Cesty, kam nevidím

Žádné komentáře u textu s názvem Cesty, kam nevidím

Únor je měsícem odlétání ze zimovišť, slavičích návratů domů. Ano, už je to tak. Geolokátory to v zápisech doložily.

Nevidím do jejich cest, ale vyčkávám v cíli už tolik let. A když první někde mi odpoví na přehrávku, čekání uhynulo. Od toho dne bych chtěl být pořád jen v terénu! Ne, nepotřebuji, abych je všude hned potkal, stačí mi vidět ta místa před shledáním. Já totiž, na rozdíl od nich, už vím, že se tu hraje o minuty. Dobře, tak o hodiny… Nanejvýš dny. Dokážu si představit, jak první od poslední zastávky upalují. Jak touha hnízdit je postrkuje. Rozmnožit se, uplatnit své geny zákonem nesmlouvavým. Žene ty hebké, upravené, mazané. Žene však i ty otrhané. Smolaře, zmrzačené od setkání s drápy. Všechny je popohání.

Kdybych měl zavzpomínat na trakaře setkání, zážitky přeložené… Ne, pojďme zpátky k uhlídanému.

Jste na kolikátém místě. Krom krásy obecné v nich klíčový objekt není a hodláte popojet dál. Dveře otvíráte – a vždycky to mám takto zjara – nenastoupím, nerad porážku přijímám, prostě nevěřím. Nejčastěji je to pak stejně smutné, protože zabouchnutí zevnitř vás nemine, ale stalo se několikrát, že zaslechnete „cosi“. Vracíte se ke křoví a v tichosti pozorujete. Nehledá vás přeci jen nějaký zvědavec? Výsledkem všeho je, že odjíždíte o chvilku později. V autě si říkáte: čert vem kýbl nafty, na další už to zapsání přijde.

I tam zeje klid – ba větší, než předešle. Což jet na mnohapárovou? Matematicky to utěšuje. Ne, zastavíte v místě, kde se hnízdilo jen v letech některých. Ledabyle hrajete od dveří, vlastně spíš pomalu odcházíte. Abyste čas přec utratili, otíráte bláto z bot o trávu a vlastně nepočítáte se zdržením. A v momentě je to jinak! Rozvztekaný domácí odpovídá hned několikrát. Až vás mrzí použití hlasu. Co když tím otupí a následně nepřijde? Elektroniku byste nejradši nacpali na samé dno tašky a omotali pořádně svetrem, jako že nikdy žádná nebyla. Na prvního lepší jít sítí, o potravu kolikrát zájem spíš nejeví. Než lajnu připravíte, pták si šel dávno po svém a napětí znovu se vrátilo. Co bude? Vyjde to? Mělo by, potřebuji ty první na rekord mít, prostě je chytit. Vědecky předůležité! Ještě mám v hlavě událost před lety u samoty Zájezdy. Tam, právě tam se slavík objevil jako první a místo i hnízdištěm je! Nezdál se mi ten frajer, když jsem ho chytal. Laxní, jako by nebyl ve svém. Tu máš kroužek a třeba se uvidí! A uvidělo, tedy neuvidělo. Druhý den bylo místo vymetené, jako by tu slavík nikdy vůbec se zpěvem nebyl. Jde o natolik přehledný plácek, že bych ho našel, i kdyby snad v listí zaspal. Prostě nebyl. V rámci zjišťovacího okruhu odjíždím pryč, cílem jsou Buda. A za rybníkem Pátek slavík už je. Nebyl tu, dneska už je, tak se oň pokusíme. Než šero připláclo pobřeží, měl jsem ho v ruce. S lesklým kroužkem na noze a číslem od posledně.

Tak vidíte. Luxusně zmapovaný návrat, protože tady už slavík zůstal. Ukazuje to na skutečnost, že ptáci nejspíše opravdu netrefí přesně do svých dveří od loňska nedovřených. Jak psáno třeba ve slavičí knížce, natrefit dokáží oblast, povětšinou. Když se jim „rozsvítí“, druhý den k těm dveřím „docestují“.

Příběh za příběhem mohl bych věšet. Pro dnešek máme však rozvěšeno. Tak už jen obrázek…

Jarní (zejména letití) slavíci (zejména samečkové) mají perleťové žíhání (mnoho se o tom nemluví). Jsou naprosto „jiní“, než ptáci podzimní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.