Stále jsme smočeni v ornitologii – jen klid…
Vnímám-li všechna ta snažení všemožných lidí o to, aby příroda zůstala i těm po nás, ptám se opravdu řečnicky – proč nejeden stále neslyší?! Pojďme pomáhat výrazněji.
Pro všechnu tu krásu, která přetrvává po krajinách, které jsme nepoznali, v lepším případě o nich víme tak málo! Mám právo k podobným motivacím, sám jsem mnoho nevěděl. Dokud jsem nezaložil studijní plochu Slavičí háj. A začaly se dít věci, to mi můžete věřit.
Dnes na třech hektarech pulsuje život bez zásadnějších omezení. Spíše se s přáteli snažíme do toho dolíku zapadat. A zapadat učíme také děti.
……………………………………………………………………………………………………………….
Šel jsem předevčírem znovu ještě v jakési pracovní údržbářské tečce k vyhlídce U dvou borovic, naučné stezky kraje Polabí. Uklízím okolo lavičky (spíše pořádné lavice), sbírám šišky z korun a odhazuji k okrajům místa. Vždycky nějaké napadají a pro našlapování v trávníku tlačí. Dělám to ale spíš v jakémsi sepětí s místem, člověku je při tom meditačně. Nabývám pocit, že o mně ty dámy ví. Hlavou mi táhnou záblesky pozdního léta a jemné zvonečky v kopečku nad místem. Jaké to bylo objevení! Vzpomínám, a pak mne napadne – když je ta kytička spíše víc podzimní – jít se do místa ještě zastavit. A nemusel jsem chodit ani daleko, jeden zvonek se drží v květu a barvou zimní vymrzlé oblohy doprovází tamní bylinné „odcházení“. Je mi naprosto jasné, že to je ku mně za odměnu. Že jsem tam kroky vážil. Pak zpátky u lavičky v dokončujícím procesu mám hlavu plnou nálad. Je tohle všechno dnes vůbec možné? Nakonec bohatší o odpověď, balím si náčiní a s ranějším večerem odjíždím pryč.
