Srp (z)a kladivo

Žádné komentáře u textu s názvem Srp (z)a kladivo

Nářadí směněno – a zatímco kovárna je v tichu, srp jezdí pod travou a pokládá tu překážející stranou od keříků v Slavičím háji. Výheň ovšem kolem poledne, jako by za mnou přijela sem, večer přijde bouřka. Mám rád ten prastarý srp/klepanec, na drobné ožínky je nejlepší. Musí být ovšem – jak jinak – naklepaný a brouskem vyladěný. Pak sejme i polední stvoly bez rosy.

Uschl jediný stromek, vše ostatní chystá přijmout další letokruh. Vysekal jsem prostor před tabulí i u lavičky, od ní pozoruji pár pěnic hnědokřídlých, jak k hnízdu s mláďaty ve vrbičce nosí potravu. Dělají ze mne osla, ale nechám si to líbit. Jsem šťasten, že tu jsou. Mladé koňadry z budek od dětí brouzdají křovinami už na pěst vlastní, je to veselé. Musím říct – je tady dobře. V zadním oddíle traviny ještě stojí, to je kytek všemožných. A už svištím k autu pro foťák! Aspoň nepovedený momentík urvat. Vyznamenání pro nás, tohle mne strašně vždy potěší, jdeme po cestě správné. Stihl jsem to ovšem v přesvícené „bídě“, ale aspoň tak. Tento blog není výkladní skříň fotografa, žádným nejsem, i když pod červeným světlem jsem toho po vývojce ustálil dost. Ještě s fotopuškou tenkrát. Umím to s kleštěmi a se sklopkami, tam mohu vyrazit k obhajobě. Dneska ovšem tady – to by mne vyhodili. Nechytil jsem nic.

Jasně, zapomněl jsem na toho motýlka – přástevník starčkový, tehdy jsem o něm psal v novinách, když jsem na něj narazil v skvělém prostředí vojenské střelnice v Nepřevázce. A on doputoval časem až k nám do háje! U mne je zvláštní, že takováto setkání okamžitě rozkopnou dveře vzpomínání – ano, pamatuji se dobře na tenkrát. Motýli to jsou pomalejší, to se hodí vždycky.

Tyria jacobaeae – dospělec létá od května.

Pojďme na strom… Stojím na žebříku mezi polámanými větvemi a paběrkuji jediné třešně, kterým květy zjara nezmrzly. Veliké srdcovky při cestě právě těžknou. Je jich tu opravdu ale už jenom pár. Potřebuju je dětem, a tak svědomitě šplhám pro každou. Košíček s háčkem je více pro fazónu obřadu, než k naplnění. Jsem v koruně opravdu dlouho, dívám se přes cestu na rybník, rorýsi se nad vodou předvádějí. Musím je dopsat do seznamu ornitofauny komplexu. Na záletech. Lyska teprve zasedla na snůšku, ještě „to dá“. Přemýšlím nad slavíky, zdejšími. Jsem pár metrů od hnízda, kde jsem jim před časem nacvakal kroužky. Dnešní pokus spočívá ve snaze, zachytit některého mladého na pohybu územím, sklopkou. Vy už víte, že jsem nezachytil, výrostkové jsou už na potulce. Úkol splněn. Vyšla zde letos dvě hnízda. Staří se neozvali nikde za celou dobu, prošel jsem místa s provokací. Hned jsem si vzpomněl na časy dávné – ano, nikdo by nikdy neřekl, že tady slavíci pobývali. Přečtěte si ve starých Zprávách ČSOS třeba o slavících od Břeclavi. Jak se to po hnízdění nahlíželo. Směji se tomu a padám do těch časů (metafora! Na stromě zůstávám v koruně dál). Tady je to úplně stejně, až zase uvěřím, že tu opravdu nic, zhola nic není. Jen šílený žár. A najednou se kus za žebříkem z ostružiní ozvalo dvakrát zahvízdnutí. No, prosím, přeci jsou doma! Na co reagoval, nevím, nevidím kočku ani lasici, zbývám jen já. I proto zůstaly pastičky prázdné. Píši si záznam o přítomnosti, balím žebřík, sklopky, ukládám košík, zvedám kotvy a myslím na ptačí omladinu. Před dvěma lety jsem jedno podobné mládě odtud chytil v půli prázdnin za tmy mimo oblast formou retrapu. Jedna z náhod, s nimiž pokaždé rád spolupracuji.

Sektor zelených cvrčilek.
Kopřivy se konečně napodruhé ujaly, chybí jim tady dusík. Inu, ekofarma. Lísky už mají po oříškách.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *