Páteční odpoledne bylo časem, kdy jsem naplnil slib a zastavil se ve Lhoticích u starého profesora Brože – básníka krajiny. A setkání bylo takové, jaké jsem tušil. Impozantní.
Pan profesor Josef Brož je mi vzorem v literárním počínání i vlastenectví.
Žije v domku s bratrem, neurazím snad, když napíšu – mladším. Je mu 94 zatímco panu učiteli 96! Ano, čtete dobře, jsou oba dlouhověcí.
S panem profesorem jsme léta přátelé a šel s námi kdysi na Vítání ptačího zpěvu v lesích Valečovských. Už to je dávno, ale pamatuji si ho dobře.
Procestoval krajinu s tužkou a bločkem jak málokdo. Zná tady každičký kout.
Je pro mne vždycky zvláštní mít možnost sednout si s takovými lidmi. Jsou zdvořilí, pokorní, vzdělaní, ale i z poměrů dneška přečasto rozmrzelí.
Sedíte za stolem kostkovaného ubrusu, pamětník vzpomíná, vy posloucháte. Kolik času jeho domovu věrné srdce urazilo od chvíle narození!
To je ze sbírky – ale, co bych vypisoval – z této:
Zkusím sem obtisknout alespoň něco.
Úroveň kopií je otřesná, ale třeba se tím báječně zabavíte. Půjde to pomalu, ale dá se.
Věnoval mi kdysi báseň, tedy mým slavíkům. Tak jako Boleslavský Zdeněk Gola nakreslil slavíkům obraz. Jsou to překrásné okamžiky když vidíte, ja vaše práce žije. Že čas pro slavíky není zbytečný. Že lidé slyší a vědí o vás.
Vážený pane profesore Josefe Broži.
Dovolte mi zahřát svoje srdce pocitem společného přátelství. Velmi si toho vážím!
Pavel Kverek
Když jsem četla věk oněch bratrů, to je neuvěřitelné!
A to mu jeho manželka před dvěma lety odešla v jedenadevadesáti! Jeho bratr se neoženil, tak žijí teď spolu a podporují se. Prý se střídají, kdo se jde podívat (spí v odlišných místnostech), zda je ten druhý po ránu naživu.