Nad obrázkem II

2 komentáře u textu s názvem Nad obrázkem II
Vítejte v únoru, milí návštěvníci!
(Budu už psát „milí“, kdyby to někoho vytáčelo, dávno by sem jistě nechodil – času je dneska málo – takže věřím, že všichni zde sešlí jste na vlně přátelské. Pokud ne, nechte si to prosím v klávesnici)
Parafrázoval bych známé přísloví do podoby: Únor bílý, pole šílí… ..jistěže radostí – konečně! Pro krajinu.
V rámci příprav na letošní slavičí rok procházím fotky ze zahraničí a dostal jsem zase chuť k zamyšlení nad obrázkem.
Už jednou to tady bylo. Tentokrát snímek jiný, kousek odjinud.
Je ale taky z krajiny „obou slavíků“, ozářen jsem tím od dob, kdy jsem prvně četl o jejich hybridních zónách. O zpěvech obou mistrů „SKORO“ ze stejných míst. Nádherné!
Ani si to tady nedokážete představit, vážení. Ta místa opravdu existují a budou po celé té šikmé linii, táhnoucí se starým kontinentem. Připomínána jsou frekventovaněji ale jen ze dvou republik.
Fotka kolegyně (s dovolením užiji) si v krajině našla zase prima výseč.
foto: Rebecca A Cramer
Ano, tak tady můžete slyšet oba ty zpěvy. Docela od řeky tvrdý až rachtavý, členěný a nápadně jednodušší zpěv slavíka tmavého-uherského a z křovin opodál barevný (šťavnatý) a kreativně dlohosloký zpěv mnohohlasého slavíka obecného.
Ono tam nebývá moc času na nějaké to poslouchání ptačích koncertů, ale člověk to při práci vdechne. A když se povede den, přijdete po ránu, je to zážitek. Musí se samozřejmě počkat na ty druhé, až do říční nivy málem ze samého jihu Afriky doletí, ale oni pak zas v prostředí (dle mého) nijak neotálejí a hned druhý den jsou v akci.
Slavíky obecné tam z času příletu neznám, ale ty tmavé – i proto tam jsem. Obecné znám z domova, to bude stejné.
Když takový slavík tmavý zvládne návrat a připomene se alespoň pár tóny, je zážitkem jej prozrazeného v prostředí sledovat. Jak „testuje“ ptačí okolí, kde se stravuje, jak se při tom chová. Ti první (čerství) jsou opravdu chviličku jak „přešlí mrazem“ (neplést s „efektem námrazy“ ve vztahu k sbarvení samců – někde též na blogu), jak to známe od obecných těsně po příletu. Chvílemi upadají až do „polomrtva“ s očima přivřenýma, načepýření. Co to je? Je to jakési blažené vydechnutí nad zvládnutým úkolem – začátkem povinného úspěchu? Nebo jsou opravdu natolik „grogy“? Když je člověk prohlíží v ruce, vidí, jak hormony s nimi už cvičí, jak přilétli energeticky „skoro nadoraz“ a v ruce před vypuštěním se spíše přikrčí. To ovšem platí i pro ty naše. Je to nějaká taktika z postupu od zimoviště? Třeba. Podobně se ovšem chovají i v čase pelichání (alespoň čeští).
Slavíci vůbec využívají efektu strnulosti, proto se o nich roky píše, že je člověk slyší, ale nevidí. Když se je ovšem kterýsi rozhodne studovat, jednoho dne je uvidí.
V krajině společného výskytu druhů severně od nás, si člověk nemůže nevšimnout zachovalosti prostředí. Kdybyste v roli fotografky couvli cestou kousíček zpět, už tam bude kolem vás obletovat sameček konipasa lučního. A v tom svahu vedle i bramborníček. A taky skřivan. Neubráním se v těch místech znovu pohledům na krajinu dětství, vždyť tady to bylo taky tak! Travnaté cesty mezi dílky polí a luk, plné motýlů a všeho! Pár desítek let, dnes stovek kilometrů…
O řekách jsem už psal, to opakovat nemusím.
Nejsem na to sám a není tohle mým úkolem, ale šije to se mnou. Dokázat pojmenovat, proč každý z těch dvou se „někde“ zastaví a nechce jít dál. Přestože se hybridní zóna v čase vyvíjí, nic překotného to zatím není.
Mám u nás na Mladoboleslavsku vlastně také takovou „zónu“ s tím, že jeden z nich tady končí – „kudla“ – a druhý nezačal!
Pozoroval jsem tam ke konci pobytu neusazeného slavíka tmavého a rozhodli jsme, že bude dobré ho chytit.
Vzpomínám, jak jsem seděl v osluněném poli řece nadohled a sledoval jeho chování v poměrně dlouhé pobřežní linii hlavního toku i bočního kanálu. Přešel jsem též na silniční nadjezd a četl ptačí chování i z druhé strany. Doma dalekohled nepoužívám (vyměnil jsem jej za foťák i tak chodím ověšený jak vánoční stromek). Tam bych se bez něho neobešel (dvakrát si před odjezdem kontroluji jeho účast). Proběhla „klapka“ – a za chvíli bylo hotovo. Objektem byl mladý, dosud nespárovaný slavík, pravděpodobně čerstvě přibylý.
Platí i v zóně, že nejdřív přilétají starší a staří samci, už v prvním turnusu se s nimi ale může „svézt“ (na jeho konci) některá ze starých slavic. Pak (květen už pořádně běží) je čas mladých samců společně se samicemi obou věkových kategorií a pak ještě přilétají zbylí mladí samci s všelijakými opozdilci či „hledači“ – obou pohlaví. I pro ně je v nivě místo, i jim ještě doutná příležitost!
Alternativa: A nebo se uděje průšvih v zastávkovém místě Afriky (nedávno) a příletový kalendář je docela k nepoužití. (Psáno na blogu)
Ty řeky jsou v ploché krajině výraznými koridory, i proto se v prostředí někteří slavíci na jaře mění, ve smyslu – vyměňují. Že se tam intenzivněji nekroužkují, neví se o tom nic. Jen, že někteří zmizí a cizí se zničehonic v místě objeví/usadí(?).
Jdete dál pobřežím a vidíte břehule. Samozřejmě, hnízdí v strženém břehu! Tady jim ještě řeky umí ty jejich dávné sny plnit! Sedíte nad Prosnou a díváte se na to ptačí rojení. A zase. Najednou před sebou vidím dávný obrázek z knížky, tam to u jejich jména přesně takhle stálo – nad břehem břehule! I na ně se těším.

2 odpovědi na “Nad obrázkem II”

  1. Máte to zde úžasné. Můžete mi jako znalec sdělit, zda slavík žije také v střední části Anglie. Píši nějaký fejeton….chci tam požít větu….za zpěvu slavíků……a napadlo mě, zda tam slavící vůbec mohou být. Moc Vám děkuji za odpověď. Mrázková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *