Buďte vítáni na slavičím webu. Všimli jste si, že termín „slavičí“ už nedávám ani do uvozovek. Tak se ta vaše přezdívka ujala.
Pojďme si napsat, co nás tu do konce roku čeká, abyste si sem mohli odskočit pro náladu.
Pojedeme dál poeticky o slavičích místech, mám sic připravit zase veselý příspěvek na web VČP ČSO, ale i sem mi nápady zbudou. Určitě vylovím příběh s bezdomovcem, ve kterém se budu snažit dokázat, že lítost není pokaždé na místě. Řada těchto tábořilů nedá na svůj porevoluční styl nakládání se životem dopustit. Projdeme ale i jiné slavičí plácky regionu a vylovím pár vzpomínek. Nechtěl bych ovšem zůstat dlužen ani odbornější tváři blogu a představím práci, kterou se nám společně podařilo opublikovat v Německu, pojednávající o unikátních objevech u slavičích klíšťat. V nabídce nebude chybět „tahové zamyšlení“, ta předchozí se setkala s výborným ohlasem, tak se pro tentokrát podíváme do oblasti Afrického rohu, na problémy jara roku jedenáct. Pořád samozřejmě zůstáváme u slavíků. Před koncem roku přidám PFku (máme nafoceno a vytisknuto), jen mi připadá, že je nějak brzy, když ten avizovaný konec civilizace dnes nepřišel.
Kouzlo starých parků a zahrad
Znám takových míst přes deset. Ani bych tím neměl provokovat, ale jsem šťastný, že majitelé nejeví zájem. Bude hůř i tady na Mladoboleslavsku. Nejradši bych ty lidi přibral v květnu s sebou. Vyrazili bychom chvilku před setměním abychom chytli soumrak, kdy zem nádherně voní a proti sobě zarputile vyzpěvují drozdi. Zavírají se kvítky orseje a z Klenice se kouří. Dorazily první slavice a zpěváci se mohou pominout.
Mám jen trochu strach při těch vycházkách, abych ty lidi nesplašil, aby se snad nějak nezastyděli a v obavě z udání se nevrátili s křovinořezem. Proto je radši sám nevyhledávám a sobecky ten koktejl do sebe vpravuji „singl“.
Prohrávají v tuto chvíli dvě slavičí hnízdiště, ani jednomu však nedovedu pomoci. O nich ale jindy, patří totiž do kategorie předměstských plácků i rybničních pobřeží. I tady jsme ale měli s jedním sadem namále, už jsem to kdysi na webu naklepl. Podařilo se však tu skvělou paní přesvědčit (a jestli sem chodí, děkuji ještě jednou a zvu uctivě v sobotu k poslechu rádia Jizera, hodinu před polednem). Jak tam poté voněly galské růže! Musely nás asi slyšet. I slavíků tam nikdy tolik nebylo! Dokonce tam přesídlil i pěvec od hřbitovní márnice, nešlo mi ho dlouho chytit, byl podezřelý tou zkušeností. Kdepak, jak se prostředí dostane do fáze stárnutí, dějí se věci nevídané. Všeho ale do času. Zestárne-li nadobro, začne křovité patro vyholovat a řídnout, průhledným biotopem je vidět naskrz a slavíci mizí. To je případ starého luhu pod Studénkou, ovšem lužní lesy probereme též jindy.
Dalším sadem je třešňovka, nedaleko toho jabloňového. Vrací se tam hnízdit krutihlavové i rehkové zahradní. Též slavíci. Ti ale teprve od nového století. Nebyl tam podrost, už se stalo. Co to je ale za obraz! Třešně tam voní neuvěřitelným způsobem a medáci v nich hučí do setmění. Vedle na nějakém pseudopolíčku roste jeden křen za druhým – a musím teď odbočit. Tenhle křen když se oloupe a nastrouhá, když skočím tady v Kněžmostě k Jardovi pro čerstvý párky a povede se mi zázrakem sehnat nějakej poctivej chleba – to je pak zhodnocení celodenního slavičího šmírování! Však je to políčko taky překopaný, ale dobře že tak! Křen není alespoň prkennej.
Kvetou tam plnokvětý narcisy, snad přilétly od hřbitova nebo vedle ze zahradnictví. Takový jsme mívali doma, když jsem měl rodiče. Taky jsem tam rozšlapal májovky v kopřivách a tak jsem ten zbytek vysbíral do polívky. To bylo něco. Mezi drobenkou tam plavaly spolu s petrželkou všechny ty vůně, co jsem před chvílí popsal. Slavík tam zpívá občas na kmeni povaleném ve strži a porostlém choroši. Svahy jsou jak reproduktor a nepamatuji, že by s tím zesilovačem někdy nesehnal milou. Však to tam letos byl mazec o místo; asi nějaký synek trefil domů. Tak jsem mu dal taky kroužek, abych ho v kraji příště nalezl.
Dalším místem je meruňkový sad kousek od Hradiště. A to je taková síla, že si „zahraje“ v knížce, kterou jsem tu už zmiňoval. Tam se hrdina z dubového lesa potká z severským drozdem cvrčalou, která se v místě před pernou nocí zastavila.
Nazývat sadem severovýchodní úbočí Baby je značně usnadňující charakteristika toho ráje. Šípky tam stoupají v mezích vysoko do korun hrušní a jsou majákem pro pěnici vlašskou i ťuhýky. V místech trojúhelníkovitých přípojů bočních lemů jsou místa pro slavíka. Tady bývá silné pro změnu spíše léto. Oba otakárci na jetelích, žluťásci čičorečkoví, okáči prosičkoví, strakapoudi prostřední na třešních a stará žena s dalekohledem, sedící na lavičce a poměřující východní obzor. Vzal jsem sem opakovaně pana primáře (jména neuvádím) – ornitologa a on, jak je z té medicíny vychován, ochutnával za chůze vše, co se po svazích urodilo.
Ze starých zahrad bych rád závěrem připomenul tu, která už není. Patří jí příběh, jímž mne kdysi jeden moderátor uvedl v rozhlase – Obraz, který jsem hledal. No tak to býval tedy plácek! Slavík tam zpíval nad modrou litinovou pumpou tonoucí v pámelníku, hned vedle pootvírané králíčárny. Do příběhu jsem nedal, že mezi vyčouhlými azalkami kluci pěstovali nějaké divně střapaté rostliny. Šlo jistě o konopí technické. Na provázky snad. Tam zpíval slavík před tím, než přežil smrt toho hnízdiště a posunul se proti proudu říčky na místo neméně krásné.
Poslední pohlednicí bude ta od jednoho statku, sežraného časem. Tam je v sousedství chléva (taky sežraného) pruh jabloní (časem teprve nahlodaných) a v jejich podrostu z šípků i kopřiv, dokonalé slavičí přítmí. Z buřeně tam vykukuje zdvojený sloup s vykuchaným elektrorozvaděčem a poklop jakési studně s ropuchami zelenými. Plocha – jeden betonový panel, takže tyče nelze zarazit nikam. Je to vždy takové hmatání pod mechem, podobně se v jižních Čechách hledají vltavíny. Kde železná špice do země vjede, tam bylo kopáno včera či před půl stoletím. Kde narazí, tam se může na lopatce za přispění štěstí zalesknout zelený šutr. Tady u panelky je štěstí v případě opačném.
Jsou krásná ta místa, jak jimi prochází rok Mladoboleslavska. S květy, vůněmi, vším tím ovocem, lezením po kolenou, i z kypření hrabanky oroseným čelem. S trávou, zválenou od milenců a s bylinkami, střiženými nestarou kořenářkou. S dálkovými rozhledy po kraji.
Ksakru, vánoční pečivo máme letos vynikající! Koštuji pokaždé polámané či troubou zhmožděné jedince. Ještě že jsme těm Mayům tak špatně rozuměli.
Tak zase příště. A dám i nějaké fotky.
