírodě tragédie. Slavíkům by to tak nevadilo, sbírají hmyz v hrabance a tam ho je dost i po nočním mrazíku. Ostatně, že by se po cestě s jinovatkou nesetkali, to bych se divil. Přemýšlel jsem v souvislosti s tím nad poznatkem, který je opisován z dřívějška, že slavíci jsou po příletu tiší a pár dní nezpívají, pokud vládne špatné počasí. Údaj je to zajímavý a třeba s ním pracovat.
Čím to je? Já si ale nemyslím, že na vině musí být počasí. Provokací se dotknout dají, ne k plnému zpěvu, ale k tiché a redukované odezvě ano. Většinou jednorázové. Jak se prošvihne, máme smůlu.
Podle mých pozorování jsou ti první „zaseklí“ vždy, pokud je opravdu nenakontaktujeme uměle. Hned třeba říct, že dřív ty možnosti nebyly. V prostředí téměř nepobíhají, přeletují vzácně, podle mého jsou zaskočeni (staro)novým prostředím. Jde o nezvyk a myslím, že podobně se chovají za tahu (např. informace od birderů z návštěvy Izraele v pouštní zastávce). Slavík k tomuto nenápadnému vystupování dojde i v čase pelichání, donedávna se o tom mnoho nevědělo, procesu se věnuji sám od nového století a nestačím se divit skvělým poznatkům.
Že jsou slavíci po příletu strnulejší, ukazují i průšvihy na kartách hlášení. Tu jej srazilo auto, jindy je kočky přinesly na práh. Dle mého – a tím to chci ukončit – bez ohledu na to, jestli je chladno s deštíkem či skvěle rozsvícený den, slavíci se potřebují zaklimatizovat, rozkoukat a nabudit. V tom čase jsou méně pohybliví, proto hůř zjistitelní. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že zmíněné chování je důvodem, proč u nich chybí kontrolní zástihy po Evropě na rozdíl třeba od modráčků. Ty v rákosí po ránu či večer na kdejakých odchytových punktech zastihnout lze. Slavík (vyjma mladých letních ptáků) v takovém prostředí bývá jen vzácně.
