V čem se, vážení čtenáři, léta pohybujete, dokážete jistě i odhadnout. Mám to tak i já ve své ornitologii. Není to úplně poctivé, protože mohu sáhnout pro nápovědu a vypomoct si v zápisnících nebo v archivu. Venku je vývoj takový vzhledem ke kalendáři, že by mladí slavíci měli vyrážet do světa. Tak jsem to odjel v odpolední chvilce ověřit.
Nechci vypadat, že mi pořád něco vadí, nebudu už zmiňovat binec periferie, dívčí kabelku, převrácenou naruby, bych ale zmínit měl, protože – to už jsou věci, že bych tu pakáž v místě rozpustil některým z tvrdších zákroků, naprosto bez milosti. Už se ale jako živelný člověk nechávám opět unést – dost!
Ano, vybral jsem periferii plechového města – a řeknu to hned – příliš se nedařilo. Uff, zas to zavání naříkáním. Dobře tedy, pozitivita k mladému létu přísluší, pojďme dál, a slova budu přebírat.
Za obchodem elektro pod dálnicí slavíci jsou, ale nedaří se vůbec.
Byli jsme je tu nahrávat několikrát a podle toho to vypadá. Síť se vešla, ale stejně nechytá. Násep moc prostoru nedává, pro sklopky ano, ale i ty jsou do večera v poloze, jak jsem rozlíčil. Přecházím kruháč, až jsem málem vstoupil do ležení (množné číslo).
Tyč sítě budu muset vrazit nejspíš až do podlážky zcela nových stanů, slavík tu totiž je. Bude to konečně jeden z nových a neúspěšných, protože zájem o mne je výrazný. Spěchám, a než síť rozbalím, ve spodní kapse už je! Určuji, kroužkuji, vážím, odcházím.
Nájezd na dálnici se opravuje, provoz je menší. U trafostanice jsem jej rozezpíval, děravou sítí mi propadl ven a už chytit nepůjde. Ovšem tady to přeci jen klaplo, tady se naplnila slova z úvodu. Mám možnost posoudit slavíka, který jako poslední z rodiny zůstal doma a zvědavost ho vyslala (už) na spolehlivých a zvládnutých křídlech za zpěvem. Ano, tady to začíná, tady mladí začínají propadat zvědavosti či snad uplatňovat budoucí nevraživost? A sameček to podle měření nejspíše i bude. Je pro mne cenný, kvůli tomu přesně jsem k městu namířil. Než jej řádně zadokumentuji, průběžně mu domlouvám – ať co nejdřív odletí, že jde tady o život. Silnic se proplétá územím tolik, jedna divočejší druhé.
Sourozenci tady už nebudou, pokus jsem protáhl do večera, ten čas za to stojí. Chytil bych je. Buď jsou už pod koly, nebo na potulce.
Nechtěl jsem do zdejších prostor už jezdit, nejsou příjemná. Ale tady se odehrál můj největší objev a vzpomínky nedovolí, nechat místa jen tak. Prazvláštní svět okraje úspěšného města. Kypící životem i lidskou pohodlností. Znám to tu za léta příliš dobře. Zraje teď po keřích, co pořadníkem zrát má, jen motýli se trošičku opozdili. Ale budou tu, přežili, poznat to podle živných rostlin. Přežily ony po barevných trávnících, žít mohou všichni následující! Ta věta se myslím báječně hodí k zakončení. Lhal jsem zkraje odstavce samozřejmě, vrátím se zas.
