Slavičí jámy

Žádné komentáře u textu s názvem Slavičí jámy
Místa po těžbě písku postupně zarůstající, to jsou panečku zahrádky! Některá dřívější měla štěstí, že je nestihlo zpětné rekultivování. Zůstala druhově rozmanitá.
Pro mne jsou staré lomy doslova místem zázraků! Tím, že bývá přítomna v jezírkách voda, dosáhly takového zmnožení organismů, jakého jinde nevidět. Člověk by tu mohl chodit od rána do večera a pořád by nacházel! V obrubské pískovně – staré části, jsem takhle jednou viděl housenku otakárka ovocného. Motýla ne, housenku ano. Chodím tam inu ve špatnou chvíli. Ale číst v místech umím. V jiné u Domousnic, mě taky zajímají hlavně slavíci. V bousovské jakbysmet a na Rohatsku taky. Vidím ale opravdu i všechnu tu sezónní kvalitu kolem. Jasně se ukazuje, když nikdo do těch prostředí nezasahuje, co příroda pořád ještě umí. Bral bych tam mládež a líčil před důkazy postup osídlování prostředí, lovili by v kalužích obojživelníky, sčítali po stěnách břehule, v orobincích naslouchali velkým rákosníkům (když je voda vysoko), prohlíželi kytky. Sbírali šutry, fotili motýly. Žasli nad tím, co dokáže litý déšť i dnes ještě s pískem, jak kdysi stará řeka. Obdivovali lov ostříže i rojení mravenců. Pobíhání kulíků i paměť skřivanů. Brouky, vřetenušky, křemenáče v březoví, rybáře u jezera. Slunce, vmačkující cejch otrhané krajině.
Krásně zní z těch podzemí zpěv slavičí! Krásně se sólisté počítají, stojí-li člověk na hraně lomu. A vyhlížím šířící se vlhy. Jednou přiletí i k nám a nejdřív obsadí díru domousnickou. Je tam největší klid a dostatek hmyzu. Břehule odtud odletěly, nenašly strmé břehy. Břehule naopak lidi k životu potřebují. Je divadlem, prohlížet vodu, nezdegradovanou přepálenou kapří obsádkou, žijící podle svého. Sinice jsou nahrazeny polštáři vodních kytek, drobounce kvetoucích, voda je skleněná. V orobincích žijí mlžové, potrava kachen. – No, kachen. Naštěstí jen pár těch opravdu divokých a taky chocholaček. Slípka zelenonohá a dvě lysky. To stačí. Každému tvoru svědčí jiný díl té zahrádky. Jak v té staré učebnici přírodovědy z poválečných let! Znáte barevné tabule jednotlivých prostředí odtud? Stlačené trochu malířem dohromady, ale opsané z tamní krajiny. Tak tady v těch dírách to ještě platí! A vědci na to přišli. Hoří, fotí, sčítají, publikují, nabádají! Marně. Rekultivace současnosti jsou byznys. Návratem k čemu? K navážkám s neexistujícím vodním režimem, šachovnicovým výsadbám lesa? S ploty a všežravou třtinou? S jezery ztracenými i s jejich kytkami? S živnými rostlinami motýlů, vyprahlými stanovišti i těmi lokálními přesypy? S žábami a čolky? S těmi motýly? S vyhasínající nadějí?!
Samozřejmě, že bych věděl co s tím. Nejsem zvyklý „házet moudra“ a nemít řešení. Dobývací prostor bych protěžil k průsakům (jak se děje), zmírnil okraje kráteru s ponecháním několika stěn uvnitř areálu a umožnil přirozené osídlování prostoru. Podpořil koupání, protože z rybníků to dávno nesplňuje žádný. Vytvořil bych naučnou stezku se studijními plochami. Vypověděl o vzniku ložisek štěrkopísku, o způsobech jeho dobývání i zhodnocení suroviny. O životě a výhledu biotopu stárnoucí pískovny.
Mladé ochránce či skauty bych pověřil servisem místům, s prostorem pro jejich aktivity včetně táboření. Školy pozval v rámci výuky či nadstavbových aktivit k poznávacím návštěvám. A pátral po přírodovědných kroužcích na těch školách. V části protilehlé by zbyl prostor třeba na cyklodráhu. To neodporuje. Čas od času vybraná místa a zazemněná jezera bych nechal zmladit těžkou technikou. Ve volné krajině okolní, se nebál držet zeleň kolem toků, nechal osázet nízkým křovím hranice všech těch příšerných slunečních elektráren a vrátil stromořadí k polním cestám.
Tvrdě bych začal potírat černé skládkování a vypráskal všechny ty „přenešťastné“ kempovníky z volné krajiny. Namísto, povětšinou falešné lítosti, bych oprášil zákony o znečišťování veřejných prostranství a krajiny, o nakládání s nebezpečnými odpady, tábořením a ohněm, ničení dřevin, zlodějině a řadě dalších. To bych krajině přál!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.