Pátrání po „jistém“ slavíku tmavém skončilo dopoledne neúspěchem. Už se to, vzhledem k datumu, fakt nedá! V neznámém prostředí, v kopřivách po krk, v místech, kam cesta nevede!
Jel jsem si poté spravit náladu k Mnichovu Hradišti, do bažantnice. Letos jsem tam byl pouze časně z jara a jenom „poslouchat“.
V rohu křovitého lemu letité doubravy hned po příjezdu „zatloukl“ slavík. Na tak pozdní čas tedy nádherně! Rozhodl jsem se pro kombinovaný odchyt a v závěru akce se ukázalo, jak dobře jsem volil.
Jižní okraj lesa, ohraničený – vlevo meruňkovým sadem s mumifikovanou loňskou úrodou – vpravo pak prudce padající k železničnímu tahu na Turnov, má délku necelých dvěstě metrů. Na staré plácky jsem v místě rozhodil šest sklopek, v ještě patrných ulicích vypnul dvě sítě. Pak už jsem se těšil, jak užiji poledního času v prostředí, které mám zvláštně rád. A vím také proč. Odstartuje tam totiž veliký příběh slavičího trmácení, který chystám v nejbližších letech sepsat a věnovat dětem. Sám jsem totiž na takových knihách vyrostl nemaje učitele – vím, jak jsou důležité a co s dětskou duší dovedou. Kapitoly jsou dávno rozvrhnuty a název: Slavík z dubového lesa. Proto mám to místo rád.
Ze sklopky jsem v první kontrole vylovil neznámého dvouletého samečka a šel mu k autu přidělit kroužek. Po návratu v síti, nad cihlovou sutí, v zdivočelém meruňkovém háji, poskakoval druhý zpěvák, ten už kroužek – jak se dalo očekávat – měl! I on putoval na váhu a před objektiv a poté zpět do křoví. Špatně, ale přeci jen jsem jej pro všechny vyfotil (hlína za nehty je při chytání do sklopek povinným „zdaněním“ ve prospěch vzrušujícího divadla).
Už bych byl balil, měl jsem nachytáno, na hnízdění to podle situace stejně nevypadalo. Sklopky žádnou samičku nechytily. Ještě však, že jsem to neudělal! Ještě, že se při hraně lesa chytla lovící vlaštovka z hospodářova chléva, ještě, že mne zdržela! Než jsem jí okroužkoval, v druhé síti, pod dávno odkvetlou střemchou, viseli slavíci dva! Oba s kroužky a tak jsem přemýšlel, který z nich je ten před chvilkou kontrolovaný. Nevycházel jsem z úžasu – ani jeden! Kódy byly jiné!
Připomnělo se tedy moje, kdysi ustavené pravidlo, ne nepodobné zkušenostem „Cimrmanologů“:
„Slavíků je v místě vždycky víc, než si myslíš!“
A tady je rýdovák nejstaršího z nich, pro připomenutí některých zákonitostí (až si mnozí znalci snad položí otázku – proč vlastně staří slavíci potřebují tak skvostné peří pelichat?).
Slavík je pětiletý (v optimální kondici), do místa přesídlil od Veselé (2 km), zřejmě v třetím roce života. Tady, v bažantnici, pravděpodobně letos nehnízdil.
Krom zmíněného, velmi zachovalého peří, příznačného pro starší jedince, zaujmou jistě široké a oblé prapory, s vyzrálou strukturou a širokými středovými pery. Příčné pruhování nepřekvapuje.
A zajímavost nakonec: Žádný z kontrolovaných starých slavíků ještě nepelichal!
