Představte si to. Zatímco slavík obecný (Luscinia megarhynchos)
táhne do zimovišť na začátek subsaharské Afriky, příbuzný slavík tmavý – dříve uherský (Luscinia luscinia)
na konec opačný.
Budeme-li se bavit o příslušnících naší populace, pak lze uvést, že pro prvního platí odlet k jihu a jihozápadu; pro druhého k jihu a jihovýchodu. Jižní cestu Apeninským poloostrovem uvádím schválně takto, protože se ukazuje, že opravdu mohou i slavíci tmaví občas zamířit k africké deltě Nilu odtud přes moře. Pojďme se dnes v duchu zadání podívat (znovu, protože už jsme to jednou podnikli) na cesty slavíka tmavého, s přihlédnutím k fatálnímu suchu v oblasti Afrického rohu, v první půlce roku 2011.
V Anglii sledované kukačky, jako příhodní zástupci transsaharských dálkových migrantů, krásně ukázaly (letos opakovaně), jak je pro ně důležité včas se připojit k dešťům, přesouvajícím se postupně k jihu černé Afriky. Jejich etapy jsou báječně srozumitelné.
Slavíci jsou potravně také vyhranění a jde jim tedy na podzim o totéž. Stejně, jako načtené kukačky, i tmaví slavíci se dovedou napřáhnout k pořádnému letu a poté zarazit. Do cíle cesty opravdu nespěchají, dosahují jej před koncem roku. (Posledně jsem musel na cestovní rychlost slavíků odpovídat i v rádiu a tak jsem, o cestách známé, vysvětloval). U obou slavíků se zdá letní cesta Evropou poměrně rychlá (zejména u zkušených migrantů), k zpomalení tahu zastávkami dochází až v Africe. Ptáci dokáží zřejmě dokonale využít poměrně spolehlivého počasí končícího léta k přesunu do první „čerpací stanice“. Tou je sever Afriky po přeletu moře. Na cestě si vystačili s zásobami (evropského) tuku. Zmiňuji to proto, že při jarním – zrychleném tahu dochází při dlouhých a mnohdy klimaticky nevyzpytatelných etapách i k úbytku svaloviny (včetně zmenšení srdce – obtížnější rekonvalescence). Po podzimním zotavení v zastávce (nadpočetně využívané i značným množstvím konkurentů) pokračují kontinentem dál, s řadou menších či větších zastávek. Pro slavíka tmavého je poslední zastávkou (nárazově velmi početnou) Keňa (odkud díky mnohaletým výzkumům existuje podrobný přehled o intenzitě průtahu). Slavíci, přestože jsou individualisté, přilétají do místa podle zjištění po tisících – a jsou nejpočetnějšími v čase. Potud jim vše vychází (až na ztráty ve východním středomoří) a ptáci ještě v prosinci dosáhnou cíle v Natalu.
K odletu v konci zimy nastupují všichni dobře připraveni a řadu podzimních zastávek míjí. Hromadí se až před písečnou překážkou na severu, v oblasti Afrického rohu. Musí se znovu utkat s obrovským množstvím potravních konkurentů (vnitrodruhově i mezidruhově). S zastávkou však ptáci po generace počítají. Do cestovních map ji vložili zděděním i následným vlastním ověřováním. Promění-li se oblast vlivem extrémního sucha jen v slabě úživnou, ptáci přilétající v ní, strádají. Situace může být pro mnohé až kritickou, v případě lepším se na tahu zdrží. A delší pobyt všech situaci eskaluje.
S oběma efekty proběhlo v Evropě ptačí jaro 2011. Nejen, že jsem v známých datech slavíka tmavého nikde nechytil a neobjevil. Ne vůbec samozřejmě já, ale vědci severně naší republiky, dali později odpověď vysledovanými problémy s návratem druhů (slavíci tmaví, ťuhýci obecní, rákosníci zpěvní) na jejich pravidelná hnízdiště.
Jiní odborníci v Evropě už hlasitě volají po větší míře poznávání právě zastávkových míst a jejich nutné ochraně před jevy, které ovlivnit můžeme (zabíjení z bídy či rozmaru). Do „kalkulačky“ se nám tedy dostává v posledních desetiletích nejen fenomén hnízdišť, zimovišť, ale právě též větší bezpečnost strategických migračních koridorů a jejich etapových cílů!
Článek věnuji kolegům z Orlických hor – co poděkování za možnost zkoumat prostředí slavíka tmavého v romantickém Orlickém Záhoří. I jejich slavíka se téma dotýká!
