V Polabí skončila sešlost kroužkovatelů z Moravy, Slovenska, Čech. Víkendové diskusní fórum.
Počasí nebylo snad nikdy lepší, takové babí.
Cestou tam jsem podcenil ohlášenou objížďku a jen těsně před problémem se vydal na obchvat vedoucí okrajem konce světa. Pak už vše běželo jako roky předešlé, kdo z vás si odvezl slavičí knížku, tomu děkuji a přeji radost.
Nemluví se na zámku po ty dny o jiném, než o ptactvu.
Předělovací noc mi tradičně spát nešlo. V roli řečníka se držívám dlouho.
Ráno mířilo k městu a já mu šel naproti. Na listopad je překrásně.
Kokrhal kohout, vítal den a já fotil. Ten den.
Vedoucí naší instituce od roku 2000 svolává loudavé od přestávky zvonkem s rytinou slavíka. Slavíka z křoví Mladoboleslavska.
Šetřil jsem tenkrát na hvězdičkách, jak zjišťuji. Mělo jich tam být víc. A dnes pod nimi konečně kroužkuji, mezi Bousovy. O tom byl referát. Obyčejně jak známo nelze slavíka v noci chytit, za hlasem v máji zpívající prostě nepřiletí. Nejdou nachytat ani na tahu jarním, jenom v létě. Jde o záhadu, kterou teprve stopujeme.
Musel jsem před ránem ven, vedlo mne to tam. Chodil jsem v dláždění ulic, poslouchal ty kroky a cítil pochmurný stesk. Po lidech, kteří tu už se mnou nejsou a mnozí ještě nedávno byli! Jak se do jinak pěkné nálady všechny ty ztráty zakusují – Jarka Klápště, Pavel Žďárek, Jiří Janda, Kryštof Harant, Miloš Mareček a třeba Petr Miles. Jde za mou postavou stín, druhý mám uvnitř.
Domy původních figur si na mnohé z těch lidí pamatují, kdybych je požádal, řeknou mi to. A židle po hospodách právě tak…
Vrátný je milý chlap a to je dobře.
Kohout ráno přivolává už hodnou chvíli, probral se někde pod náměstím. Červenky ve valu podzámčí začínají též, kos složil své duté kosti na lavičku.
Podle stěny na rozhraní světla a stínu náměstí táhnou chlapi jak sluky u sítí na Rýchorách. Klikatě, sobě v dohledu.
Lipka při kostele svírá své listy jak umí. Ale neudrží. Podzim ji totiž podrazil.
Musím zpět, posnídat a program brzy začne. Poslední. Nedělní blok pro vytrvalé.
A pak se už vyhýbám rozebranému mostu a od Prahy vracím se domů. Pár metrů před značkou Buda nemůžu uvěřit očím. Letí nad polem havran, havran polní. Nebývají tu už hromadu let. Věnuji mu pár přátelských slov od volantu.
A už jsem doma a další společenská tečka vepsána. Šestatřicátá.
…
No vidíte. Teď přišla zpráva, že ze soboty na neděli zemřel František Štancl. Ach jo.
