Rubrika: Články

Středočeská zima toho letos moc nepředvedla, nevadí. U mě dobrý! Slyším už volání divočiny. Keřů a křovin, slavičích plácků Mladoboleslavska. Slyším je, jak haraší v přípravách. Vědí nejlíp. Letos to půjde rychle!

Skřivani, čejky, špačci, sýkory, hrdličky, straky, kosové a někde dokonce i drozdi. Velká tání sněhu se letos konat nebudou. Skákali jsme tehdy do závějí v bousovské ulici Na hrázi a jezdili po brašně na skluzavce. Kdybych tenkrát věděl o slavících, nechal bych tašku taškou a šel bych se do roští těšit. Jak to tehdy asi vypadalo? Nikdo doby přede mnou nezmapoval. Bílá místa tu jsou. Už to nikde nezjistím. Alespoň po mě zůstanou výsledky, po mě už ano.

Přilétnou dřív slavíci Mladoboleslavska? Ne, nepřiletí. O tomhle nevědí. Projevit se to může snad v tom, že hlavní příletové vlny pak budou opravdu vlnami. Až uvidí po příletu do Evropy.

Ale mám to v sobě hezky zařízené. Biologické hodiny už předou. Den se prodlužuje, těsně před půlkou března mám narozeniny. Pak žiju nádherně. Už teď vidím změny u sýkor – obou běžných. Zpívají a pozorností nešetří. Kosové to samé. Straky na hřbitově, kde teď pracujeme, ty už mají hlavy poblázněné docela! A zahrada tady? To může být průšvih. Ta by podléhat neměla. Co nadělám. Tak jí aspoň chodím fandit.

Napsal jsem do jedněch novin, kde mne oslovili, poctu starým místům. Já nevím, jestli nejsou podobné obraty dnes nadužívány, ale já se cítím pořád milovníkem krajiny. A jako důkaz mám „zpětnou vazbu“. Ne, nezbláznil jsem se. Nejsem věřícím člověkem v pravém slova smyslu, to bych nedokázal, ale mám to jinak. Modlu mi nahrazuje krajina. K ní vzhlížím, naslouchám jí, chválím a děkuji. A chodím s bolestmi, léčit si je. Naučil jsem se s ní scházet. Už mi opravdu stačí podívat se na římse kostela, jak ve škvíře po tři roky drží vlaštovičník. Jednou neprojdu, abych se nepodíval. Jak se mu daří, jestli tam je. Vedle, v děravé štuce – považte – hnízdí domácí vrabci. Tedy hnízdili, v loni to zabrali špačci. Život tady u nás funguje takhle obyčejně. A je to vůbec obyčejné?

Jedu z Kněžmostu k Boleslavi. Stoupám na Starou Studénku a už mi srdce skáče. Vidím na dálku v jedné z vln mezí vedle vysoké hrušně trní a tam toho slavíka, co ho dřív chytli na jihu. Co tady budu, už se mi to místo takhle vždycky vykreslí. Teď jsem vás k tomu přived´- zážitky! To je míza pro srůstání s krajinou. Všude po trase něco mám. Pozvali mne lidé k zastavení, to je hezké. Jen co pojedu okolo. Prý tam sovy nocují za dne. Hned jak pojedu kolem, zastavím se.

Někdo třeba řekne – když mám na bloumání čas, stát někde u „smetiště“, kde nic ještě po zimě vidět není. Čas mám. A to, že tam k vidění nic není? K vidění? To je právě to „srůstání“. A neplatí, že tam nic není. Slyším – teď fouklo do jilmů, co tu zdvojeně rostou. I když ten slabší poslední roky klopýtá. Ozvaly se ale oba. Vědí co já. Že kořenit třeba tady. I kdyby bylo někde líp, jsme vysemeněni tady. Tak se té hlíny držme.

Leden to má spočítané. Buďte zdrávi, vážení.

Čím začít?

Už jsem vlastně začal. Myslím si, že je po zimě. A přizvukuje mi v zahradě koňadra.

Co nového?

Jednali jsme o záchraně vybraných mokřadů tady u nás. A vyjednali, že jednat budeme dál. Zvu vás k jednomu přiloženým obrázkem, ale jen na okraj! Povrch nedrží, je propařený a pak už bychom jen klesali.

A hned jedno důležité sdělení – VPZ 2014 proběhne právě tady. Ne poprvé, ale vracet se na stará místa, to mám rád. Rybníky u Koprníku. Tak to rezonuje stále! Jen lituji, že jsem sem přišel až v půli osmdesátých let. Za modráčky a vachtou trojlistou. Tady zpíval rákosník ostřicový jednoho jara. Sem se vrací čápi na stožár s vykovaným letopočtem. Tady mi je dobře po těle. Přijďte se letos podívat a poslechnout si, o první sobotě máje.

Budu muset pak spěchat. Už v konci první májové dekády odjíždím za slavíky za hory. Čeká tam několik náročných úkolů. Trošku české slavičí jaro ošidím, nelze jinak. Vědomostně se ale posunu dál. „Posunu“ je správně, žádné „poskočení“ v tématu už nezažívám. Ne že by to nebylo v hlavě kam rovnat, ale objevy už příliš nepřibývají.

Fotil jsem zimní motivy v Slavičím háji, abych měl pro časosběrný snímek podklady. Byla tam kosa, je to mrazová kotlina, ale když si člověk sáhne do auta pro štrůdl z místních jablek, je málem po zimě! A taky vzpomínky. Našel jsem tam v ústraní při hraně keřů lístky jahodníku. Byly tam před lety jahodové plantáže a některé rostliny se roztoulaly po kraji. Byl bych rád, kdyby se udržely.

Mnoho ptactva tam nebylo. Ale ono se to změní, už v únoru. Nyní je to spíše pro zvěř. Otisků stop jsem našel dost.

Naše čerstvá výsadba konečně usnula, to zimní polojaro moc neprospívalo. Stromky a keře musí hned potom zabrat. Dal jsem si na záměr tři roky, jeden už je pryč. S nikým jsem se sice nevsadil, ale cítím šanci. Bylo by to profesionální.

Nevím, kdo ze zbytkové slavičí populace se vrátí, lem cesty je pouze pro jediný pár. Stranou sběrného dvora přebýval ještě jeden zpěvák, ten ale neuspěl.

Vzpomínám na místa, která jsem našel až v létě během pelichání slavíků. Některá byla hezká už tehdy o prázdninách, jak tam to musí vypadat v květnu! To si neodpustím. Tam musím. Je třeba síla, jakmile rozkvetou trnky a je toho dne slunečno, jak je hned po nich. Včely jsou šílené z té vůně a práce je baví tak, že tu nádhernou chvíli jaksepatří pokrátí.

Viděl jsem tam létat babočku kopřivovou, chybělo jí křídlo spodního páru, plácala se v květech jak ve větru, ale byla šťastná. Nikam dál jsem tenkrát nešel. Dokud nezmizela v trní, bral jsem si od ní sílu po hrstech. A usmíval se nad tím dojemným dočkáním se.

Nečekám od krajiny víc, než mi dává. Nemá víc a málo toho není. Jen jsem si to v sobě potřeboval časem „přenastavit“.

Vítejte.

Bude třeba se vypořádat s řadou proběhlých změn, některé se promítly/nou i na slavičí blog.

Určitě ale bude žít dál.

K posouzení jsem dostal slavičí nahrávky z Polabí.

Dnes už není problém, zaznamenat zpěv na místě a to docela v dobré kvalitě. I dodaný materiál byl srozumitelný, představil zpěvy obecného slavíka v pozdním čase, kdy už ptačí repertoár slábne, pěvec se nesnaží, nepotřebuje. Takové projevy mohou posluchače snadno přivést k podezření, že objekt není druhově v pořádku. A někdy být nemusí, byť to nebyl případ z Nymburska.

Dostala se ke mně již řada záznamů, které byly pořízeny po půli (lépe na konci) června a tam jsem litoval, že slavík dozpíval a mohl si jen tak zmizet. Že jej nikdo v ruce neprohlédl. Jako tehdy u silničního tahu poblíž HK.

Ono se totiž ukazuje, že hybridní samci vedou po českých luzích, ale především hájích, během slavičího roku velmi zajímavý život. A jejich přítomnost v prostředích slavíka obecného se začíná projevovat často až se zpožděním. Pokud vůbec.

K posouzení se nabízí třeba čas příletu těchto „zmatenců“. Dodržují cestovní mapu slavíka tmavého či obecného? Možná, jak kteří. Byla-li matkou křížence samice ST, musí mít nutně s převládajícími znaky po ní i druhové nároky? A třeba i scénář pelichání? Od něhož se odvíjí třeba načasování odletu?

Závěr z napsaného může být takový, že se vyplatí upínat zájem k červnovým zpěvákům i s tím, že nejčastěji půjde o podobné zjištění, jak zmíněno v horním odstavci. A abychom měli hledání složitější, třeba mít na paměti, že i nahodile se vyskytující samci slavíků tmavých v našich podmínkách, zpívají nejčastěji druhově neúplně – to zjara, a jak pobytem v místě prodlévají, barví se jejich zpěv po hostitelském druhu, tedy SO. Podle studií k tomu „slevování“ mají blíže právě ST, než naopak. A aby věc byla složitá přesně jak v přírodě je, ještě třeba myslet na skutečnost, že ST jsou u nás v naprosté převaze kategorie 2K, bez hnízdní zkušenosti. Tedy očekávatelně zpěváci bídní. A konečně – právě ve vztahu k jejich mládí a absenci zkušeností s hnízděním, znám dva případy, kdy místní úspěšný (víceletý) SO navzdory menší postavě potlačil význam ST na lokalitě tak, že ten byl v místě spíše jen v roli „pozorovatele“. Samozřejmě, že názor není podepřen genetickým otestováním potomků, nutno tedy přidat „?“.

Lidem chybí ptáci na krmítkách a podle Lidových novin (jejich dotazu) i havrani v Praze.

Keře kvetou, teplotní rekordy padají – hned ale znovu uklidňuji: slavíci v zimovištích o tom nevědí! Jestli přiletí dříve, a jestli přiletují dříve? Nic překotného se v Kalendáři příletů zatím neděje. Napsal bych vám to.

Vstáváme z popela.

První den v roce 2014 se sesypal počítač, ze kterého je slavičí blog živen. Budeme ale pokračovat i v pátém roce.

Času jsem využil k hledání v rozsáhlém archívu, našel hromadu zajímavostí a postupně je zde budu uvádět. Půjde hlavně o výsledky kroužkování.

Například jsem mnohokrát zmiňoval, že prokázaných soudržností hnízdního páru slavíků je jen několik. Je to siec pravda, ale mezi těmi naprosto vyčnívájí ptačí manželé, kteří spolu hnízdili po čtyři sezóny! Tak to se mnohdy nepodaří ani u lidí.

Tak i o těchto věrných slavících přinesu zprávu.

Dosršeno, doboucháno! Tedy, co letos doprovodilo poslední den v roce, to nemá obdoby.

Ne, na Boleslavsku nebude příliš lidí, kteří by měli hlouběji do kapsy, soudě podle toho, jaký kalibr, v jakém množství a v jakém časovém rozpětí (aby i ti malí…) ty padesátikoruny, ale spíše stovky, povylétaly do vzduchu. Což! Konec roku podle církve bych nechtěl zcela jistě, komunista krom semtexu tyhle mírnější dimenze pro lidi taky neznal – a ani nepotřeboval, kapitalismus už to dokáže. Jakpak asi dopadlo ptactvo na pražské Vltavě? Co troleje, přežily to otloukání labutěmi?

Tady v mlýnské zahradě je teď kolem jedenácté báječný klid. Nový rok přinesl změnu!

Přilétlo k nám za tmy pár raket – menších, máme i jednu větší. To do plusu. Chudší jsme ale o srny, které v zahradě žily. To do mínusu. Lepenková střecha ale nechytla a asi nemůže, je to jistě ošéfované výrobci. Půjdu poklidit s tím, že dobré převážilo.

Podívejte se na tu jabloň.

Kosové se o ni přetahují, slétlo se jich i letos hodně. Podívejte, jak strom plodí jen po sluneční straně. Není to úžasné? A plody drží vždy takhle dlouho. Jednou na ně dokonce přilétli brkoslavi. Vzali to dohola, jak oni umí.

Těch srn mi je přeci líto. Textem koledy řečeno: „…bylo toho trochu moc…“.

Popřejme si v roce čtrnáct, ať zůstaneme sví. Ať nás to přeci nepřejede.

Když vidím, kam se dopropadala s tímhle ředitelem veřejnoprávní televize a kam bohužel míří zřejmě i rozhlas, je to běs! A nemyslím teď vůbec jen na dechovku na Dvojce. S pompou vybrané logo nestojí za nic („zlaté“ předcházející), ještě že se po změně jiné personální (uklizení výš) dá zas poslouchat odpolední program. Kdo ale bude ze starších lidí čerstvou úpravou přelaďovat rádio za „muzikou na přání“, když stanici poslouchají po celý den? Jsem zvědav, co napíše stále snad ještě dobrý týdeník rozhlasu.

Jak to dopadlo s tématem přírody v společnosti už jsem tady psal. My s ní ale zůstaňme!

Naučili jsme se být šťastni, bohatnoucí zážitky dál. I poznáním. Bojácní za její osud. Nikoho jiného zřejmě už nemá. – Ta, u níž nám nedávno všechno začalo a jednou i zhasne.

Zůstaňme s ní. Ještě budeme šťastni. Uvidíte, že i v tomhle roce!

A kdo nemusíte, nesypte do sebe prášky, spíš vylouhujte nějakou tu kytičku.

I psychiatrům dejte vale, máte svoji hlavu. Podrží vás, jak uměla dřív. Vemte ji na procházku, kam vás nohy odvedou. A hned v prvním nevydýchaném místě se z hloubky nadechněte!

A buďte blaženi.

Jo ještě. – Teď jsem doposlouchal Zdeňka Svěráka v rádiu. Jako kdyby nám tady koukal přes rameno.

A ještě… ..Místní rozhlas prosí o pomoc, v ulici se v noci ztratil pes – boxer. Utekl pryč. Jako ty srny. Tak zase za rok!

Už tu byla řeč o hnízdištích zničených, zaniklých. Ta přežívající ale vývojem též procházejí.

Některé zákroky slavíky z místa na krátký čas vyženou, jiné prospívají.

Na obrázku je hnízdiště v březnu a to samé nyní v konci roku. Protože jde o hnízdní lokalitu sledovanou výzkumem, nabízí se zajímavý námět k zamyšlení.

Vpravo, kam není vidět, je ještě nově vzniklé hnízdiště v trnkách. Mohly zde tedy hnízdit 2 páry. Je ale pravděpodobnější, že v místě, jež zachycují momentky, pobýval mladší slavík, z nějakého důvodu neúspěšný. A ten pro nás bude následně zajímavý. Chycen byl totiž později jinde pelichající.

Zmlazování části prostředí periodickým průklestem pod elektrovody je pro budoucnost hnízdišť vítané. Zde ovšem mohlo letní kácení způsobit ptačí reakci v podobě opuštění místa pro důležitý životní cyklus. Současně nutno vidět, že právě zarůstání svahů umožnilo usazení zpívajících samců dvou. Pokud se přechodně jedno z míst „oslabilo“, musel slabší (v tomto případě zjara nově přisídlený dvouletý) prostor vyklidit. Na druhou stranu – otázka volných nespárovaných samců, pohybujících se v blízkosti usazených slavičích párů, není dodnes výrazněji osvětlena.

Hnízdiště na obrázku se zákrokem vbrzku zkvalitní. Namísto temného křoví se objeví hustá – spíše neprostupná – svěží pařezovina, umožňující bezpečnou stavbu hnízd.

Na podobné mýtiny s postranním stromovým patrem, které je dávno vyčerpané a bez podrostu, reaguje druh pohotově. Není šťastnější věkové kombinace dřevin v regionu!

Je poslední den v roce.

Vzduch je plný doporučení jak prožít tento den. Rádio se snaží o „poslechovost“, v televizi si to změří dodatečně taky a podle toho budou šťastni.

I já vytáhnu v tento den nějaký „archív“. Před tím ale vyrážím do Slavičího háje.

Kraj je prošedivělý a kolem Horního Bousova se soustředí hejna kvíčal. Jsou tady pravidelně.

Červenský rybník je pod čerstvým ledem, ptáci se stáhli k přítoku.

Jedu centrem města, u hospody je živo. Já už tam nemusím. A výsledky s tím špatné nemám.

Otáčím k čtvrti Zahrádky a u rybníku Pískováku se to málem stalo! Silnice vede po hrázi. Z Kotelské strouhy vyletěl od zábradlí ledňáček, mířil nad led Pískováku. I proti jelo auto, naše rychlosti však byly plíživé při tom míjení se na hrbaté silnici a tak rybařík prolétl šikmo mezi nárazníky. Vydechl jsem si. Proč se jen nedrží dole na Klenici? Možná že míří až pod les k rybníku Podlesnímu. Bude to asi ta parta od splavu, kde i letos vyhnízdili ve vývratu vrby. „Vo slavíkách“ jsem tam chytil v dlouhé chvíli rybaříka se synem. To mu ještě v revíru nevadil, to jej učil řemeslu. Teď už jsou jistě rozlítnutí po vodě, kam to jen šlo. Kdo ví, třeba měl kroužek ten klikař nad silnicí.

V Slavičím háji jsou teď jen straky. Je jich deset. Ani strnad, ani vrabci. Od rybníka odlétá volavka a ze sadů pár kvíčal. To je všechno. Dívám do keřů – nových i starých, vše se zdá v pořádku.

V linii přibyla v létě hromada větví i s vytrhanými pařezy, to byl dobrý tah!

To je pro slavíky naprosto skvělé. Tam se mohou skrýt kdykoliv. Vsadím se, že odtud na jaře bude zpívat. Přesně tohle by mělo být součástí areálu a též okomentováno pro lidi na tabuli u cesty.

Křovitá linie, která byla z poloviny zachována, je významným koridorem. Mám odtud dva příběhy, tak je nabízím:

Táhly tudy jednou babočky bodlákové, ale jak! V životě jsem nic podobného neviděl. Byla toho tenkrát plná republika, dost se o tom psalo. V konci odpoledne jsem stál tehdy na sluneční straně cesty a díval se jak mnohé usedají na listy, přerušují svižný tah a chystají nocleh. Bylo to tiché, ale plné síly. Ani se motýli příliš neplašili, když jsem je v měkkém večerním světle fotil.

Jindy jsem zase líčil na zpívajícího slavíka v úbočí cesty pod temným příkrovem. V místě, kde někdo vysypal valník hlíny. Hodně to tam provokovalo, jinde byla přirozená hrabanka a tady takové zrcadlo! Nalíčil jsem tam pastičku a za chvíli tam byl pohyb. Šlo ovšem o průtažného slavíka tmavého – samičku. Absolutně jsem ji v prostředí netušil a pod síťku koukal vyjeveně.

Kolem ještě probíhal tah posledních pěvců, bylo po půlce května.

Vzpomínám si při tom, když jsem v 80.letech zkusil natáhnout za hřištěm do pásu pámelníků, jak šli na nástrahu rehci zahradní, které tam člověk normálně okem neviděl. Bylo tam šero jak tady v roce devět, se zmíněným slavíkem tmavým. Nebyly tehdy sítě, jako jsou dnes. A i kdyby. Tihle ptáci by je stejně zblízka viděli, nebo podskákali. Na sklopky je spoleh.

Očekávám, že pás křovin se stabilizuje, zapojí se do něj časem výsadba stromů a keřů, která kolem areálu sběrného dvora proběhla a koridor zas bude fungovat.

Odtékají odtud dvě stružky loukou, mnohde je lemuje rákosí. Z rákosníků je nejpočetnější Acrocephalus palustris, musíme si na něj ale vždycky počkat. Z jižní Afriky to má daleko. Jeho hnízda jsou pak magnetem pro kukačky. I ty Slavičí háj nabízí.

Bylo poklidně v tom dopoledni, posledním roku 2013. Všude jsem tušil čekání.

A dobrá zpráva na konec – i tady se den už začíná natahovat!

Míšenci

Každý jeden objevený z těchto vzácných slavíků, je trošku jiný. Přestože zatím platí, že naši čeští mají základní znaky stejné.

Tento letošní sameček od Bakova je zajímavý naprosto výjimečným zabarvením obou řad loketních křídelních krovek. Jsou dvoubarevné, holubáři pro to mají specifický výraz.

Byl to slavík, který nesehnal partnerku a brzy to vzdal. Šlo o přímého potomka smíšeného páru (F1). Samečkové mohou hnízdit ještě dál v „zpětném křížení“, důkaz už máme od Kolomut.

Přímí kříženci mají znaky definovatelné, ti další „zpětní“ časem splynou v jeden z druhů, jak vyzkoumali němečtí kolegové poblíž Frankfurtu nad Odrou. Tací i u nás existují, jednoho budeme určovat/potvrzovat zanedlouho. Je z rohatských Hor. To byl sameček, který se do místa vrátil vícekrát, letos mi už došla trpělivost s jeho podivnými znaky a bude identifikován.

Mohli bychom donekonečna diskutovat třeba o prapodivných zpěvácích, zda ovšem tyto „tvrdě“ zpívající slavíky lze považovat vždy za produkt slavičích „úletů“ při volbě partnera, není úplně jisté. Dokonce jsem nechal otestovat slavíka tmavého z mnichovohradišťské bažantnice, právě kvůli zpěvu. Byl druhově čistý, přestože zpěv byl podivný. Byl dvouletý, jak většina tmavých, u nás se zabydlujících bývá.

Dnes vyobrazený od Bakova, byl v místě chytrým, přestože nebylo nijak velké. Nezapomenu též na jeho zpěv tehdy po bouřce, kdy už jsem podle určení věděl, že je vzácný. Báječné okamžiky!

Už jsem to zmínil mnohde, rok 2013 byl pro mne jedním z nejkrásnějších. I na lidi jsem měl v přírodě kliku, žádný blbec se neobjevil. Všichni lidé přátelští, mnozí příjemně zvědaví. Tak jsem popularizoval, měnili jsme kontakty, podávaly se ruce. A kdyby ze světa neodešlo pár přátel, dal bych tomu roku rád jedničku.

K čemu by mi bylo kroužkování slavíků, nebýt kontrolních odchytů. Myslím na ty vlastní, kde je na levé půlce karty stejné jméno, jak na té druhé. Žiji z těch momentů několikrát. Prvně v čase, kdy chycený slavík „má kroužek“. Podruhé (nyní), když je přepisuji do závěrečného účtu před odesláním a pak ještě mnohdy, když v nich hledám souvislosti i věci odlišné.

Většinu těch setkání za uplynulý slavičí rok si pamatuji (letos jich je 46), přesto při každém nakládání s poznatkem všechno ožívá. Tak jsem před chvílí do karty napsal, co nikdo z předchozích kroužkovatelů druhu. V poznámce u vyznačení hnízdního páru pro F 2K jsem doplnil partnera M 10K. Není to síla? Podobný vhled do tématu nenabídne nic jiného než být specialistou. Kdybych měl víc času, sedl bych si tam s tím slavičím párem a pozoroval je v tom soužití. Nenapadá vás, že i v tomhle je to s lidmi podobné? Co na něm ta prvně hnízdící a tedy nezkušená slavičí slečna ocenila? Že je zkušenostmi pro život zajištěný? Bohatý tak, že zpěv má strof, že pro nadšení ze stále nového při sezení v kopřivách oka nezamhouří?

Nejlíp takový kmet už zrovna nevypadá, jakým je milovníkem – kdo ví. Anebo na ni prostě nějak „vyšel“. My ale díky tomu můžeme přepsat historii sledování druhu kroužkováním, myslím tím dosažený věk slavíkův.

A jsou tam kontroly dalších.

Tak jsem letos nachytal hned dva při přesídlení pro pelichání. Tam se ukazuje význam kontrol v roce stejném s kroužkováním, které jsem dříve neskutečně zbabral a podcenil, a mnohé vyházel. I proto jsem k první půlce výzkumu kritický a mám na sebe vztek. Utekla mi tím léta, možnost (lepšího) čtení z peří – a pak ten hloupý úklid v sešitě.

Všemu vévodí setkání s kroužkovancem zahraničním koncem léta na Studénce, ale i jiné kontroly jsou cenné. Znovu potvrzená soudržnost páru, o tom bysme mohli taky pár slov ztratit.

Není dojemnějšího výsledku, než když člověk zjistí u páru kroužky z minula. Většinou z loňska, ale i to je hezké. Problém je v tom, že neschytávám důsledně všechny dospělce pro nedostatek času. Jen to, co se mi během jedné či dvou návštěv podaří. Proto též vím, že řadu kontrol jsem neprovedl. Některé očividně.

Víc času pak utratím při podezřeních, že je ve vzduchu nový poznatek. Taky u slavíků prvních zjara a posledních v létě, kvůli Kalendáři příletů a odletů. A letos jsem se zdržel i s oním vzácným slavičím křížencem u Bakova nad Jizerou. Tam jsme s ním měli plány velké – bohužel, pták se brzy vypařil bez možnosti opakované kontroly. Ale zas jsem tam kvůli tomu zažil bouřku jako hrom. Nádhernou!

Pak je mezi výsledky jedno přesídlení z roku předchozího, ale u staršího mistra slavíka, což je vždycky na pováženou a je třeba se podívat, co se s původním místem stalo.

Krásné jsou výsledky od kroužkovaných mlaďochů, když se dokáží do oblasti vrátit. Letos to ovšem bude zlé, otřesné jaro mnoho slavíků s hnízděním nakonec vzdalo.

Jak můžete číst, je to pobyt v přírodě velmi zábavný. Ověřujete si stále silněji, že tématu tak nějak zas víc rozumíte, že s objektem zájmu v mnohém již splýváte. Na krajinu umíte koukat podobně, nebezpečí svedete vyjmenovat bezchybně (i vlivy nepřímé), odhadnete čas, kdy přiletí. A to je zase síla! Sledujete vývoj počasí v konci první dubnové dekády nad Evropou, weby sousedních centrál, dobíjíte baterky přehrávače pro chladné dny, chodíte kolem známých míst. Jedno z nich bude první, ale které? Kam to slavík stihne nejdřív? Matematicky mají naději místa vícepárová, ale nebylo tak zatím nikdy. Záleží velmi, přežije-li starý slavík. Takový spěchá domů, přestože je kolem Alp třeba nasněženo. Duben jej nepřelstí a on stane králem.

Jezdíte a posloucháte odezvu, kdyby přišla. Jde o absolutně nejkrásnější chvíle v krajině plechového Mladoboleslavska. Vládne napětí, keře jen vystřelit, zem vydechuje. Večer oblékne vlhký opar s mrholením, chybí už jen ten ryšavec! To co vás mate, jsou červenky s pěvuškami. Životem podobny, letíce o poznání dřív. Jenom ze Středomoří. Ale slavík, když je doma, poznám ho v tom mumraji. A pak ho chci samozřejmě chytit. Kvůli tukovým zásobám, kvůli vzácně možným parazitům ze zimoviště, kvůli okroužkování. To už se mi jednou vyplatilo. Byl to časný slavík „rekordman“, překvapivě tučný a dost „nervózní“. Říkal jsem si, že mám konečně pro jaro i průtažného slavíka někde třeba z Polska nebo z DDR. Věřil jsem tomu až do příštího jara. Byl tam znovu, o týden později (ne už tedy rekordman), ale byl místním (podle další pozdější kontroly). A to jsou právě ony příležitosti dovzdělávání se způsobem „pokus-omyl“, dostat se v tématu dál.

Koukám se do soupisu kontrol a vidím tam ještě doklady o návratech do místa okroužkování a to i u samiček, kterých se chytá míň z několika důvodů. Jeden z důležitých je ten, že jich pro výraznou mortalitu bude v populaci méně.

Zakončím vzpomínkou ještě na mistra od splavu.

Kdyby fakt ještě nějak přežil doma to náročné pelichání, zvládnul odlet, Afriku i návrat, poznal bych ho, ani by zpívat nemusel! Doufám, že správa silnic nechá křovinořezy ještě pár let v klidu, že před auty v zatáčce vždy uhnul a proklouzne zas, že si do toho neuvěřitelného příběhu potkávání dopíšeme díl další. Český zlatý slavík od bousovského moře na to ještě má!

Přepeře u Dolního Bousova.

K radosti místních se jednoho jara při drobném rybníčku objevil slavík. A vydržel. A hnízdil. A dokonce vyhnízdil.

Přiletěl i rok další. K radosti místních. Hnízdil a nevyhnízdil. Kočky si hnízdo vyhlédly.

I přiletěl jara dalšího. Nezdálo se mu to a přesídlil na sousední lokalitu k myslivně. Nevím, co tam se událo, ale když jsem prováděl kontrolní odchyty, byli slavíci vzájemně vyměněni.

I zahnízdil přisídlený u rybníčku, co z něj teče potok Pteč a nevyhnízdil. Příčinou byl plzák španělský. Neumožnil samičce inkubovat snůšku, peří na břiše se slepilo v krunýř a vajíčka jí vystydla. Dal jsem ji dohromady v květnu specielním oplachem, už ale nehnízdila. A zpěvák to taky vzdal.

Další rok už nikdo k rybníčku nepřiletěl a místo je pusté dodnes. Hnízdiště u myslivny žije, tam se ptáci vrací. A to je pro Přepeře dobře. Jinak by byly bez slavíků.

Věnování se slavíkům mne přivedlo k obavám. O jejich křoví, o ně samotné. Není to ale skličující, protože místa jiná – ta obsazená, jsou milou záplatou. A navíc – vzpomínky, to je další nehmotný zisk z setkávání.

Proč některá místa slavíky netáhnou pevně. Nejsou tak dobrá? Myslím si, že staří se prostě od jihu už pak k rybníčku nevrátili a pokračovatelé v mladých nemohli mít. Vysoký stav predace v místě, je rovněž zátěží.

Naštěstí v oblasti dorůstají protierozní linie u Dobšína a slavíci o ně začínají jevit zájem, alespoň pro pelichání. Byl tam chycen přesídlený z Kněžmostska právě pro ten účel.