V červnu roku 2015 při slavnostním otevření Slavičího háje jsem řekl, že keře, které jsme vysázeli, jsou záležitostí tří let. Kdyby bývaly byly poslechly, letos jsme mohli slavit. Neměl jsem s tím zkušenost, dnes bych poprosil ještě o tři. Že by mne v tom místo vymáchalo, se však říct nedá. Příroda zahálet neumí, jen jsem měl v euforii velké oči.
Je to ale něco za něco. Když vybudujeme keřové patro tam, kde dosud není, zmizí traviny. Keře je udusí. Přijdeme tím o zelené cvrčilky a to mi je líto už teď.
Druh má zcela jinou strategii pelichání, odletí s tímto rozlámaným peřím, jen určité části vymění „za pochodu“ postupně.
Ale chtěli jsme slavíky, musí to být.
Černé bezy tolik ne, úplně jim prostředí nesedí, ale bochníkovité vrby – ty rostou už doslova před očima. Už je ani nechráním před srnčí zvěří, pár oholených větví keřisko neohrozí. Před jednou takovou je již počítána odchytová linie, dokáže ptáky z oblohy zlákat. Sedl jsem si do ní o loňském podzimu, do jejího centrálního „náměstíčka“ a to byl pocit! Znám ty ptačí keře od Červenského rybníka. Tam v nich dokonce byla skryta jezírka z průsaků – věc naprosto neskutečná. Skleněná voda do hloubky, vodní traviny jak v hodně udržovaném akváriu. Zvířena dna i chlad. Vajíčka žab a hned vedle na labilní ostřicové stoličce jabloň z časů, kdy tu ještě byly sadové loučky. Zatímco její souputnice při okraji Šlejferny byly kmenů rozměrných, robinzonský strom byl proschlý s větévkou a třemi květy. Prováděl jsem vedle dlouho odchyty CES, takže jsem vše mohl sledovat. Kmínek měla hrbatý a shrbený, odraný od srnců, že jen proužek tkáně u vrby převáděl život do „koruny“. Jablka nikdy neuzrála, brzy spadla. To zátiší dvou dřevin a trstí mělo obrovskou náladu. Zašel jsem tam po letech při chytání modráčků a jabloň už leží na zemi. Nic s tím nenadělám. Voda ve vrbě je ale pořád. A takové místo jsem si přál mít i v háji, kde seděl jsem o podzimu.
Jak jezdím po kraji, vidím, že přicházím se slavíky zas o tři místa. Jsou po smrti, vykácená. Je to smutné koukání, jejich příběhy skončily. O to víc si však uvědomuji, jak důležitý je každý kout pro přírodu. Pro hmyz, k němuž dnes už hlasitě buší bubny na poplach. Nestojíme o něj při velkovýrobách. Slavičí háj má štěstí a s ním mají štěstí ptáci, ještěrky, žáby a trojka – nás, dotvářejících. Vidí-li člověk na anglickém projektu kukačky (https://www.bto.org/science/migration/tracking-studies/cuckoo-tracking), jak se už s vysílači zase zkušeně pobytem otáčejí a řadí pro cestu, máme povinnost myslet i na ty naše. Přiletí znovu potrápit mnohé pěvce? A máme jim ke stravě opravdu nabídnout co? Ano, my ještě máme.
