Vrátíte-li se do 13. srpna tohoto roku, k článku Barevné chvíle a pokud si jej připomenete, nabízím dodatek.
Navštívil jsem ony manžele s přáním k novému roku a o „jejich“ slavíkovi zjistil víc. Slyšeli jej v místě zpívat ještě v červnu, nebo snad červenci. Není to podstatné, v červenci spíš ne. To pelichal. Pozdní zpěv však jasně mluví o tom, že pták byl osamělým. Buď ovdověl, nebo zjara neuspěl. Vysvětluje to, proč se v místě pelichání chytil sám. Žádná mláďata, žádný jiný. Zpěv však byl krásný a daleko slyšitelný. Příchozí prý rozložili přenosné stoličky a poslouchali. Jak blízké je jejich chování dávné zálibě lidí v slavíkovi! Kolik jen třeba na Moravě zní písní, právě tímto motivovaných! Inu, nejsem na slavíky sám.
Vrátí-li se, zjara tam půjdu. Zajdu k psímu hřbitůvku v rohu lesa, poplácám čtverý dub po kmeni, prohlédnu bezinčí. A budu přát štěstí.
