Rubrika: Články

Sedíme ve vlaku, v němž se oběsil průvodčí. Vyhlížím pražce před sebou – osmnáctsetdvacetpět? To nedám! „První slečna“ v Praze kolem trůnu? Svatá prostoto!!

Jestli dřív o fous méně, teď to má příroda v týhle přenešťastný zemi spočítaný. Nejdou dobré dny. Věru, nejdou.

A mnou sledovaná hnízdiště slavíků? Další dvě po smrti! To bude letos jaro.

Svátek slaví Hromnice, je druhého února. Slavíci v Sahelu už jsou nervózní. Za chvíli vyrazí do prvního zastávkového místa přes poušť. Poslouchám Hradišťan a zkouším se někam ode dna odrazit. Tuším tu zkázu a zas padám! Takový to byl krásný kout – zalužanské zahrady (psal jsem o nich). Sežere je silnice. Co naplat. Proč lezu do těch zákoutí, proč dovolím vztah v návratech přiživovat? Pak bývám smutný.

Dnes si přijela paní posluchačka z boleslavské University třetího věku pro literaturu k sestudování pro závěrečnou práci. Udělala mi radost, téma je: Ptáci a životní prostředí. Jaká náhoda!

Den je o hodinu delší, první ptáci zpívají. Kdo chce začít s ornitologií a s určováním, má už nejvyšší čas. Za chvíli začnou opeřenci přibývat a kdo nezvládne zimní druhy, nestačí tempu.

Přes Hrádek nad Kněžmostem létají krkavci. K severu dnes mířily kvíčaly, brhlík už jaro někde asi vidí. Prozpěvuje ostošest.

Je pozoruhodné, jak ptáci od krmítka zmizí v teplejších dnech a pátrají po hmyzu v širokém okolí. Všechny ty dvouleté koňadry, co jsme tu krmili, už taky prozpěvují a kouká jedna po druhé, jestli už náhodou ta chvíle nepřišla a netřeba vypadnout. Nazpět. Domů. Na sever i východ. Zas proletí povědomým sedlem Tvarožníku, ty druhé převedou Jeseníky sedlem Červenohorským. Odletí tam, kde se před pár měsíci narodily. A zkusí to samy, prvně. Jak milé!

A jak důležité.

Příležitost téma zakončit. Buďte k sobě pokud možno hodní.

Našel jsem obrázek krajiny Dolnobousovska, nevím, z kterého je roku. Má ale pro mne váhu, dokáže si totiž říci o odborný komentář. Překopíroval jsem jej na slavičí blog.

Je na něm Dolní Bousov od jihu – z míst, která jsem důvěrně znal. Z kopce „Vlčopoláku“.

Co mi v pohledu dnešním řekl? Odvedl mne do dětství i do mládí. Onu „desku“, s příběhy prožitého, briskně oprášil a usadil pod jehlu gramorádia. Natažením roztočil a kroužením v prachu se jal momenty připomínat.

Socialistická krajina byla jiná. Jak to vůbec bylo tenkrát se slavíky? Fotka je pořízena z sadu náhorní plošiny, jejího úpatí. Přestože to bylo prostředí (za ohradou z smrkové kulatiny) plné života, kam oko dohlédne bych slavíky nehledal. Bylo totiž bez podrostu. Zato sýčků tam bývalo! Vzpomínám si, jak jsme je cestou k lesu za houbami s oblibou plašili a oni přízemním houpavým letem odlétali jinam. V ohradách se pásl skot, kolem kravinců běhali konipasi. Bylo tam plno pěnkav i divokých hrdliček, všude po příkopech fůry motýlů, na stromech ovoce.

Na pomezí ohrady a lesa se na skládce nepořádku vyhřívaly zmije. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou prakem zastřelil. Zbytečně. V hysterii. Slavíci ale zřejmě ani tam u lesa, kde přeci jen bylo mlází, tehdy nebyli. Dokonce nevím, zda byli v kotlině kdekoliv jinde. Už to nezjistím. Chabé ornitologické zdroje mlčí.

Je velmi zajímavé, že jsem slavíky neznal ani z nočního chytání úhořů. Nedovedu si představit, že by mne, co rybáře, nezaujali. Anebo, že by se o nich nemluvilo.

Zjistil jsem je až v konci 70. let a byl jsem zřejmě prvním kdo to zaznamenal. Ikdyž se pak mezi lidmi objevila nahrávka velmi pěkného nočního zpěvu, ta ovšem vznikla o chvíli později. Už fakt, že autory nahrávky zpěv zaujal až v zmíněné době napovídá, že ani oni jej dříve asi neznali.

Jak vypadal Bousov v půli 70. let? Kolik bylo v širším okolí slavíků a byli vůbec nějací? Na Boleslavsku jistě, vždyť znalý ornitolog Alfréd Hořice z Mnichova Hradiště, za nimi chodil k Strenickému potoku. Strenice mají dokonce slavíka ve znaku (slepice to není, jak někteří jiní soudili).

K dolnobousovské krajině – ve vztahu k slavíkům – třeba říci, že se nachází na samém rozhraní výskytu druhu. Klenice je klimatickým předělem a slavík to ví. Ano, v konci let 80. zcela jistě došlo k vzestupu jeho zájmu i o toto prostředí. Vygradoval na přelomu století a nastoupané počty se dodnes bez kolísání drží. Už jsem tu i psal o pokusech druhu pronikat podél Jizery na Turnovsko. To je fenomén, který by mohl zpětně rozkrýt a prozradit osídlování Dolnobousovska.

Místa kolem Klenice jsou zajímavá i z pohledu výskytu slavíka tmavého, který – zdá se – daleko víc táhne Turnovskem a tady tak dává vznikat smíšeným párům či pobytu kříženců. Možná, že prostor, který jsem si pro studium druhu v kraji domova vybral, je z nejzajímavějších možných. Anebo to je tím, že stovky hodin aktivního kroužkování vkládají prostředí pod jistý drobnohled. Nebo je v kombinaci obojí.

Závěrem třeba konstatovat, že se dnes již jen těžko najde z oblasti Dolnobousovska jakýkoliv doklad výskytu druhu – jiný, než jsem zde uvedl. Že jsem pravděpodobně prvním, kdo zde slavíky objevil a trend šíření později zachytil.

… Takhle to tam vypadá (v létě).

Po delší době navštívíme prostředí rybníka, rákosin a přítokového kanálu. Uvidíme Osecká luka, i smíšený les. Druhová pestrost tam je opravdu vysoká, 4. května už tam bude většina ptačích obyvatel. Uslyšíme cvrčilky a rákosníky, chřástaly, možná bukače nebo sýkořice, žluvy, přes šíji potáhnou bahňáci, možná že po letech zase uvidíme moudivláčky, nad hladinou by v tu dobu mohli být rybáci, na vodě kachny. Zastavují se tam černí čápi, v lukách budou čejky. Přes luka táhnou cvrčaly, měli by tam být slavíci. V podmáčené vrbině tam byl chycen i slavík tmavý a datum vycházky je naprosto optimální. V lese budou káně, určitě uslyšíme drozdy. Doupné vrby kolem náhonu hostí šoupálky. Myslím si, že místo nás potěší a počasí nepodrazí. Pokvetou devětsily a vrby.

Cesta je pevná, možná že půjde jet po ní až na konec a parkovat v louce, to se uvidí. V tu dobu v rákosí přenocuje hodně vlaštovek a břehulí, možná uvidíme orla mořského či pochopy rákosní. Přítomnost dutin motivuje šplhavce. Kdo by chtěl přijet vlakem, musí do Dolního Bousova a odtud zhruba dva kilometry přes čtvrť Kolonie za rybník. Je tam fůra budníčků, na cestě budou možná konipasi, pod mostem třeba chytneme ledňáčka, potáhnou ještě červenky a pěvušky a taky pěnice. Uvidíme, jak po zimě dopadne rákosí, hodně na jeho vitalitě záleží.

Tentokrát půjde o opravdu nenáročnou vycházku po komfortní cestě. Obšírně představím tamní hnízdiště slavíků, bývá jich tak čím dál víc a začátkem května zpívají průtažní dvouletí z každého bochníku vrby v lukách. Je to jediné místo, kde lze v regionu takto markantně přečíst jarní tak slavíků.

Vím, že pár lidí už nechodí pro vystoupanou návštěvnost. Osm desítek je fakt dost. Nějak to ale zvládneme a uvidíte, že to bude zase zážitek. Vítáme i nové zájemce, dost lidí se ptá během roku, chtěli by akcí víc. To možné není. Už takhle je to pro nás závazek jako hrom.

Nebudeme oslovovat média ani sponzory, svačinu si vezměte s sebou, rozhodně tam jsou klidná místa k posvačení, třeba na mostě. Tam se dá i usednout. Kdo ještě neviděl zámek Humprecht, uvidí jej. Končit se bude zase před polednem. Chodí lidé i s kočárky, ani tady to nebude problém, cesta je dobrá. Nejlépe však prosím bez psů, k ničemu je nepotřebujeme.

Posedět se dá pak i v louce pod dvěmi borovicemi, kdosi tam postavil lavičku. Pohovořím o mlýnském náhonu, který tudy vedl vodu na práci. Býval plný ryb, to já však už nepamatuji. Ale vodu v něm, to ještě ano. Připravte se bohužel i na nepořádek, v rozhraní krajů to nikdy moc nikdo neřeší.

Budeme koukat po hladině, vezměte si dalekohledy. Dlouho jsme v rákosí nebyli, hodně dávno. Bude to tedy přínosná změna.

Vážení zájemci o naší květnovou akci! Nesu překvapení.

Protože jsem vstoupil do 4. desítky výzkumu a protože naše vycházka je v pořadí už třináctá, žádá sváteční háv!

Navrhuji:

Co říkáte, kdybychom to zkusili letos tak, jak to má po správnosti být? Začít téměř už s rozedněním. A postupně ty nastupující ptačí hlasy moderovat. Byl by to pro vás zcela jiný zážitek. Místo a scénář to umožňuje. Akce dál zůstává pro každého – tedy i pro ty, kteří tak brzy přijít/přijet nemohou.

V tomto třináctém ročníku se zaměříme na rákosí – biotop s největší hustotou ptactva. A nebudeme ani nikam moc chodit. Scházet se budeme už kolem půl šesté(!) na můstku východně Červenského rybníka (dodám později souřadnice). Vede tam cyklostezka i turistická značená cesta s značenou zastávkou „Nad Červenským rybníkem“. Vše ještě budeme upřesňovat. Nejbližší osadou je Šlejferna (pod dělící hrází, mezi rybníkem Šlejferna a Červenským). Místem, kde budeme pozorovat, chytat a poslouchat, je oblast červenské kosy – SV výspy do rybníka, kde 5 let probíhaly též odchyty CES.

Až se sejdeme kompletně (cca v 7 hodin), tak přeci jen třeba vyrazíme kousek podél pobřeží k menšímu lesu a představíme si i toto prostředí. Délka tentokrát nepřesáhne 2 kilometry (jeden tam, druhý nazpět). A myslím, že to bude síla. Mimochodem, budeme se pohybovat po hranici krajů východo/středočeského.

Připravíme po letech zase soutěž, otázka bude „místní povahy“. Pro děti acháty a pro všechny snad i nějaký propagační materiál naší České ornitologické společnosti. Kdyby chtěl snad někdo stát se jejím členem, udělejte to. Je to radostně-prospěšné společenství a povede vás vašimi krajinami s hmatatelně snižujícím se ornitologickým tápáním. Dnes obdivně pracuje i s dětmi, bude vám s ní dobře, uvidíte.

Vítání ptačího zpěvu s Tomem a Pavlem Kverkovými se odbude v tradičním datu – v prvním sobotním květnovém dopoledni. Tak si to předpoznamenejte, ať pak zas někdo nenaříká.

A dnes večer, bude-li čas, napíšu o tom ráji něco víc a trochu z jiného soudku.

Už jsem vám asi dokázal, že každé z míst, kam chodím za slavíky, má maličko jinou tvář. V každé zastávce je připravena chvilička k zaradování. Řeknu-li ovšem Březensko, tam se těch radostí nachází přeci jen ještě o něco víc. A mám odtud též polovinu mých kořenů – a to možná táhne k nadržování. Připomeňme si tu krajinu.

Vyplatí se v ní chvilinku počkat. A k mému chytání vyčkávání patří. V ten moment je po vědě a hlásí se obdiv. A taky vzpomínání. Uhnětlo se tím a kyne těsto na koláč z nejpoctivějších. Na buchty, co voněly z bábiných kamen – z trouby, co někdy připalovala. Kde jsme přeci jen bývali blaženi.

Jdu loukou a motýlům se z kytek nechce, oschlo a mají pár hodin pro svátek. V polích hoří máky a modrají chrpy, nevěřím a jdu si málem sáhnout.

Jak se sem nevracet?!

U rybníčka líknu síťové pastičky v slavičím roští, zpívají tu mistři hned tři. Vůbec se nedivím, že se o kout perou, že jim je tak do zpěvu. Moruše uzrála, tam už si jdu sáhnout doopravdy.

Jen pár plodů mi žluvy nechají. Ty nad polem, kam se bojí. O to víc si je vychutnám.

Chytla se mi žluva kdysi do sítě. Takhle se tvářila.

Nedržel jsem ji dlouho. Žluvy se chytnou vzácně, žijí v korunách stromů, nalákat je dovedou jen zrající plody. Letí k nám z tropů na kratičký čas jenom vyhnízdit. A zas se vrací.

Prchavost ta setkání brousí v démanty. A ten třpyt drží! Však se na ty obrázky ještě jednou podívejte. A přihazuji eso…

Mám ta místa rád. Pro jejich vlídnost.

V polích před rybníkem se kolem prastaré kaluže proletují čejky. Málo je míst, odkud neodešly. Ubyly. Jen odtud si odejít nedovolí. Tahle krajina je odejít nenechá. I za to si jí vážím. Ani mne nechce nechat odejít.

Ze sítě se jindy odrazil rezavý pták velký málem jako drozd. Drozd to ale nebyl, na to jsem stál dost blízko. Slavík to však také nemohl být, takového jsem dosud neviděl. Pod moruší v temném rohu seskočil pták dolů k pastičkám. Jednou tam někdo vyklopil černou škváru, teď čerstvě rozhrabaná, je nejlepším místem k odchytu. A už pod síťkou opeřenec skáče a mluvím nahlas. Ptákem je slavík, jakého jsem neviděl. Mohutný mezidruhový kříženec, velký jako drozd. I stejně vážící!

Ještě, že mám váhu i s větším rozsahem. Tu slavičí by strhnul.

Připomnělo se mi tím, proč jsem tady především. Rukávem otírám čelo, dopisuji divoká čísla do sešitu a zvolna rozevírám dlaň.

To byl tedy relax!

13.ledna 2013

V loňském roce byly publikovány tyto dvě práce:

Jeden dokumentuje pelichání slavíků tmavých na území republiky, druhý představuje nálezy u slavičích klíšťat. I pro rok třináct se rýsují zajímavé příležitosti. Sběr biometrických dat z místních slavíků bude součástí švýcarské studie o slavíku obecném ve vztahu k zeměpisnému rozšíření druhu. Nejbližším textem však bude výsledek revize evidovaných hnízdění“ slavíka tmavého u nás, ve spolupráci s faunistickou komisí při ČSO. Pokud vyšetřím čas, rád bych se někde ohlédl i za třiceti lety specializace. Co mě rovněž trápí, je uváděná hustota hnízdících párů SO pro naší republiku. Přestože se i v tisku vyvíjí směrem nahoru, je neuvěřitelně nízká. Vždyť jen v mnou sledovaném prostoru SV Mladoboleslavska (200 km2) bude párů 300-400! A to je místní výspa Polabí opravdu jen příslovečnou kapkou v moři česko-moravsko-slezských populací.

Než svůj výzkum jednou zabalím, chtěl bych stihnout, s podporou místních médií, jakési Májové sčítání slavíků Mladoboleslavska. Po setmění, s předchozí ukázkou hlasu v rádiu či v odkazu na internetu, s doporučením biotopů a v čerstvě nočním čase (po drozdech). Vím, že zpívající samci nejsou v souladu s následnými počty hnízdících slavíků, ale lepší tak, než nijak. A myslím, že se nám pořádně protočí oči! Osídlení druhem, přestože v posledních letech spíše stagnuje, bude daleko-daleko větší, než se uvádí.

Dnes dokonce dovedu jít krajinou třeba v podzimu a rozhodnout při pohledu do prostředí, zda a kolik slavíků v místě může přebývat. Lokality boleslavského Pojizeří si jsou natolik podobny, že je lze třeba „bousovskou optikou“ dobře přečíst. A stává se mi, když do onoho nádražního křoví s plaménky a nesmrtelně zmlazovanými šeříky v čase před sněhy vstoupím, že najdu staré hnízdo na jedné z čtyř-pěti možných „světlinek“ při cestě či jinde. Že mi tamní lidé potvrdí, že zjara noční zpěv v roští slyšeli. U druhu jakým je slavík, to až tak těžké není!

Tak a teď jsem za ty odvážné věty zvědav na reakce.

Jen ve vztahu k hnízdní hustotě považte třeba právě blízké dolní Pojizeří, partie kolem Labe, Poohří, dnes už i Čechy jižní, ale i Plzeňsko, výsypky na severu, východní Čechy. No a Morava, tak to je slavičí ráj od pradávna! Pobýval jsem kdysi návštěvou v Brodě nad Dyjí. Ikdyž šlo tehdy o téma tak nějak jiné, na slavíky nezapomenu. To je neuvěřitelný kout naší země! I s lidmi.

Opravdu si myslíte ještě, že 8-16 tisíc(!) párů z roku „03“ odpovídá realitě? Nulu bych tam hodil hned.

Vítejte v roce třináct, příznivci slavičích stránek!

Poslouchal jsem nedávno pana režiséra Trošku a zkusím to jako on. Hodím se do klidu a o politiku tady nezavadíte.

Přilétli třeba brkoslavi, viděli jsme je u Branžeže včera při práci. Bylo jich osm.

——————————-

Mám pro vás ale novoroční téma jiné, udělá radost. Nejromantičtější z slavičích plácků jsem si nechal na teď – slavičí zahrady! Vskutku tajemný svět.

Protože mají život jepičí, mám vlastně už jedinou. A ani neřeknu kde, aby se snad neobjevil majitel a kout provinile nezkulturnil. Možná ji někdo z vás místních poznáte. Tak si to nechte pro sebe a vyšlápněte tam v půli dubna. To už v ní bude každá větévka i stvol napnutý k prasknutí.

Stavení bez lidí v zahradě temné, samota prostřená do čtyřech stran. Vrátí se? Dokázal přežít od chvíle, kdy v čerstvém peří do srpnové noci tehdy vyrazil?

Chodím po cestě před plotem a lidi mě zdraví. Dávno jsem jim o důvodu řekl a stihl téma vykreslit. Krásné bylo, když se rozhodli ve vsi sousední pozvat mě na besedu, že nestačily židle. Sháněly se všude. Tady čerpám sílu, tady cítím, že tak činit musím. Tady jednou vyhrajeme a Boleslavsko bude mít o ptačím mistru povědomost v zemi největší. Bude hrdé na slavíky a tak je zachovám.

Míval jsem zahrady tři, dvě už nejsou. Jedna je součástí sportovního areálu, druhá se změnila v čerpací stanici. Na první zpíval slavík z bílé magnólie, na druhé z granátovníku. Co k tomu dodat. Kdyby ještě krajem chodili básníci, byly by zveršovány obě. Za sebe však musím přiznat – nebýt slavíků, v místa bych nepřišel. Při mojí mentální odbočce je dobře, že známosti vzešly. Pochytal jsem mnohé z těch nálad a zněly kdysi až v rozhlase. Hostiteli se natolik líbily, že mne tím uvedl. Vzpomínám si, jak mě to ozářilo. Vyznělo to pěkně a lidé z města té zahrady byli až dojati.

Místa jsou zvláštní kontrastem samoty s vykřičenou ptačí láskou. A bojem o přežití, kam se podíváš. Výživné divadlo…

Umenšuje se v nich rozměr badatele a nabývá romantičnost. Jistěže třeba pěvce okroužkovat, proměřit, vyfotit, ale tady váží víc, že slavík přiletěl. Že se mu zákoutí líbí a že na něj v jednom z nemnoha svých pokusů o přežití vsadil. Že má krajina magnetičnost a že ji znám specifikovat. Že ono „příště“ snad ještě bude.

A víte co? Zdržte dnešní obrázek na monitoru, vyberte si některý z internetových slavičích zpěvů, pustíte si jej v podkresu. Předtím si vybavte, jak voní jarní zem a cestou večerem, jak slábnou hlasy lidí. Skončil i drozd nad fungl novým bazénem sousední zahrady… A teď tam ten zpěv někam zavěste. Jak se rozezpívá, můžete zesílit.

– Jo, a v tý pumpě jsou přes den slyšet koňadry.

Vrátíte-li se do 13. srpna tohoto roku, k článku Barevné chvíle a pokud si jej připomenete, nabízím dodatek.

Navštívil jsem ony manžele s přáním k novému roku a o „jejich“ slavíkovi zjistil víc. Slyšeli jej v místě zpívat ještě v červnu, nebo snad červenci. Není to podstatné, v červenci spíš ne. To pelichal. Pozdní zpěv však jasně mluví o tom, že pták byl osamělým. Buď ovdověl, nebo zjara neuspěl. Vysvětluje to, proč se v místě pelichání chytil sám. Žádná mláďata, žádný jiný. Zpěv však byl krásný a daleko slyšitelný. Příchozí prý rozložili přenosné stoličky a poslouchali. Jak blízké je jejich chování dávné zálibě lidí v slavíkovi! Kolik jen třeba na Moravě zní písní, právě tímto motivovaných! Inu, nejsem na slavíky sám.

Vrátí-li se, zjara tam půjdu. Zajdu k psímu hřbitůvku v rohu lesa, poplácám čtverý dub po kmeni, prohlédnu bezinčí. A budu přát štěstí.

Místa po těžbě písku postupně zarůstající, to jsou panečku zahrádky! Některá dřívější měla štěstí, že je nestihlo zpětné rekultivování. Zůstala druhově rozmanitá.

Pro mne jsou staré lomy doslova místem zázraků! Tím, že bývá přítomna v jezírkách voda, dosáhly takového zmnožení organismů, jakého jinde nevidět. Člověk by tu mohl chodit od rána do večera a pořád by nacházel! V obrubské pískovně – staré části, jsem takhle jednou viděl housenku otakárka ovocného. Motýla ne, housenku ano. Chodím tam inu ve špatnou chvíli. Ale číst v místech umím. V jiné u Domousnic, mě taky zajímají hlavně slavíci. V bousovské jakbysmet a na Rohatsku taky. Vidím ale opravdu i všechnu tu sezónní kvalitu kolem. Jasně se ukazuje, když nikdo do těch prostředí nezasahuje, co příroda pořád ještě umí. Bral bych tam mládež a líčil před důkazy postup osídlování prostředí, lovili by v kalužích obojživelníky, sčítali po stěnách břehule, v orobincích naslouchali velkým rákosníkům (když je voda vysoko), prohlíželi kytky. Sbírali šutry, fotili motýly. Žasli nad tím, co dokáže litý déšť i dnes ještě s pískem, jak kdysi stará řeka. Obdivovali lov ostříže i rojení mravenců. Pobíhání kulíků i paměť skřivanů. Brouky, vřetenušky, křemenáče v březoví, rybáře u jezera. Slunce, vmačkující cejch otrhané krajině.

Krásně zní z těch podzemí zpěv slavičí! Krásně se sólisté počítají, stojí-li člověk na hraně lomu. A vyhlížím šířící se vlhy. Jednou přiletí i k nám a nejdřív obsadí díru domousnickou. Je tam největší klid a dostatek hmyzu. Břehule odtud odletěly, nenašly strmé břehy. Břehule naopak lidi k životu potřebují. Je divadlem, prohlížet vodu, nezdegradovanou přepálenou kapří obsádkou, žijící podle svého. Sinice jsou nahrazeny polštáři vodních kytek, drobounce kvetoucích, voda je skleněná. V orobincích žijí mlžové, potrava kachen. – No, kachen. Naštěstí jen pár těch opravdu divokých a taky chocholaček. Slípka zelenonohá a dvě lysky. To stačí. Každému tvoru svědčí jiný díl té zahrádky. Jak v té staré učebnici přírodovědy z poválečných let! Znáte barevné tabule jednotlivých prostředí odtud? Stlačené trochu malířem dohromady, ale opsané z tamní krajiny. Tak tady v těch dírách to ještě platí! A vědci na to přišli. Hoří, fotí, sčítají, publikují, nabádají! Marně. Rekultivace současnosti jsou byznys. Návratem k čemu? K navážkám s neexistujícím vodním režimem, šachovnicovým výsadbám lesa? S ploty a všežravou třtinou? S jezery ztracenými i s jejich kytkami? S živnými rostlinami motýlů, vyprahlými stanovišti i těmi lokálními přesypy? S žábami a čolky? S těmi motýly? S vyhasínající nadějí?!

Samozřejmě, že bych věděl co s tím. Nejsem zvyklý „házet moudra“ a nemít řešení. Dobývací prostor bych protěžil k průsakům (jak se děje), zmírnil okraje kráteru s ponecháním několika stěn uvnitř areálu a umožnil přirozené osídlování prostoru. Podpořil koupání, protože z rybníků to dávno nesplňuje žádný. Vytvořil bych naučnou stezku se studijními plochami. Vypověděl o vzniku ložisek štěrkopísku, o způsobech jeho dobývání i zhodnocení suroviny. O životě a výhledu biotopu stárnoucí pískovny.

Mladé ochránce či skauty bych pověřil servisem místům, s prostorem pro jejich aktivity včetně táboření. Školy pozval v rámci výuky či nadstavbových aktivit k poznávacím návštěvám. A pátral po přírodovědných kroužcích na těch školách. V části protilehlé by zbyl prostor třeba na cyklodráhu. To neodporuje. Čas od času vybraná místa a zazemněná jezera bych nechal zmladit těžkou technikou. Ve volné krajině okolní, se nebál držet zeleň kolem toků, nechal osázet nízkým křovím hranice všech těch příšerných slunečních elektráren a vrátil stromořadí k polním cestám.

Tvrdě bych začal potírat černé skládkování a vypráskal všechny ty „přenešťastné“ kempovníky z volné krajiny. Namísto, povětšinou falešné lítosti, bych oprášil zákony o znečišťování veřejných prostranství a krajiny, o nakládání s nebezpečnými odpady, tábořením a ohněm, ničení dřevin, zlodějině a řadě dalších. To bych krajině přál!

Představte si to. Zatímco slavík obecný (Luscinia megarhynchos)

táhne do zimovišť na začátek subsaharské Afriky, příbuzný slavík tmavý – dříve uherský (Luscinia luscinia)

na konec opačný.

Budeme-li se bavit o příslušnících naší populace, pak lze uvést, že pro prvního platí odlet k jihu a jihozápadu; pro druhého k jihu a jihovýchodu. Jižní cestu Apeninským poloostrovem uvádím schválně takto, protože se ukazuje, že opravdu mohou i slavíci tmaví občas zamířit k africké deltě Nilu odtud přes moře. Pojďme se dnes v duchu zadání podívat (znovu, protože už jsme to jednou podnikli) na cesty slavíka tmavého, s přihlédnutím k fatálnímu suchu v oblasti Afrického rohu, v první půlce roku 2011.

V Anglii sledované kukačky, jako příhodní zástupci transsaharských dálkových migrantů, krásně ukázaly (letos opakovaně), jak je pro ně důležité včas se připojit k dešťům, přesouvajícím se postupně k jihu černé Afriky. Jejich etapy jsou báječně srozumitelné.

Slavíci jsou potravně také vyhranění a jde jim tedy na podzim o totéž. Stejně, jako načtené kukačky, i tmaví slavíci se dovedou napřáhnout k pořádnému letu a poté zarazit. Do cíle cesty opravdu nespěchají, dosahují jej před koncem roku. (Posledně jsem musel na cestovní rychlost slavíků odpovídat i v rádiu a tak jsem, o cestách známé, vysvětloval). U obou slavíků se zdá letní cesta Evropou poměrně rychlá (zejména u zkušených migrantů), k zpomalení tahu zastávkami dochází až v Africe. Ptáci dokáží zřejmě dokonale využít poměrně spolehlivého počasí končícího léta k přesunu do první „čerpací stanice“. Tou je sever Afriky po přeletu moře. Na cestě si vystačili s zásobami (evropského) tuku. Zmiňuji to proto, že při jarním – zrychleném tahu dochází při dlouhých a mnohdy klimaticky nevyzpytatelných etapách i k úbytku svaloviny (včetně zmenšení srdce – obtížnější rekonvalescence). Po podzimním zotavení v zastávce (nadpočetně využívané i značným množstvím konkurentů) pokračují kontinentem dál, s řadou menších či větších zastávek. Pro slavíka tmavého je poslední zastávkou (nárazově velmi početnou) Keňa (odkud díky mnohaletým výzkumům existuje podrobný přehled o intenzitě průtahu). Slavíci, přestože jsou individualisté, přilétají do místa podle zjištění po tisících – a jsou nejpočetnějšími v čase. Potud jim vše vychází (až na ztráty ve východním středomoří) a ptáci ještě v prosinci dosáhnou cíle v Natalu.

K odletu v konci zimy nastupují všichni dobře připraveni a řadu podzimních zastávek míjí. Hromadí se až před písečnou překážkou na severu, v oblasti Afrického rohu. Musí se znovu utkat s obrovským množstvím potravních konkurentů (vnitrodruhově i mezidruhově). S zastávkou však ptáci po generace počítají. Do cestovních map ji vložili zděděním i následným vlastním ověřováním. Promění-li se oblast vlivem extrémního sucha jen v slabě úživnou, ptáci přilétající v ní, strádají. Situace může být pro mnohé až kritickou, v případě lepším se na tahu zdrží. A delší pobyt všech situaci eskaluje.

S oběma efekty proběhlo v Evropě ptačí jaro 2011. Nejen, že jsem v známých datech slavíka tmavého nikde nechytil a neobjevil. Ne vůbec samozřejmě já, ale vědci severně naší republiky, dali později odpověď vysledovanými problémy s návratem druhů (slavíci tmaví, ťuhýci obecní, rákosníci zpěvní) na jejich pravidelná hnízdiště.

Jiní odborníci v Evropě už hlasitě volají po větší míře poznávání právě zastávkových míst a jejich nutné ochraně před jevy, které ovlivnit můžeme (zabíjení z bídy či rozmaru). Do „kalkulačky“ se nám tedy dostává v posledních desetiletích nejen fenomén hnízdišť, zimovišť, ale právě též větší bezpečnost strategických migračních koridorů a jejich etapových cílů!