Našel jsem obrázek krajiny Dolnobousovska, nevím, z kterého je roku. Má ale pro mne váhu, dokáže si totiž říci o odborný komentář. Překopíroval jsem jej na slavičí blog.
Je na něm Dolní Bousov od jihu – z míst, která jsem důvěrně znal. Z kopce „Vlčopoláku“.
Co mi v pohledu dnešním řekl? Odvedl mne do dětství i do mládí. Onu „desku“, s příběhy prožitého, briskně oprášil a usadil pod jehlu gramorádia. Natažením roztočil a kroužením v prachu se jal momenty připomínat.
Socialistická krajina byla jiná. Jak to vůbec bylo tenkrát se slavíky? Fotka je pořízena z sadu náhorní plošiny, jejího úpatí. Přestože to bylo prostředí (za ohradou z smrkové kulatiny) plné života, kam oko dohlédne bych slavíky nehledal. Bylo totiž bez podrostu. Zato sýčků tam bývalo! Vzpomínám si, jak jsme je cestou k lesu za houbami s oblibou plašili a oni přízemním houpavým letem odlétali jinam. V ohradách se pásl skot, kolem kravinců běhali konipasi. Bylo tam plno pěnkav i divokých hrdliček, všude po příkopech fůry motýlů, na stromech ovoce.
Na pomezí ohrady a lesa se na skládce nepořádku vyhřívaly zmije. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou prakem zastřelil. Zbytečně. V hysterii. Slavíci ale zřejmě ani tam u lesa, kde přeci jen bylo mlází, tehdy nebyli. Dokonce nevím, zda byli v kotlině kdekoliv jinde. Už to nezjistím. Chabé ornitologické zdroje mlčí.
Je velmi zajímavé, že jsem slavíky neznal ani z nočního chytání úhořů. Nedovedu si představit, že by mne, co rybáře, nezaujali. Anebo, že by se o nich nemluvilo.
Zjistil jsem je až v konci 70. let a byl jsem zřejmě prvním kdo to zaznamenal. Ikdyž se pak mezi lidmi objevila nahrávka velmi pěkného nočního zpěvu, ta ovšem vznikla o chvíli později. Už fakt, že autory nahrávky zpěv zaujal až v zmíněné době napovídá, že ani oni jej dříve asi neznali.
Jak vypadal Bousov v půli 70. let? Kolik bylo v širším okolí slavíků a byli vůbec nějací? Na Boleslavsku jistě, vždyť znalý ornitolog Alfréd Hořice z Mnichova Hradiště, za nimi chodil k Strenickému potoku. Strenice mají dokonce slavíka ve znaku (slepice to není, jak někteří jiní soudili).
K dolnobousovské krajině – ve vztahu k slavíkům – třeba říci, že se nachází na samém rozhraní výskytu druhu. Klenice je klimatickým předělem a slavík to ví. Ano, v konci let 80. zcela jistě došlo k vzestupu jeho zájmu i o toto prostředí. Vygradoval na přelomu století a nastoupané počty se dodnes bez kolísání drží. Už jsem tu i psal o pokusech druhu pronikat podél Jizery na Turnovsko. To je fenomén, který by mohl zpětně rozkrýt a prozradit osídlování Dolnobousovska.
Místa kolem Klenice jsou zajímavá i z pohledu výskytu slavíka tmavého, který – zdá se – daleko víc táhne Turnovskem a tady tak dává vznikat smíšeným párům či pobytu kříženců. Možná, že prostor, který jsem si pro studium druhu v kraji domova vybral, je z nejzajímavějších možných. Anebo to je tím, že stovky hodin aktivního kroužkování vkládají prostředí pod jistý drobnohled. Nebo je v kombinaci obojí.
Závěrem třeba konstatovat, že se dnes již jen těžko najde z oblasti Dolnobousovska jakýkoliv doklad výskytu druhu – jiný, než jsem zde uvedl. Že jsem pravděpodobně prvním, kdo zde slavíky objevil a trend šíření později zachytil.
