(Vzpomínka)
Už jsem vám asi dokázal, že každé z míst, kam chodím za slavíky, má maličko jinou tvář. V každé zastávce je připravena chvilička k zaradování. Řeknu-li ovšem Březensko, tam se těch radostí nachází přeci jen ještě o něco víc. A mám odtud též polovinu mých kořenů – a to možná táhne k nadržování. Připomeňme si tu krajinu.
Vyplatí se v ní chvilinku počkat. A k mému chytání vyčkávání patří. V ten moment je po vědě a hlásí se obdiv. A taky vzpomínání. Uhnětlo se tím a kyne těsto na koláč z nejpoctivějších. Na buchty, co voněly z bábiných kamen – z trouby, co někdy připalovala. Kde jsme přeci jen bývali blaženi.
Jdu loukou a motýlům se z kytek nechce, oschlo a mají pár hodin pro svátek. V polích hoří máky a modrají chrpy, nevěřím a jdu si málem sáhnout.
Jak se sem nevracet?!
U rybníčka líknu síťové pastičky v slavičím roští, zpívají tu mistři hned tři. Vůbec se nedivím, že se o kout perou, že jim je tak do zpěvu. Moruše uzrála, tam už si jdu sáhnout doopravdy.
Jen pár plodů mi žluvy nechají. Ty nad polem, kam se bojí. O to víc si je vychutnám.
Chytla se mi žluva kdysi do sítě. Takhle se tvářila.
Nedržel jsem ji dlouho. Žluvy se chytnou vzácně, žijí v korunách stromů, nalákat je dovedou jen zrající plody. Letí k nám z tropů na kratičký čas jenom vyhnízdit. A zas se vrací.
Prchavost ta setkání brousí v démanty. A ten třpyt drží! Však se na ty obrázky ještě jednou podívejte. A přihazuji eso…
Mám ta místa rád. Pro jejich vlídnost.
V polích před rybníkem se kolem prastaré kaluže proletují čejky. Málo je míst, odkud neodešly. Ubyly. Jen odtud si odejít nedovolí. Tahle krajina je odejít nenechá. I za to si jí vážím. Ani mne nechce nechat odejít.
Ze sítě se jindy odrazil rezavý pták velký málem jako drozd. Drozd to ale nebyl, na to jsem stál dost blízko. Slavík to však také nemohl být, takového jsem dosud neviděl. Pod moruší v temném rohu seskočil pták dolů k pastičkám. Jednou tam někdo vyklopil černou škváru, teď čerstvě rozhrabaná, je nejlepším místem k odchytu. A už pod síťkou opeřenec skáče a mluvím nahlas. Ptákem je slavík, jakého jsem neviděl. Mohutný mezidruhový kříženec, velký jako drozd. I stejně vážící!
Ještě, že mám váhu i s větším rozsahem. Tu slavičí by strhnul.
Připomnělo se mi tím, proč jsem tady především. Rukávem otírám čelo, dopisuji divoká čísla do sešitu a zvolna rozevírám dlaň.
To byl tedy relax!
