Rubrika: Články

Chystáme prostředí na zimu a loučíme se s podzimem.

Na snímku dva z možných pokračovatelů myšlenky.

A proběhlo vysetí dubů za stromy, které letní sucho umučilo. Žaludy jsou na můj vkus velké, přesto by mělo jít o dub letní.

Uvádí to i seznam památných stromů Poděbradska, strom totiž stojí u vchodu do areálu městských lázní u připomínky Bedřicha Smetany.

Duby prý dospívají až kolem padesátky, pak teprve rozkvetou a plodí. Tyto, vzejdou-li, doplní moc pěkně rostoucí křovitý lem v úpolí, kde bych už rád slyšel příští rok slavičí zpěv. Díval jsem se na pokryv opravdu zblízka, až se zahradník usmíval. Kopřivy rostou – toť první báječná zpráva!

Lísky už podsypaly sílící keře listím a dubové je u cesty nedaleko. Bylo by z čeho hnízda vít.

Dnes v podvečer, když jsem provedl dokumentační fotku společníka, úplně jsem tam slavíky viděl.

Probíhá vždy i úklid plastů a všeho, co tam nepatří.

Nikdy jsem nezažil, formovat prostředí od začátku. Vyžívat se v představách, mít ruce popálené v radosti. Nechtěl bych působit divně, ale já k těm kopřivám mám prazvláštní vztah. Pořídil jsem je kdysi z hnízdiště u Násedlnice. Neznal jsem jej dlouho, prostě ho objevil pozdě a dnes už není. Vše přeměněno v kulturní záležitost a žahavku byste tam hledali marně. Vidíte, a já jsem ji přenesl sem. Kdybyste cítili, jak hořce voní, když jsem ji břitem rýče rozedřel. Jak mladé lístky po krutém létě ožívají. Mají jen chvíli, než od Piváku a Rachval přitáhne mráz. Mráz kopřivu nespálí ovšem, to znali už staří hospodáři. Strach tedy nemám. Lísky hazardují s jehnědami, neměly by, pokud chtějí jaro uvítat v parádě. Radostný slavičí čas, který v tom pruhu už tuším. Rozkvetou vysoké petrklíče – jak bych si nevzpomenul! Žluto jich pod stromy bývá. To už pak zpěvy se přetahují nad cestou od trní k trní.

Než jsme z auta dnes vystoupili, neuvěříte…, po čase znovu koroptve se v louce ukázaly. A hned slétly do třtiny, ještě, že je. Příchozí musí být pozorným, zvířata o vás většinou vědí s předstihem, už jak brzdíme u závory.

Po jablkách táhnou kvíčaly, je to tak každý rok před zámrazem. A pak tu krom střízlíka vidět víc není. Patří k tomuto období ona nostalgie. Děkuji za čas i tento.

Neprožít jej a neprosmutnit, zjara by exploze byla jen poloviční.

Konečně jsem dopsal poslední článek do předvánočních zpravodajů a mohu se věnovat slavičí stránce.

A cítím, že by se mělo po čase objevit něco, abych udržel přízeň odborníků. Studnice poznatků ryšavých mistrů zdá se mi s přibývajícím časem bezedná. Sáhnu po věci, kterou jste nikde číst nemohli.

Vy ostatní neodcházejte, formu udržím popularizující. Nadpis vnímejte jako jméno přídavné nikoli podstatné a schovává se za ním stav obecných slavíků před odletem.

Ještě v minulém století (ano, tak dlouho „slavíkařím“) to nikdo neřešil, protože až na vzácné výjimky slavíky v létě nikdo nenachytal. Na hnízdištích „nebyli“ a na podzimním tahu to nikoho ani nenapadlo.

Až v novém století se podařilo naučit se je najít na lokalitách a také chytit. A (krom jiného) fotit.

Vzpomínám, když jsem držel v ruce asi pátého v kabátě na dalekou cestu, že mi přišlo podivné zbarvení dospělců. Byli ti ptáci jiní. Jiní od jarních.

Druh patří k těm, kdož pelichají jen 1x v roce – slíbil jsem, že budu srozumitelný, tedy – to znamená, že v modelu od tuzemských návrhářů se z Afriky na jaře i vrátí.

Což zářivý – ten přeci dobře známe! Rezavá poctivě rezavou, hnědé tóny mají perleťový nádech. Našedlý límeček samečků opravdu došel pocitům, že jde o „námrazový“ efekt. Ptáci jsou zářící, elegantní.

Podzimní slavíci po letním úplném přepeření jsou temní, barvy jim nezáří.

A konečně přicházím k nadpisu znovu – jsou po hřbetě zvláštně nafialovělí! Odstín obtížně zachytitelný, ale jednoznačný.

Nafialovělá na temeni není zde ale příliš vidět.

U tohoročního slavíka je efekt jen mírný

Staří slavíci vychystaní na cestu jsou přímo sametoví. O to víc svítí bělavý oční kroužek.

Ti slavíci jsou pro onu jinakost nádherní.

A přidám ještě postřeh, který vyčtete též jenom tady.

Nachytal jsem jich tisíce a mohu srovnávat. A abych se v podezření utvrdil, začal jsem jezdit na hory. Do sníženin hraničních bariér čekat a věřit. Že je tam potkám, rozcestované, spěchající, úspěšné.

A povedlo se.

23.8.2013 Jeseníky – Červenohorské sedlo

Najednou jsme byli ještě spolu. V čase, kdy doma k chytání už nebylo nic (nebyly známy ještě noční odchyty).

U prvního tehdy ještě ne, ale tak u třetího, čtvrtého i toho (zatím) posledního z horského přeletu jsem to najednou měl. Ti slavíci byli netrpěliví! Rozpumpovaní tahovým neklidem, odvěkou motivací k dokázání.

Byli tak jiní od pohodářů z hnízdišť. I z času pelichání, kdy každý jeden se radši v dlani přikrčil, jak uměl z přetemných houští v čase nelétání. Tady obloze blíž ti ptáci nešli skoro vyfotit! A ruka nastavená na určitý úchop tady též málem selhávala. Jak mocná výpověď k vnímavému. Bádáním připravenému.

I kdybych do kopců se za nimi už nevrátil, mám jejich cestovní třes v ruce napořád.

A pak přišla i jiná příležitost, ony noční odchyty po nížinách. Kolem potemnělých říčních zákrutů doutnajícího Starokolínska i v loukách žehuňských hned vedle železnice. Ve Slavičím háji i v důlku mezi Bousovy. Na pláni při Semtinách v doprovodu zářícího Humprechtu. Na krásné plošině hornobousovské s výhledem od vodojemu.

Všude jsem zažíval zas ta uslyšitelná srdce. Bušila nutností letět a uletět další kus cesty. A já je propouštěl do tmy i do svítání a košatý děj toho poznávání mne tolik oblažoval. A přijde zasloužené, že oblažuje dál..

Ve škole to bývalo k rychlému dopsání úkolů před hodinou, já ale mám na mysli přestávku posezónní.

První aktivitou je vysévání dubů z obřích žaludů, které Pavel zajistil. Jdeme na to v neděli a rád se s Pavlem sejdu.

Slavičí háj už bude ztišený, potkám v něm strnady, potulné sýkory a hlavně úpolníky. Ti do pleveliště v kraji zaletují s velikou oblibou, dokud sníh potravu nezasype. Drží se poblíž keřů kvůli krahujcům, aby to s lovem neměli tak jednoduché.

Máme tři místa, kam budeme sít do mělkých brázd, takže si motyčka ještě letos kopne. Jinak už měla „klid na lůžku“, vojenskou terminologií řečeno.

Dubů nám tam roste dost, všechny za nás vysadily sojky.

Duby mám pro slavíky rád, mluvil jsem vždy o kopřivách, ale i duby jsou potřebné. Při stavbě hnízda je až nápadně upřednostňováno jejich suché listí. To pevné šustivé používá samička na chodníček k hnízdu, aby se predátor nechtěně musel ohlásit. Ptáci, hnízdící na zemi či nevysoko to totiž lehké nemají. I proto se jejich mláďata rozprchávají z hnízda ještě letu neschopná a ukrývají po okolí, aby v případě prozrazení hnízdiště přežilo alespoň některé.

Dále slavík využívá listí skeletového, to už na vlastní stavbu. Sbírá jej po ránu vlhké, aby šlo lépe opracovat. A tak to jde pořád dál. Vlhkou trávu na výstelku, aby šla vykroužit a částečky nejjemnější pro vnitřek košíčku. Samička slavíka sedí velmi pevně do prvního vyplašení, nikdy jsem si ji ale nedovolil z hnízda sedící sebrat a okroužkovat. Chytit v okolí ale jde a hned se pak vrací na snůšku. Roky to ověřily, jen si teď uvědomuji, že už jsem myšlenkami někde od nadpisu docela jinde.

Budeme sázet a doufáme, že nám to zvěř v zemi neobjeví. Že semena vzklíčí a na jaře za lísky děložními objeví se budoucí strom.

Jinak podsazování keři již stopneme, přestože letos některé uschly, vrby vše zbylé zastanou. Těším se na ně, protože podrost už v posledních letech upaluje, roste jak o závod. Brzy vytvoří na zemi hrabanku a já pak o májích budu od lavičky tipovat, kdy první slavík do pruhu zamíří.

A směrem k háji mám jedno přání: Ať ještě přežijí staří bardi a moc bych se chtěl setkat se slavíkem, kterého jsem na samém odletu chytil na Semtinách, tedy od háje daleko dost. V noci.

Ohromné překvapení to bylo, a když jsem se z něho dostal, zjistil jsem, že už k tomu jinochovi zase mluvím nahlas.

Z nedělní akce „pro dva Pavly Kverky“ přinesu poté reportáž.

Tóny podzimu?

Mohl bych psát o barvách, ale já myslím na písničky. A hned vám oba interprety ukážu, chytil jsem je na moment k okroužkování.

Střízlík a červenka.

Zpěváci podzimních zahrad. Písně jsou natolik odlišné, že je nepopletete.

Pojďme si říct, kde se tu vzali.

Zcela jistě jsou na cestě. A velmi pravděpodobně letí k moři. Ne dál. Stačí jim vlídnější přímořské klima a hned jak čas poskočí, budou se vracet. Na sever, na východ, anebo k západu.

Oba druhy opravdu můžete i v podzimu slyšet zpívat. Jde o tzv. prozpěvování zejména u ptáků mladých. Projev červenky působí teskně, ponuře, zato střízlík je jásavý. Je to hezky namícháno pro naše zahrady. A nejen je. Zastihneme oba i u řeky, v lese či uprostřed měst.

V noci popoletí jižněji, když mají pocit, že třeba postoupit dál.

Můj výzkum kroužkováním přispěl k poznání obou zmíněných.

Pro střízlíka tehdy v půli 80. let jsem potvrdil první přezimování hnízdní populace pro naši ornitologii, a červenka v zahradě zimující prozradila po letech hnízdiště ve Finsku.

Jak vidíte, nechytám pouze slavíky, bylo by taky hloupé ostatní ptáky pouštět bez kroužku. No a po sezóně přijde změna též k chuti.

Oba ptáky jsem chytil i sklopkou, střízlíka ovšem jen jednou. Více jej odchytí síť.

Nyní v podzimu převažují na tahu mladí ptáci. Ti, kteří letí na jih poprvé.

Ano, už je to třicet let.

Tento osmičkový rok zažil změnu.

Odněkud se znovu vyhrabalo váhání, jestli třeba nejít dál spíše s modráčky…

A podle toho to vypadalo. Modráčci totiž u nás od předešlého roku hnízdili, bylo to tuším třetí prokázané hnízdění v republice. A i když hnízdili na rybníku Novém při Kněžmostu (u kolegy), chytal jsem poctivě na tom svém už po půlce března.

První sameček se chytil až 30. a druhý na Apríla.

Tím vše ale končilo, i když jsem to netušil a chytal dál.

I proto v síti mohl viset čtyřiadvacátého dubna rákosník ostřicový, obrovská vzácnost.

Přílet slavíků mne zastihl stále ještě v rákosí a to se ukázalo zlým. Sítě „šestky“ už jsem měl dvě, i když byla jedna silnější druhé, nachytat šlo. Bavili mne najednou jarní ptáci rákosí, fascinován třeba cvrčilkami slavíkovými.

A jak se slavíci v krajině usadili, už mne netáhli. Říkal jsem si, že stejně už jsem o mnohé přišel, že je vynechám. Až těsně před prázdninami jsem chytil mladého a okroužkoval, byl toho roku jediný a pocit ze zklamání narůstal. Jakoby si mne rákosí chtělo přivlastnit a odvést od slavičích křoví, mlsalo mne dál zážitky údivnými. Jedna z cvrčilek, označená až 29. května(!) byla k neuvěření kontrolována kolegou Machem 30. června na pražském Jižním Městě. Ve stanici z toho bylo překvapení, že sám kolega mi volal a zapřísahal se, že pod večerní lampou kroužek přečetl správně, i když hůř vidí. Jistě, přečetl. Jsou pohyby, kterým dosud nerozumíme.

A já jsem si navíc pořídil kontroly ze známé horské akce Krkonoš, z Horních Míseček. Sýkoru modřinku a pěnici černohlavou. Ale i z ptačích cest Moravou. Rákosníka proužkovaného z Nesytu u Břeclavi a rákosníka velkého od Tovačova. Bylo to chytání výsledků, což slavíci předtím neuměli. A to mi chutnalo.

Čírka přišla ohlášená z Brabantska ze zimoviště na pobřeží, kde ji překroužkovali kolegové ze stanice Vogeltrekstation Arnhem. Začínaly mi chutnat jména centrál, kleštěmi oslovené. Strnad rákosní s kroužkem MUSEUM PARIS například.

Ptáci rákosin nás propojovali a to slavíci neuměli. Stal jsem se posedlým hlášeními.

A aby lanaření bylo dokonalé, v polní rákosině Kněžmostska jsem v samém konci října odchytil mladého modráčka! Zůstal i týden v listopadu a vyhnal ho od mokrých kanálků teprve sníh.

Takto jsem popsal první zápisník.

Se slavíky začalo být v tu dobu opravdu zle. Za vším byly proklaté sítě. Dovedly nachytat početněji než sklopky, více se při nich kroužkovalo. Víc šancí na odečty!

Sklopky zůstaly už jenom modráčkům.

A mělo být ještě hůř…

Tento rok byl ve znamení pokračování specializace, a to i přesto, že modráčci se na jaře chytali zas. Dokázal jsem ovšem včas odejít z rákosí a pozoroval na sobě, že slavíci mne táhnou pořád dost. To bylo dobré.

Své místo si začínal hledat příletový kalendář, jen si dnes myslím, že bez možnosti monitorovat ptáky přehrávkou zpěvu, byla první data „zbytečně“ vysoká.

Z tohoto roku první zástih je (až) z 26. 4., kdy se již jednalo o ptáka dvouletého (přilétají později). Ale fungovala spolupráce s bývalými členy rybářského kroužku a tento slavík byl ohlášen od kosmonoského Borku právě jedním z nich. Tak jsme si tam pro něho společně dojeli.

Dnes se kroužkovatelům nedaří označit ani jediná mláďata slavíků v hnízdě, ale já vidím v zápise z diskutované sezóny 12 označených (úspěšných) hnízd! A mnoho dalších párů, kde se buď hnízdit nepodařilo či hnízdo nenašlo.

Bylo to krásné období, kdy člověk už uměl rozumět chování samiček a hnízdo v krátkém čase prostě tipnul. A počítání „Kdy“ jít kroužkovat bylo též zvláštní. A vycházelo.

Poctivě jsem kroužky barvil do černé, pro větší komfort mláďat (rodiče se je nesnaží odstranit ve vidině potřísnění trusem) a hnízda vycházela. Začal jsem zjišťovat, jak slavíci jsou rodiči poctivými i odvážnými.

Známý je příběh z kopřiv od Býčiny, kde výplach z cisterny byliny spálil. Tam ovšem na podložce ze suché větve byla již okroužkovaná slavičí mláďata! A pokud jsem posledně zmínil první příběh, kdy motivem byla událost staré zahrady, tady se zrodilo první heslo: „O hnízda se začínáte bát tehdy, když víte, kde jsou“.

Přišel jsem pak na kontrolu a zalomil ruce nad spouští. Slavičí rodiče slyšet nikde nebyli, mláďata ve „vypálených“ kopřivách poleptaná, ale živá. Vybral jsem je tedy z hnízda do čepice a běžel k rybníku nadohled. Každé jedno opláchl s důrazem na oči. Nebránila se, šlo o všechno. Než jsem je vložil do hnízda, každé jsem zahřál v dlani a na hnízdo nanosil suché větve jako mohutnou střechu.

Když jsem prošel za hrází hnízda další bezpečnější (nebyla u cesty) a pak se vracel pro kolo, zaslechl jsem přeci jednoho z rodičů. Zavrčel zpod větví a letěl pod svah. Šel jsem k hnízdu a viděl, že mladí jsou urovnaní jinak, než jsem je tam neuměle vložil. Bylo to nadějné.

Po týdnu jsem se vrátil k uschlým polehlým kopřivám, hnízdo bylo rozkleslé v obrubě a to bylo znamení úspěchu. Však jsem také jedno kropenaté brzy v keřích uviděl. Byli zachráněni.

V sezóně 87 došlo i k řadě odchytů jiných, které nebyly dodnes překonány.

Ve vrších na Červenské kose, které jsem výjimečně kvůli jarním bahňákům ve svatebním šatě instaloval a nechal do května chytat, jsem 14. máje cestou rákosím slyšel hlasy nadobro neznámé. Když jsem vystoupil do výhledu, zjistil jsem, že všech deset boxů uzavřelo sklapnutím konipasy luční, kdy osm z nich patřilo severoevropské formě Thunbergi. Zážitek neskutečný! Nebýt chytání, nikdy bych o podobně vzácných průletech nevěděl.

Vrše však uměly chytit i v místě tehdy početné potkany. A od těch dob k těmto zvířatům chovám veliký respekt. Zatímco ondatra po otevření dvířek spokojeně vyběhla a uháněla dohnat skluz, potkani se otáčeli ve snaze si to se mnou vyřídit. Málokterý začal utíkat. Bylo to nebezpečné, ale jistý fortel jsem přeci nabral.

Z nejzajímavějších výsledků kroužkování bych rád zmínil Jespáky obecné (Calidris alpina).

Tito bahňáci přilétali vzácně na kosu až v podzimu jako úplně poslední. Těšil jsem se na ně, z těch nejvíc na mne vydechly severské dálky. Ti ptáci z domova člověka neznali a byli důvěřiví. Chodili kolem mne jak xaverovská kuřata se zvláštními hlásky. Byli na své první cestě, kdy si zkracují tah vnitrozemím, než by letěli podél pobřeží.

Drželi se na výspě dlouho a já chodil pak už jen za nimi.

Bylo to tak zvláštní. Všude už od křídel klid, jenom ti jespáci. Napsal jsem o nich i do novin, protože to, co mi ukázali nakonec, bylo neskutečné.

Občas si ta skupinka důvěřivců přeci jen protáhla křídla a vzlétla. Ale jen, coby obkroužili zátoku a zase posedali. Kroužky už od bahenních solí začínaly nabírat zajímavě okrovou a ptačí přátelé ne a ne odletět.

A přeci přišel den změny.

Bylo slunečno, běželo odpoledne. Sklopkařil jsem po rákosí vedle, když slyším hlasy jiné frekvence, nervózní. Pořád se ptáci svolávali, pobíhali, to už jsem stál v lemu rákosí..

Zvedli se nad zátoku a nesedali zpět. Při třetí obrátce dokonce nabrali výšku a ještě co tečky se nade mnou za rychlého volání otočili.

Proč chtějí odletět teď? Proč, když bahňáci cestují večer a v noci?

Ještě jedno zavolání od splavu, než obzor je z jižního rámoví definitivně vygumoval. Na smutek však času nezbylo. Brzy od západu dosud schována za oblouk rohatských Hor přilétla průtrž mračen, že jsem tak tak skočil pod most přivaděče. Omráčený poznáním. Ptáci to museli vědět už v čase, kdy já se v sluníčku hřál! Jak tupí stojíme před matičkou Přírodou!

Když jsem příběh přiřadil k výsledkům kroužkování, tušíte, že konec to ještě není.

Příští rok přišlo hlášení od švédské královské společnosti, že na ostrovním punktu v Öttenby na jihu země byl v množství jiných dospělých jespáků chycen a odečten i český s kódem patřícím do mého penálu. Bylo to neuvěřitelné. Někde vyhnízdil, někde ještě výš mapou a teď letěl už jako dospělý obloukem k Africe! S kroužkem z vnitrozemské výspy velkého rybníka mezi Bousovy. Úchvatné propojení dálek!

A kroužkování dál rozkrývalo tajemství za tajemstvím…

Dva snímky hlinitopísčité výspy v SV části Červenského rybníka.

Každý v jiném období.

Třetí rok specializace mohl klidně být také posledním. Stalo se to ještě před tím, než slavíci stačili přiletět.

Od samého začátku, co jsem se zajímal o ptactvo, jsem toužil uvidět modráčka. Přečetl o něm vše, co se dalo sehnat, hlavně zápisky starých ptáčníků. O tom, jak zjara táhnou hladoví podél větších řek na sever a setkat se s nimi jde na konci března v pobřeží pod vrbami.

Hledal jsem je kolem Jizery a nikdy žádného neviděl. Zoufalý nad neúspěchem jsem v šestaosmdesátém vyrazil do toho nejhloupějšího prostředí, o kterém nikdy nikdo nemluvil ani nepsal, do zledovatělého rákosí Červenského rybníka. Bylo 23. března…

Prošel jsem úzkou cestičkou až do míst přítoku Spyšovského potoka, kde bláto tvořilo táhlou kosu. Abych přešel kanál po lávce od lovců ondater, podpíral jsem se bidlem. Ještě před tím jsem ovšem nalíčil sklopku přímo na vstup na lávku, kdyby se chytil strnad rákosní. První už byli doma a samičky bývají po příletu hladové.

Lávka lávkou nebyla, šlo o jakýsi „dvojklacek“ spojený slaky z prkének. Z Fruty kanálem pode mnou právě „tekly“ cibule, kvas bublal a já balancoval na žebříku. Když jsem se doplížil na druhý konec a bidlo zapichoval stranou k zpátečnímu použití, vidím, že sklopka za mnou je sklaplá. Bylo jasné, že kmitáním na lávce nevydržela v pohotovosti a scvakla. Myšlenka na zpáteční cestu byla příšerná, ale pokládat bezcenné pastičky nemělo smysl.

Nad ledovými tabulkami holínkou polámanými jsem cestoval zpět už s jistou rutinou. Metr před vystoupením se síťka „plácačky“ pohnula. Nechtělo se mi věřit. Vyhlížím bílá krajní pera rýdováku, kterými chycený strnad „zabliká“ a mám radost z úspěchu. Jaký byl ovšem šok pro mne, když zády otočený pěvec byl poměrně tmavý, jiný ovšem než červenka. Pak se ukázal ohnivý záblesk kořene rýdováku. Pochopil jsem vmžiku, která bije. A pak už se na mne otočil a já se poprvé během kroužkování rozmluvil nahlas. Nešlo uvěřit, taková nádhera! Kam se hrabal Svolinský se svým obrázkem!

Ta chvíle mne roztřásá dodnes. No a pak devětadvacátého se chytli dokonce dva samečkové. Chtěl jsem v ten moment kroužkovat už jen modráčky. Naštěstí pro slavíky zmizeli a jiní se už neobjevili. Považte, chyceni na rybníku! Dnes už to nikoho nepřekvapí.

V tomto roce se narodil i první příběh z chytání: Za slavíky s příslušníky. Možná jste ho četli.

Začal jsem chytat bahňáky – třeba 59 pisíků a do pastí pokračoval z loňska odchyt čírek obecných.

Tady se podívejte na dělící list zápisníku.

A ještě jednou věcí byl ten rok výrazný. Při chytání slavíků v bažantnici jsem najednou držel v ruce modrou pěvušku s odřeným kroužkem BOLOGNA B 82307. První zahraniční kroužkovanec v ruce! A už jsem se těšil na kartu ze stanice. Baj Steno se jmenoval kroužkovatel jihu, kterému jsem byl čerstvě kolegou. Přichytil jsem tedy ještě samičku té pěvušky do páru a jízdní kolo na dlouhé cestě domů navečer prvně táhlo lehce. Pěvuška s italským kroužkem byla opravdu letitá a to jsem netušil, že ji tam za rok načapu hnízdit znovu.

I ona tedy našla místo ve slavičí knížce, jinak to ani nebylo možné. To jsou momenty při chytání, které do vás vyryjí stopu opravdu hlubokou.

Kroužkování s možností chytat mne přitáhlo ohromnou silou. I když nebyly sítě, měl jsem jedinou, vymýšlel jsem pastě hlavně z pletiva na králíky a chytal do nich na bahnech. Chřástaly, vodouše, pisíky a hlavně čírky. Přitom jsem tam uviděl na vlastní oči mláďata Bukáčka malého ve vrbině, ale protože šlo o tak velkou vzácnost, nikomu jsem to do konce století neřekl.

A ještě jedno hlášení se objevilo. Zvonohlík zahradní, které jsem tou jedinou sítí šikovně chytal po desítkách v pelyňku Horního Bousova během pracovní doby roku předešlého, přišel ohlášený zabitý na kolonádě lázeňského města Most na Soči. Takže i zeměpis mne začal v ornitologii navštěvovat, člověk byl zvědavý, kde místa leží.

Budu to tady během ohlížení asi zmiňovat často – čím dál víc mne těšila místní krajina.

Začínal jsem chápat význam pro ptáky. Bodláčí prošlého léta pro stehlíky, úhory severním pěnkavám, peřeje na Klenici jako napajedla, javory hýlům, žárem oschlou prasečí kejdu kam se stáhli za hmyzem mladí slavíci z okolních hnízd a současně zjištění jak hřeje, když do ní chytač zahučí. Sněhové pláně dravců a sov, s vyrobenými sklopkami a první pohled z očí do očí sově pálené.

Těšil jsem se, až dolů s létem po Klenici půjdou žlutí konipasové. A chytil jednoho s kroužkem z Českého ráje, kde se ve skalní kapse toho roku narodil mezi čtyřmi sourozenci.

Začínal jsem si všímat stromů, květin a jejich vůní, a aniž bych tušil, nahrávalo se to ve mně už tehdy na disk, který se točí stejně i teď nad klávesnicí.

Že slavičí blog mimo sezónu nebude jen slavičí, to už jste asi zjistili.

Protože jsem ani zbylé od zkoušek nezapomněl a protože mi imponuje i svět křídel ostatních, budou tu pro zpestření občas texty jiné. Pokusím se ale psát jak jste zvyklí. Srozumitelně i zážitkově.

Přijměte tedy milí návštěvníci pozvání za obyvatelem jehličnatých lesů. Však v čase, kdy je musí opustit a odletět k jihu. Prostředím, které mu úplně nesedí, kde s daleko větší námahou musí vyhledávat potravní zdroje, kde číhají neviditelné tabulky oken a neošetřených čekáren, jež z domova nezná.

Pojďme podržet palce odvážným poutníkům na jejich cestě za přežitím.

Dovolte mi tedy, protože je nejvyšší čas, abych vás seznámil se sýkorkou parukářkou (Lophophanes cristatus):

Jak se v lesích ochladí, jak kolem jehličnanů opadá sousední listí, parukářky, které se ten rok narodily, vydávají se na cestu. Podobně, jak letěly kdysi rodiče, když sami byli mladí.

V oblasti Středomoří stráví zimu a jednoho dne se otočí nazpátek. Domů do Žehrovských lesů Českého ráje i do těch u Ještědu. A mnohé nejspíš ještě dál. Odtud odevšad může být cestovatel, jenž obdržel kroužek Národního muzea v Praze.

A kdo ví, kdyby se štěstí pochlapilo, přijde nám hlášení od hnízda třeba hned v roce devatenáct! Někde z vyklofaného pařezu v přetichém mechoví, od desíti až čtrnácti mláďat.

Tady máme jedno z nich, letos vyvedených…

Je pro mne neuvěřitelné, jak ladně působí ona kombinace tří barev. Ano, pouze tří!

Parukářky vládnou zvláštním cvrčivým hlasem, a když jsou nazlobené, uslyšíme jej. Však jsem za zdržení v zahradě také své dostal.

Když jsem byl mladý a uviděl tu sýkorku v knížce pana Jirsíka z obrázku mistra Svolinského, moc jsem si přál někdy ji uvidět. A nešlo to, dlouho to nešlo. Až přeci jen v lesích pod Vlčím Polem jsem na ni o houbařině přišel. Jen na chvilku, abych se krásou snad nepředávkoval.

A pak už jsem ji potkal až jako ornitolog.

Tady v zahradě za kovárnou však díky kšticím jehličí, které jsou vidět až z Hrádku – místa, kam lesní sýkory doputují od severu, kde musí konečně vstoupit do Polabí, je šance každého podzimu.

A vidíte. I letos jsem se dočkal. A protože slavičí blog – jak psáno výše – mírně přes zimu slevuje, poznat jste se s ní mohli i vy.

Tak ať s ní droboučký kroužek vydrží co nejdéle na přeletech, a ať ji i doprovodí domů! To až předjaří pod Alpami zavelí k neodkladným návratům. Kdy ty, které přežily, uposlechnou do jedné.

Datum v kalendáři našeptává, že snad by slavíci už mohli mít nejtěžší za sebou. Na nekonečný písek Sahary se už asi dívají z druhé strany.

Ano, největší poušť je prověří. Ale oni to musí zvládat, vždyť mi to kroužky na jaře vyprávějí. Hliník, postupně chladnoucí do zdejšího bláznivého dubna.

Doktor Peter Adamík v práci pro Scientific Reports uvádí, že přelet pouště drobným ptákům trvá zhruba 50 hodin, pokud to vezmou způsobem start – cíl. A mnozí tak opravdu činí, letí na jeden zátah! Považte, není to dech beroucí? Vždyť i Peter mluví o heroickém výkonu.

Pojďme dnes zavzpomínat na dávnou událost. Pojďme se vrátit před starý barák rozbitých okenic do stejně staré zahrady v čase jara.

Že tušíte, co chystám? Ano, odehrál se tam příběh z vlnění na Českém rozhlase: Obraz, který jsem hledal.

A podobně jako s dubovým lesem v knížce i tady prostředí nevydrželo. Muselo se posléze ukáznit. Dům zbourat, divokou zahradu vygumovat. Na přímluvu zůstaly zvončí stříbrňáky a vyčouhlá magnolie. Víc ale nic.

Ale já toho slavíka přeci jen našel!

Hledal jsem ho, protože opilec chodící kolem, na velmi časný zpěv tenkrát z té zahrady upozornil. Jestli ho najdu na okolí, uvěřím v rekordní návrat. Pokud ne, byla to jenom bláznivá fantazie.

Tam, kde do Klenice po levé straně přitéká potok od dnešního Slavičího háje, je plácek, kam chodil jsem jako kluk na okouny. Pod větve rozložitých olší s podivně boulovatými kmeny. Jejich červené kořeny se vpíjely pod hladinu, aby některé těsně nad ní tvořily nášlapy k přeskočení na druhý břeh. Dobře jsem místo znal.

A nohy mne tam v dubnovém oparu táhly. Za hlasem.

Když jsem vstoupil a „šel si po letech přeskočit“, bylo ticho. Když jsem ale zahrál, skončilo. A když jsem roznesl pastičky, začalo čekání. V takovém nebráním myšlenkám na ptačí životy. Hlava mi přehrává nádherný film o setkávání. A pak už slyším kovové klapnutí. Jdu na kontrolu. První sklopečka číhá, ale ta druhá poskakuje! Říkám si v předlouhých setinách – kroť se! Jsou tady červenky i mlsní norníkové. Může tam pobíhat cokoli..

A taky pobíhalo. Rezavé peří na nožičkách! Ale na jakých? Pravá nesla zašedlý, tenký kroužek, který když promluvil, prsty mi pod víčky klouzaly. Vždyť to byl on! Zpěvák ze zničené zahrady. Přesídlený.

Dodnes nevím a nemám úplně odvahu souhlasit s opilcem a jeho půlnočním odposlechem. Ale jiného v tom čase nezpívá, pokud opravdu slyšel. Přeci však stojím nohama na zemi a datum nadobro neuznávám.

Že by přec ale přiletěl dřív? Uvidět domov pár chvilek ještě pohromadě? Ví to jen on. Já ale nepopřu a ani nemohu, že přežít dokázal. Kroužek jsem si na soutoku v jistotě osahal.

Slavíci umí i věci méně k uvěření.

Zavedl jsem vás dnes pod Saharu, abychom si uvědomili nasazení ptáků na cestě za přežitím. No a slavíci? Ti jsou snad magnetičtí. A já jsem z těch, co rádi jdou naproti. Ale to už bych pijákem odpíjel z kalamáře Zdeňka Vermouzka z pobytu ve Slavičím háji. Z rozhovoru, který si přečtete v chystaném Ptačím světě.

Buďte radostni, můžete-li a zůstaňme slavíkům nablízku. Potřebují to, ať už o nás stojí, nebo ne.

V Polabí skončila sešlost kroužkovatelů z Moravy, Slovenska, Čech. Víkendové diskusní fórum.

Počasí nebylo snad nikdy lepší, takové babí.

Cestou tam jsem podcenil ohlášenou objížďku a jen těsně před problémem se vydal na obchvat vedoucí okrajem konce světa. Pak už vše běželo jako roky předešlé, kdo z vás si odvezl slavičí knížku, tomu děkuji a přeji radost.

Nemluví se na zámku po ty dny o jiném, než o ptactvu.

Předělovací noc mi tradičně spát nešlo. V roli řečníka se držívám dlouho.

Ráno mířilo k městu a já mu šel naproti. Na listopad je překrásně.

Kokrhal kohout, vítal den a já fotil. Ten den.

Vedoucí naší instituce od roku 2000 svolává loudavé od přestávky zvonkem s rytinou slavíka. Slavíka z křoví Mladoboleslavska.

Šetřil jsem tenkrát na hvězdičkách, jak zjišťuji. Mělo jich tam být víc. A dnes pod nimi konečně kroužkuji, mezi Bousovy. O tom byl referát. Obyčejně jak známo nelze slavíka v noci chytit, za hlasem v máji zpívající prostě nepřiletí. Nejdou nachytat ani na tahu jarním, jenom v létě. Jde o záhadu, kterou teprve stopujeme.

Musel jsem před ránem ven, vedlo mne to tam. Chodil jsem v dláždění ulic, poslouchal ty kroky a cítil pochmurný stesk. Po lidech, kteří tu už se mnou nejsou a mnozí ještě nedávno byli! Jak se do jinak pěkné nálady všechny ty ztráty zakusují – Jarka Klápště, Pavel Žďárek, Jiří Janda, Kryštof Harant, Miloš Mareček a třeba Petr Miles. Jde za mou postavou stín, druhý mám uvnitř.

Domy původních figur si na mnohé z těch lidí pamatují, kdybych je požádal, řeknou mi to. A židle po hospodách právě tak…

Vrátný je milý chlap a to je dobře.

Kohout ráno přivolává už hodnou chvíli, probral se někde pod náměstím. Červenky ve valu podzámčí začínají též, kos složil své duté kosti na lavičku.

Podle stěny na rozhraní světla a stínu náměstí táhnou chlapi jak sluky u sítí na Rýchorách. Klikatě, sobě v dohledu.

Lipka při kostele svírá své listy jak umí. Ale neudrží. Podzim ji totiž podrazil.

Musím zpět, posnídat a program brzy začne. Poslední. Nedělní blok pro vytrvalé.

A pak se už vyhýbám rozebranému mostu a od Prahy vracím se domů. Pár metrů před značkou Buda nemůžu uvěřit očím. Letí nad polem havran, havran polní. Nebývají tu už hromadu let. Věnuji mu pár přátelských slov od volantu.

A už jsem doma a další společenská tečka vepsána. Šestatřicátá.

No vidíte. Teď přišla zpráva, že ze soboty na neděli zemřel František Štancl. Ach jo.