Tak se mi v poštovní schránce sešla radost i poučení.
Východočeský Panurus přináší krom jiného i práci o slavíku tmavém (pelichání), kterou jsem připravil s kolegou z východních Čech.
Sylvia mi přinesla zážitek, jaký dlouho nepamatuji. Naprosto přednostně jsem nalistoval stranu 58, na studii o určování rákosníka velkého a vracím se k ní dodnes. Nedá se z toho zbohatnout napoprvé, alespoň já to tak nemívám. Podobná data se musí do hlavy srozumitelně v nejširších souvislostech překopírovat a dál s nimi pak (i mimo knihu) pracovat. Odvozovat, vzpomínat, navracet se a tak dál. Takhle se vždy s odstupem času vnořuji do studií německých kolegů, zejména o křížení slavíků a bývá až legrační, s jakou jistotou vždy ještě najdu nějakou tu skrytě přidanou hodnotu. A hned pak běžím do slavičího registru a porovnávám, domýšlím, zavrhuji – abych znovu podezíral, listuji i mnohde jinde a zase přemýšlím.
Autoři výzkumu rákosníka velkého kolem Petra P. mají věc narozdíl ode mne těžší v tom, že jejich objekt zájmu kompletně přepelichá v zimovištích a to, co mé slavíky většinou (až na opravdu „tvrdé oříšky“) umožní ještě na i jaře věkově od sebe odlišit, u jejich rákosníků chybí. Uvědomil jsem si tak, oč mám práci snazší.
Není však slavík jako slavík. Modráčci se jeví v určování stáří s přibývajícími poznatky stále těžší. Na severočeských výsypkách nám Martina H. začíná na fotografiích (zejména tohoročních jedinců) předkládat (alespoň pro mne) nečekaná zjištění ohledně „částečného“ pelichání.
Zlatí ryšaví slavíci!
Jsem rád, že článek v Sylvii je doložen i snímky klíčového významu a znovu – a dnes už naposled – smekám pomyslný klobouk nad časovým zápřahem i bystrostí zainteresovaných autorů.
Početl jsem si a ještě si počtu.
…
Nad Kněžmostem včera 8.2. prolétli první skřivani. Zastavil se tu kolega z Břeclavi diskutovat o slavících a než jsme vstoupili do kovárny, slyšeli jsme je společně. Někteří ptáci již začínají zpívat, sice byla do rána pěkná kosa, ale podjaří se chystá! Slunce za Hrádkem působí už daleko jistěji, ptáci mu už zase věří (já taky).
Svůj rok vždy začínám na bledulích v lese. Chodívám koukat, kdy se objeví. Jsou jich tam statisíce a rozkvetou-li, vzduch je po nich opojně těžký.
Je sice ještě čas, ale ten les už žije. Datli, střízlíci, brhlíci a sýkory, králíčci a strakapoudi. Nenakažený potok, jeho přejemné písčiny, pomístní zurčení vody pod hrázkami z větví – skvostný kraj černých čápů i martináčků bukových! Kraj brouků roháčů, tesaříků i nosorožíků, martináčků habrových! Kraj, v nějž mne vodil starý pan řídící, právě na ty batolce i martináčky. Kraj, kde Mirek B. – dnešní ředitel jedné zvířecí zahrady, kdysi prohlásil: „Tady by to bylo i pro lejska malého“. Když jsem pak přišel s přehrávkou – „bylo“! Ani jsem mu to nepsal, aby nezpychl. Je to kout, posilující člověčí pohodu, lékárna skromné přírody. Kraj podivného ticha a chladu, stínů na konci dne, vzdálených lidí. Kraj, v roce tom každém, neopakovatelných nálad. Kraj, který prý nemohl být „vyhlášen“ proto, že by vznikla dvě chráněná místa blízko sebe. Jak pitomé!
Kde že to je? Nedaleko od nás. V regionu Dolnobousovském. A pro reporáž tam brzy vyrazím.
