Podjarní nahlížení

Žádné komentáře u textu s názvem Podjarní nahlížení
Prvně bych chtěl poděkovat za odezvy, budu dál formovat blog tak , aby našli svých pár slov všichni.
Tentokrát se pokusím přiblížit signály, které ku mě vysílají místa, přes slavíky spřátelená. Ne že bych nejezdil jinam, vím co vy – sněženky už začínají mnohde vyčuhovat – a ptáci, ti začali s jarem už dávno. Já ale přeci jen o něco hlasitěji slyším ty moje slavičí plácky. Vůbec nespí a podezírám je, že s podzimem ani neulehly. Jel jsem nedávno k plechovému městu, co jeho noční zář je vidět na západě, jel jsem tam za dne. Vzal jsem foťák, abych cestou zvěčnil hnízdiště u Kolomut, vybral jsem si jej pro jeden úkol. Mám ho asi v pěti či šesti ročních obdobích, jen se sněhem ne. Znám tam prosince bez sněhu, všelijaká uspěchaná předjaří, bouřící květny – ty zejména, stejně tak podzimní odkládání. Teď jej mám konečně na sněhu.
Je to zvláštní místo a jako všude – i tady se prošlý čas poskládal do zážitků.
Když dva až třikrát stihnu v slavičím roce (slavičí rok Mladoboleslavska trvá 4 měsíce) plácky navštívit, vím o nich docela dost. Tady u Kolomut bývá občas uprostřed hájku laguna. Teď tu byla dva roky po sobě – a hluboká, že vyhnízdily i kachny, ty opravdu divoké. Tak si říkám, tady už schází jen ten nejvzácnější z slavíků, slavík uherský. To prostředí je výzvou! Nu, byla tu vzácného slavíka už celá polovička, v konci století. To v těch ostřicích bylo též jezírko, ikdyž menší. Jak to s tou „polovičkou“ myslím? Usadil se tu urostlý slavičí bastard, potomek smíšeného páru, kde otcem musel být slavík obecný a matkou slavík tmavý (geny samice zde převyšují). To všechno vím až dnes, dříve? Nejbližší vrba po mě měla skočit, až by se z kraje plechovky rozlétly! Měla mne zadržet a říct, že nepřijdu-li zítra pokračovat na unikátním objevu, dalších mnoho let budu indicie shánět fakt pomalu. Tady to bylo pro mne nachystáno lopatou! Bylo to však příliš brzy, česká ornitologie byla k tématu němá, nerozsvítilo se mi ani v roce dalším, kdy se pták objevil znovu. Znovu rozháněl obecné slavíky z jejich manželství, znovu byl bijcem, jak jsem mohl vidět. Zpětné křížení se tomu v Německu říkalo, co se tu odvíjelo. Abych navázal na větu o pět řádků výš – žádné „příště“ tehdy nebylo. Neměl jsem čas. Potřetí už to vzácný slavík ke Klenici u Kolomut nedokázal.
Někdy mi připadá, že mě můj kraj s úsměvem pozoruje a vede cestami, jež pro mnohé nejsou. Neexistujícími a přesto k cílům vedoucími. Třeba však vědět, co cílem má být a ono to přijde. Poznání. Někde jsem nedávno řekl, že slavíci mne naučili v krajině hledat. Živit v sobě intuici a venku ji operativně aplikovat. A řeknu vám, že úžasem někdy v roští mluvívám nahlas. Ještěže dnes v zajetí techniky mnozí z nás venku už hovoří nahlas. Takže se v pohodě ztratím.
V přírodě se něco děje pořád. A to i v té naší krajině bez mála „suburbánní“. Nevím kolik z ní meziročně vymizí taxonů, těším se z těch, co najdu. Nacházet umím a soudím i proměny těch míst. Tak tady třeba grafióza doslova před očima přetváří ráz lesíku. Vrbiska padají do močálu, k vytržené díře v oblacích spěchají mladí. Svěží, bez nemocí, ohební v povětří, rychlí a přílišným větvením při zemi se nezdržující. Teď třeba žít! A vedle padají další. Brhlíci se už zase z domova stěhují, ještěže tady mají kam. V přetaženém mýtním věku tu stromy nikomu nevadí. Není to ráj? Je to ráj! Tedy, ne ten Český, ten je o pár kilometrů výše k horám. Tenhle je boleslavský. Beze skal sice a naučných stezek, zas ale s králem pěvců! A hledat v něm třeba docela jinak. Řekl bych – tak nějak víc. Život je tady dravější a víc omlácený. Pulsuje však stejně, v totožné naději. A pokud každý z nás hledačů zdejších přibalí k nálezu i závazek, ležící tamtéž, mohou mít i této krajiny místa přeci jen jisté výhledy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.