Jdu známými místy a vytahuji z nich vzpomínky. Když objekt odletěl, snadno se zapomene. Sejde z očí… ..znáte to.
Park mi moc pomáhá hned tak nezapomenout. Nezapomínat na prožité, čímž hradím zážitek i barvy do svých dnů.
Třeba bílý konipas. Už tu není, odletěl k jihu. I s tou, co jej provázela a byla parťákem k rozmnožení. Běhali po cestě poblíž hráze a dobíhali kýváním kormidla vyplašené komáry. Potom skřivani. Letěli jednou nedávno. Směrem, kde v dálce bude ponejspíš moře. Nemuseli být to ti naši, ale kdo ví. Třeba byli. Volali dolů, asi ne ke mně – spíš k hroudám. Že se na jaře vrátí, pokud to jen trochu půjde. Vzal jsem si z toho soukromou naději a taky závazek. Abych ty hroudy pro ně zas měl. Rákosní strnadi – ti se prostřídali s těmi od severu, že ani nevím, kdo je kdo. Musel bych vytáhnout sítě a na to čas nyní nestačí. Ukázaly se i kvíčaly, ale pobyly a letěly dál. Ty zimní teprve přijdou. Na to bych vsadil.
Budníček od hlavní křižovatky – ten mne ujišťovat nemusí. Byl s námi už třetí léto. Poznal jsem to po číslech kroužku. Už tady taky není, ale vzpomínám jak sbíral mšice po listech a pohvizdoval. Krátce, což je znak neklidu migračního. To oni tak mají. Pěnice černohlavá taky u nás nepobývala první rok. Byla podruhé. Tedy sameček, tu jeho neznám.
No a třeba takoví slavíci…
To by v konkrétních analýzách bylo tady nadlouho. Ale – víte co? Vrací se. Jiní jsou noví, mladí, a teprve chystají kotvy. O kukačkách by šlo taky hovořit dlouho, ty se zas letos předvedly! Podvodnice. Ale cestu jsem jim přál schůdnou, ať k cílům do poslední doletí. Tedy, už tam o těchto dnech určitě jsou, pokud pohonné hmoty vydržely.
Ornitologie je pro mne volňáskem do krajiny. Do vzdělávacího procesu pobídek nejmilejších. S ní, opravdu vážně vzato, nikdy nejste sami. Až se vám naskytne volná chvilička, pusťte své myšlenky k peří. Klidně i vycházkou.
