Ten čas už cítím

Žádné komentáře u textu s názvem Ten čas už cítím

Nevím, jak to tak je, ale vůně roku mají ke mně potřebu vypovídat. Vyšel jsem do zahrady mezi dešti, které nakonec v té nejomezenější podobě přeci jen přišly. Odložím diplomacii, šlo o pár kapek. To ale stačilo k ochlazení a zvláštní vůni zrajících trav a obilí. O vzácných chvílích, kdy z polí nepáchne chemie, zem přepere všechno – a už ji slyším vyprávět. Vůní…

Hned mi v hlavě poskočilo jen o kousek dál, přes obrázky slavičího pelichání, do jejich odlétání. Tedy, to je čas! Je to pro mne pár sezón nové a tak člověk není toho syt. Připomenu dva obrázky těch časů, z pláně nad Horním Bousovem.

Tam za mnou přišel překrásný večer s rukavicí, mrštěnou k básníkům. Pole se nedávno vydala a nyní čekala na pochvalu. Byl to čas olamování zapomenutých klásků o paběrku. Nemnoho těch, kteří zažili, ale krajina to ví dobře. Vždyť to je pro ni kratičký běh! Slavík tam tehdy přiletěl jediný, ale já o podobnou fotku moc stál.

Letního odlétání mám hlavu vrchovatou. Umím soustředit energii do témat, která ku mne předšeptávají. A zde jsem to zaslechl už tehdy, když jsem pod nocí zahrál poprvé. Ještě povinně dokončit studium pelichání, pořídit potřebné snímky, a pak v autě nadlouho rozprostřít celtu v proluce sklopené sedačky. Před rokem jsem přibral jedno doplňkové měření křídla, jsem zvědav, kolik záznamů posbírám.

Český slavičí rok je fenomén. A dnes už jde dívat se za nimi ještě o kousek dál, ve výzkumech pomocí přístrojů, pracujících se zapisováním světelnosti absolvovaných dnů. Nepřesných, ale dostatečných. Kdyby byli slavíci, jako jsou vlaštovky a každou chvíli se neskrývali, přístroje by to měly snazší. Oproti kroužkování jsou však i v určitém čase velmi kusé výsledky zápisů uřvaným tlampačem. Kroužkování slavíků totiž o konečné africké otočce kdesi na kontinentu dál mlčí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *