Tu dát musím! Přišel jsem tam až v novém století. Je vlastně už součástí plechového města. Zalužany, tak to je tedy flek! Zalužanský potok tu s respektem obíhá plot fabriky a je takovým nárazníkem mezi krajinou a městem. Není vůbec špinavý, jsou v něm ryby, kapři i jelci „kleňata“. Tady byly kdysi zahrady, dnes prostor čeká na dosídlení. Za „erdesítkou“ pak město už zase pokračuje, ale tady zatím bují křoviny. Okusují ty zahrady a v květnu to tu je síla. Krom bezdomovců sem nikdo nechodí, schází cesta. Výsledkem toho je, že tu lesní káně hnízdí na torzu hrušně téměř nad hlavou! Že tu kvetou tulipány, barvínek, rudnou fantastický višně a v zemi mokvají zděné sklepy. Hlídám si vždycky v tašce mačetu, abych ji měl po ruce (až by se dalo říct, že sklopky líčím málem s „pepřákem“), ale zatím nikdy konflikt nenastal. Ty shrbené a pet-vínem sycené figury, se koukají vyhnout. Nestojí o obdiv ani publicitu. Ovocné stromy tu nesou stále plody – až si říkám – bez řezu a nezdrogované, jak panečku prosperují, jak jim to žití vykračuje! Slavík zde neosídluje plantáže šípků a topinambur, drží se v torzech těch zahrad. Potřebuje plácky s hrabankou. Hustota populace není vysoká, problémem je invaze třtiny, která místa ve vztahu k druhu degraduje. Na potok, zaklopený křovinami, za šera přilétají divoké kachny (opravdu divoké Anas platyrhynchos) a žijí zde i slípky zelenonohé. Slušná populace s vazbou na nedalekou příměstskou Klenici. Kousek dál už šumí obchoďáky jičínské výpadovky.
Slavíky pro kroužkování často třeba vylákat přes plot továrny přehrávkou hlasu. Dařívá se to. Nebezpečné je, chodit místem za šera. Mnohde totiž zůstaly mezi stromy vypnuty vodící dráty dávno rozpadlých plotů a struna má optimální výšku ve vztahu k uškrcení.
Tím, že slavíci nárokují místa stárnoucí, často opuštěná, jako je zmíněné, je udána ona specifická nálada. Nejen že jsem jí přivykl, o jinou bych už nestál. Tím jsou všechna místa propojena. Ikdyž usadíte slavíka v zahradě, musí tam najít staré listí a temné křoví, jak tomu bylo v roce devět i u nás doma. A ikdyž nezůstal, zážitek to bude na celý život. A i tady, v polomrtvých zalužanských zahradách, je společný prvek nepřetržitě přítomen. Je vždycky dojemné, vyčkávám-li s přehrávkou hlasu, odkud se slavík objeví a on předvede, jak s prostředím sounáleží. Jak ví místa, kde se hmyz ráno objeví nejdříve. Jak ví, kde se rychle schovat i odkud směrem k noční obloze (těhotné ptačí nadějí) začít notovat. Je fascinující vidět jej na dlouhých „drozdích“ nohách skákat po ztrouchnivělých kmenech a příchozího všemožně obhlížet. Zjara si tipuji místa, kde by mohlo vyrůst hnízdo a veden letitou deformací, občas je odhad správný. Už rozumím jejich rájům a v rádiu jsem upozornil, že udržet slavíka v oblasti není vůbec nemožné. Bylo to krásné nedělní posezení s výborným moderátorem Lubošem a děkuji za tu možnost. Děkuji i za sváteční vysílací čas.
Vím, že o takováto „zalužanská“ hnízdiště jednou zchudneme a s tím souvisí pravda, aplikovatelná pro nás: Žít třeba, dokud výměr běží – živelně, naplno! A ještě mám jednu pro začínající obdivovatele: Boleslavskem třeba chodit pomalu a jenom čekat. Krajina si nás už sama zastaví a vybídne zbohatnout.
::: Vážení, vzhledem k sváteční atmosféře jsem rozhodl upřednostnit témata pohodová, před zátěžovými. O slavičích klíšťatech a objevu u nich tedy nebude víc, než odkaz na médium. ((Tick and Ticks-Borne Diseases 2012 (vol.3, no. 4, p. 256-268) ; Jena, Germany: Tick-borne zoonotic pathogens in ticks feeding on the common nightingale including a novel strain of Riketsia sp.)). O autorském týmu a přeshraniční spolupráci se dovíte tam.
Příště se zamyslíme nad návratem slavíků v roce „11“. Nad problémy, souvisejícími s vynuceným přerušením tahu v jednom z tradičních zastávkových míst východní cesty, s možnými následky pro slavičí rok 2012. Tak přijďte.
