Jako by to bylo včera! Stárnoucí zavodňovací kanál, koně po pastvinách, pár přátel, které už nepotkávám.
Jdeme silnicí v lůnu kladrubské krajiny a sčítáme koncerty. Jak zákon si hlídají krešendo, pak ale klokotá každý už po svém.
Večer je na spadnutí a slavíci šílí. Krajinu políbil máj.
A střemchy provokují tou svojí podivností, co někomu voní a většině ne. Já to mám rád a je mám rád taky. I za to, jak málem o každou zakopnu, když větvemi koření v zemi. Pro jejich báječné koncertní síně. Teď se tu naklání nad tělem kanálu a stínují bahno. Nechytám zatím, jen tudy procházíme. Vyprávím přátelům o ptačích mistrech a doprovod poslouchá. Vědí jak za těchto podkresů upadám do zvláštní symbiózy. Pod kůží se mi to rozehrává a přestat nesvede. Dokud za podletím neztichne poslední.
Občas k nám od kanálu doléhá zpěvný hlas drozda a dál jen samí slavíci. Tak tohle je ráj! A pak najednou asfaltem nedošlapujeme a svorně zprkeníme. Kde kanál vybíhá do lesklého oka, odzadu vylétá tvrdý až rachtavý zpěv s prolukami. Slok o hodně kratších a místy bublavých. Není snad nikoho, kdo by to nepoznal. Koncert tmavého slavíka uherského! Poznáváme, jak má okrsek jiný, promáchaný. A našli bychom i místo, kde pták na větvi sedí.
Voda už opouští barvu lesního medu, jak noc ji přepadá. „Tak co, zkusíme to s ním ještě?“ V jednotě všichni, kdo by nechtěl mít podobnou vzácnost před objektivem! Nenechal jsem se dlouho provokovat jimi ani slavíkem a předvedl, co umím.
V ruce pak určením je zpěvák loňský, doposud nehnízdící. Postavy hrubší a peří nahnědlého. Tím je on tmavý a pak i šedavou na hrdle v půvabném žilkování. Křídla má dlouhá, když ruka uvykla slavíkům drobným. Tady je jinak.
Hned jak ho pouštíme do větví, zpívá. Jenom než dosedl. Pak se vše zaklopilo a nastal klid. Zkoušel jsem v posledních náznacích denního světla prohlédnout pobřeží laguny, místo pro hnízdění jsem však nenašel. Byl tady sám.
Daleko před námi – ale i nedaleko, po straně a taky za námi, všude se ozýval zpěv. Polabských slavíků, kteří sem z Afriky přilétli hnízdit. Noc kolem zářila štěstím a taky dočkáním se.
Mám rád ten čas, kdy křoviny zahoří touhami ptáků. Umím v nich číst. Kdy listí je svěží a zem dole syrově otevřená. A přeci jen nesvedu večery vykreslit dopodrobna! Stojí v nich něco, co zachytit nejde. Očekávání. Kdy český rok má konečně srdce dokořán. Cítit je mír všech těch krajin ve vrcholném uspokojení. Kdy láska se nad všemi rozkročila a popichuje k sbližování. Ví dobře všichni, že uposlechnou..
A zde dávám odkaz na článek k výročí, který dnes vyšel. Vyšel pěkně, spolupráce byla dobrá, jen místa málo. Na to doplatila třeba zmínka o dalších lidech kolem knížky.
Tak je dobré, abyste to věděli. V tomto případě redakce nenabízí možnost text shlédnout předem. Za léta s médii jsem vděčný za jakoukoliv přiležitost v něčem solidně vypraveném.
Paní Jarošové tedy děkuji.
