Doteky. Jedeme v tom všichni, jen málokteří mají čas se pocity zabývat. Já k takovým nepatřím, nepatřil jsem, a nebudu. Dnes je den magický. Já osobně za splynutím jdu do práce a beru dílo, které výjimečně využije starou rohatinu. Sehnal jsem ji vyhozenou, když z mně známé dílny už nic nezbylo. Je pro mne ale cenná a v práci ji šetřím. Dnes posloužit musí, ať si kladivo připomene. Ať začne zvonivým hlasem varovat cosi o důchodu – ne, stvořena je k práci.
Z hlavy jsem od rána úspěšně vyházel pitomosti, dojel si nechat upravit vlas, a když jsem se vracel, vodou obtěžkané vrby máčely kadeře v hladině Pátku. Impozantní. Prohrabal jsem převodovku, našel jedničku a obraz si prohlížel v přeladnosti. Za nimi po kopřivách slavíci. Vím, že tam jsou. A co vzácných ptáků vzadu na mělčině! Ten rybník měl vždy co ukázat. Už jsem ale doma a mířím do práce. Dveřím se nezdám: “Tohle, že jsi ty?“. Výheň už hoří, oheň imponuje. Na jedné ze stěn Jech s novinami, naproti tvrdý mistr lešetínský. A přede mnou pod stropem pořádně zašlá malba Vypálení Kněžmostu křižáky. Kreslil jsem výjev podle předlohy přímo na zeď. Aby mi připomínal časy, kdy nikdo nevěřil nikomu. Až pět kusů profilů rozevřu v hrdle, práci zabalím. Kovadlina je zvláštní, na můj vkus přezdobená. Ale co víme, co se nosilo mezi kováři v roce 1873? Ten čas taky pevně šel, i Kněžmost dávno vstal z popela. Za dveřmi ale války, pojďme od toho pryč.
Já se v tento den co nejvíc dopuji přírodou. Klidně ve vzpomínání – a přivnímávat současnost! Lze jistě kdekoli, já na zahradě. Je ku mne našeptávající linkou času. S jezírkem. Budují se nádrže na dešťovku, zaklápějí pod zem a využívají k závlaze. Já chci do vody koukat, ať už přetéká břehy – jak málem dnes, nebo odhaluje dno. Ta „díra“ život v zahradě znásobila, zvedla rozmanitost. Ale hlavně – vtahuje do časů dávných. Pradávných! Už všechny „střípky“ vyskladňuji a rozrovnávám po zemi. Budu si v jejich společnosti ještě o něco líp uvědomovat čas. A půjde to s jejich podporou dokonale. Snad mne tu nikdo neuvidí, o divné procházce staletími. Lepšími i horšími, jak to tak na Zemi bývá…
Probírám se dny v stoletích, zastavených lidskou námahou. Zlomky nádob jsou drobné a mnohé ohlazené vodou. Zdobené vrypy i barvami. Primitivními, ale poctivými. Dodává ke mně čas, a pokračuje…
Stojím s nohami naboso pod hladinou, za nejdelšího dne roku. Čekal jsem, že to na stránkách počítače připomenou. Mají svátky jiné, dnešní jim za to nestojí. Pojďme od toho pryč, ať nepůsobím zahořkle. Mám jednu velkou radost, teď mluvím ke krajině. Nekoná se velesuchý rok, to je dobře. Oči mi sjely k hrotu šípu kuše na prkénku. Hrozivé dílo kováře. Kolik jich musel připravit, aby se dokázalo vyhrát? Lepší, mít ji v dlani, než pod kůží! To už čepelky srpu, odštípané z valounu pazourku, zobchodovaného kdesi na severu. Jiný čas, jiní lidé. Kdo žal tím srpem, kdo jej ženci vyrobil? Chápete to? Kdo po nich semlel? Kdo napekl, a kteří to snědli? Jak vypadal větevnatý potok nedaleko? Bydlíme na větvi, na jednom z přítoků, proto ta pralednice/haltýř. S prknem – coby lávkou uprostřed. Rozkrytí stavby zatím vyčkává, černé sedimenty mlčí, co skrývají? Najdeme tam znovu zabrzděný čas? Zatím je příjemné nevědět to. Až povyrostou čtyři zdejší badatelé, vodu vypustíme a půjdeme na to. Dokumentačně. Stojím v hladině, studená není. A i kdyby byla! Jsem natěsno propojen s tím, co mne fascinuje – Krajina mé cesty. Jsem už pomalý, ne pro ochablost domýšlenou, z nabyté chytrosti. Není lepšího, než příležitost – jít. Den za dnem, i o týden později – a snad ještě dál.
Slavíci umlkají jeden po druhém, už se jim zpívat nechce. Zaobírám se nyní jejich migrací, tam odpovědi schází. Tahám z kabinetu štosy textů a žvýkám slovo za slovem, šťávu pořád tuším. Po kolikáté už? Cesty, zapsané přístroji, s chybami, ale přeci. Je vůbec možné, co dovedou, hlavně ti starší, zkušení. Kroužkování však dál má cenu. Vypoví, co přístroje nesvedou. A během chycení prohlížet a měřit. Ne, není vybádáno. Chytil se předevčírem slavík, jemuž jsem rýdovací pera měřil čtyřikrát. Prohlížel radši i odspodu, dokumentoval a kroutil hlavou. Víceletý, se středně dlouhým křídlem a kormidlem nedlouhým. Zápis nečekaný. A to měl pořadové číslo v sešitě 2740. Kdybych zůstal z dětství u sbírání nálepek z krabiček od sirek, už bych musel skončit, nebo přešaltrovat na zapalovače. U slavíků je šance, zažívat s nimi dál.
Závěrem:
Světla denního bude ubývat, ale léto – léto se chystá dost vynahradit. Vnořme se v něj nesmutně. Podzim je totiž pořád daleko.
