Rubrika: Články

Kverek P. 1986: Hnízdění sýkořice vousaté (Panurus biarmicus) u Mladé Boleslavi. Zprávy ČSO 29: 7-8.

Kverek P. 1991: Sledování hnízdní populace slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) na

Kverek P. 1992: Slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) na úpatí

Kverek P. 1998: Dochází ke křížení slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) se slavíkem

Kverek P. 2002: Další kříženec slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) se slavíkem

Kverek P. 2006: Výsledky kroužkování ptáků při jihozápadní hranici Českého ráje. 50 let

Kverek P. 2007: Pozor na možné křížence slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) se

Kverek P: 2007: Vybrané výsledky kroužkování hnízdní populace slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) na Mladoboleslavsku. Panurus 16: 25-30.

Kverek P. 2008: Pelichání adultních slavíků obecných (Luscinia megarhynchos) na

Kverek P.; Storchová R.; Reif J. &Nachman M. W. 2008: Výskyt křížence slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a slavíka tmavého (Luscinia luscinia) na území České republiky potvrzen genetickou analýzou. Sylvia 43: 16-25.

Kverek P. 2009: Poznámky k odchytům a kroužkování slavíků. Kroužkovatel 7.

Kverek P. 2009: Poznámky k juvenilnímu pelichání slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). Panurus 18: 23-28.

Reifova R.; Kverek P.; Reif J. 2011: The first record of a female hybrid between the

Dubska L.; Literak I.; Kverek P.; Roubalova E.; Kocianova E.; Taragelova V. 2012: Tick-

Capek M.; Literak I.; Kocianova E.; Sychra O.; Najer T.; Trnka A.; Kverek P. 2014: Tick of

Ještě mi to nedá. V rámci příprav jsem v archivu došel k těmto obrázkům.

Šlapeme kolikrát po zemi a nic o ní nevíme, jako já do té doby. Než jsem navštívil vskutku nádherné Orlické Záhoří. Přivedl mne tam sice úkol, ale umím si takové užít ze široka.

Štíhloučká Orlice tady nabírá o potůčky poschovávané do devětsilů. Zkusil jsem samozřejmě vodu i pít, je barvy kávovinového výluhu, co se „brával na pole“. A chodil jsem tím místem, možná čtyřikrát četl tabule s návody i naslouchal kolegům, jak na krajinu nahlížet.

Kde je ta dílna, ten kovář od zábradlí můstku přes tichoučkou říčku? Kolik tomu let?

Ano, mám na svých výpravách času dost i na podobná občerstvování. Nepodlehnu době a životem spěchat nebudu. Odešel by mi určitě dřív. I radost s hrdostí. Když už člověk v poslední době čím dál obtížněji hledá, na co by mohl být v této zemi pyšný, tady to tiše přežívá.

Co tam dělal ten slavík, proč pelichal právě tam? Nemám všechno v ornitologii zodpovězeno, ale třeba i tohle zodpovím. V Česku není ten, kdo by slavíky tmavé znal. A přenášet k nám výseče zahraniční, to nejde. Proč se znovu ten slavík už nechytil, když jsem mu věnoval tolik času? Měl jsem si snad počkat těch pár dnů na bousovský zázrak, co následoval? Kdo věděl v Záhoří, že až to tam skončím (neúspěšně), že pár kilometrů od domova pořídím na mírný neúspěch náplast?

V čem jsou si místa podobná? Tam snad čeká poznání nároků pro pelichání mimo tradiční lokality.

A jsou si vůbec v něčem?!

Když odjel čas (už to pár roků je), krásně se kouká na fotky od Orlice. Na tu ránu (neúspěšný i druhý pokus o odchyt) jsem si dal rozmačkaný jitrocel.

A není to třeba tak, že jsem měl téma dopochopit až doma? A pochopil jsem? Nepochopil.

Jediné dva doklady pelichajících slavíků tmavých z našeho území za celé trvání ornitologie jsou málo. Ale ještě je pořád porovnávám, nechávám poutéct čas a znovu s ohmatanými indiciemi začínám. A kdo ví, jednou to třeba rozkliknu. A kdyby ne, zůstane ve mne ta nastartovanost – prostě – připraven!

Jako tomu bylo na předměstí při zatím největším objevu. Toho, který nebyl nikým zopakován. Taková to byla přihrávka od paní Štěstěny! Já vím, že na mě koukala seshora z mostu ku Praze a mumlala – co ten Pavel, promění to? Nemohl bych se jí jen tak hned podívat do očí!

Slavíci tmaví, to je téma! A jejich kříženci? Třída ještě vyšší.

To si říkám často, a protože ta místa znám z návštěv, přesně si z hlavy „vyjedu“ potřebný úhel pohledu.

Třeba večer, opravdu, najednou mám chuť některé chvíle tam prožité vrátit a vyvolávám vzpomínky. Kdybych nemohl najít, mohu si vypomoci fotkami – a pozor, i třeba pohledem z auta cestou po oblasti. A jen se usmívám, když vidím, jak nad Žantovem v krásném slavičím hnízdišti už svítí jehnědy lísek. Naběhly si? Však ony nějak vyjdou.

Co tím chci ale říct hlavně?

Jde z toho zvláštní síla, dokonce jsem nedávno četl článek o podobných energiích. Mám radost, když odborník nějak ještě víc pojmenuje to, co obyčejný člověk návštěvou zažije. A cítí. A tak jsem se dnes probudil a říkám si s pohledem za první kopec: „Jakpak tam dnes asi je? Spadla už bříza na skaličce, ten kvartýr strakapoudů?

Občas někdo zavolá o informaci, co bude letos za akce. Myslím, hlavně pro ty zblízka, že už můžu naznačit.

Hodně je to omezeno, bohužel. Vše se odvíjí od květnového pobytu v slavičím zahraničí (i proto jsem s lítostí musel odmítnout noční výpravu za slavíky v Praze).

Vítání ptačího zpěvu bude a to tradičně první májovou sobotu. Na kopečku. Jsou tam docela vzácnosti a v lese jsme dlouho nebyli.

Besedovat budu jedinkrát a to tady v Kněžmostě. Na Den ptactva, tedy měsíc před VPZ. Nikdy jsem tu nereferoval.

Během první půlky roku konečně snad dojde na pěknou událost, to ale radši napíšu, až se budeme blížit, anebo to uslyšíte z regionálního rádia. Objevím se tam asi brzy. A to bude k veřejnosti moje poslední pozdravení.

Ještě jsem si uvědomil, že postavíme tabuli v Slavičím háji, aby bylo k poznání, kam to míří.

Místní slavičí rok zahájíme už ale kolem půlky března, vyjdeme si na modráčky do slatí. A v dubnu už budeme „počítat“. Rekord se dostal (už jsem to psal) do první dekády, což je ohromující. A není to tak, že by se někde „utrh´“ nějaký šílenec a letěl si zažít běs mnichovohradišťského časného dubna. Hned potom už totiž záznamy přibývají: 12., 13., 15. Tak uvidíme, myslím, že se zas nikam krásně neposuneme, že rekord odolá.

Uvítám z okolí i jakékoli hlášení, když ho nahrajete alespoň kousíček, nebo uvedete, že zpěv je noční, budu-li mít čas, ty rané ověřím.

Tak příjemné vyhlížení, protože venku už to zpívá!

Až půjdete na procházku, zastavte se v slunečném odpoledni někde u potoka, se stromy a nejlépe i s keři. Bude-li jeho dno mělké, nejlíp kamenité, oči pak nebudou chtít jít s vámi domů.

V rámci příprav na letošní slavičí rok procházím fotky ze zahraničí a dostal jsem zase chuť k zamyšlení nad obrázkem.

Už jednou to tady bylo. Tentokrát snímek jiný, kousek odjinud.

Je ale taky z krajiny „obou slavíků“, ozářen jsem tím od dob, kdy jsem prvně četl o jejich hybridních zónách. O zpěvech obou mistrů „SKORO“ ze stejných míst. Nádherné!

Ani si to tady nedokážete představit, vážení. Ta místa opravdu existují a budou po celé té šikmé linii, táhnoucí se starým kontinentem. Připomínána jsou frekventovaněji ale jen ze dvou republik.

Fotka kolegyně (s dovolením užiji) si v krajině našla zase prima výseč.

Ano, tak tady můžete slyšet oba ty zpěvy. Docela od řeky tvrdý až rachtavý, členěný a nápadně jednodušší zpěv slavíka tmavého-uherského a z křovin opodál barevný (šťavnatý) a kreativně dlohosloký zpěv mnohohlasého slavíka obecného.

Ono tam nebývá moc času na nějaké to poslouchání ptačích koncertů, ale člověk to při práci vdechne. A když se povede den, přijdete po ránu, je to zážitek. Musí se samozřejmě počkat na ty druhé, až do říční nivy málem ze samého jihu Afriky doletí, ale oni pak zas v prostředí (dle mého) nijak neotálejí a hned druhý den jsou v akci.

Slavíky obecné tam z času příletu neznám, ale ty tmavé – i proto tam jsem. Obecné znám z domova, to bude stejné.

Když takový slavík tmavý zvládne návrat a připomene se alespoň pár tóny, je zážitkem jej prozrazeného v prostředí sledovat. Jak „testuje“ ptačí okolí, kde se stravuje, jak se při tom chová. Ti první (čerství) jsou opravdu chviličku jak „přešlí mrazem“ (neplést s „efektem námrazy“ ve vztahu k sbarvení samců – někde též na blogu), jak to známe od obecných těsně po příletu. Chvílemi upadají až do „polomrtva“ s očima přivřenýma, načepýření. Co to je? Je to jakési blažené vydechnutí nad zvládnutým úkolem – začátkem povinného úspěchu? Nebo jsou opravdu natolik „grogy“? Když je člověk prohlíží v ruce, vidí, jak hormony s nimi už cvičí, jak přilétli energeticky „skoro nadoraz“ a v ruce před vypuštěním se spíše přikrčí. To ovšem platí i pro ty naše. Je to nějaká taktika z postupu od zimoviště? Třeba. Podobně se ovšem chovají i v čase pelichání (alespoň čeští).

Slavíci vůbec využívají efektu strnulosti, proto se o nich roky píše, že je člověk slyší, ale nevidí. Když se je ovšem kterýsi rozhodne studovat, jednoho dne je uvidí.

V krajině společného výskytu druhů severně od nás, si člověk nemůže nevšimnout zachovalosti prostředí. Kdybyste v roli fotografky couvli cestou kousíček zpět, už tam bude kolem vás obletovat sameček konipasa lučního. A v tom svahu vedle i bramborníček. A taky skřivan. Neubráním se v těch místech znovu pohledům na krajinu dětství, vždyť tady to bylo taky tak! Travnaté cesty mezi dílky polí a luk, plné motýlů a všeho! Pár desítek let, dnes stovek kilometrů…

O řekách jsem už psal, to opakovat nemusím.

Nejsem na to sám a není tohle mým úkolem, ale šije to se mnou. Dokázat pojmenovat, proč každý z těch dvou se „někde“ zastaví a nechce jít dál. Přestože se hybridní zóna v čase vyvíjí, nic překotného to zatím není.

Mám u nás na Mladoboleslavsku vlastně také takovou „zónu“ s tím, že jeden z nich tady končí – „kudla“ – a druhý nezačal!

Pozoroval jsem tam ke konci pobytu neusazeného slavíka tmavého a rozhodli jsme, že bude dobré ho chytit.

Vzpomínám, jak jsem seděl v osluněném poli řece nadohled a sledoval jeho chování v poměrně dlouhé pobřežní linii hlavního toku i bočního kanálu. Přešel jsem též na silniční nadjezd a četl ptačí chování i z druhé strany. Doma dalekohled nepoužívám (vyměnil jsem jej za foťák i tak chodím ověšený jak vánoční stromek). Tam bych se bez něho neobešel (dvakrát si před odjezdem kontroluji jeho účast). Proběhla „klapka“ – a za chvíli bylo hotovo. Objektem byl mladý, dosud nespárovaný slavík, pravděpodobně čerstvě přibylý.

Platí i v zóně, že nejdřív přilétají starší a staří samci, už v prvním turnusu se s nimi ale může „svézt“ (na jeho konci) některá ze starých slavic. Pak (květen už pořádně běží) je čas mladých samců společně se samicemi obou věkových kategorií a pak ještě přilétají zbylí mladí samci s všelijakými opozdilci či „hledači“ – obou pohlaví. I pro ně je v nivě místo, i jim ještě doutná příležitost!

Alternativa: A nebo se uděje průšvih v zastávkovém místě Afriky (nedávno) a příletový kalendář je docela k nepoužití. (Psáno na blogu)

Ty řeky jsou v ploché krajině výraznými koridory, i proto se v prostředí někteří slavíci na jaře mění, ve smyslu – vyměňují. Že se tam intenzivněji nekroužkují, neví se o tom nic. Jen, že někteří zmizí a cizí se zničehonic v místě objeví/usadí(?).

Jdete dál pobřežím a vidíte břehule. Samozřejmě, hnízdí v strženém břehu! Tady jim ještě řeky umí ty jejich dávné sny plnit! Sedíte nad Prosnou a díváte se na to ptačí rojení. A zase. Najednou před sebou vidím dávný obrázek z knížky, tam to u jejich jména přesně takhle stálo – nad břehem břehule! I na ně se těším.

Zajímám se pochopitelně i o zástihy slavíků obecných v okolí. Mohly by mi pomoct vytvořit vhled do osídlování regionu.

Autorem diskutovaného pozorování je kolega Kryštof, jenž u mne kdysi začínal. A byť měl v prostoru Ralska úkol jiný, studijní, přítomnost slavíka zaznamenal.

Když jsem vyjel pěvce chytit, bylo už pozdě. Pobyt však zmapován je jím, místo jsem viděl na vlastní oči, může být tedy dokladem. Výška 395 metrů nad mořem, což je tedy síla!

Už dávno jsem podezíral spodní okraj Podještědí, že by se tam slavík objevit mohl.

Pramenná část Malé Mohelky od obce Hlavice, přes Lesnovek k Všelibicím a souběžná při Zábrdce v kraji zaniklých osad, vygumovaných armádou. Újezd již také neplatí, čerstvě známý je spíš jako součást krajiny vlků. A právě odtud doklad o zpívajícím samci slavíka pochází.

Ještě vážněji tedy musím brát upozornění na noční ptačí zpěvy třeba z oblasti Ouče. Řeknete si, proč lidé nepošlou nahrávku, vždyť dnes to je snadné, jde však o zprávy z přelomu století.

Jedná se o starý ovocný sad s vyvinutým bylinným patrem, v sousedství obory. Keřový podrost není optimální, svou roli v pozvánce ale zřejmě sehrála i jakási rozšířená plocha u cesty (pokus o parkoviště). Alespoň jsem si tam v štěrku nasbíral valouny pazourků. Příznivě působí zřejmě i obdělávané pole (políčko) v těsném sousedství, jedno opravdu z mála.

Domnívám se, že slavík byl dvouletý, to jsou takoví ti „hledači“. V pro ně první hnízdní sezóně jich dost neuspěje, většinou pro vyhnání z místa narození starousedlíkem. V těchto končinách však slavíci obecní opravdu běžně nejsou, nejbližší doložená hnízdiště jsou – nemýlím-li se – u Novozámeckého rybníku na Českolipsku. Dnes ani nevím, zda tam ještě ona ostrůvkovitá populace je (čerpáno ze starších údajů).

Zajímavou otázkou jistě je i to, kam se takový pták koncem května vytratil. Podle zpravodaje pobýval a zpíval v místě tři týdny.

Výskyt je zajímavý z mnoha dalších úhlů.

Důležitý je bezesporu výsledek toku samce, který byl nulový. Jistě, existují alternativy, kdy třeba získaná samice mohla záhy přijít o život, a jiné, ale nenechme se podobnými stahovat ke dnu. Prostě něco těm místům chybí. Je to ten slabší keřový pokryv, nebo třeba potrava? Nebo to samici nezaujme? Táhnou tudy vůbec?

Aniž bych se chtěl vzdálit nadpisu, další zajímavý doklad jsem pořídil na lokalitě Jirsko, za hranicí Mladoboleslavska.

Tam jsem ovšem tehdy na upozornění kolegy Vládi vyrazil a slavíka jsme chytli. Provokací, a byl dvouletý. Záhy též zmizel. Prostředí – nic moc.

Pro výzkum, už jsem to tu někde psal, jsem si nemohl vybrat lepší oblast. Chytám kde „ještě jsou“ a sousedím přímo s místy kde „už nejsou“. Proto tu dochází k nápadnému kolísání hnízdní populace a k úkazům, popsaným shora. Zdá se, jako by i všemožných bastardů zde bylo víc. Tam to ovšem může být něčím docela jiným. Třeba naučením se.

Byl jsem jedním z „kmotrů“ knížky Mlýny na Klenici, která se vydává na cestu k lidem. A lidi přišli, přišlo jich dost. Dáma ze mlýna a člověk od Klenice. Takhle to pořadatelé nastavili.

Já jsem mluvil o vodě, která mne provází celý život, a i když teď bydlím u jiné v sousedství, Klenici mám nejradši. Dobře vím, že i ona se za víc jak půlstoletí změnila. Zůstali s ní ale motýlice, ledňáčci, úhoři a tloušti – kleňata, a nakonec i slavíci.

Míval jsem na ni víc času, teď se k ní dostávám jen „o slavících“. Ale i to stačí, aby mne tam dohnaly vzpomínky. Mám to v sobě dobře zařízeno, ty ošklivé se nepřipomínají, jako by pohodu nechtěly kazit. A tak dobro vítězí. Je to správně, protože v tom je ten balzám, to je ta léčivá energie pro přežívání pak mimo přírodu. Kdybych měl být na nervy ještě při koníčku, už bych to dávno skončil.

Vlezl jsem tam však ke strouze přeci jen nedávno, kvůli hnízdům a tváři hnízdiště. Abych snáz pochopil, proč zrovna tam slavíků v posledním čase přibývá. Co je tím signálem, pozvánkou. Kam biotop došel, že najednou „už ano“.

Most z dřevěných pražců dole pod náspem dávno zmizel. Není potřeba, k čemu ho, když nefunguje náhon. Cesta přes něj je rovná, pevná. Rákosina mezi náhonem a strouhou tam je pořád, jak bývala, přibylo keřových vrb. Odtok od pramene vytvořil z rákosiny trojúhelník, svět sám pro sebe. Tam jsem hledal. Nateklo mi do bot, a přesto se nešlo vztekat. Když jsem pod olší vkládal do bot suchou trávu, viděl jsem v té rezavé kaši uhlíky. Studené, ale já vím, kdy žhnuly! A příběh zařídil, že jsem se pod starým stromem usmíval. Ještě, že tam nikdo moc nechodí. Co by si pomysleli, vždyť kredit v oblasti špatný nemám právě pro slavíky. Mysleli by, že mi už tak nějak „fouká pod tašky“. Vůbec ne! Tedy myslím.

To mě jen pozdravilo dětství. Hořívalo to rákosí od parních lokomotiv, někdy jej lidi hasili, jindy nechali shořet. My s klukama hasili vždy. Někdy i svoje oblečení. Jen si nemůžu vzpomenout, jestli tam už tenkrát byli slavíci. Nikdo to neví, lidi měli jiné starosti. A tak je z oblasti eviduji od roku 1975.

Vždycky, když tam přijdu, napiju se od toho pramene. Je sice schován v takové kysně, ale odtok mezi vlajícími rostlinkami brčálových tónů je čisťounký stejně.

Nemám na ta místa ani o sezóně času, kolik bych chtěl. A potřeboval bych někde vzít a tady přidat. Jednak se sem vrací ptáci s kroužky, jejichž nachytání potřebuje čas, jednak jsem odtud na stopě zajímavému přesídlování kvůli pelichání „do sucha“. O dva kilometry dál do trní. To ale je už téma jiné.

Zajímavé je, jak ten zbytek mlýnského kanálu si zkraje jara místy drží vodu. Právě v těch olších. Žluté to tam bývá po orsejích, uřvané po žábách. A vedle umírá sad. To už taky nikde nenajdete. Kdo by to strpěl! Takže krutihlavi, zahradní rehkové a drobný „stráček“ strakapoud – to jsou obrázky těch míst.

Zapomněl bych na třešně. Ono jich tam je tedy samozřejmě jen pár, asi jako listů, ale když to člověk trefí a ony jsou akorát – jak to napsat slušně – je to zážitek. A znovu s odznáčkem dětství.

Vím, že i na tenhle kout dojde. Teď jsem ale u toho – přesně! Naučil jsem se od těch hrdinných plácků žít v tom jedinečně přiděleném čase. (Sahám po floskuli) Teď, a tady! Až tam budou řvát křoviňáky a řetězové pily, teplé trávníky chřadnout, budu to mít – jak o tom vypaseném prasátku, jediném v žitě – ze zimní televizní hlášky. Byl jsem tam s ním!

S tím chodím za slavíky. A vlastně děkuji jim za ten vhled do krajiny. Ono to může vypadat jako tuny zmarněného času, vždyť lze „materiál k bádání zajistit efektivněji a hrnout nové poznatky“. Já si to spojení dovolit mohu, bohatý jsem právě tím, a šťastný jakbysmet. I proto si můžu dovolit tohle virtuální zpravodajství. Jen ještě, abych byl spravedlivý, je takových řada kolem, jen prožeňte klávesnici a můžete mít nášup.

Tak klidné tání a veselé předjaří!

Rád to řeknu znovu: Nejsou to jenom slavíci, co sháním v krajině.

Při návštěvách mne oslovuje mnohé. Scházím se tam i sám se sebou. Ono je na to času dost než – a pokud vůbec – se ptáci výpravou nachytají.

Myslím na spoustu věcí i na život. Mám rád, když jsem tam sám a můžu bez ostychu upadat do stavů zvláštních až elektrizujících.

Prožívám příběhy defilujícího života domoviny, nádheru velkého rozměru, statečnosti a snad i zázraků. Ano, i těch. Jak jinak nazvat třeba tohle:

Narazil jsem na fotky při třídění a náladou mne oblažily, že ji mezi vás sdělím.

O prázdninách, spíš koncem, kdy už mnozí ze slavíků jsou na cestě k první zastávce a doma zbývají opozdilí, rozkvetou po Studénce zvonky.

Nevím, jak jsou vzácné nebo nejsou, na to tady nehrajeme.

Je to zvonek kopřivolistý a dokonce (jako i některé jiné kytky letní Studénky) vytváří bílou mutaci. Podívejte se.

K příběhu budete obrázek ještě potřebovat.

Je na té květince úžasné, jak se dokázala postarat. Jak, aby přežila, zaplatí. Zaplatí, chce ale jistotu v připojištění.

Už v poupěti se to vychystalo. Huňatá čnělka je kryta tyčinkami s tvořícím se nektarem na bázi. Když přijde ta chvíle, květ se otevře a prašníky začnou sypat pylová zrnka na čnělku. Až nebude co, tyčinky se zatáhnou zpět. Čnělka povyroste a vytvoří lávku. Medákům se tím květinka nepřehlédnutelně nabídne. Vzletně možno říct – vyzvoní nabídku po stráních (má ještě čím, srdce zvonku je pevné, semknuté). Nikdo ten hlas nepřeslechne, ani ti, co návštěvou byly už jinde. „Otřou“ se i „umažou“ znovu (pro cestu k dalším zvoněním). Opyleno, když čnělka (srdce zvonu) se rozdělí v spirálky – blizny (na obrázku). Jediný host s nektarem v břiše se jim cestou ven nevyhne a omázne se. Jaký problém, očistí se jinde.

Až se jeden diví, že při těch orgiích nejsou mezi nimi i zvonky růžové.

Člověk v místě stojí v nejsprávnější tu chvíli a žasne. Periodickému přežívání nadohled, nadosah!

Kolik takových jiných květů, ptáků a třeba motýlů, přesně v tu chvíli sejmulo ze sebe velikou starost a vydechlo.

Kolik jich kolem je? Velikých scén i menších scének. A kolik dole v bažantnici! V tom starém luhu mrňavých strakapoudů! Kolik nahoře na Babě, v rezervaci zřízené pro ptáky, kde klíčové jsou dávno kytky. Kolik křížem kotlinou, tam vzadu u Klenice? A kolik na Chlumu a taky u Jizery? V Jizeře! Kolik na Mužským a v Trní u Sobotky?

Ještě může znít touhletou krajinou blažené „splněno!“. Ještě je.

Úvahu bych mohl opřít o to, že každý ze slavíků je v něčem malinko jiný. Z odchytů i třeba sledování v prostředí to vím. Já ale nadpisem myslím mezidruhové rozdíly. Porovnávám slavíka obecného s tmavým a teď se zamýšlím nad jejich odletem z Evropy pryč, podle výsledků v zahraničí.

Pokusy zaznamenat tah prostřednictvím geolokátorů proběhly u obou druhů a přinesly první výsledky. Hned průlomové.

Jistě, něco se vědělo, další tušilo, jinde ovšem šla věda cestami slepými.

Přístroje, které zatím nejsou „všelékem“ a mají chyby, základní ptačí taktiky už poodkryly. Shrnout je lze konstatováním, že odlet obou je zprvu rychlý, později etapovitý.

Rozložení do etap hraje důležitou roli z mnoha důvodů, mimo jiné se tím vysvětluje poměrně dlouhý čas k dosažení hlavního zimoviště. Ptáci podle výsledků sledují vrcholy potravní nabídky dané pohybem srážek Afrikou (to ostatně lze vidět i na projektu jiném, kde jsou sledovány kukačky prostřednictvím mnohem přesnějších přístrojů).

Myslím, že zmíněné je největším z objevů vědců.

U slavíka tmavého pak dokázali dokonce pojmenovat důvod výrazného zdržení jarního návratu v jedné z nedávných sezón, i s následným oslabením hnízdních populací (bylo zde psáno).

Z toho, co je nyní známo, kdybych si mohl vsadit na slavíky česko-moravsko-slezské, ti „rezaví“ mají konec cesty v Nigérii a „hnědí“ v Zimbabwe. Podívejte se do map a uznejte, jak každý z nich je i v tomto jiný. I s délkou cest! Ostatně, to nyní vyhodnocujeme v studii s kolegy podle biometriky kroužkovaných jedinců, od Španělska po Bulharsko.

Obdivuji třeba, jak skvěle bylo vytipováno odchytové místo v Keni. Ukázalo se totiž, že pro slavíka tmavého jde právě tam o poslední významnou zastávku před dosažením finálního cíle. Abych byl spravedlivý, vedoucí a zakladatel výzkumu věděl, že místem ptáci protahují ještě dál k jihu a z výsledků kroužkování bylo tušeno i kam.

Je fascinující, jak slavíci dokáží cestovat komfortně, co znamená na tazích zkušenost, co s chováním provede před zpětnou cestou, zejména však za vlastního tahu, potřeba hnízdit. Jinými slovy – jak mohou být dvě cesty jednoho slavíka odlišné.

My tady u nás žijeme už jen část jejich kalendářního roku, to když přiletí a – nejlépe ještě – pro nás i zazpívají.

V tu dobu nastupují naše poznámkové bloky, naše hodiny času, naše pozorovací schopnosti, naše příležitost!

A i když je tuzemský slavičí rok krátký, i tím, co jsem před momentem napsal, je úžasný!

L. luscinia F,+2K (Dolní Bousov, 17.05.2009, průtažný ex.)

L. luscinia M,2K (Chocz 12.05.2014, místní ex.)

L. megarhynchos F,+2K (Mnichovo Hradiště 01.05.2011, místní ex.)

L. megarhynchos M,+2K (Lhotice 20.04.2014, místní ex. – ověřený, navzdory časnému datu)

První okroužkovaný slavík mého ornitologického zaměření se do místa vrátil nejmíň v roce následujícím, dalším a ještě dalším. Pak už tam asi nebyl, ale před tím mohl klidně. Byla to samička, což s odstupem času vidím jako ještě krásnější. Výsledků pro ně nemám tolik.

Bylo to předznamenání efektu, s kterým se budu setkávat každoročně i když v tu chvíli jsem to pochopitelně nevěděl.

Slavíci se prostě vracejí, nebo jen krátce přemísťují (a to ještě jak kteří a za jakých okolností). A možná, že se někteří i rozptylují šířeji, to ale nezjistím, tam nejsem. A to je první „podrazácký moment“ výzkumu. Případný verdikt nemá oporu. Ku prospěchu či k vzteku to může být, co se však vznáší nad tím povzbudivého – téma nelze vyčerpat.

Chtěl bych přinutit vzpomínky, aby byly sdílnější, už třeba vůbec nevím, v kolik hodin jsem prvního tehdy okroužkoval a to by se mi hodilo. Koukám do toho strohého zápisu a ne si vzpomenout. Bylo to v šestnáctém dni máje třiaosmdesátého a vím, že slavice na lokalitě hnízdila. Hnízdo jsem už měl nalezené.

Určil jsem ji jako starší dvou let (dnes bych za to ale ruku do ohně nedal, prošel jsem jistým vývojem). Kdyby to tak ovšem bylo, mohla v místě opravdu hnízdit už dřív. U samiček je to na každý pád zjištěná návratnost pěkný výsledek.

Možná už jsem tady mnohé vypověděl, ale „z vody nevařím“. I když hlavní postava příběhů už může být někdy známa z dřívějška.

Čím dál víc se mi vzpomínky navracejí, je to jasné, přichází stáří. Brr, to jsem se oklepal, nikdy jsem to ještě nepoužil, třebaže už před lety zachytil první signál. To jsem takhle vylezl na pěšinku oboustranně úzce sevřenou keři a tou „krosili“ dva mladí lidé, kluk s holkou. Lekli se, až pozdravili. Ale hned za prvním šípkem ona jemu od řídítek: „Ty vole, já toho dědka vůbec neviděla!“. Šel jsem k autu podívat se do zrcátka – a ono jo. Tak to jen k tomu času nás všech…

No ale chtěl jsem říct, že červy jsem získával ze mlýna (teď tu vyšla knížka Mlýny na Klenici, mám být jedním z křtitelů jednoho jejího blížícího se vypouštění na svět) a ten tam taky je „mezi mrtvými“. Byl v něm ale skvělý chlap, co znal moji mámu a v jedné násypce „šroťáku“ mi „trochu“ nechal. Nemohl jsem tam pochopitelně často, abych neotravoval, ale jednou za rok – za dva jsem tam byl. Vyptával se na slavíky a já mu o nich vyprávěl. Byli ty lidi tenkrát ňák snad lepší, nebo co. Dyť mě moh poslat někam…, bylo to i o hubu pro něj. Nezapomenu, jak mě tam na těch „prknech, která znamenala obživu“ tehdy, vítal. Možná bych to mohl na tom křtu říct, chtějí po mně pár slov.

Lituji jednoho. Nevyužil jsem příležitosti v bádání tehdy ani z třetiny! Teď už ano. Přípravy, příležitosti, přemýšlení. Přešlapy? Jen málo.

Teď vidím konečně bizarnost toho tématu.

Kalendářem příletů, jak už pěkných pár let! Vejde se první slavík do první dekády dubna? Jak to už někteří z rychlých mají? To by bylo hezké – a zase, je to průlom jak hrom. A zase, můžu litovat dřívější liknavosti.

Lítali ti první takhle už v 80. letech, nebo ne? Nebo jde o zrychlování příletů jak myslí třeba v Slovinsku?

Nemohu odpovědět. Nebyly zkušenosti, nebyla technika. Bylo to pionýrské, jak se říká. Dobře, ale i to nese prostor pro určitou radost. Uvědomit si, že teď, teď si nemáme nač stěžovat! Teď by to mělo vyšlapovat. Že by tedy přišla druhá možnost? Ano, děkuji za ni.

Fotka toho krmítka

Téma známe, vykročme tedy.

Ač mají mladí od svého prvního léta jistou povědomost o kraji domova, chybí jim dvojí: Zkušenosti s cestováním se znalostí tahové mapy a vztah k hnízdišti. I proto nepospíchají a někdy zřejmě i zbloudí.

To staří slavíci – ti to mají jinak. Vyzkoušené cestování včetně pobytu v zimovišti s nejoptimálnějším načasováním odletu, nutkavá potřeba doma hnízdit a z pozice rychlejšího hájit příznivé (úspěchem vyzkoušené) prostředí. Výše uvedené (krom jiného) se přímo promítá do obrazu osídlování hnízdišť (i „nehnízdišť“) oblasti v čase jara.

Tu žasneme nad opakovaným návratem zkušeného samce či samice (někdy obou) do místa hnízdění (někdy společného s místem narození), tu protahujeme bradu nad osídlovacím pokusem ptačího amatéra v prostředí nevhodném s výsledkem námi očekávaným.

Toto rádoby snadné rozškatulkování nám začne bourat mnoho vedlejších efektů jako je třeba poškození biotopu během jara, mortalita opeřenců, počasí a jiné. Další, co nám nepřidá k přehlednosti, jsou vyvíjející se střety o usazení v místě, později též o partnera. A poslední (zatím), co zamíchá tím koktejlem chaosu je přechodný výskyt ptáků průtažných či bludných (hledajících). Sečteme-li tyto jevy a připočítáme-li fakt, že pozorovatel není schopen detailního a pravidelností hutněného přehledu o místě, ocitne se v situaci mě dobře známé. Proto je pořád tak složité říct že je to tak a ne jinak.

A ještě další rozměr to má. Vývoj v oblasti. Vytváření či zanikání hnízdních příležitostí pro slavíka. Nyní je stav ve vztahu k nabídce již znovu oslabující, ale byly doby, kdy severozápad Mladoboleslavska držel nabídku skvělou. V konci minulého století. To stačilo, aby mohla slivoň trnka třeba jen volně odnožovat po stráni, žádná korekce podle elektronické mapy. A třetím rokem se tam už vesele hnízdilo, protože nevadily ani dosídlené kopřivy. Ó, jak zpupně pálily, když jsem je prolézal s přehrávačem! Pln zvědavosti, jaký že slavík se „v novém“ usadil.

Dnes má víc jak tři desítky let sledované území už zase problém. Tlak na místa je silný, ztrácí se z něj slavík a nejen on!

Abych nebyl v novém roce příliš dlouhý (dlouhá sdělení se ve společnosti prý už nečtou), byť jsem toho ze šuplíku asi mnoho nevytáhl, budu končit. A to pohledem z okna. Kam jinam, než do mlýnské zahrady.

Je 13.35 hodin roku 2015

Vítr houpá korunami jasanů u náhonu, v stepní zahradě vyšel na světlo bažant. Dopíšu si ho.

Posledně dvě srny, večer zajíc, teď tenhle švihák! Mám zprávy od člověka z lesa nedaleko, že když tam šli naháňkou, neviděli skoro nic.

Tady je pod jabloní 6 kosů, 29 kvíčal, 7 pěnkav a sýkory. Byla by to hezká fotografie. Budeme bez.