Dny, které zvířily prach

Žádné komentáře u textu s názvem Dny, které zvířily prach

Dnes by tomu už nikdo nechtěl věřit. Bylo to v začátku 80. let. Kolega z jihu Moravy Víťa Typner si v textu o specializaci posteskl, že s vyhnízděním slavíci mizí neznámo kam. A nikdo nic nenamítal, sezóna byla krátká, pak se šlo chytat sítěmi do rákosí, aby snad kleště nezarezly. O prázdninách tam bývalo ptáků všelijakých!

Až se jednoho roku stalo, že když jsem u venkovského nádraží při obci Buda nalíčil síť do bezinčí na všelijakou droboť a táhlo k večeru, hvízdl tam slavík. Už jsem jejich řeč ovládal a byl si jistý. V pralese kopřiv při kraji louky však vládnul dál klid. I když jsem místo prochodil, nic jsem nevyplašil. Vzdal jsem námahu a odstoupil, aby mohli do keřů všichni ti rehkové, co ze vsi povylétli. Byli to výrostci z přemnohých hnízd a kroužkovat je na tmavé nožky bylo zábavné.

Srpen se víc a víc opíral o hůl a první listy topolů pod tíhou zlacení padaly k zemi. Šestimetrová silonová drátěnka se sice v slunci leskla, ale mezi keři nachytat uměla. Jiné sítě nebyly, šťasten, kdo ve výbavě nějakou měl! Hned v další kontrole dívám se dolů a věřit se nechce. Nad hranou kopřiv v přechodu do louky se pohnul slavík! Nešlo ho poznat, byl jiný, tmavý, po šíji nafialovělý, oči v slušivých bílých obroučkách. Ozval se, abych se probral. Byl přepeřující, téměř přepeřený. Jen pár per v křídlech potřebovalo dorůst okraje, jinak byl kabát nový. Měl kroužek z jara a já lapal po dechu. Náhle jsem vytušil stopu, najednou se rozsvěcovalo. Šlo o moment výzkumu, který změnil mnohé. Příští rok s primitivním přehrávačem jsem najednou uměl je přinutit, aby se přihlásili. Jako duchové končili potom ve sklopkách. Rozpelichaní. Sezóna se tím prodloužila, chytání rákosníků jsem ochotně přenechal druhým a začal číst letní slavičí záhadu.

Zvláštně chutnají kroky po cestě neprojité. Všechno je nové a musí se ověřovat. Náhle jsem zažíval nad sklopkou okapávající čelo, zvykal si na chytání v létě. Žasnul, jak opravdu všude je mrtvolné ticho, jen pár věrných pěvců bez pohybu kdesi u vody, listí žárem polospadané, rybáři u vody dřímající.

Po přepelichání dospělých slavíků byly lokality pusté

Chytání, na rozdíl od pelichání, je to docela jiné. I tímto přispěním slavičí rok tak baví. Každá z etap žádá po kroužkovateli jinou strategii, jiné znalosti. Ta poslední noční bývá hektická. Ve správnou dobu jich v síti může viset klidně i dvacet. Jsou to ptáci „bez adresy“ a většinou mladí.

Netušil jsem ovšem, že pobyt se slavíky lze protáhnout ještě o další chvíli déle. Chytáním pod hvězdami. Tam ovšem pomohl technický rozvoj, bez výkonných přístrojů by člověk nepochodil.

Chytání na tahu je dokázalo ještě na chvilku přitáhnout. V sezóně naposledy.

Zachytit šlo i černé slavíky. V republice jsou výskytem vzácní, ale za přeletu při nočním tahu je nachytat lze. Slavíci tmaví. Nádherní, trošičku jiných figur, posedlí vzdalováním.

Slavičí výzkum se těmito momenty natáhl o pěknou šňůru dní. A člověk tu pověstnou rukavici s chutí rád zvedne. Přistihává se v neznalostech zdánlivě proklepaného tématu a zvědavost zas sedí na koni! Baví se pokusy zdánlivě absurdními i vzpomínkou na kolegy dávné, kteří by tomu nevěřili. Co řekl by tomu Pavel Čtyroký a co Alfréd Hořice? Jak by si připadali vedle těch objevů chytači ze zemních děr v horách? Od lepu upatlaní. Jak bych na to koukal já, kdybych místo vzestupného poznávání, dostal se do časů střihem. Přes noc, nebo přes zimu.

Mnozí či někteří z vás zažívají podobné. Netvrdím, že jsem na té cestě sám. A baví to jít…


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *