Rubrika: Články

Jak ten čas letí! Zas jsem toho v ornitologii mnoho nestihl. O prázdninách už to bude složité, slavíci se „do země propadnou“ a najít je, dá práci.

Krátí se den a ptáci to začínají tušit a brát vážně. A za pár týdnů to přijde – znovu odletí.

Teď by bylo skvělé z roští vůbec nevylézat. Býval jsem však smutnější, když jsem je nedokázal najít pelichající. „Rok“ mi tak končil prázdninami, už jsem zkušenější.

Popíjím zkapalněné květy černého bezu – nic lepšího pro tenhle čas neznám a přihlížím jisté beznaději. Chtěl bych zastavit z krajiny zdrhající podletí a zůstat s ním v tom souznění ještě chvíli. Jen tak, se slavíky a tím požehnaným časem. A vyladěn – třeba příměrem z prastarého skautského časopisu, kde „rok stoupal k zenitu a voněl travou“ – tak to už je minulostí.

Se specializací se žije nádherně! Slavičí rok, který má čtyři měsíce, nemá nikde a v ničem obdoby. A snad i ten konec je nádherný – řádem a příkrou nesmlouvavostí. Ale ještě je čas! Ještě se na hodinách stín o mnoho nekrátí a kněžmostské slunce na nich ještě vyhrává! Ještě je čas.

Všechny, kdož právě „přišel pobejt“ na tuto slavičí stránku mohu uklidnit – téma odborné hned příště vystřídá něco poetičtějšího, abychom byli vyvážení. Teď si ale pospěšme zabádat v peří, pojďme se pokusit posoudit to, co si určovací klíče pro serióznost až tolik dovolit nemohou. Vydat se na samý „okraj ledu“ – pro poznatky, ne zcela se zárukou, však podložené praxí a množstvím srovnávacích vzorků.

Mnohdy se domnívám, že ano. Jsou to ti – na určení často velmi „těžcí“ ptáci, kdy se již uchylujeme k známému projevu rezignace: „Vím, že nevím nic!“

Jde o „letního“ ptáka před pelicháním. Přestože se můžeme obávat, že identifikační skvrny (jež někdy jsou u mladých patrny a jindy tolik ne) v tomto čase mohou být natolik vybledlé či obroušené, že by nám mnoho nepomohly, na tomto peří bychom je nenašly ani na jaře hned po příletu! Peří bylo s největší pravděpodobností jednou již kompletně měněno – vloni. Ani ona pneumatizace lebky nám v létě už (mimo mláďat) nepomůže.

Ruční krovky křídel nejsou nijak široké, ale nejsou ani úzké (vypouklé). Loketní krovky nemají nikde pelichací předěl. Ruční letky jsou sice v koncích výrazně odřeny, ale vzhledem k době to lze pochopit. Peří není nijak výrazně řídké v praporech (a to ani u 1.páru RP). Odstín rezavé je poměrně sytý. Rýdovák je tvořen pery, jež nejsou ani široká ale ani úzká, něco tak „mezi“. Španělé řeší zabarvení čelistí zobáku (čím tmavší – tím starší). Znak sleduji od letoška, logiku má, ovšem moji podporu pouze okrajovou.

A to je tak vše, co k slavíku na snímcích lze uvést.

Odborníci mohou namítnout, že slavík není konopka, kde karmínová červeň samečků určité zařazení umožňuje. Přesto si myslím, že i hmyzožravci jako je slavík, mají při pohledu do peří co naznačovat. Nejde ani tak o to „být chytrým“ v hledání jemnějšího členění věkové skladby hnízdní populace slavíků v zkoumané oblasti, jde spíše o to, pokusit se vytěsnit z výzkumu možné omyly při oddělování jedinců „před“ a  „po“ prvním kompletním pelichání. Někdy je to věc zapeklitě těžká i pro mne, přestože jsem četl z jejich peří již opravdu mnohokrát. Jsou totiž mladí slavíci, chytaní v létě po částečném pelichání, kteří ony veleznámé znaky dětství výrazně nenesou – což pak teprve po prvním „vysmažení“ tropickým sluncem!

Čeká nás v hledání – věru – ještě dlouhá cesta! 

Již jsem zmínil, že pelichání dospělých slavíků je famózní téma. Informací – obecně mnoho není a terénní poznatky jsou velice drahé. Stojí totiž mnoho času. Představu, kterou jsem si sledováním místní populace vytvořil třeba občas poopravit. S výrazně zpoceným čelem se k tomu uchyluji i nyní. Domníval jsem se, že začátek výměny peří postihne dříve samce, protože mateřství tolik „neprožívají“. Chyba lávky! Na základě prvních a myslím, že kvalitních letošních výsledků, jsem opustil onu „slepou kolej“ a rychle prolistoval archiv i vzpomínky! A podezření je na světě. Samci pelichají později než samice.

V posledních dnech (do 20.6.) jsem odchytil poměrně dost samečků, ani jeden z nich však ještě nepelichal. Zato obě dvě samičky již proces započaly. První už tady někde na webu „visí“, druhou představuji teď.

V obou případech své matky téměř samostatní výrostci už nezajímali, zatímco samečci ještě tu a tam dokrmovali a hlavně střežili bezpečí. Nevím přesně jaký je důvod pro toto zjištění, ale historie už tyto případy pružně dodala. Náhle vše do sebe zapadá úplně jinak.

Je však třeba rozšířit studijní materiál a také nalézt smysluplnou odpověď pro tento úkaz – pravda, samičky byly obě dvouleté, ale netuším, jakou věk hraje roli (ikdyž i o tom tady již byla diskuse).

Také spolu s tím přibyl jeden zajímavý rýdovák. „Zabrat“ dostal zřejmě za vlhka při sezení na hnízdě. Je rozcupovaný a mírně napěchovaný.

Někteří slavíci tedy již opravdu pelichají.

Aby ne – odkvétají černé bezy spolu s akáty a to je čas, v němž mláďata jdou z hnízd.

Přestože novodobí objevitelé se snaží přiřadit slavíky k lejskům, nepřestanu všem bramborníčkům, rehkům, červenkám a slavíkům říkat „malí drozdi“. Stavba těla – ať už jsou genetické poznatky jakékoliv, je bližší, dle mého, drozdům. A mláďata též.

S nimi se můžeme setkat při chytání do sklopek zejména v tomto čase. V prostředí „slavičích roští“ to budou krom slavíků hlavně červenky. Rozdíly mezi nimi jsou na obrázcích dobře patrny.

Pozor ale, chytit se může také rehek zahradní, místy i rehek domácí! Dva naše druhy bramborníčků ani modráčci se v tomto slavičím biotopu nepředpokládají.

Všichni, bez výjimky, mají společné skvrnění šatu mláďat, všichni toto opeření do odletu v procesu částečného pelichání vymění za šat dospělých. V čase jejich „puberty“ je však třeba mít se s druhovým přiřazováním na pozoru.

Pátrání po „jistém“ slavíku tmavém skončilo dopoledne neúspěchem. Už se to, vzhledem k datumu, fakt nedá! V neznámém prostředí, v kopřivách po krk, v místech, kam cesta nevede!

Jel jsem si poté spravit náladu k Mnichovu Hradišti, do bažantnice. Letos jsem tam byl pouze časně z jara a jenom „poslouchat“.

V rohu křovitého lemu letité doubravy hned po příjezdu „zatloukl“ slavík. Na tak pozdní čas tedy nádherně! Rozhodl jsem se pro kombinovaný odchyt a v závěru akce se ukázalo, jak dobře jsem volil.

Jižní okraj lesa, ohraničený – vlevo meruňkovým sadem s mumifikovanou loňskou úrodou – vpravo pak prudce padající k železničnímu tahu na Turnov, má délku necelých dvěstě metrů. Na staré plácky jsem v místě rozhodil šest sklopek, v ještě patrných ulicích vypnul dvě sítě. Pak už jsem se těšil, jak užiji poledního času v prostředí, které mám zvláštně rád. A vím také proč. Odstartuje tam totiž veliký příběh slavičího trmácení, který chystám v nejbližších letech sepsat a věnovat dětem. Sám jsem totiž na takových knihách vyrostl nemaje učitele – vím, jak jsou důležité a co s dětskou duší dovedou. Kapitoly jsou dávno rozvrhnuty a název: Slavík z dubového lesa. Proto mám to místo rád.

Ze sklopky jsem v první kontrole vylovil neznámého dvouletého samečka a šel mu k autu přidělit kroužek. Po návratu v síti, nad cihlovou sutí, v zdivočelém meruňkovém háji, poskakoval druhý zpěvák, ten už kroužek – jak se dalo očekávat – měl! I on putoval na váhu a před objektiv a poté zpět do křoví. Špatně, ale přeci jen jsem jej pro všechny vyfotil (hlína za nehty je při chytání do sklopek povinným „zdaněním“ ve prospěch vzrušujícího divadla).

Už bych byl balil, měl jsem nachytáno, na hnízdění to podle situace stejně nevypadalo. Sklopky žádnou samičku nechytily. Ještě však, že jsem to neudělal! Ještě, že se při hraně lesa chytla lovící vlaštovka z hospodářova chléva, ještě, že mne zdržela! Než jsem jí okroužkoval, v druhé síti, pod dávno odkvetlou střemchou, viseli slavíci dva! Oba s kroužky a tak jsem přemýšlel, který z nich je ten před chvilkou kontrolovaný. Nevycházel jsem z úžasu – ani jeden! Kódy byly jiné!

Připomnělo se tedy moje, kdysi ustavené pravidlo, ne nepodobné zkušenostem „Cimrmanologů“:

A tady je rýdovák nejstaršího z nich, pro připomenutí některých zákonitostí (až si mnozí znalci snad položí otázku – proč vlastně staří slavíci potřebují tak skvostné peří pelichat?).

Slavík je pětiletý (v optimální kondici), do místa přesídlil od Veselé (2 km), zřejmě v třetím roce života. Tady, v bažantnici, pravděpodobně letos nehnízdil.

Krom zmíněného, velmi zachovalého peří, příznačného pro starší jedince, zaujmou jistě široké a oblé prapory, s vyzrálou strukturou a širokými středovými pery. Příčné pruhování nepřekvapuje.

A zajímavost nakonec: Žádný z kontrolovaných starých slavíků ještě nepelichal!

Slavíci už pelichají! Ještě na začátku století jsem o tomto unikátním období jejich života nevěděl téměř nic. A dodnes není mnoho těch, kdož se v problematice vyznají. Někteří němečtí kolegové například uvádějí, že mnozí slavíci prostě po vyhnízdění zmizí neznámo kam. Zkraje jsem si to myslel s nimi, dnes vím, že je tomu většinou jinak. Klíč k poznání jsem našel, teď zkouším, kolik „komnat“ lze s ním vůbec pootvírat. A jedna – tajemnější druhé!

Například datum zahájení procesu může být velmi časné. Ještě vloni jsem si myslel, že v půli června pelichající slavíci jsou ti nehnízdící – ti, kterým o nic nejde. Mýlil jsem se a tady je důkaz. Dvouletá samička, vyvádějící mladé. Pelichat musela začít už v půli měsíce!

Aby potom, na základě nově zjištěného, nebyla mnohá hnízdiště v polovině prázdnin prázdná!

Teď ještě zjistit, zda je rozdíl v nastartování procesu u ptáků s první kompletní výměnou a mezi těmi, kteří proces v předchozích letech již nejméně jednou prodělali. I na to snad přijdu.

Co mi chybí – je schopnost postihnout rychlost výměny peří, ptáci totiž nejdou chytat opakovaně. Ale to znali kolegové u slavíků tmavých v zahraničí již dávno!

V pátek zemřel ornitolog Jaroslav Klápště z Železného Brodu. Po jeho návratu do svobodného Československa jsme se stali přáteli. Ornitologickou vzdělaností převyšoval většinu kolegů, sám jsem se od něho mnohé naučil. S manželkou Josefou zajížděli chytat i k nám na Mladoboleslavsko, často se poté stavovali „na kafe“.

Jarka byl přátelský, byl šťasten když se ptáci opravdu chytali. Byl prvním (a dosud jediným), kdo na našem území odchytil cetii jižní. Úspěchů však měli u sítí se svojí ženou daleko víc. Rád navštěvoval staré známé, rád po večerech s nimi dlouze telefonoval. Zajímalo ho všechno kolem kroužkování. Když se tehdy vrátil z Austrálie, chtěl si vyzkoušet kroužkování slavíků. Vybrali jsme Kolomuty a slavíka si tam opravdu okroužkoval – jak říkal, aby měl „na druh“.

Poznal na svých cestách mnoho nadšených přátel. V ornitologii mu vadila „loktařina“ a závist. Byť měl na lidi poměrně štěstí, potkal i blbce. Na to potom nevzpomínal rád. Ti slušní mu ale vše záhy dokázali nahradit.

Jsem hrdý na to, že mi mohl tento světově uznávaný odborník před lety zahájit v mladoboleslavském muzeu moji první výstavu o slavících.

Pamatuji slavičí kroužky různé. V 80. letech jsme kroužkovali českým „hliníkem“ a u slavíků jsme sahali na provázek pro „téčka“ nebo „emka“. Šlo to oběma. Kroužky ale byly docela měkké, pletla se často devítka s nulou. Byli jsme však šťastni za každou získanou obroučku! Kroužků byl totiž trvalý nedostatek. Později jsme přešli na kroužky švédské výroby a ještě déle pak na dodávky z Polska. Průměry se mírně změnily ale slavíci, vzhledem k robustním běhákům, problémy nikdy neměli. Nejkvalitnější se jeví dlouhodobě švédská „enka“, jsou však při horní průměrové hranici použití. Menší typy – jako je kombinované „téčko“, nebo polské „esko“, lze bez obav rovněž použít, pro následné kontroly ukrývajících se slavíků dalekohledem však mají nevýhodu, že nejsou tolik vidět.

Zajel jsem za hranici kraje, k Starým Hradům, na Jičínsko. Prý slavíci na náhorní plošině nad Zeleneckou Lhotou z jara také zpívají. Už jsem je tam ale v tom tropickém „výsmahu“ včera nenašel. Hledání v čase přicházejícího léta, navíc v zcela neznámém prostředí, je značně náročné a dlouho taková činnost člověka bavit nemůže. Louky jsou vesměs nepokoseny a jeden krok v nich nebývá jistý. Jde v podstatě o jakési „klopýtání s nastraženýma ušima“. Prostředí však je to krásné, krásné „tak trochu jinak“ – spíše suchopár. Poměrně dost motýlů i zajímavé květiny. Takřka na každém kroku tu kvetou šípky, černé bezy jen místy.

Když jsem na samém konci křovitého pásu uviděl tenhle strom, začal jsem uvažovat, že se vrátím velký kus cesty k autu pro foťák. Ten úkaz měl kouzlo. Dub zmožený nemocí, jen o chvilku déle na tom slunci vítězící jmelí a pak už jenom růže šplhající, dokud je čeho se přidržet. Výjev o nemoci, oslabení, odcházení a konečném přemožení časem – tím, který se ještě docela nedávno zdál tak přívětivým. Úkaz pro malíře, básníky i signál náhodným poutníkům.

Zajímavý kraj! Všude pějí „nazelenalí“ rákosníci, na každém suchém klacku hlídkuje ťuhýk! Pěnice pokřovní i hnědokřídlé, i ta nejvzácnější – vlašská!

Fotit v tom slunci pořádně nešlo, monitorovat taky ne. Vrátím se na jaře, vyjde-li čas!

V květnu jsem psal o exhibici mistrů od Klenice, vrátili se k ní všichni čtyři!

Ještě bylo třeba prověřit pátou, poslední lokalitu. Tam by mohl být přistižen zbývající bousovský slavík – ten nejznámější. Vystupoval nedávno v rozhlase v povídce Obraz, který jsem hledal. Slavík ten svůj příběh ještě vystupňoval poté, co stará opuštěná zahrada vzala za své a on přesídlil k soutoku z železniční vlečkou. No a dnes v tom „vyhnanství“ byl znovu potvrzen!

Tak tedy město na Klenici má zpátky všech pět slavíků! Za 28 let bádání takový úkaz nepamatuji!

Tento slavík nemá známý věk, byl kdysi označen jako „starší dvou let“, ale nějaký ten pátek už mu bude! Myslím si, že mne předevčírem poznal, když jsem mu kroužkoval samičku. Choval se přesně, jako před rokem, když jsem jej přesídleného znovu objevoval. Zajímavostí bylo zjištění, že pták v čase krmení mladých už postrádal obě šesté loketní krovky. Inu – čas pootočil soukolím, Začíná už zase pelichání a slavíci zmlknou. Co jen kouzel a nekompromisní pomíjivosti má ten „slavičí rok“ Mladoboleslavska!