Sedíme ve vlaku, v němž se oběsil průvodčí. Vyhlížím pražce před sebou – osmnáctsetdvacetpět? To nedám! „První slečna“ v Praze kolem trůnu? Svatá prostoto!!
Jestli dřív o fous méně, teď to má příroda v týhle přenešťastný zemi spočítaný. Nejdou dobré dny. Věru, nejdou.
A mnou sledovaná hnízdiště slavíků? Další dvě po smrti! To bude letos jaro.
Svátek slaví Hromnice, je druhého února. Slavíci v Sahelu už jsou nervózní. Za chvíli vyrazí do prvního zastávkového místa přes poušť. Poslouchám Hradišťan a zkouším se někam ode dna odrazit. Tuším tu zkázu a zas padám! Takový to byl krásný kout – zalužanské zahrady (psal jsem o nich). Sežere je silnice. Co naplat. Proč lezu do těch zákoutí, proč dovolím vztah v návratech přiživovat? Pak bývám smutný.
Dnes si přijela paní posluchačka z boleslavské University třetího věku pro literaturu k sestudování pro závěrečnou práci. Udělala mi radost, téma je: Ptáci a životní prostředí. Jaká náhoda!
Den je o hodinu delší, první ptáci zpívají. Kdo chce začít s ornitologií a s určováním, má už nejvyšší čas. Za chvíli začnou opeřenci přibývat a kdo nezvládne zimní druhy, nestačí tempu.
Přes Hrádek nad Kněžmostem létají krkavci. K severu dnes mířily kvíčaly, brhlík už jaro někde asi vidí. Prozpěvuje ostošest.
Je pozoruhodné, jak ptáci od krmítka zmizí v teplejších dnech a pátrají po hmyzu v širokém okolí. Všechny ty dvouleté koňadry, co jsme tu krmili, už taky prozpěvují a kouká jedna po druhé, jestli už náhodou ta chvíle nepřišla a netřeba vypadnout. Nazpět. Domů. Na sever i východ. Zas proletí povědomým sedlem Tvarožníku, ty druhé převedou Jeseníky sedlem Červenohorským. Odletí tam, kde se před pár měsíci narodily. A zkusí to samy, prvně. Jak milé!
A jak důležité.
Příležitost téma zakončit. Buďte k sobě pokud možno hodní.
