Zaměřeno na slavíky

Nachází se přímo ve městě Dolní Bousov, a přestože se z míst některého jara ozývají slavíci dva, k hnízdění dochází jedinému.

Prostředím je zbytek zdivočelé výsadby provedené kdysi na okraji kravína. Podobné lokality mají výhodu, že jsou mezi lidmi populární. Městská část slavíky zná pro jejich noční koncertování.

Nevýhodou je tady vysoký predační tlak rozšířený o zdivočelé kočky.

Lokalita je zajímavá tím, že se do ní ptáci příliš nevrací a každého jara tam jsou jiní. Až na jedinou výjimku, jak koukám do karty hnízdiště.

V oblasti SV Mladoboleslavska, kterou dlouhodobě sleduji, převládají takováto obyčejná místa, slavíkům však stačí. Imponuje jim navíc, když se v okraji drží partie obnažené drobnými záhonky s případným kompostovištěm. Jinou zajímavostí je převládající poměrně pozdní přílet, což je dáno právě skutečností, že se ptákům nedaří návrat a místa obsazují náhradníci.

Z oblasti mám několik zpravodajů a tak se mi daří mít přehled. Zatím jsem navíc nezaznamenal nějaký tlak na revitalizaci místa a tak k dnešnímu dni lze říci: „Slavíci, kam se vrátit máte!“

V otevřené krajině, kde slavík hnízdí, nemá problém osídlit i takováto místa. Jeden pár v nich bez problémů zahnízdí. I takovéto místo zkraje dubna získá zajímavou kulisu s nástupem listí v korunách stromů i keřů a ptačích druhů bychom tu našli poměrně dost. Z těch pozoruhodnějších a silně ubývajících je to sedmihlásek hajní. Přilétá pozdě, ale jeho zpěv už místní poznají. Hnízdí tu ale i žluva hajní anebo všudypřítomný holub hřivnáč.

Dřevěná stavba na naší zahradě skrytá hluboko pod zemí v balzámu spodní vody, se přiblížila identifikaci.

Slovo „přiblížila“ není snad přehnaným a nezodpovědným. Stavební materiál byl určen odborníky a časově zařazen.

Zpráva začínala úžasně: „Vážení přátelé, je to tak někde napůl mezi toužením a očekáváním„.

Abych nenapínal, stavba je vřazena do konce středověku! Co s touto skvělou informací, když vědce drží mírné zklamání, že „latén“ se toho opravdu netýká.

Když by mohla platit první půlka 15. století z rozpětí které je stanoveno, uvědomme si, co Kněžmost podle historických sdělení v tom čase prožíval. Na Hrádku křižáci a vše kolem hoří.

Stavba, jejíž maličkou část vidíte na fotografii před zamyšleným objevitelem se stává beze sporu nejstarší dochovanou dřevostavbou Kněžmostska. A možná regionu rozlehlejšího.

Pokud by navázal specializovaný výzkum, podařilo by se objasnit jistě mnohé. To, co zatím černá zem dna a obětavá hladina jezírka tají.

A znovu se budeme ptát. V tomto si jsou bádání podobná, ať člověk probírá rezavé peří slavičí, nebo listuje staletími.

Ptát se budeme na to, co stojí vlastně před námi. Co to je? Dál bude zajímat, jak to že po tolik staletí se v místě soustředily industrie tolika kultur. To vůbec není obvyklé.

A ptát se budem na další.

Našlo se i dřevo ohořelé, až by člověk zajásal! Šlo však „jen“ o smolné třísky do loučí, na konci opálené. Našly se dřevěné střešní šindele a listí na dně stavby. A také kosti. To z věcí organických.

Z anorganických toho je pěkná hromádka. Železo, keramika i kamenné nástroje. A například koňská podkova (14.-15. stol.) s nově udanými daty komunikuje zajímavě.

A ještě jeden přínos vřazení do časové linky má.

Výsledek k mému uspokojení definitivně vyvrací zdejší kněžmostskou představu, že jde o jakýsi jez na potoce.

S naprostou jistotou (ovšem bez důkazů) mohu prohlásit, že nejméně jedna stavba podobná se v naší zahradě nachází, spíše nacházela. Zničili jsme ji hloubením základů pro dům. A v chvatu nezadokumentovali. Hloubka vložení v zemi byla obdobná, tam paměť dosahuje. Třičtvrtě metru pod úrovní terénu.

Věřme, že nebude už dlouho trvat a jistě seriózní a průlomový příspěvek do knihy o kněžmostské historii budeme moct konečně vepsat.

První si zvolna získává přízeň obdivovatelů, zrovna dnes do kovárny přišel manželský pár z Bechova oznámit, že ji absolvovali a že se jim líbila. Ohlas od podobných je vždy velmi cenný. Ukazuje se totiž, že okruh neláká jen lidi z daleka, navštěvující podobné poznávací trasy, ale že získává i místní k tomu, aby na mnoha místech zůstali překvapeni, co vlastně o své krajině dosud nevěděli. To je pro autory a i zřizovatele vždycky veliká radost.

Pokud tu nyní čtete o počinu a dozvíte se o pokračování další etapy, přemýšlejte, jak třeba o prázdninách už obě místa společně navštívit. Nezklamou. Jako člověk, který vychystal krom řady fotografií i některá témata (samozřejmě i o slavících) vím, co tady teď píši. Pro děti od kolegyně Pavly Bartkové je připraveno mnoho krásného. Hrou.

Další etapa vás, jak příspěvek napovídá, pozve docela jinam. I když „docela“ není docela správné. Znovu přijdeme ke Klenici, dokonce ji po lávce překonáme, abychom na koruně hráze mohutného rybníku Červenského zažili změnu. Změnu oproti trase první, rybniční prostředí.

Jsem přesvědčený, že region má v rukávu mnoho co ukázat návštěvníkům. A dobře je i, že město o zeleném kapitálu ví.

Okruh je koncipován kratší a může být příležitostí pro ty, kteří nechtějí v prvním případě šlapat přes deset kilometrů. Nový nebude mít ani polovic. Přivede k rozhraní krajů, tedy k Vyhlídce nad Červenským rybníkem, po cestě dál seznámí s některými stavbami. Zastaví u Továrních nádrží a vrátí nás podél zahradnictví zpět na společný start u městského koupaliště.

Děti (jak mám zprávy) se mohou těšit na zcela jiného průvodce než byl z výpravy první zajíc Lek. Prozrazovat je ho ale brzy.

Otevřít by se mělo znovu před prázdninami, tak doufejme, že záměr městu vyjde.

A ještě si neodpustím zmínit, co říkám často a mnohde: Naše „Krajina pod rájem“ je Českým rájem výrazně „přezářena“. My jsme ale doma tady pod hranicí, v místech kam nezvou průvodce ani obrázkové knížky. V krajině namáhané a zdánlivě obyčejné. Onu zdánlivost jsem měl však dát do uvozovek. Už spoustu let dobře vím, že to tak není. I proto vzikají stezky k poučení a pro děti k poznávání hrou.

Přeji už teď hezké případné putování krajinou středního toku Klenice. Jak vidět, uklízenou.

…ještě jednou děkuji za Váš podpis pod výzvu poslancům a poslankyním, aby nedopustili likvidaci národních parků České republiky.

Za týden poslanecká sněmovna rozhodne o tom, zda v českých národních parcích přestane mít hlavní roli divoká příroda. Poslanci budou jednat o senátním návrhu, který by v případě přijetí umožnil i v nejcennějších územích národních parků lovit veškerou zvěř, budovat přehrady, asfaltovat nové cesty nebo převést lesy do režimu hospodářského využití, kde bude umožněna těžba dřeva. Otevřel by také cestu nové masivní výstavbě.

Půjde o vyvrcholení úsilí Hnutí DUHA, které se ze všech sil snaží destrukci klenotů české přírody zabránit. Pod výzvu poslancům se za pouhé dva týdny podepsalo více než 16 tisíc lidí. Spolu se signatáři petice za dobrý zákon o národním parku Šumava se tak za ochranu přírody národních parků postavilo více než 80 tisíc lidí.

Už 21. února v odpoledních nebo podvečerních hodinách bude sněmovna hlasovat. Zamítnutí senátního návrhu a přijetí původní sněmovní verze zákona podporují stovky osobních e-mailů, které do poslaneckých schránek chodí. Hnutí DUHA ale bude před hlasováním přímo na místě a ukáže, že za kampaní stojí skuteční lidé.

Kdy: v úterý 21.2. 2017 od 11:55
Kde: Malostranské náměstí, Praha 1

Na blogu byste o nich už čtení nalezli. Orlice, Metuje, Jizera, Labe, Warta, Bug i Prosna.

Podíváme se dnes ke dvěma, protože nabídnou srovnání prostředí.

Jizera a Prosna.

Za těmi půjdeme.

Začněme v naší republice.

Na snímku Jizera pod Mnichovým Hradištěm – navíc po bouřce, která zvedla hladinu už na horním toku.

Na první pohled vidíme člověku podřízené říční koryto doprovázené linií stromů. Keřové patro schází, pobřeží je opracované.

To v Polsku je tomu jinak.

Prosna nedaleko města Chocz.

Pro slavíky je zásadní keřové patro, bez něj se v prostředí neusadí a pobřeží poslouží spíše jen k tahu. Jizera si tak vypomáhá svými přítoky, které jsou na tom ještě o něco lépe.

U slavíka obecného je výhodou, že není na vodu vázaný a obsazuje i suchá stanoviště.Takže podél potoků se řece může i vzdálit. To slavík tmavý řeky doprovází věrně. Vyhovuje mu zaplavované území a nízké vrbiny.

V naší republice to ale nebude důvod jeho absence, zeměpisné rozšíření prostě začíná až za horami v Polsku a směřuje k severu. Jeho souvislý výskyt nacházíme nejblíže právě kolem Prosny.

Po Jizeře slavík obecný rozšířil hnízdní areál až na horní okraj Mnichovohradišťska, výše ho zastihneme vzácně.

Z tohoto okraje ovšem směrem po proudu až k soutoku s Labem hnízdí pravidelně. Kolem Benátek je místy početný.

Máme-li štěstí a když známe zpěv, v samém začátku května se lze za určitých okolností setkat kolem řeky i se slavíkem tmavým. Zpěváci však druhého dne jsou už většinou pryč. Spěchají na hnízdiště.

U Prosny je o zajímavost víc, protože se tam hnízdním výskytem potkávají oba příbuzní, slavík obecný i tmavý. Je to jednak dáno onou hranicí rozšíření, ale i nabídkou prostředí. Řeka se příležitostně rozlévá a ve vrbinách vytváří ideální podmínky pro slavíka tmavého. Slavíka obecného tam také zastihneme, ovšem jen při sběru potravy. Hnízdí v místech, kde je sucho, většinou od řeky dál.

Když člověk sedí na břehu a pozoruje chování slavičích druhů, musí se často až smát nad rozdíly, jak právě tady při porovnání vyniknou. A i přes jejich podobnost se je brzy naučí rozlišovat právě podle chování.

Tím jak Prosna je „přírodní“, vidíme na okolí značné množství dalších opeřenců. Pod převisem hnízdí strnad obecný, v podrostu meruzalky pěnice, po keřích šípků později ťuhýci, záleží, jak se tam člověk dlouho zdrží, protože do půlky května pořád ještě přibývají ptáci z dlouhé jihovýchodní cesty.

Obrázek dává možnost vidět, jak se v pobřeží „hospodaří“. Jde o nejšetrnější způsob k přírodě a ta podle toho vypadá.

Slavík tmavý – aby to nevyšlo tak, že je striktně navázaný na mokřad v sousedství řeky – i sem vyletuje občas zpívat. Pak vidíme samečky obou druhů, jak se z okrsků vyhánějí. A jak už známo, nejde jen o hájení potravního zdroje, jeden před druhým musí chránit i nedotknutelnost své partnerky! Hybridní potomstvo z podobného záletu či dokonce druhově odlišného manželství opravdu může vzejít.

Jak už jsem zmínil i Jizera místy slavíkům přeje. Jeden obrázek nabízím.

Jizera směrem ke Kochánkám.

I u ní lze tedy zažít pěkné slavičí jaro, jen nám zpěvy budou znít tak nějak dost podobně. Když byste si ale našli čas koncem dubna a zůstali stát v loukách s keři někdy po ránu, zjistíte, jak zpěvy „postupují“ dál. Stali jste se svědky velmi nenápadného slavičího průtahu. Až by si člověk myslel, že ptáci jen prostě občas změní místo odkud zpívají. Že tomu tak není, doložily teprve odchyty pro kroužkování. Hlavní přesuny ale – ty dálkové, se odbývají v noci.

Jizera u Mnichova Hradiště.

Prosna u obce Kwileň.

Ukončíme dnešní porovnávání biotopů tady. Rád bych totiž znovu vyjádřil obdiv nad zachovalou řekou i její nivou.

Na protějším břehu můžete vidět hnízdní nory břehulí říčních. A vpravo kam nevidíte, vyhrabal noru ledňáček. Dole u hladiny, jen co slunce zvedne tu páru na břehem, začnou se živit ptáci. Konipasi, strnadi, pěnice, slavíci a když bychom odjezd opravdu prodloužili do hlubšího máje, poslední spolu s ťuhýky a žluvami přiletí zpěvní rákosníci. Ze samého jihu Afriky! Nespěchají. Potřebují, aby bylinné patro poskočilo a objalo loňské suché stvoly v zápoji, na kterých z rosou ponamáčených trav po ránu upletou hnízda. A všechno se kolem rozezpívá a roztančí. Za ty roky dobře vím, co píšu.

Říční ekosystém polské roviny je i se všemi těmi dožívajícími listnatými starci jedinečný. Neříkám, že se bůhvíjak chovají k životnímu prostředí laskavě (vedl jsem diskusi kdysi s českými vodáky a dal jim za pravdu), ale mají tak velkou zem a komunismus ve svých šílenostech je tolik nepokousal, že místo tam příroda má pořád spolehlivé. Co dudků právě pro ty stromy a pastviny při řece, co motýlů a kytek všude kolem. A luční konipasi v travnatých cestách polí tak ještě početní!

Říkal jsem si kdysi, že mám pusu nastavenou pro chválení české krajiny. Mám. Ale tato místa si do mne vstoupila tak nějak sama bez pozvání a já se jim naučil rozumět taky.

Už to tu jednou zaznělo a zítra to naplníme. Téma jsem pojmenoval Slavičí řeky.

Vyberu několik – jiné, tady frekventované necháme odpočinout co se týče obrázků, ale zmíním je samosebou též.

Nalákám snímkem od nás z Mladoboleslavska a místní už vědí o co jde. Viadukt, překlenující slavičí řeku Jizeru poblíž Jizerního Vtelna.

Tak si technickou dovednost prohlédněte a já už jen dopovím, že okolí řeky je na prahu máje slavíky rozezpívané.

Dobré ráno.

Když jsme se tady s básníkem krajiny včera vnořili do poezie, zůstanu ještě chvilku na té niti romantiky.

Posledním tipem budou tóny, ke kterým patří snímek. Objevil jsem ho kdysi já na slavičí lokalitě, ale foťák držela v ruce Lenka M., tak patří jí.

Já, když jsem tam byl botu fotit, už bylo sucho a obrázek trošku z půvabu ztratil.

Zkusím dát návod, co byste mohli vyzkoušet pro náladu, v které teď poletuji sám.

Pusťe si postupně od Zdenka Svěráka Moje milá plaví koně, pak od Anety Langerové Na Radosti. Od Hradišťanu Krátký popis léta, od Jablkoně Když v noci sněží, abyste udrželi aktuální roční dobu (tuto kapelu byste měli v novém repertoáru prolézt celou, doporučuji) a na závěr se vraťme romanticky k mé oblíbené dvojici v podání Jaroslava Uhlíře Semiška.

K tomu ta fotka a mějte hezký den!

Tak to dnes odstartovalo v kovárně.

Páteční odpoledne bylo časem, kdy jsem naplnil slib a zastavil se ve Lhoticích u starého profesora Brože – básníka krajiny. A setkání bylo takové, jaké jsem tušil. Impozantní.

Pan profesor Josef Brož je mi vzorem v literárním počínání i vlastenectví.

Žije v domku s bratrem, neurazím snad, když napíšu – mladším. Je mu 94 zatímco panu učiteli 96! Ano, čtete dobře, jsou oba dlouhověcí.

S panem profesorem jsme léta přátelé a šel s námi kdysi na Vítání ptačího zpěvu v lesích Valečovských. Už to je dávno, ale pamatuji si ho dobře.

Procestoval krajinu s tužkou a bločkem jak málokdo. Zná tady každičký kout.

Je pro mne vždycky zvláštní mít možnost sednout si s takovými lidmi. Jsou zdvořilí, pokorní, vzdělaní, ale i z poměrů dneška přečasto rozmrzelí.

Sedíte za stolem kostkovaného ubrusu, pamětník vzpomíná, vy posloucháte. Kolik času jeho domovu věrné srdce urazilo od chvíle narození!

To je ze sbírky – ale, co bych vypisoval – z této:

Zkusím sem obtisknout alespoň něco.

Úroveň kopií je otřesná, ale třeba se tím báječně zabavíte. Půjde to pomalu, ale dá se.

Věnoval mi kdysi báseň, tedy mým slavíkům. Tak jako Boleslavský Zdeněk Gola nakreslil slavíkům obraz. Jsou to překrásné okamžiky když vidíte, ja vaše práce žije. Že čas pro slavíky není zbytečný. Že lidé slyší a vědí o vás.

Jako by to bylo včera! Stárnoucí zavodňovací kanál, koně po pastvinách, pár přátel, které už nepotkávám.

Jdeme silnicí v lůnu kladrubské krajiny a sčítáme koncerty. Jak zákon si hlídají krešendo, pak ale klokotá každý už po svém.

Večer je na spadnutí a slavíci šílí. Krajinu políbil máj.

A střemchy provokují tou svojí podivností, co někomu voní a většině ne. Já to mám rád a je mám rád taky. I za to, jak málem o každou zakopnu, když větvemi koření v zemi. Pro jejich báječné koncertní síně. Teď se tu naklání nad tělem kanálu a stínují bahno. Nechytám zatím, jen tudy procházíme. Vyprávím přátelům o ptačích mistrech a doprovod poslouchá. Vědí jak za těchto podkresů upadám do zvláštní symbiózy. Pod kůží se mi to rozehrává a přestat nesvede. Dokud za podletím neztichne poslední.

Občas k nám od kanálu doléhá zpěvný hlas drozda a dál jen samí slavíci. Tak tohle je ráj! A pak najednou asfaltem nedošlapujeme a svorně zprkeníme. Kde kanál vybíhá do lesklého oka, odzadu vylétá tvrdý až rachtavý zpěv s prolukami. Slok o hodně kratších a místy bublavých. Není snad nikoho, kdo by to nepoznal. Koncert tmavého slavíka uherského! Poznáváme, jak má okrsek jiný, promáchaný. A našli bychom i místo, kde pták na větvi sedí.

Voda už opouští barvu lesního medu, jak noc ji přepadá. „Tak co, zkusíme to s ním ještě?“ V jednotě všichni, kdo by nechtěl mít podobnou vzácnost před objektivem! Nenechal jsem se dlouho provokovat jimi ani slavíkem a předvedl, co umím.

V ruce pak určením je zpěvák loňský, doposud nehnízdící. Postavy hrubší a peří nahnědlého. Tím je on tmavý a pak i šedavou na hrdle v půvabném žilkování. Křídla má dlouhá, když ruka uvykla slavíkům drobným. Tady je jinak.

Hned jak ho pouštíme do větví, zpívá. Jenom než dosedl. Pak se vše zaklopilo a nastal klid. Zkoušel jsem v posledních náznacích denního světla prohlédnout pobřeží laguny, místo pro hnízdění jsem však nenašel. Byl tady sám.

Daleko před námi – ale i nedaleko, po straně a taky za námi, všude se ozýval zpěv. Polabských slavíků, kteří sem z Afriky přilétli hnízdit. Noc kolem zářila štěstím a taky dočkáním se.

Mám rád ten čas, kdy křoviny zahoří touhami ptáků. Umím v nich číst. Kdy listí je svěží a zem dole syrově otevřená. A přeci jen nesvedu večery vykreslit dopodrobna! Stojí v nich něco, co zachytit nejde. Očekávání. Kdy český rok má konečně srdce dokořán. Cítit je mír všech těch krajin ve vrcholném uspokojení. Kdy láska se nad všemi rozkročila a popichuje k sbližování. Ví dobře všichni, že uposlechnou..

A zde dávám odkaz na článek k výročí, který dnes vyšel. Vyšel pěkně, spolupráce byla dobrá, jen místa málo. Na to doplatila třeba zmínka o dalších lidech kolem knížky.

Tak je dobré, abyste to věděli. V tomto případě redakce nenabízí možnost text shlédnout předem. Za léta s médii jsem vděčný za jakoukoliv přiležitost v něčem solidně vypraveném.

Paní Jarošové tedy děkuji.