Ve správnou chvíli, na správném místě…
Znáte to každý. Platí to bohužel i obráceně, ale takový je film života. My ovšem nejsme bulvár, pojďme spíš za tím milým.
Když bych vyhlédl z okna o chvilku později, už je neuvidím a budu v domnění, že tu ještě nejsou. Špačci.
Zkraje se totiž objeví po probuzení na Brodku v rákosině jen na malou chvilku.
Přes hrneček kávy jsem se ale právě kochal namícháváním nového dne pod Hrádkem a pak je vidím! Sedí jako vždy až na vrcholcích prajasanů, které pamatují odešlou slávu mlynářského řemesla, kdy náhonem přicházela voda na kolo. Ona i ta chvilička slunceprobouzení je vlastně pomíjivá.
Je to jak s tou řekou, kdybyste vstoupit chtěli znovu do stejné.
A mám pro dnešek ještě informaci technickou – Slavičí háj se konečně zmůže na znak.
Plním vše pomalu, ale jistě. Znak bude instalován při okraji parku na kovové (černé) tyči s oblou stříškou.
Zajímavostí – krom toho, že to trvalo tak dlouho – je materiál pro zhotovení. Nerez a cín. Vydržet by měl erb velmi dlouho. Dále myslím překvapí podoba slavíka. Není to ten zpívající mistr, jak známe odevšad. Tady jde o poctu samičkám při péči o potomstvo. To ony odedřou většinu práce. A bez nich – co si budeme povídat – by celý záměr s bousovským hnízděním na klíč byl sotva třetinový. K čemu zpěv, když by se do míst neměl brzy kdo vracet?
