Zaměřeno na slavíky

Pojďme se dnes vydat za úchvatem předjaří. Slavičího.

Ne, neslyšet to jejich přibližování, ale děje se. Slavíci už jsou zase na křídlech!

Klenice s Jizerou vyprovodily z krajiny pěkných pár kubíků vody od chvíle, kdy kolem letěli pryč. Ten konec léta mám ještě před sebou a blog by mi v dokazování pomohl. Netřeba, pojďme žít ze současného…

Noci, dny a zase noci, cesta k domovu se díky nim pokracuje. Staří zkušení jsou nedočkavější, „mlátí“ to s nimi daleko víc. Mají to zažité, vědí, proč neotálet. Hormony po zastávkách nutí je do výkřiků, nejsou to ještě strofy elegantní, ale z těla ven musí.

Říkal mi kolega od pěvců jiných – co zpěvu v dubnu kolem italských čerpacích stanic. A jiný slyšel je za okrajem pouště v hloučku vyprahlých keřů. Jak si pobrukují po cestě zpět. Hrne se lavina rezavých kabátů ku Evropě. Domů. A za roky dobře vím, jak to tu chodí. Stojíte v místě sčítaných jar, uši by dávno už chtěly prohnat zážitek hlavou. Třídíte drozdy s pěvuškami, stranou míhání ostatní a čekáte – jestli už ano. Nespěchat třeba, nebo to vytrestá. V místě se musí počkat, i kdyby bylo veletiché. Oni ti první bývají opatrní. Ještě se nepotřebují přetahovat, teď třeba zabydlet se. Poskakují revírem, hodnotí, co se kde obměnilo, kde přibyl predátor jaký. Jestli už funguje jídelna na jihu důvěrně známého soukřoví, jestli navečer bude kam lehnout. A prohlížet hvězdy jiné, domácí. I světelnou zář od plechového města, metanou široce do krajiny. Kravál proudících silnic, šplouchání splavu za přelivu.

Neslyším slavíky v dáli, však vím, že tam jsou. A od dneška počínaje, bude to nádherné. Pěvci jiní z vlaku vlastenců už ladí pódium krajiny, pro sebe, pro nutnost, pro hnízdění. A to mne těší. Ono slyšet po čase drozda, jak vládne emocemi, to rozradostní. Poslouchat tlučení šplhavců, jak taky je to bere, to povyzvedne. Špačci už dělají pořádek kolem dutin, den za dnem přibývá jich.

Ptačí rok povstal a třeba být při tom. Zarezlé kleště rozhýbávám, ze sítí ženu pryč pavouky, sháním se po ořezané tužce. A budu v zápisech podrobnější, slibuji si. Abych se při přepisech v lednu nemusel nad tím vztekat. Že chybí mi údaj o tučnosti, když jsem jej určitě měřil, že jinde vypsaný nemám hrot křídla. Jasně, chci být preciznější. Více se soustředit, při tom však pobrat i nálady kolem. Krajina, slavíci a motyčka s kroužky – to k sobě ladí. A taky napětí, kdy ozve se prvý.

Dnes nepotřebuji k tomu víc, než chuť vyrazit. A ta i po sedmatřicáté do mne teď drká – se mnou počítej!

Dopis, který jsem hledal, ukotvím pro jistotu zde na slavičím blogu. Patří sem a kolegové podobné tady bezpochyby i očekávají. Chtějí přicházet pro své, chtějí mít možnost jít v tématu dál.

Vytrhávám tedy zejména pro ně podstatnou část dopisu Honzy Hory, vztahující se k údaji o zástihu slavíka obecného dosud v nejčasnějším datu pro republiku. Případ je zmiňován v literatuře. Využil jsem našeho přátelství a před čtyřmi roky autora dotázal. Tady je výňatek.

„… protože je to už 40 let a tehdejší zápisník je tudíž někde zarovnán kupami dalších papírů. Výskyt slavíka obecného byl zaznamenán hned první den dvoudenního pobytu na terénní stanici katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK na „Rudě“ u Horusického rybníka. V článku Ornitologická pozorování z Horusického rybníka a okolí (Hora 1974) jsem napsal: „25. 3. 1974 byl zaznamenán mimořádně raný výskyt slavíka, kterého jsem pozoroval na „Rudě“ v křovinách těsně u Horusického rybníka. Protože se pták jen rychle mihl v křovinách, domníval jsem se, že jde spíše o omyl. Ve snaze ověřit toto zajímavé pozorování rozestavili S. Havel a V. Hošek v okolí místa pozorování sítě a po hodině se slavík skutečně chytil“. K biotopu mohu říci, že šlo o hustý břehový lem tvořený převážně vrbami. Snímek slavíka určitě pořízen nebyl, žádný z nás tehdy neměl fotoaparát.“

Tak. Máme to tu černé na bílém, informace to je fantastická a přiznejme si – málo představitelná.

Dnes, kdyby takový případ vzešel, na místo bych zcela jistě vyrazil, to je totiž výzva, kterou se vyplatí akceptovat.

Jižní Čechy nebyly v tu dobu pro druh nijak příznivé, pták byl nejspíš na průtahu. Datum je časné, nabízí se ovšem otázky – kolik jsme schopni uhlídat po terénech.

Co vše se děje mimo naše zraky? Stále jsou naše hledání velikou loterií. Co to bylo za ptáka, kde zimoval? Měl natolik dobrou kondici, že vynechal poslední zastávkové místo jihu Evropy? Kam vůbec letěl severem rybniční oblasti? A náhoda největší – dobře, že ornitologové byli takové úrovně! Vezměte jen jejich technické možnosti v čase. Co za sítě? Přehrávač? Kdeže! Úspěchu pochopitelně šel naproti fakt, že slavík v místě pobytu zpravidla vydrží určitý čas, zejména pokud tam lidé pohybem „občerstvují“ zem. Stejné chování je vlastní modrákům i červenkám. Bylo skvělým rozhodnutím tam nějakou tu (nejspíš) „šestku“ vyvěsit. Potvrzení přišlo, protože jinak – co si budeme povídat – jsou tato zjištění zpochybnitelná. Nebo spíše – byla. Dnes se úspěšně fotí, nahrává. Dokumentuje tedy „neprůstřelně“.

Tak až budete listovat knihami jako je třeba Fauna a na údaj narazíte, vzpomeňte si na chvíle velikého úspěchu aktérů na břehu Horusického rybníka. Psala se tam totiž slavičí historie.

A ještě něco z toho k nám pozvedá prst. Buďme v terénu pozorní už v březnu a nepodceňujme slavíky!

(Příspěvek s pořadovým číslem 1501)

Slavíkář sice zná termín „po sezóně“, ale když chce, práci sobě nalezne vždycky. Abyste si dovedli představit jak to mívám přesně, tady je výpověď.

Jedu pracovně v nádherně příslibném podjarním dopoledni zadem do Sobotky. Z Dolního Bousova zadem – to je potřeba dodat. Přes osadu Matice. A vím, že to bude se zastávkou. Do cesty vstoupí mi nedořešená kauza s pelichajícím slavíkem tmavým. Kolikrát jsem se ji snažil otevřít zralejší o něco víc, a v bádání věřil v rozpoznání. Ne, padám vždy do stejného – nechápu, nerozumím.

To bych ale nebyl já, kdybych se nehodlal vracet, pokoušet to. Přijdu na to nakonec, jako jsem přišel na mnohé. Věřím si v tomto a štěstí přeje vytrvalým. Navíc mne to ohromně baví. Takže nyní před zatáčkou s můstkem nad Kdanickým potokem – mávnutí, a už hledám plac k zastavení.

Tady je tak skvostně vzpomínkově! A jarnější jaro než u nás v Kněžmostě. Ptáci tančí, proto tu ovšem nejsem.

Nyní, když slezl sníh, lze v jediné roční příležitosti uvidět do prostředí. Co tenkrát o kus dál v louce přesvědčilo starou uherskou samičku (druhově i pohlavně potvrzeno analýzou) zarazit na tak absurdní adrese?

Obrázek zde…

Nemohlo to být okolí, které – když sem dokreslíte tradiční deštníky letních devětsilů – najednou nárokům zase tak vzdálené není?

A už mne jdou podpořit zkušenosti. Proč v tom nevidět Orlické Záhoří či slepé říční rámě při soutoku Libuňky s Jizerou? Či hnízdiště „karpodaků“ z Vysočiny, kde letní černý slavík rovněž zakotvil. Samozřejmě že ano. Vždyť tady do toho koukám! Vždyť to je přesně ono! Kdyby tu 2. května zabouřil tmavý zpěvák, vůbec bych se nedivil.

Kolikrát už zpíval v oblasti Červenské kosy, která je po proudu nadohled. Co tyto potoky vlastně znamenají v nadrozměru, který jsem dodnes nepochopil, protože mi tu otázku prostě krajina nedala.

Až přišel tento zašmodrchaný příběh…

Jsem na stopě. Za léta hledání to na sobě poznám. Místo si mne – nejenže stoplo, ale předvolalo! Prohlíží si mne vysvlečené a čeká, zda se mi nerozsvítí. Hlavu mám o stupeň připravenější, povede se.

Dlouho jsem postával u můstku. Vědomí umí oživit ten film a s potěchou čekám na poslední okénko. Až z cívky v zašustění vyletí a já tu starou uhlíkovku zhasnu. Teprve potom můžu jet dál…

Takové je ku mne doučování krajinou a já ji chválím. Kdo vám dnes zadarmo něčeho dá a já smím mít kurzovné odpuštěno. Takže tedy v úkloně děkuji ještě jednou.

Ve správnou chvíli, na správném místě…

Znáte to každý. Platí to bohužel i obráceně, ale takový je film života. My ovšem nejsme bulvár, pojďme spíš za tím milým.

Když bych vyhlédl z okna o chvilku později, už je neuvidím a budu v domnění, že tu ještě nejsou. Špačci.

Zkraje se totiž objeví po probuzení na Brodku v rákosině jen na malou chvilku.

Přes hrneček kávy jsem se ale právě kochal namícháváním nového dne pod Hrádkem a pak je vidím! Sedí jako vždy až na vrcholcích prajasanů, které pamatují odešlou slávu mlynářského řemesla, kdy náhonem přicházela voda na kolo. Ona i ta chvilička slunceprobouzení je vlastně pomíjivá.

Je to jak s tou řekou, kdybyste vstoupit chtěli znovu do stejné.

A mám pro dnešek ještě informaci technickou – Slavičí háj se konečně zmůže na znak.

Plním vše pomalu, ale jistě. Znak bude instalován při okraji parku na kovové (černé) tyči s oblou stříškou.

Zajímavostí – krom toho, že to trvalo tak dlouho – je materiál pro zhotovení. Nerez a cín. Vydržet by měl erb velmi dlouho. Dále myslím překvapí podoba slavíka. Není to ten zpívající mistr, jak známe odevšad. Tady jde o poctu samičkám při péči o potomstvo. To ony odedřou většinu práce. A bez nich – co si budeme povídat – by celý záměr s bousovským hnízděním na klíč byl sotva třetinový. K čemu zpěv, když by se do míst neměl brzy kdo vracet?

Město na Klenici má na webových stránkách čerstvě upoutávku na novinku: Mladoboleslavsko z nebe (Milan Paprčka a kolektiv), kde je tato i k zakoupení.

https://www.infocentrum.dolnibousov.cz/news/nova-kniha-o-regionu/

K mé nemalé radosti autoři Dolní Bousov uvádějí přímo přes slavíky, a to způsobem originálním (str. 123). Příchozího zvou nejprve do Slavičího háje a v samém závěru pohlednice i na obě naučné stezky. Mírně zkomolené jméno mi nevadí, v této formě se tak děje poměrně často. Ostatně – nejde o mne, jde o Dolní Bousov a jeho slavíky.

Odkaz k prolistování:

www.malovanemapy.cz/listovace/mladoboleslavsko/

Knihu si přečte mnoho lidí a ještě další se o tom dozví jako třeba právě vy tady. Pokud pozvánka do města začíná pro slavíky takto velkoryse, nejsme opravdu daleko chvíle, kdy Dolní Bousov bude městem slavíků!

A nezastírám – i pro mne je to od autorů krásný dar a znovu se nabízí hřejivý pohled kamsi do začátku 80. let minulého století. Do chvíle, kdy jsem druh objevil, nechal se zajmout a tušil s ním zůstat. Dolnobousovsko je na samém okraji rozšíření! Daleko snáz by se slavíci velebili v pravém Polabí. V Poohří, na jihu Moravy, kde sóluje jeden přes druhého. Ne, ať se jím stane město na Klenici, v jeho i mojí krajině nečekané!

Tak mi to nedalo a v nádherném předpoledni po půlce února nasedám a jedu. Jsou to dva kilometry a mokřad už mám před sebou.

Vystupuji tak zbrkle, že jsem si málem utrhl rameno, už jsem ale v tom. Panelka je předjarní a žije.

V mokřadu je zatím pevno, ale nešel bych tam.

Chybný krok a člověk zmizí po pás. Na koncerty je brzy, ale já chodím hluboko před začátkem. Potřebuji vidět to tiché odcházení zimy i tlukoucí srdce laguny. Tady jej vidíte i vy. Odtud je celý ekosystém napájen.

Teď už to pojede jako po másle. Legendární trať se chystá mávat na ptačí vandrovníky. Nastupují kilometr odtud u rybníka Zlato a poletí k Břehyni a dál. Výsledky kroužkování kývají, abych to tak k vám napsal.

Jsem rád, že se tu k zlému nic nezměnilo, že močály drží. Po nahřáté zemi běhají pavouci, rojí se hmyz. Přetahovaná o životy už začala.

Jsem divný ornitolog. Hlas jeřábů od vedle mne nechává v klidu, ani dalekohled nezvedám, desítky labutí v řepce právě tak. Husy, které mne obloukem opouštějí, nepotěší, co písnička zlatého strnada v keři. Baví mne prostě pěvci. Svět křídel o mnoho kratších, než má přede mnou v poli lovící bílá volavka. Je strašná v tom obleku, divím se, že něco chytí.

A myslím na modráčky. Kolika se návrat podaří, když loni jich vyhnízdilo dost až hodně. Na ten čas se sem smět odstěhovat! Dovolit si to nemohu. Hlavní sezóna mi začíná v dubnu, ne v čase března. Mohu si o tom však snít a nezahálím. Zas vidím ta jejich vzlétávání nad stříbrnými praporci třtiny. Přetahování o laguny, o nejlepší. Nikdy jich tolik nebylo – co říkám – nebyli tu žádní!

Zpívat moc neumí, ale život v močále je s nimi fajn. Pár roků z časů devadesátých jsem to tak měl. Právě tady. Proto, když vystoupím na panelku, dobře vím, jak mne obě boty pozorují a jazyky prosí – pustíš nás tam?

Bývalo to krásné. Když zpíval dva dny rákosník paludicola. Ta vzácnost z hnízdišť na hranicích Polska s Běloruskem. Pozvali mne tam před lety tmaví slavíci, abych viděl ten ráj. A pěvčí křídla ty dálky umí propojit…

Každý kroužkovatel má svá místa a má to tak být. Zadavatel nás k tomu nabádá, abychom se po republice rozdělili. Já je mám jižně od Kněžmostu. Je mi tu přátelsky a už se známe. Když vystoupím z toho auta, vím kam koukat nejdřív a na co si naopak počkat, protože – přibydete-li v místě nově, mnohé se v momentě poschovává. To sami znáte, byli jste viděni, než našli jste sami.

Místo je doplňovanou schránkou radostí, zářím nad takovou drobností, že po této zimě konečně zas teče i trochu vody po potoce. Věc důležitá nejen pro navazující mokřad. Vnímám, jak hynou jasany, kdo by to před lety řekl.

V lipové hrázi Brodku už modřinky hledají dutinu. Na ledě u oka husice nilská, hybridní káči a tři čírky. Led rachotí, jak praská, slunce je dnes solidně na výletě. Teplo, a jaro na cestě!

V červnu roku 2015 při slavnostním otevření Slavičího háje jsem řekl, že keře, které jsme vysázeli, jsou záležitostí tří let. Kdyby bývaly byly poslechly, letos jsme mohli slavit. Neměl jsem s tím zkušenost, dnes bych poprosil ještě o tři. Že by mne v tom místo vymáchalo, se však říct nedá. Příroda zahálet neumí, jen jsem měl v euforii velké oči.

Je to ale něco za něco. Když vybudujeme keřové patro tam, kde dosud není, zmizí traviny. Keře je udusí. Přijdeme tím o zelené cvrčilky a to mi je líto už teď.

Ale chtěli jsme slavíky, musí to být.

Černé bezy tolik ne, úplně jim prostředí nesedí, ale bochníkovité vrby – ty rostou už doslova před očima. Už je ani nechráním před srnčí zvěří, pár oholených větví keřisko neohrozí. Před jednou takovou je již počítána odchytová linie, dokáže ptáky z oblohy zlákat. Sedl jsem si do ní o loňském podzimu, do jejího centrálního „náměstíčka“ a to byl pocit! Znám ty ptačí keře od Červenského rybníka. Tam v nich dokonce byla skryta jezírka z průsaků – věc naprosto neskutečná. Skleněná voda do hloubky, vodní traviny jak v hodně udržovaném akváriu. Zvířena dna i chlad. Vajíčka žab a hned vedle na labilní ostřicové stoličce jabloň z časů, kdy tu ještě byly sadové loučky. Zatímco její souputnice při okraji Šlejferny byly kmenů rozměrných, robinzonský strom byl proschlý s větévkou a třemi květy. Prováděl jsem vedle dlouho odchyty CES, takže jsem vše mohl sledovat. Kmínek měla hrbatý a shrbený, odraný od srnců, že jen proužek tkáně u vrby převáděl život do „koruny“. Jablka nikdy neuzrála, brzy spadla. To zátiší dvou dřevin a trstí mělo obrovskou náladu. Zašel jsem tam po letech při chytání modráčků a jabloň už leží na zemi. Nic s tím nenadělám. Voda ve vrbě je ale pořád. A takové místo jsem si přál mít i v háji, kde seděl jsem o podzimu.

Jak jezdím po kraji, vidím, že přicházím se slavíky zas o tři místa. Jsou po smrti, vykácená. Je to smutné koukání, jejich příběhy skončily. O to víc si však uvědomuji, jak důležitý je každý kout pro přírodu. Pro hmyz, k němuž dnes už hlasitě buší bubny na poplach. Nestojíme o něj při velkovýrobách. Slavičí háj má štěstí a s ním mají štěstí ptáci, ještěrky, žáby a trojka – nás, dotvářejících. Vidí-li člověk na anglickém projektu kukačky (https://www.bto.org/science/migration/tracking-studies/cuckoo-tracking), jak se už s vysílači zase zkušeně pobytem otáčejí a řadí pro cestu, máme povinnost myslet i na ty naše. Přiletí znovu potrápit mnohé pěvce? A máme jim ke stravě opravdu nabídnout co? Ano, my ještě máme.

Úkol, o němž bude řeč, je časově náročný, může však přinést výsledky zajímavé.

Dva roky jsou kroužkováni slavíci mířící do subsaharské Afriky o letních školních prázdninách. V loni se při tom provalilo, že dávat všem nálepku „průtažní“ je přinejmenším unáhlené.

Jak už mnohde zmíněno, chytají se v naprosté převaze tohoroční jedinci. Jistě, kroužkujeme-li v ruce před rozbřeskem slavíka tmavého juvenilních znaků, nebude s největší možnou pravděpodobností z Mladoboleslavska, nýbrž opravdu na cestě. Co ale s těmi obecnými? Pro klid chytání by člověk měl sto chutí vidět je taky tak a pohledem k severu domýšlet rodiště. Pak ovšem v síti uvízne tulák, který kroužek už má. Jinoch není severní, ale ze Slavičího háje! Na to, že jste s pokusem odjeli až kamsi za Sobotku, kde slavíci nejsou, překvapení to je. A aby ona provokace jaksepatří vygradovala, když vidí nejistotu, zasadí vám ránu jistoty. Totiž, při podobném chytání dole pod Horním Bousovem u prameniště se chytí slavík, před pár dny označený právě nad Sobotkou! Nejradši byste zaklapli desky, nastartovali a od té doby dávali přednost spaní doma. Ne, dávno mne výzkum naučil jít do těch zašmodrchaností po hlavě a opravdu nejpozději ihned.

Teď je jen třeba doufat, že ptáci v zimovišti a na cestách přežili, že se vrátí – a prochytáváním tradičních míst budu věřit, že nějakého tam hnízdícího ještě přistihnu. Abych dokázal říct alespoň v představě, jak to s letním odlétáním vlastně je. Řešení může být jednodušší, než bychom mysleli. „Trochu toho a trochu toho“. Tak to v přírodě vlastně chodí odedávna a nadusat živé téma do tabulek a grafů je často kostrbaté. Podobně uvažuji o Knize slavičích příletů. Cenu má ze všeho nejvíc estetickou 🙂 -Ano, je to bohužel tak. Vždyť rekord jednoho nedočkavce neznamená vlastně skoro nic. Je to však mediálně vděčné. A tady, vztaženo k nadpisu, může jít o výsledky ne nepodobné. Ony totiž ani tukové zásoby – jakýsi indikátor připravenosti k cestě, k domýšlení předchozích kilometrů – též výrazně „plave“. Ne u slavíků starších, u mladých však jistě. Který z nich, chycený na punktu mezi Bousovy, bude z okolí a kolik sousedů ve stejné síti je na cestě už pořádný řetěz kilometrů? Zatím jsem se to nedověděl. Co na mne s velikou chutí však vyskočilo hned bylo upozornění, že problém bude mnohem složitější. Jistotou jistou tedy je chytat, chodit na ně a zase chytat. Nelitovat čas a pracovat na tom odemykání. Je to vážně podobné, jako stát před fortelným zámkem (myšlen zámek – jako zámek), k němuž schází klíč a mít ctižádost odemknout jej a postoupit dál. Poté, co jste museli skříňku s citem otevřít, seznámit se se záměrem Mistra, pořídit otisk toho tajemství. Kovat, pilovat, vyhmatávat – až systém povolí.

Já se nyní s úkolem nacházím přibližně v této fázi. Jdu do skladu shánět železo na klíč.

Dnes by tomu už nikdo nechtěl věřit. Bylo to v začátku 80. let. Kolega z jihu Moravy Víťa Typner si v textu o specializaci posteskl, že s vyhnízděním slavíci mizí neznámo kam. A nikdo nic nenamítal, sezóna byla krátká, pak se šlo chytat sítěmi do rákosí, aby snad kleště nezarezly. O prázdninách tam bývalo ptáků všelijakých!

Až se jednoho roku stalo, že když jsem u venkovského nádraží při obci Buda nalíčil síť do bezinčí na všelijakou droboť a táhlo k večeru, hvízdl tam slavík. Už jsem jejich řeč ovládal a byl si jistý. V pralese kopřiv při kraji louky však vládnul dál klid. I když jsem místo prochodil, nic jsem nevyplašil. Vzdal jsem námahu a odstoupil, aby mohli do keřů všichni ti rehkové, co ze vsi povylétli. Byli to výrostci z přemnohých hnízd a kroužkovat je na tmavé nožky bylo zábavné.

Srpen se víc a víc opíral o hůl a první listy topolů pod tíhou zlacení padaly k zemi. Šestimetrová silonová drátěnka se sice v slunci leskla, ale mezi keři nachytat uměla. Jiné sítě nebyly, šťasten, kdo ve výbavě nějakou měl! Hned v další kontrole dívám se dolů a věřit se nechce. Nad hranou kopřiv v přechodu do louky se pohnul slavík! Nešlo ho poznat, byl jiný, tmavý, po šíji nafialovělý, oči v slušivých bílých obroučkách. Ozval se, abych se probral. Byl přepeřující, téměř přepeřený. Jen pár per v křídlech potřebovalo dorůst okraje, jinak byl kabát nový. Měl kroužek z jara a já lapal po dechu. Náhle jsem vytušil stopu, najednou se rozsvěcovalo. Šlo o moment výzkumu, který změnil mnohé. Příští rok s primitivním přehrávačem jsem najednou uměl je přinutit, aby se přihlásili. Jako duchové končili potom ve sklopkách. Rozpelichaní. Sezóna se tím prodloužila, chytání rákosníků jsem ochotně přenechal druhým a začal číst letní slavičí záhadu.

Zvláštně chutnají kroky po cestě neprojité. Všechno je nové a musí se ověřovat. Náhle jsem zažíval nad sklopkou okapávající čelo, zvykal si na chytání v létě. Žasnul, jak opravdu všude je mrtvolné ticho, jen pár věrných pěvců bez pohybu kdesi u vody, listí žárem polospadané, rybáři u vody dřímající.

Chytání, na rozdíl od pelichání, je to docela jiné. I tímto přispěním slavičí rok tak baví. Každá z etap žádá po kroužkovateli jinou strategii, jiné znalosti. Ta poslední noční bývá hektická. Ve správnou dobu jich v síti může viset klidně i dvacet. Jsou to ptáci „bez adresy“ a většinou mladí.

Netušil jsem ovšem, že pobyt se slavíky lze protáhnout ještě o další chvíli déle. Chytáním pod hvězdami. Tam ovšem pomohl technický rozvoj, bez výkonných přístrojů by člověk nepochodil.

Zachytit šlo i černé slavíky. V republice jsou výskytem vzácní, ale za přeletu při nočním tahu je nachytat lze. Slavíci tmaví. Nádherní, trošičku jiných figur, posedlí vzdalováním.

Slavičí výzkum se těmito momenty natáhl o pěknou šňůru dní. A člověk tu pověstnou rukavici s chutí rád zvedne. Přistihává se v neznalostech zdánlivě proklepaného tématu a zvědavost zas sedí na koni! Baví se pokusy zdánlivě absurdními i vzpomínkou na kolegy dávné, kteří by tomu nevěřili. Co řekl by tomu Pavel Čtyroký a co Alfréd Hořice? Jak by si připadali vedle těch objevů chytači ze zemních děr v horách? Od lepu upatlaní. Jak bych na to koukal já, kdybych místo vzestupného poznávání, dostal se do časů střihem. Přes noc, nebo přes zimu.

Mnozí či někteří z vás zažívají podobné. Netvrdím, že jsem na té cestě sám. A baví to jít…

Únor je měsícem odlétání ze zimovišť, slavičích návratů domů. Ano, už je to tak. Geolokátory to v zápisech doložily.

Nevidím do jejich cest, ale vyčkávám v cíli už tolik let. A když první někde mi odpoví na přehrávku, čekání uhynulo. Od toho dne bych chtěl být pořád jen v terénu! Ne, nepotřebuji, abych je všude hned potkal, stačí mi vidět ta místa před shledáním. Já totiž, na rozdíl od nich, už vím, že se tu hraje o minuty. Dobře, tak o hodiny… Nanejvýš dny. Dokážu si představit, jak první od poslední zastávky upalují. Jak touha hnízdit je postrkuje. Rozmnožit se, uplatnit své geny zákonem nesmlouvavým. Žene ty hebké, upravené, mazané. Žene však i ty otrhané. Smolaře, zmrzačené od setkání s drápy. Všechny je popohání.

Kdybych měl zavzpomínat na trakaře setkání, zážitky přeložené… Ne, pojďme zpátky k uhlídanému.

Jste na kolikátém místě. Krom krásy obecné v nich klíčový objekt není a hodláte popojet dál. Dveře otvíráte – a vždycky to mám takto zjara – nenastoupím, nerad porážku přijímám, prostě nevěřím. Nejčastěji je to pak stejně smutné, protože zabouchnutí zevnitř vás nemine, ale stalo se několikrát, že zaslechnete „cosi“. Vracíte se ke křoví a v tichosti pozorujete. Nehledá vás přeci jen nějaký zvědavec? Výsledkem všeho je, že odjíždíte o chvilku později. V autě si říkáte: čert vem kýbl nafty, na další už to zapsání přijde.

I tam zeje klid – ba větší, než předešle. Což jet na mnohapárovou? Matematicky to utěšuje. Ne, zastavíte v místě, kde se hnízdilo jen v letech některých. Ledabyle hrajete od dveří, vlastně spíš pomalu odcházíte. Abyste čas přec utratili, otíráte bláto z bot o trávu a vlastně nepočítáte se zdržením. A v momentě je to jinak! Rozvztekaný domácí odpovídá hned několikrát. Až vás mrzí použití hlasu. Co když tím otupí a následně nepřijde? Elektroniku byste nejradši nacpali na samé dno tašky a omotali pořádně svetrem, jako že nikdy žádná nebyla. Na prvního lepší jít sítí, o potravu kolikrát zájem spíš nejeví. Než lajnu připravíte, pták si šel dávno po svém a napětí znovu se vrátilo. Co bude? Vyjde to? Mělo by, potřebuji ty první na rekord mít, prostě je chytit. Vědecky předůležité! Ještě mám v hlavě událost před lety u samoty Zájezdy. Tam, právě tam se slavík objevil jako první a místo i hnízdištěm je! Nezdál se mi ten frajer, když jsem ho chytal. Laxní, jako by nebyl ve svém. Tu máš kroužek a třeba se uvidí! A uvidělo, tedy neuvidělo. Druhý den bylo místo vymetené, jako by tu slavík nikdy vůbec se zpěvem nebyl. Jde o natolik přehledný plácek, že bych ho našel, i kdyby snad v listí zaspal. Prostě nebyl. V rámci zjišťovacího okruhu odjíždím pryč, cílem jsou Buda. A za rybníkem Pátek slavík už je. Nebyl tu, dneska už je, tak se oň pokusíme. Než šero připláclo pobřeží, měl jsem ho v ruce. S lesklým kroužkem na noze a číslem od posledně.

Tak vidíte. Luxusně zmapovaný návrat, protože tady už slavík zůstal. Ukazuje to na skutečnost, že ptáci nejspíše opravdu netrefí přesně do svých dveří od loňska nedovřených. Jak psáno třeba ve slavičí knížce, natrefit dokáží oblast, povětšinou. Když se jim „rozsvítí“, druhý den k těm dveřím „docestují“.

Příběh za příběhem mohl bych věšet. Pro dnešek máme však rozvěšeno. Tak už jen obrázek…