(Příspěvek s pořadovým číslem 1501)
Slavíkář sice zná termín „po sezóně“, ale když chce, práci sobě nalezne vždycky. Abyste si dovedli představit jak to mívám přesně, tady je výpověď.
Jedu pracovně v nádherně příslibném podjarním dopoledni zadem do Sobotky. Z Dolního Bousova zadem – to je potřeba dodat. Přes osadu Matice. A vím, že to bude se zastávkou. Do cesty vstoupí mi nedořešená kauza s pelichajícím slavíkem tmavým. Kolikrát jsem se ji snažil otevřít zralejší o něco víc, a v bádání věřil v rozpoznání. Ne, padám vždy do stejného – nechápu, nerozumím.
To bych ale nebyl já, kdybych se nehodlal vracet, pokoušet to. Přijdu na to nakonec, jako jsem přišel na mnohé. Věřím si v tomto a štěstí přeje vytrvalým. Navíc mne to ohromně baví. Takže nyní před zatáčkou s můstkem nad Kdanickým potokem – mávnutí, a už hledám plac k zastavení.
Tady je tak skvostně vzpomínkově! A jarnější jaro než u nás v Kněžmostě. Ptáci tančí, proto tu ovšem nejsem.
Nyní, když slezl sníh, lze v jediné roční příležitosti uvidět do prostředí. Co tenkrát o kus dál v louce přesvědčilo starou uherskou samičku (druhově i pohlavně potvrzeno analýzou) zarazit na tak absurdní adrese?
Obrázek zde…
Nemohlo to být okolí, které – když sem dokreslíte tradiční deštníky letních devětsilů – najednou nárokům zase tak vzdálené není?
A už mne jdou podpořit zkušenosti. Proč v tom nevidět Orlické Záhoří či slepé říční rámě při soutoku Libuňky s Jizerou? Či hnízdiště „karpodaků“ z Vysočiny, kde letní černý slavík rovněž zakotvil. Samozřejmě že ano. Vždyť tady do toho koukám! Vždyť to je přesně ono! Kdyby tu 2. května zabouřil tmavý zpěvák, vůbec bych se nedivil.
Kolikrát už zpíval v oblasti Červenské kosy, která je po proudu nadohled. Co tyto potoky vlastně znamenají v nadrozměru, který jsem dodnes nepochopil, protože mi tu otázku prostě krajina nedala.
Až přišel tento zašmodrchaný příběh…
Jsem na stopě. Za léta hledání to na sobě poznám. Místo si mne – nejenže stoplo, ale předvolalo! Prohlíží si mne vysvlečené a čeká, zda se mi nerozsvítí. Hlavu mám o stupeň připravenější, povede se.
Dlouho jsem postával u můstku. Vědomí umí oživit ten film a s potěchou čekám na poslední okénko. Až z cívky v zašustění vyletí a já tu starou uhlíkovku zhasnu. Teprve potom můžu jet dál…
Takové je ku mne doučování krajinou a já ji chválím. Kdo vám dnes zadarmo něčeho dá a já smím mít kurzovné odpuštěno. Takže tedy v úkloně děkuji ještě jednou.
