Prvně venku

Žádné komentáře u textu s názvem Prvně venku

Tak mi to nedalo a v nádherném předpoledni po půlce února nasedám a jedu. Jsou to dva kilometry a mokřad už mám před sebou.

Vystupuji tak zbrkle, že jsem si málem utrhl rameno, už jsem ale v tom. Panelka je předjarní a žije.

V mokřadu je zatím pevno, ale nešel bych tam.

Chybný krok a člověk zmizí po pás. Na koncerty je brzy, ale já chodím hluboko před začátkem. Potřebuji vidět to tiché odcházení zimy i tlukoucí srdce laguny. Tady jej vidíte i vy. Odtud je celý ekosystém napájen.

Teď už to pojede jako po másle. Legendární trať se chystá mávat na ptačí vandrovníky. Nastupují kilometr odtud u rybníka Zlato a poletí k Břehyni a dál. Výsledky kroužkování kývají, abych to tak k vám napsal.

Jsem rád, že se tu k zlému nic nezměnilo, že močály drží. Po nahřáté zemi běhají pavouci, rojí se hmyz. Přetahovaná o životy už začala.

Jsem divný ornitolog. Hlas jeřábů od vedle mne nechává v klidu, ani dalekohled nezvedám, desítky labutí v řepce právě tak. Husy, které mne obloukem opouštějí, nepotěší, co písnička zlatého strnada v keři. Baví mne prostě pěvci. Svět křídel o mnoho kratších, než má přede mnou v poli lovící bílá volavka. Je strašná v tom obleku, divím se, že něco chytí.

A myslím na modráčky. Kolika se návrat podaří, když loni jich vyhnízdilo dost až hodně. Na ten čas se sem smět odstěhovat! Dovolit si to nemohu. Hlavní sezóna mi začíná v dubnu, ne v čase března. Mohu si o tom však snít a nezahálím. Zas vidím ta jejich vzlétávání nad stříbrnými praporci třtiny. Přetahování o laguny, o nejlepší. Nikdy jich tolik nebylo – co říkám – nebyli tu žádní!

Zpívat moc neumí, ale život v močále je s nimi fajn. Pár roků z časů devadesátých jsem to tak měl. Právě tady. Proto, když vystoupím na panelku, dobře vím, jak mne obě boty pozorují a jazyky prosí – pustíš nás tam?

Bývalo to krásné. Když zpíval dva dny rákosník paludicola. Ta vzácnost z hnízdišť na hranicích Polska s Běloruskem. Pozvali mne tam před lety tmaví slavíci, abych viděl ten ráj. A pěvčí křídla ty dálky umí propojit…

Každý kroužkovatel má svá místa a má to tak být. Zadavatel nás k tomu nabádá, abychom se po republice rozdělili. Já je mám jižně od Kněžmostu. Je mi tu přátelsky a už se známe. Když vystoupím z toho auta, vím kam koukat nejdřív a na co si naopak počkat, protože – přibydete-li v místě nově, mnohé se v momentě poschovává. To sami znáte, byli jste viděni, než našli jste sami.

Místo je doplňovanou schránkou radostí, zářím nad takovou drobností, že po této zimě konečně zas teče i trochu vody po potoce. Věc důležitá nejen pro navazující mokřad. Vnímám, jak hynou jasany, kdo by to před lety řekl.

V lipové hrázi Brodku už modřinky hledají dutinu. Na ledě u oka husice nilská, hybridní káči a tři čírky. Led rachotí, jak praská, slunce je dnes solidně na výletě. Teplo, a jaro na cestě!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *