Z nejhoršího venku?

Žádné komentáře u textu s názvem Z nejhoršího venku?
Datum v kalendáři našeptává, že snad by slavíci už mohli mít nejtěžší za sebou. Na nekonečný písek Sahary se už asi dívají z druhé strany.
Ano, největší poušť je prověří. Ale oni to musí zvládat, vždyť mi to kroužky na jaře vyprávějí. Hliník, postupně chladnoucí do zdejšího bláznivého dubna.
Doktor Peter Adamík v práci pro Scientific Reports uvádí, že přelet pouště drobným ptákům trvá zhruba 50 hodin, pokud to vezmou způsobem start – cíl. A mnozí tak opravdu činí, letí na jeden zátah! Považte, není to dech beroucí? Vždyť i Peter mluví o heroickém výkonu.
Pojďme dnes zavzpomínat na dávnou událost. Pojďme se vrátit před starý barák rozbitých okenic do stejně staré zahrady v čase jara.
Že tušíte, co chystám? Ano, odehrál se tam příběh z vlnění na Českém rozhlase: Obraz, který jsem hledal.
A podobně jako s dubovým lesem v knížce i tady prostředí nevydrželo. Muselo se posléze ukáznit. Dům zbourat, divokou zahradu vygumovat. Na přímluvu zůstaly zvončí stříbrňáky a vyčouhlá magnolie. Víc ale nic.
Ale já toho slavíka přeci jen našel!
Hledal jsem ho, protože opilec chodící kolem, na velmi časný zpěv tenkrát z té zahrady upozornil. Jestli ho najdu na okolí, uvěřím v rekordní návrat. Pokud ne, byla to jenom bláznivá fantazie.
Tam, kde do Klenice po levé straně přitéká potok od dnešního Slavičího háje, je plácek, kam chodil jsem jako kluk na okouny. Pod větve rozložitých olší s podivně boulovatými kmeny. Jejich červené kořeny se vpíjely pod hladinu, aby některé těsně nad ní tvořily nášlapy k přeskočení na druhý břeh. Dobře jsem místo znal.
A nohy mne tam v dubnovém oparu táhly. Za hlasem.
Když jsem vstoupil a „šel si po letech přeskočit“, bylo ticho. Když jsem ale zahrál, skončilo. A když jsem roznesl pastičky, začalo čekání. V takovém nebráním myšlenkám na ptačí životy. Hlava mi přehrává nádherný film o setkávání. A pak už slyším kovové klapnutí. Jdu na kontrolu. První sklopečka číhá, ale ta druhá poskakuje! Říkám si v předlouhých setinách – kroť se! Jsou tady červenky i mlsní norníkové. Může tam pobíhat cokoli..
A taky pobíhalo. Rezavé peří na nožičkách! Ale na jakých? Pravá nesla zašedlý, tenký kroužek, který když promluvil, prsty mi pod víčky klouzaly. Vždyť to byl on! Zpěvák ze zničené zahrady. Přesídlený.
Dodnes nevím a nemám úplně odvahu souhlasit s opilcem a jeho půlnočním odposlechem. Ale jiného v tom čase nezpívá, pokud opravdu slyšel. Přeci však stojím nohama na zemi a datum nadobro neuznávám.
Že by přec ale přiletěl dřív? Uvidět domov pár chvilek ještě pohromadě? Ví to jen on. Já ale nepopřu a ani nemohu, že přežít dokázal. Kroužek jsem si na soutoku v jistotě osahal.
Slavíci umí i věci méně k uvěření.
Zavedl jsem vás dnes pod Saharu, abychom si uvědomili nasazení ptáků na cestě za přežitím. No a slavíci? Ti jsou snad magnetičtí. A já jsem z těch, co rádi jdou naproti. Ale to už bych pijákem odpíjel z kalamáře Zdeňka Vermouzka z pobytu ve Slavičím háji. Z rozhovoru, který si přečtete v chystaném Ptačím světě.
Buďte radostni, můžete-li a zůstaňme slavíkům nablízku. Potřebují to, ať už o nás stojí, nebo ne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.