Radostné obrázky?

Další z výprav na hnízdiště, zatím bez slavíků. Na Slovensku už ti první jsou!

Navštívil jsem místo loňského rekordu, kdyby se třeba zkušený slavík vrátil dřív, kdyby se vrátil.

Zase to tu zmíním, když přehlédnu zátěž od lidí, je to tam hezké. Dokud křoví nejsou olistěná, dole se odehrává divadlo báječných kulis. Tak třeba fialky. Vidíte jejich flek v jahodníku?

Tady jsem vyfotil mladé kopřivy a schválně se podívejte z blízka, co je v tam rozličných kytek.

Tady se formuje jaro, takhle nenápadně. A za pár dnů, po nějakém tom deštíku, bude tam vitální koberec!

Keře už mají bílá poupata nachystána, přijde to za pár hodin. Zvláště, bude-li čas ten, který předpověděli.

To ale není konec. Keře v slavičích tónech pak odkvetou, lístky zaklopí ekosystém, vnoří jej do šera a všechna ta jarní radost se zas vpije do hlíny. Musí, protože jen holá zem s hrabankou je schopna poskakujícímu slavíkovi zajitit prostřený stůl, pro který si místo vybral. Kopřivy, ale ty kdesi na okraji, prorůstající suchou shozenou větví – ty dodají stavební parcelu pro samičku. On bude nad zpěvníkem hlídat, ona si dost slušně „mákne“. Hned potom po pět dnů svatební noc a na jejím konci pak vmáčknutí do hnízda. Na vajíčka. Tak, že vůbec nebude vidět. On bude hlídat dál zpívajíc, ona inkubovat holým břichem. A pak, to už máj bude vybouřen, společně začnou s výživou pokračovatelů. Nepřijde-li mezi tím kuna, kočka, lasice, pes, ježek, tchoř, sběrači hlemýžďů, vytrvalé lijáky, křovinořez, „sečec na kopřivy“ – tehdy přežijí. A až děti v podletí seknou se školními ruksáčky do skříní, slavíci rozpustí rodinu. Mladí se vydají po kraji potulkou, vložit jej do mapy, staří po šichtě přepelichají, mrknou na (biologické) hodinky a pod knutou času domov opustí.

Tam ale zaplaťbůh ještě nejsme. Teprve začínáme!

..Zalezl jsem tedy pod větve přivonět těm fialkám. Vzal jsem si foťák radši do ruky s sebou jako sdělení ven na cestu, protože kdyby mě tam někdo viděl takhle zalomeného, volal by třeba kliniku. Rozhlídnul jsem se, jestli náhodou nějaký ten cyklista to kolem neštípe. Neštípal, tak jsem se sehnutý mohl zdržet. Takoví, co mají dresy popsaný, jsou aerodynamičtí, takový by mne neviděl. Jezdí svižně, spíš bych byl objektem zájmu pro ty, co tak nějak rodinně popojíždí. Naštěstí je cesta děravá – indiánskou terminologií uchopeno – jak ústa staré ženy.

Takže místo je spíš pro mne, pro jaro a pro slavíky.

Mám to před sebou, jak tam loni přifrčel na moje zavolání. Pravda, bylo to později, pátého jsem tam určitě nebyl.

Měl kroužek, to je jasné. Ale chytit se dal.

Je to nedaleko moto/autokrosového závodiště, možná to znáte z televize. Dolnobousovská Rachvala.

Bývá to tam plné slunce, terén mírně zvlněný, mateřídouška, zajímaví brouci a motýli. Právě kvůli tomu odírání pneumatikami.

No ale jinak, vážení, jinak jsem zas zažil smutek.

Další dvě místa odepisuji, jsou po smrti. Píšu to tu pořád dokola, nechci být trapný, jen naposledy – mají na to ti lidé samozřejmě právo. Chcete zarostlý nádraží? Ne, třeba ho zúhlednit. A je to.

Jenom já. Já se budu snažit najít někde v regionu, kam z něho slavík přesídlil. Tentokrát to bude dál, kolem už nic není. Jsou to jen a jen moje osobní šrámy. Já jsem to znal, já jsem tam prožil nádherný chvíle při monitorování, potvrzení, chytání a kroužkování, vyhlížení tom dalším – napřesrok. To končí. Byly tam hlavně divoké slivoně, rozsemeněné od několika starých z dob, kdy na ně ještě dýchala pára z kotlů lokomotiv. Daleko později někdo na kraj dopíchal pár tenkých borovic. Ty vyrostly, ty přežijí. Jsou kulturní.

Dneska to povedu, co pohřební slovo smuteční řeči.

Víte, čím byla tahle lokalita jiná? Jako ta před tím, ta první, ta je jiná tím, že hned po fialkách je jahodová. Tahle si mne získala, že když jsem v jejím svahu hrabal flek pro sklopku, všude byla škvára a lezly z ní kotvící šrouby, jak jsou u pat kolejnic. I s těmi plotnami. Ze země vyhlíd čas. A nad tím zpívával slavík, i v těch borovicích někdy.

Kvetl ten „švestník“, voněla smůla z jehličí, skřípavě dobržďovaly vlaky. Lidi, co vystupovávali v noci ze Škodovky, mnozí mi toho slavíka hlásili. Nešlo to neslyšet. Ten kdo po šichtě cestou neusínal, ten ho slyšel. Teď bude ticho a já se po něm musím podívat jinde. Když ho najdu, řeknu mu, že tohle jsem uchránit nedokázal. Jednak jsem to netušil a pak – poslali by mě od křoviňáku pryč, víte asi kam.

Na tomhle příběhu jsem chtěl zachytit dvojí pohled na věc. – Na jakou pak věc, co to říkám? Na krajinu! Na normální zbytkovou krajinu mojeho domova. Víc toho nevytáhne ani kouzelník z klobouku, prostě není. Asi bych tam od „pana dráhy“ slyšel něco jako: „Kdyby ses staral vo něco pořádnýho, né vo takovýhle blbosti!. Věnuj se brapčákum, těch je kolem habaděj!“.

Nemám v týhle krajině zas tak moc učebnicových slavičích biotopů. Uvažoval jsem o tom při cestě nazpátek. Hodně to jsou podobné „Industrie“. Ale uvažte – právě slavičí zpěv dělá z těhle těch „křáčí“ pódia, o kterých jsme psali v magazínu. Teď mě to vlastně napadlo. Tohle je ten můj slavičí máj! Tyhle kontrastní scenérie! Energie z nich přímo cáká, protože se perou o život a neví, co bude za hodinu, co zítra. Proto jedou tak naplno.

Kdybych měl pro mistra pěvce parky, lužní lesy a háje na výšinkách, chodil bych tam s delegacemi a mobilním stolečkem na kroužkovací náčiní. Se šlajfkou a termoskou dobré kávy pro všechny. Auta, ta bysme nechávali u cest otevřená. Tak tohle nemám. Proto se učím nacházet onu noblesu v hampejzech podél vytlučených cest.

Je to tak, moje radostné obrázky.