Zaměřeno na slavíky

Červenec slavíků ubere a už nepřidá.

Chtěl bych postát chviličku v každém z hnízdišť. Rychle to stihnout, než ptáci odletí. Po dvacátém už první, takhle odvážný v českých výpočtech dosud nikdo nebyl. Ptáci, kteří nehnízdili, mohou to tak mít. Mezitím už situaci zamlžují ptáci tohoroční svými manévry po krajině i krajích sousedních. A pak jsou výjimky výjimečné. Hybridní samice, se začátkem pelichání už 27. května! S takovou situací už nepočítá ze znalců naprosto nikdo, a pokud bych ji měl „spočítat“, mohla od města letět neuvěřitelně v prvních dnech prázdnin. Jen si to představte. S ohledem na sdělené, znamenalo by to – hrát za nocí opravdu už třeba pozítří, kvůli podobným ptákům i pohybu mláďat. Bojím se ovšem, že jakmile s tím začnu, nezbude síla jezdit po pelichání.

A k nočnímu chytání? Víte, jaký je rozdíl mezi vyčkáváním v horském sedle a chytáním v nížině? Oni na mlhu čekají, já ji proklínám. Zkraje prázdnin takové stavy nehrozí, na jejich konci bývá hůř. Ano, mlha zaklopí krajinu a ptáci přeletí kamkoli jinam, kde je do místa vidět. Mohou si totiž vybrat. V horách to možné není.

Červenec je časem droboučkých jahod z prohřívaných strání, záblesků desítek luceren svatojánků. Jejich touhy světélka zdvojovat a věřit na přežití.

Červenec je obrazem lehounce čeřených hladin, ve chvílích pohody a křídel ptáků, kteří už znovu musí…

Nad všemi. Nad Zemí, nad námi – i nad slavíky, vnímám ten rozkročený čas. V adsorbci jisté.

V klempírně jsem dnes hlavu příliš nepotřeboval, stroje si umí poradit samy. V osm večer je poklop na studnu hotov. A tak jsem se těšil do archívu na tmavého slavíka, kterého jsem si předřešil o pracovní době. Mohl jsem si navíc odskakovat nad turecký šálek a ve skříni lovit po indiciích. Abych se v úvahách posouval a večer neztrácel čas.

Je tam cenné kroužkování slavíka tady od rybníků, označil jsem jej jako dopelichávajícího, s pobytem v místě. Což je ohromně cenné, ale pak jsem na základě nových poznatků začal stanoviskem třást a ono se rozklepalo. Co se tenkrát dopoledne po dešti u Střípku vlastně stalo?

Pětadvacátého července jsem odjel řešit dluh na tu hráz. Bylo už v sezóně pozdě, ale nechtěl jsem mít tradiční hnízdiště nepřečtené. Lajna tam je roky pod vrbou, železný břit podťal pouze přítulu. Využil chytře bezkonkurenčního prostředí a rozvěsil se. Dvanáctka to jistí, beru kapitalistickou, je jemnější, vychytralí ptáci ji zjistí až na peří. Jednoho z páru chytám brzy a jdu opisovat kroužek k autu. Má to sem od jihu už solidně nalétáno. Přehrávač dohrává písničku obecného slavíka, když se na zadní tyči zavlní kapsy. Spadlo do nich zvíře málem k nevíře. Už podle „cvakání“ rozpoznávám, že slavík bude jiný a s vymotáváním jsem opatrný. Pták je adultní, hned mne tedy zajímá stav kabátu. Datum je poměrně nízké. A peří finální opravdu není!

Už k tomu bylo jindy a jinde řečeno dost, pojďme to nově ovšem přepočítat.

Z posledních výsledků víme, že tmavý slavík může nad Evropou klidně letět v peří ne zcela dorostlém.  Den, dva do ukončení procesu mohou scházet. No a tento od hráze právě takový byl, naštěstí ovšem nevychází „matematika“. Podle německé studie z Hiddensee není u tamních slavíků tmavých možné očekávat pohnízdní pelichání před 25. červnem, nejčastější počátky jsou v červenci. Známe-li délku výměny, o pár dnů pobyt zde u nás nevychází. Potvrzuji tedy novým propočtem, že s největší pravděpodobností slavík v místě pelichal. Nejde samozřejmě o událost staletí, místy jsou u nás od jara slavíci tmaví usazeni a logicky též projdou procesem. Doklady ovšem, až na dvě výjimky, dodnes schází.

Jiné studie, věnující se odletu do zimovišť, ukazují mimo jiné směr tahu. Z toho je zřejmé, že při JV směřování přes území Čech táhne už jen poměrně malé množství slavíků tmavých. U starých jedinců zcela jistě, mladí tohoroční s postupem odlišným a zdlouhavějším mohou mít původ dokonce i skandinávský, jak dokládá kontrolní odchyt od Bíliny. Původ slavíků, kteří u nás tráví sezónu, není kroužkováním znám. Že by byli tuzemští, je po revizi domnělých hnízdění čistých párů téměř nemožné, uznal jsem jediný případ (od moravských Záhlinic). Půjde tedy o ptáky (nejčastěji kalendářně dvouleté – 2K) s původem zahraničním, kteří se pokouší vstupovat do smíšených hnízdění a plodit křížence.

Ornitologie je nádherná ve své košatosti. Je mnoho lidí, kteří sbírají setkání s raritami, jiní touží takovým nasadit kroužek z vlastní zásoby a další fascinují počty. Rozumím jim. Čas můj i snažení v něm se ubírá jinak, zůstávám se slavíky pokud možno pořád. A ono to těší, když ne stále, určitě každou chvíli.

Jel jsem pro sběrače borůvek, vrátit je z Českého ráje a za Branžeží jsem zatáčku málem projel rovně. Když jsem silnicí jezdil před lety pracovně, místo už tehdy provokovalo, ovšem – vnořené do lesů, klidně jsem vždycky jel dál. Dnes bylo jinak, a jak tady říkám – museli vyhnízdit. Slyšel jsem je. Po cestě zpět jsem s posádkou sice zastavil u hřbitova a zkusil kontakt hlasem, nikdo se v zákeří se mnou nebavil. Nedivím se, je pozdě, a málokdy bývá jinak. Příští rok ale už nevynechám.

Hranice rozšíření druhu přesně podobné dělá. Vůbec jsem v nasměrování dnešní cesty neočekával, že se slavíci připomenou, vše mělo proběhnout v klidu. Neproběhlo, a tak tady píšu o překvapeních s nimi i dnes. Popel si sypu na hlavu, měl jsem už informace ze Srbska (osada za rybníkem), že zjara tam zpěv v noci zněl. Kdybych si býval byl čas tehdy našel, mohl jsem dneska tu zatáčku projet bez následků.

Výzkum slavíků mi nabízí tolik příležitostí, a protože se znám, tuším, kolik jiných – ba daleko víc – ještě přehlížím, podcením, opomenu. A taky počítám se štěstím, o tom bývá řeč každou chvíli. Pak už jen vyčlenit čas, zástup času. Zabalit věci a rozjet se kamkoli provokovat.

Slavíci jsou nyní doprovázením v pohybu a mohou se ozvat i u vás za plotem. Jsou to však pokaždé aktéři z okolí, nijak daleko totiž mláďata neprovázejí. Mají na to od jejich vyskákání z hnízda necelé dva týdny. Velmi často už během této závěrečné fáze hnízdění rodiče začnou pelichat, aby získali čas. Nejde o obavy z podmínek pro odlet, balí se v nejpříhodnějším čase končících prázdnin, jde o dostatek potravy pro energeticky náročný proces. Té ve vypraženém létě pak ani pod záklopem keřů nadbytek není. Nyní ještě ano, a než se kraj rozpálí, mohou být s výměnou nejmíň v půli. Jejich potomci takové problémy neřeší. Vymění peří jen z půlky a navíc se přeorientovávají jídelníčkem na bezinky. Těmi letní krajina zpravidla nešetří. Kdo z vás je zná a umí se jimi potěšit, buďte blaženi.

Nářadí směněno – a zatímco kovárna je v tichu, srp jezdí pod travou a pokládá tu překážející stranou od keříků v Slavičím háji. Výheň ovšem kolem poledne, jako by za mnou přijela sem, večer přijde bouřka. Mám rád ten prastarý srp/klepanec, na drobné ožínky je nejlepší. Musí být ovšem – jak jinak – naklepaný a brouskem vyladěný. Pak sejme i polední stvoly bez rosy.

Uschl jediný stromek, vše ostatní chystá přijmout další letokruh. Vysekal jsem prostor před tabulí i u lavičky, od ní pozoruji pár pěnic hnědokřídlých, jak k hnízdu s mláďaty ve vrbičce nosí potravu. Dělají ze mne osla, ale nechám si to líbit. Jsem šťasten, že tu jsou. Mladé koňadry z budek od dětí brouzdají křovinami už na pěst vlastní, je to veselé. Musím říct – je tady dobře. V zadním oddíle traviny ještě stojí, to je kytek všemožných. A už svištím k autu pro foťák! Aspoň nepovedený momentík urvat. Vyznamenání pro nás, tohle mne strašně vždy potěší, jdeme po cestě správné. Stihl jsem to ovšem v přesvícené „bídě“, ale aspoň tak. Tento blog není výkladní skříň fotografa, žádným nejsem, i když pod červeným světlem jsem toho po vývojce ustálil dost. Ještě s fotopuškou tenkrát. Umím to s kleštěmi a se sklopkami, tam mohu vyrazit k obhajobě. Dneska ovšem tady – to by mne vyhodili. Nechytil jsem nic.

Jasně, zapomněl jsem na toho motýlka – přástevník starčkový, tehdy jsem o něm psal v novinách, když jsem na něj narazil v skvělém prostředí vojenské střelnice v Nepřevázce. A on doputoval časem až k nám do háje! U mne je zvláštní, že takováto setkání okamžitě rozkopnou dveře vzpomínání – ano, pamatuji se dobře na tenkrát. Motýli to jsou pomalejší, to se hodí vždycky.

Pojďme na strom… Stojím na žebříku mezi polámanými větvemi a paběrkuji jediné třešně, kterým květy zjara nezmrzly. Veliké srdcovky při cestě právě těžknou. Je jich tu opravdu ale už jenom pár. Potřebuju je dětem, a tak svědomitě šplhám pro každou. Košíček s háčkem je více pro fazónu obřadu, než k naplnění. Jsem v koruně opravdu dlouho, dívám se přes cestu na rybník, rorýsi se nad vodou předvádějí. Musím je dopsat do seznamu ornitofauny komplexu. Na záletech. Lyska teprve zasedla na snůšku, ještě „to dá“. Přemýšlím nad slavíky, zdejšími. Jsem pár metrů od hnízda, kde jsem jim před časem nacvakal kroužky. Dnešní pokus spočívá ve snaze, zachytit některého mladého na pohybu územím, sklopkou. Vy už víte, že jsem nezachytil, výrostkové jsou už na potulce. Úkol splněn. Vyšla zde letos dvě hnízda. Staří se neozvali nikde za celou dobu, prošel jsem místa s provokací. Hned jsem si vzpomněl na časy dávné – ano, nikdo by nikdy neřekl, že tady slavíci pobývali. Přečtěte si ve starých Zprávách ČSOS třeba o slavících od Břeclavi. Jak se to po hnízdění nahlíželo. Směji se tomu a padám do těch časů (metafora! Na stromě zůstávám v koruně dál). Tady je to úplně stejně, až zase uvěřím, že tu opravdu nic, zhola nic není. Jen šílený žár. A najednou se kus za žebříkem z ostružiní ozvalo dvakrát zahvízdnutí. No, prosím, přeci jsou doma! Na co reagoval, nevím, nevidím kočku ani lasici, zbývám jen já. I proto zůstaly pastičky prázdné. Píši si záznam o přítomnosti, balím žebřík, sklopky, ukládám košík, zvedám kotvy a myslím na ptačí omladinu. Před dvěma lety jsem jedno podobné mládě odtud chytil v půli prázdnin za tmy mimo oblast formou retrapu. Jedna z náhod, s nimiž pokaždé rád spolupracuji.

Nevím, jak to tak je, ale vůně roku mají ke mně potřebu vypovídat. Vyšel jsem do zahrady mezi dešti, které nakonec v té nejomezenější podobě přeci jen přišly. Odložím diplomacii, šlo o pár kapek. To ale stačilo k ochlazení a zvláštní vůni zrajících trav a obilí. O vzácných chvílích, kdy z polí nepáchne chemie, zem přepere všechno – a už ji slyším vyprávět. Vůní…

Hned mi v hlavě poskočilo jen o kousek dál, přes obrázky slavičího pelichání, do jejich odlétání. Tedy, to je čas! Je to pro mne pár sezón nové a tak člověk není toho syt. Připomenu dva obrázky těch časů, z pláně nad Horním Bousovem.

Tam za mnou přišel překrásný večer s rukavicí, mrštěnou k básníkům. Pole se nedávno vydala a nyní čekala na pochvalu. Byl to čas olamování zapomenutých klásků o paběrku. Nemnoho těch, kteří zažili, ale krajina to ví dobře. Vždyť to je pro ni kratičký běh! Slavík tam tehdy přiletěl jediný, ale já o podobnou fotku moc stál.

Letního odlétání mám hlavu vrchovatou. Umím soustředit energii do témat, která ku mne předšeptávají. A zde jsem to zaslechl už tehdy, když jsem pod nocí zahrál poprvé. Ještě povinně dokončit studium pelichání, pořídit potřebné snímky, a pak v autě nadlouho rozprostřít celtu v proluce sklopené sedačky. Před rokem jsem přibral jedno doplňkové měření křídla, jsem zvědav, kolik záznamů posbírám.

Český slavičí rok je fenomén. A dnes už jde dívat se za nimi ještě o kousek dál, ve výzkumech pomocí přístrojů, pracujících se zapisováním světelnosti absolvovaných dnů. Nepřesných, ale dostatečných. Kdyby byli slavíci, jako jsou vlaštovky a každou chvíli se neskrývali, přístroje by to měly snazší. Oproti kroužkování jsou však i v určitém čase velmi kusé výsledky zápisů uřvaným tlampačem. Kroužkování slavíků totiž o konečné africké otočce kdesi na kontinentu dál mlčí.

Ve čtyři hodiny odpolední má přijít déšť. Stojím na jedné střeše poblíž čapího hnízda, chodidla pálí přes podrážky od plechu, oprava je to náročná. Hlavně proto, že v takovém čase po poledni, kdy slunce rozvlní vzduch, jsou vosy vedle pod eternitovou krytinou jako čerti. Věžička domu s kovářskou dílnou je překrásná, už jsem tu dříve pracoval, takže ji znám. Ostatní stav mne nezajímá, prohlížím své opravy z těch dob, drží všechny spolehlivě. Převazuji nástřešní žebřík z druhé strany, pak shlížím do ulice pode mnou, jak lidé spěchají, a pak slyším rachot od zobáku. Hnízdo je na komíně poloumělé z roku 14 a druhou sezónu máme mláďata. Mám k místu vztah, a přesto tam nekroužkuji. Přenechal jsem to jiným. Je podle mne jedno, čí kroužky na nohách ptáků jsou. Hlavně, že nesou adresu k navrácení.

Věděl jsem, co se může dít, a koukám hned na komín. Rváč ve vzduchu a samice je na hnízdě sama! S mláďaty. To nemusí dopadnout dobře, čáp se nad Žantovem několikrát otáčí a začíná dorážet. To už od mlýna spěchá samec z páru a dosedá na hnízdo vedle partnerky. Vyhrožují zobáky, otáčejí se za provokatérem, který by se chtěl pářit, výjev zesiluje. Mláďata se nejspíš úplně bez povelu vmáčkla do hnízda a čekají, co s nimi bude. Kolik takových letních průšvihů známe! Samec s křídly pozvednutými sekl za hranu hnízda zobákem, moc nechybělo a mohl být úspěšný. Pták venku podivně zakolísal a další z okruhů byl přeci jen o něco širší. Polekal se nejspíš. Pak už průlety neměly původní divokost, okruh se zvětšoval, až pták na hraně Hrádku zachytil termiku a nechal se vyvézt. Nad mláďaty, ještě skrčenými, staří rozklapali zobáky v záklonu naposledy, to už ale víc na oslavu. Co by bylo, kdyby se samec z páru včas neobjevil? Třetí čáp vykroužil a skluzem velmi svižným mizel od žantovských polí k východu. Vosy už vůbec nevadily. Stál jsem a uvažoval, jak mne příroda baví. Jak bylo dobře, že v nabídce tenkrát sáhl jsem po ní. Jak mohu být s ptáky a pomáhat jim. Jak mi to vrací neadresně. Tím, že jsou.

Kos sedl v místě, kde na stěžni stávala korouhev toho domu. Nikdo ji u mne neobjednal, a s takovou chutí bych ji vyrobil. Kos se opřel do textu.

Ve čtyři odpoledne déšť nepřišel, i když to slíbil. Bylo by to i jedno, jahody stejně shnily. A to jsem pod ně hoblíkem vyráběl hoblovačky. Prý ale rostou houby, tak bude letos marmeláda z nich.

V čem se, vážení čtenáři, léta pohybujete, dokážete jistě i odhadnout. Mám to tak i já ve své ornitologii. Není to úplně poctivé, protože mohu sáhnout pro nápovědu a vypomoct si v zápisnících nebo v archivu. Venku je vývoj takový vzhledem ke kalendáři, že by mladí slavíci měli vyrážet do světa. Tak jsem to odjel v odpolední chvilce ověřit.

Nechci vypadat, že mi pořád něco vadí, nebudu už zmiňovat binec periferie, dívčí kabelku, převrácenou naruby, bych ale zmínit měl, protože – to už jsou věci, že bych tu pakáž v místě rozpustil některým z tvrdších zákroků, naprosto bez milosti. Už se ale jako živelný člověk nechávám opět unést – dost!

Ano, vybral jsem periferii plechového města – a řeknu to hned – příliš se nedařilo. Uff, zas to zavání naříkáním. Dobře tedy, pozitivita k mladému létu přísluší, pojďme dál, a slova budu přebírat.

Za obchodem elektro pod dálnicí slavíci jsou, ale nedaří se vůbec.

Byli jsme je tu nahrávat několikrát a podle toho to vypadá. Síť se vešla, ale stejně nechytá. Násep moc prostoru nedává, pro sklopky ano, ale i ty jsou do večera v poloze, jak jsem rozlíčil. Přecházím kruháč, až jsem málem vstoupil do ležení (množné číslo).

Tyč sítě budu muset vrazit nejspíš až do podlážky zcela nových stanů, slavík tu totiž je. Bude to konečně jeden z nových a neúspěšných, protože zájem o mne je výrazný. Spěchám, a než síť rozbalím, ve spodní kapse už je! Určuji, kroužkuji, vážím, odcházím.

Nájezd na dálnici se opravuje, provoz je menší. U trafostanice jsem jej rozezpíval, děravou sítí mi propadl ven a už chytit nepůjde. Ovšem tady to přeci jen klaplo, tady se naplnila slova z úvodu. Mám možnost posoudit slavíka, který jako poslední z rodiny zůstal doma a zvědavost ho vyslala (už) na spolehlivých a zvládnutých křídlech za zpěvem. Ano, tady to začíná, tady mladí začínají propadat zvědavosti či snad uplatňovat budoucí nevraživost? A sameček to podle měření nejspíše i bude. Je pro mne cenný, kvůli tomu přesně jsem k městu namířil. Než jej řádně zadokumentuji, průběžně mu domlouvám – ať co nejdřív odletí, že jde tady o život. Silnic se proplétá územím tolik, jedna divočejší druhé.

Sourozenci tady už nebudou, pokus jsem protáhl do večera, ten čas za to stojí. Chytil bych je. Buď jsou už pod koly, nebo na potulce.

Nechtěl jsem do zdejších prostor už jezdit, nejsou příjemná. Ale tady se odehrál můj největší objev a vzpomínky nedovolí, nechat místa jen tak. Prazvláštní svět okraje úspěšného města. Kypící životem i lidskou pohodlností. Znám to tu za léta příliš dobře. Zraje teď po keřích, co pořadníkem zrát má, jen motýli se trošičku opozdili. Ale budou tu, přežili, poznat to podle živných rostlin. Přežily ony po barevných trávnících, žít mohou všichni následující! Ta věta se myslím báječně hodí k zakončení. Lhal jsem zkraje odstavce samozřejmě, vrátím se zas.

O podzimním tahu ptáků v irácké poušti.

Tak se jmenuje článek P. Čtyrokého, otištěný v časopise Živa – 5/1984.

Autor, který v místech pobýval od 29. září v opuštěné vesnici v poušti tři týdny, sledoval využívání řadových domků táhnoucími ptáky. K nocování, ale i úkrytu před sluncem. Teploty v místě dosahují v čase podzimního průtahu ve stínu 40-45°C. V čase autorova pobytu byl mezi nejpočetněji zastiženými ptáky slavík tmavý. Chytal a kroužkoval je po místnostech před okny, když předtím protější otevřel. Předtím se ptáci dostávali do prostor, kde byl stín a přeci jenom chládek, rozbitými okny či pootvíranými dveřmi. Ti, kteří se o výplně zabili, sloužili za potravu zmijím růžkatým. Těžké tahové podmínky pouštním prostředím věrně ilustruje poznámka o chování právě slavíků tmavých, kteří po vyplašení venku prchali k oknům, ukrýt se uvnitř před vedrem, než aby uletěli do holého kamenitého prostoru okolní pouště. V netradičním prostředí, jakými holé místnosti pootvíraných domků jsou, zastihl břehule říční, cvrčilky říční, objevil se dudek chocholatý, hrdlička divoká, jespák šedý, chřástal kropenatý, kukačka obecná, lejsek šedý, pěnice černohlavá a hnědokřídlá i pokřovní se slavíkovou, rákosník zpěvný a obecný, rehek zahradní i ťuhýk obecný, a dokonce žluva hajní.

Další zajímavosti odkryly kontrolní odchyty v místě. Ptáky vypouštěl vždy venku, a přestože většinou odlétli a už se neobjevili, 2 rehci zahradní, 1 ťuhýk obecný a 1 slavík tmavý byli uvnitř odchyceni po 2-3 dnech. Poznamenává, že prohlídkami nebyli zjištěni jedinci bez dobré kondice, ovšem i to, že potravní nabídka prostor byla, krom malého množství much, nulová. Přesto se někteří v zastávce zdrželi, jak vypovídají kontroly. Široko daleko nebyla ani voda, vrt měl čerpací techniku poškozenu.

Málokdo z nás si dovede nejspíš představit obtížnosti slavičích tahů. Ať už slavíka obecného – stranou Guinejského zálivu či slavíka tmavého, letícího až pod rovník, k jihu kontinentu. Výsledky z geolokátorů rozkrývají, kterak se slavíci na přelet pouště v zastávce připravují. A po přeletu ztráty intenzivně dorovnávají. Ukázalo se, že místa v Africe nejsou obyčejnými mezipřistáními, ale sérií přechodných zimovišť, příznivě vyhlížejících pohybem dešťů konkrétní částí kontinentu. Přinášejících zeleň a stoly, prostřené živočišstvem.

A ještě zpět k zážitku se slavíky zvednutými. Ano, tmavý i rezavý, oba se takto chovají. I v čase pelichání, jsou-li chyceni pro kroužkování, nikam poté neodlétají, mizí se skrýt.

První byla opravdu „pravěkem“. Hrálo se v noci z dodávky s kovářskou dílnou, v prostředí, které se ještě pár chvil nejmenovalo Slavičí háj. Ale už bylo domácí půdou a pokus mohl probíhat v klidu. A přeci se slavík chytil těsně nad ránem, jako by chtěl naznačit, co se v budoucnu za letních nocí může dít. Fotka trochu zavání Cimrmanismem, nepodařilo se totiž nastavit přístroj optimálně, ale v zápisech je jasně, že dospělý pták se chytil dokonce s dorůstajícími letkami v poslední fázi.

S nočním chytáním jsem měl již zkušenosti z hor, ovšem v nížině jde o pokusy výrazně odlišné. V roce 2020 už ale určité zkušenosti jsou a společně s výkonnější technikou se výsledný efekt znásobil.

Umíme dnes slavíky na letním odletu chytat, daří se je již i poměrně spolehlivě určovat, obrovský potenciál nepřečteného dosud ovšem v tématu zůstává. A neplatí, že se dají nachytat všude. Pokus z 24. 7. 2019 z lesů Českého ráje to dokládá. Z oblohy, za optimální noci, se podařilo stáhnout jen rehky zahradní a drozda. I proto jsem zamýšlel zkoušku ve Šluknovském výběžku v létě, aby bylo s čím porovnávat. Nejspíše prvním, kdo chytil na konci noci (tentokrát tmavého) slavíka po tahu, byl jistý kolega na návštěvě u tchýně v Brně. Je to už mnoho let a nemusí všechny detaily sedět. Kdyby si to tu přečetl, je-li živ, možná se bude ze stupňů vítězů maličko divit. Dobře si ovšem ze setkání kroužkovatelů, od piva, ten jeho příběh pamatuji. Síť, ponechaná přes noc v nevelké zahradě, po setmění řádně zkontrolovaná, a za rozednívání v ní slavík! Uherský. Ano, dnes zpětně dokážeme situaci objasnit. Jen tehdy nikoho nenapadlo, že podobné během tahu do zimovišť možno z oblohy přilákat zpěvem. Jejich zpěvem.  Na jaře snažení nefunguje.

Pro mne je před sedmou sezónou úkolem stěžejním, pořídit další stovky zapsaných kroužkovanců v naději, že rozšířím počet následných zpětných hlášení při dohledávání ptáků z noci. Kdybych měl spočítat rentabilitu toho hledání, musel bych se neodkladně vydat ku Praze odevzdat kleště i kroužky a začít se věnovat prodeji hrnců nebo masážních lamp. Možná bych tak i učinil, to by ovšem nesmělo přijít další slavičí jaro. Nechám si je tak při sobě, pro naději.

Doteky. Jedeme v tom všichni, jen málokteří mají čas se pocity zabývat. Já k takovým nepatřím, nepatřil jsem, a nebudu. Dnes je den magický. Já osobně za splynutím jdu do práce a beru dílo, které výjimečně využije starou rohatinu. Sehnal jsem ji vyhozenou, když z mně známé dílny už nic nezbylo. Je pro mne ale cenná a v práci ji šetřím. Dnes posloužit musí, ať si kladivo připomene. Ať začne zvonivým hlasem varovat cosi o důchodu – ne, stvořena je k práci.

Z hlavy jsem od rána úspěšně vyházel pitomosti, dojel si nechat upravit vlas, a když jsem se vracel, vodou obtěžkané vrby máčely kadeře v hladině Pátku. Impozantní. Prohrabal jsem převodovku, našel jedničku a obraz si prohlížel v přeladnosti. Za nimi po kopřivách slavíci. Vím, že tam jsou. A co vzácných ptáků vzadu na mělčině! Ten rybník měl vždy co ukázat. Už jsem ale doma a mířím do práce. Dveřím se nezdám: “Tohle, že jsi ty?“. Výheň už hoří, oheň imponuje. Na jedné ze stěn Jech s novinami, naproti tvrdý mistr lešetínský. A přede mnou pod stropem pořádně zašlá malba Vypálení Kněžmostu křižáky. Kreslil jsem výjev podle předlohy přímo na zeď. Aby mi připomínal časy, kdy nikdo nevěřil nikomu. Až pět kusů profilů rozevřu v hrdle, práci zabalím. Kovadlina je zvláštní, na můj vkus přezdobená. Ale co víme, co se nosilo mezi kováři v roce 1873? Ten čas taky pevně šel, i Kněžmost dávno vstal z popela. Za dveřmi ale války, pojďme od toho pryč.

Já se v tento den co nejvíc dopuji přírodou. Klidně ve vzpomínání – a přivnímávat současnost! Lze jistě kdekoli, já na zahradě. Je ku mne našeptávající linkou času. S jezírkem. Budují se nádrže na dešťovku, zaklápějí pod zem a využívají k závlaze. Já chci do vody koukat, ať už přetéká břehy – jak málem dnes, nebo odhaluje dno. Ta „díra“ život v zahradě znásobila, zvedla rozmanitost. Ale hlavně – vtahuje do časů dávných. Pradávných! Už všechny „střípky“ vyskladňuji a rozrovnávám po zemi. Budu si v jejich společnosti ještě o něco líp uvědomovat čas. A půjde to s jejich podporou dokonale. Snad mne tu nikdo neuvidí, o divné procházce staletími. Lepšími i horšími, jak to tak na Zemi bývá…

Probírám se dny v stoletích, zastavených lidskou námahou. Zlomky nádob jsou drobné a mnohé ohlazené vodou. Zdobené vrypy i barvami. Primitivními, ale poctivými. Dodává ke mně čas, a pokračuje…

Stojím s nohami naboso pod hladinou, za nejdelšího dne roku. Čekal jsem, že to na stránkách počítače připomenou. Mají svátky jiné, dnešní jim za to nestojí. Pojďme od toho pryč, ať nepůsobím zahořkle. Mám jednu velkou radost, teď mluvím ke krajině. Nekoná se velesuchý rok, to je dobře. Oči mi sjely k hrotu šípu kuše na prkénku. Hrozivé dílo kováře. Kolik jich musel připravit, aby se dokázalo vyhrát? Lepší, mít ji v dlani, než pod kůží! To už čepelky srpu, odštípané z valounu pazourku, zobchodovaného kdesi na severu. Jiný čas, jiní lidé. Kdo žal tím srpem, kdo jej ženci vyrobil? Chápete to? Kdo po nich semlel? Kdo napekl, a kteří to snědli? Jak vypadal větevnatý potok nedaleko? Bydlíme na větvi, na jednom z přítoků, proto ta pralednice/haltýř. S prknem – coby lávkou uprostřed. Rozkrytí stavby zatím vyčkává, černé sedimenty mlčí, co skrývají? Najdeme tam znovu zabrzděný čas? Zatím je příjemné nevědět to. Až povyrostou čtyři zdejší badatelé, vodu vypustíme a půjdeme na to. Dokumentačně. Stojím v hladině, studená není. A i kdyby byla! Jsem natěsno propojen s tím, co mne fascinuje – Krajina mé cesty. Jsem už pomalý, ne pro ochablost domýšlenou, z nabyté chytrosti. Není lepšího, než příležitost – jít. Den za dnem, i o týden později – a snad ještě dál.

Slavíci umlkají jeden po druhém, už se jim zpívat nechce. Zaobírám se nyní jejich migrací, tam odpovědi schází. Tahám z kabinetu štosy textů a žvýkám slovo za slovem, šťávu pořád tuším. Po kolikáté už? Cesty, zapsané přístroji, s chybami, ale přeci. Je vůbec možné, co dovedou, hlavně ti starší, zkušení. Kroužkování však dál má cenu. Vypoví, co přístroje nesvedou. A během chycení prohlížet a měřit. Ne, není vybádáno. Chytil se předevčírem slavík, jemuž jsem rýdovací pera měřil čtyřikrát. Prohlížel radši i odspodu, dokumentoval a kroutil hlavou. Víceletý, se středně dlouhým křídlem a kormidlem nedlouhým. Zápis nečekaný. A to měl pořadové číslo v sešitě 2740. Kdybych zůstal z dětství u sbírání nálepek z krabiček od sirek, už bych musel skončit, nebo přešaltrovat na zapalovače. U slavíků je šance, zažívat s nimi dál.

Závěrem:

Světla denního bude ubývat, ale léto – léto se chystá dost vynahradit. Vnořme se v něj nesmutně. Podzim je totiž pořád daleko.