(Chystáno pro tento čas a lidem, kteří se na svátek připravují)
Mé cesty za poznáním provází vytrvalost. Výzkum slavíků je důkazem spolehlivým, ale začít mohu klidně jinde. Udržím poctu času, krajině i přírodě v ní. Sáhněte pro výluh z bezových květů, oholte snítku meduňky, pořeďte vodou z nejbližší studánky (džbán držte skleněný), přisypte led a pojďme k pohledům do dálky. Tak já to slavím, tak to mám já. Do věků, kde jsme nemohli být a i můj zítřejší rituál v dílně má dávno s vlivem těch časů co do činění. Přijďte tedy i zítra.
V začátku září, šestého roku dopoledne, to srdce z auta pokládám na kýmsi rozprostřený šátek pod věží. Mezi sešlými v spoustě lidí stojí dva, kteří o chvíli později řeknou, zda cíl jsem u výhně nepromáchl. Starý pražský zvoník s kolegou mladším, zvonícím v bazilice na Řípu, přijeli událost završit. Jen nikdo z lidí neví, jak mnoho chvílím předcházelo. Jak přijely dámy se slovy, že z kovářů pro pověst nedobrou, k tomu navázanou, nikdo opravu neuchopil – a co na to já? Neví ani, jak do ohromného ohniště podruhé jsem musel srdce uložit, když po prvním žíhání prasklina další se přeci ukázala, a já jsem si nedovolil nález hodit za hlavu. Svárem zacelit, přibrousit, překovat a žíhat znovu. Ručičky hodin obíháním byly zpocené, když jsem osmnáct kilo železa pozvolna komplexně nechal znovu vychládat. Puklina už se nijaká po těle nerozsvítila, a tak zavoněl včelí vosk i terpentýn. Vyházet se mohla všechna přivěšená závaží, co čas nadiktoval, tvrdé srdce proměklo k novému bytí a bití. Jako kamenná květina – prohlásil kdosi za mnou. A já jsem čekal, co to po zavěšení do nového řemene s těžkým zvonem z roku 1572 udělá. Zda nám případná nepozornost neotrhá uši.
Nad soutokem řeky s drobnou Zábrdkou z Podještědí, v rýze kamenných srubů Jizery se naklonilo poledne, když starý muž rozkymácel víc jak tunový kolos. Přes otevřené prkenné žaluzie vyletěl z poničeného chrámu hlas neskutečný, a zvoníci poté, co se za provazem vystřídali, mluvili – jaká to pro ně byla čest. O silném hlasu i nádherném prsním tónu. Druhý chytá vpusť, ať úder poslední bez chyby přejde do vyznění. A já už vím před navazujícím programem, že bylo dobře výheň nad chybou znovu rozdělat. Pro výsledek.
Úporné hledání za každých okolností při očekávání rozpoznání bych doložil i událostí poslední ve výzkumu slavíků a migrace, ale neudělám to. Objev podobného formátu patří nejprve jinam, ovšem až tehdy, co bude v čase otestován. Prověřován je od jara a je příjemné, jak se pozitiva i negativa zničehonic v tajemném předurčení spojují v rychlý tah na bránu. Kdy základní kámen položilo horské chytání na Rýchorách, přes Krkonoše po Jeseníky, současně v nížinách i na pláních polních letišť. A přesto si slavíci mnohá tajemství udrží. Nepochybně.
