Po diskusi s některými z vás jsem se rozhodl, obléknout téma do svátečnějšího. Už dlouho jsme tu neměli kreslenější texty, teď je příležitost.
Vypravme se spolu krajinou severovýchodního Mladoboleslavska za zimními slavičími domovy. Pro ně i pro slavíka platí společné – zjevem se staví obyčejnými. Jaká však blamáž! Tak, a tato tři slova jsou klíčová.
Když jsem pravdu odhalil, k šlápotám se přimkla euforie. A natrvalo. Někdy až provinile – říkal jsem si – jak jsem tohle mohl nevidět?! A zčerstva přemýšlel, co s tím. Jak objev rozpustit mezi lidi. Výsledkem snažení jsou obraty užité při setkáních, které si už dávno žijí vlastním životem. Třeba ten o statečné krajině. Nebo jiný – jak je u nás třeba chodit pomalu. Ten o výskytu v správnou chvíli na správném místě jsem jistě nevymyslel, ale platí i tady.
Vážení příchozí.
Dnešním večerem počínaje, si budete moci virtuálně přistoupit na exklusivní cestě po slavičích hájemstvích kraje Od Humprechtu k Jizeře. Podobného putování nenajdete, provedu vás zimními místy současnými i zmizelými. A nevadí příliš, že krajinu někteří nemůžete znát. Uhlídáte, že fekt je přenosný.
Slavíci od nádraží
Vzhledem k tomu, že vlaková nádraží mívají stále ještě na okolí křoviny (nejčastěji s plaménkem plotním), slavíci se jich drží. A z květnových nocí je lidé odtud hlásí. Ať už je to boleslavský „hlavák“ či zastávka „město“. Takhle jsem přišel kdysi i do Kolomut, slavíci tam hnízdí nedaleko, v kruhovém polním lesíku. I z březenského nádraží jsou slyšet ti, co hnízdí v parku. Jsou to stará hnízdiště a třeba zmíněné boleslavské zaujme zpěvem přicházejícím shora, z kamenného akátového útesu nad kolejištěm. Přestože akáty žádný podrost nestrpí, při okraji přeci jen houstnou a to zdá se slavíkům k hnízdění stačí. Hnízdí i před nádražím v keřích kolem budov, ale ta na svahu jsou hlasitější.
Slavíci hnízdí též podél železničních tratí. Co tam přežívá pěkných míst! Třeba v Dolním Bousově. Trať se tam ohýbá za hřbitovní zdí, zarostlé pámelníkem, kdysi též šeříky. Zvláštní tam bylo líčit na slavíky vedle cypřišového háje s márnicí a s anděly nade zdí. Odtud ptáci zaletovali přes koleje do hluboké rokle zpustlé třešňovky a je zajímavé, že jsem u nich nikdy nezaznamenal srážku s vlakem. Snad je to tím, že vlaky v místě kvůli přejezdu nemají rychlost.
Dalším místem, kde koleje protínají hnízdiště, je mnichovohradišťská bažantnice. O tomto prostředí se nechci rozepisovat, odehrává se tu podstatná část chystané knížky Slavík z dubového lesa. Místo je i tím krásné.
Podobně atraktivními jsou lemy silničních tahů. Dnes to je už zcela normální, ale myslím si, že právě můj výzkum kdysi jako první na tuto událost v rámci republiky upozornil. Konkrétně tehdy – na mimoúrovňová křížení frekventovaných tahů. Tam jsou prostory ještě ideálnější. A ikdyž mi prvně připadlo úsměvné, jak se zpěváci musí vyrovnávat s intenzitou provozu na silnicích i přilehlých kruhových objezdech, dnes výzkum spíše ukazuje, jak pravdivě nastaveným zrcadlem pseudopřírodní stanoviště, ve vztahu k nám, vlastně jsou. To, že sem (podle kroužkování) přesídlují slavíci z „volné“ krajiny, je alarmující. To, že v těsně vymezených obrazcích žijí zajíci a srnčí zvěř, obsahuje sdělení podobné. I tady – jako by se ona pověstná „deska“ vkládala k přehrání na začátek – stav nejdříve přivodí úsměv. To když vidíme ušáky, jak zkušeně vyskočí z pelechu, ale neodpeláší do dálky, zastaví se před svodidly. I srna tak učiní. Jaké procento úspěšnosti však přidělit výsledku reprodukce? Kolik mladých slavíků se před svodidly, při nízkém přeletování do protilehlého a stejně atraktivního obrazce, zastaví? Pamatuje na tuto informaci genetické předávání? Asi těžko. Je zjištění o změnách prostředí a korekci chování zvířat, informací o „přetékání“ původních populací či spíš o fatálním znehodnocení přirozených prostředí? Vyřešila zvířata změnou návyků relativní zbytečnost obav z rachotu míjejících aut v těsném sousedství, zatímco zbytková volná populace naráží stále tvrději na ploty rozpínavých sadů či ještě marněji, na široké lišty svižně automaticky sklízecích strojů? Zdá se, že ano. V kulturní krajině jsme – zdá se – svědky jednoho z posledních tichých soubojů o přežití.
Nechtěl bych skončit ponurým tónem proto připomenu, že právě tady, kolem silnic, můžeme zažít obrovské množství kontrastů. Na jednom konci slavík zpívá z třímetrového kultivaru pnoucí růže, na druhé z granátovníku. Že to připomíná jednoho slavného autora? Nechte být! Směrem od ležení bezdomovců hned naproti, je spodní patro protihlukového lesa sekerami „spaseno“ do podoby afrických savan. A je po romantice!
Vyladíme se však na ni hned příště. Vyrazíme si do starých zahrad a stejně temných parků.
